To o čem se nesmělo šeptalo před pár měsíci, bude pravděpodobně skutkem. Hrozby i prosby byly vyslyšeny a dne 27.3. 2011 se bude konat moje a Lucky historicky první cestovatelské promítání z naší cesty po Etiopii a Somalilandu. Bližší info je zde na Facebooku: http://www.facebook.com/event.php?eid=182865538422914.
A pro ty ostatní zde: 27.3.2011 – DDM Tišnov, Riegrova 312, Tišnov – Sluneční sál. Začátek – 17:00.
Přijďte všichni, kapacita omezena, vstupné dobrovolně skoro-zadarmo:-))
21. 12. 2010 Dorze –> Arba Minch –> Konso
Kohouti sotva začali kokrhat, když už jsme dávno na nohou a čekáme u silnice na první projíždějící bus dolů do Arba Minch. Čekáme, čekáme a nedočkáme se. Ranní bus dneska prostě nejel. Hodinu jsme čekali za citelného ranního chladu u lodge, abych nás to přestalo posléze bavit a přesunuli jsme se do vesnice na čaj. Jeden čaj nikdy nestačí, dáváme další a další. Všechny brutálně oslazené se zázvorovou příchutí. Na plácku, kde byl včera trh, se dneska prohánějí místo trhovců kozy a spásají vše, co zbylo. V dáli probíhá další pohřební ceremonie, ale už ne tak pěkná a atmosférická, jako jsme měli možnost včera vidět. Pořád se učíme trpělivosti a pořád máme ještě rezervy, nicméně kdo si počká, ten se dočká a tak se zadařilo po 2-3 hodinách i nám. Jako poslední cestující, kteří nastoupili, máme trochu smůly, protože musím kvůli traffic police vystoupit ještě před městem a poslední kousek dojet minibusem. Částku na minibus jsme dostali do pomocníka v autobusu, takže je to nakonec docela férové. Traffic police je strašákem a zároveň ji každý dokáže nějak obelstít. Na autobusáku házíme bágly do minibusu směr Konso a jdeme do naší čím dál tím víc oblíbené kavárny Flamingo pastry na něco dobrého. A zase a znova: macchiatto, avocado džus, roláda a další maximální mňam. Minibusek se mezitím zaplnil, my zaplatili 50 birrů, obsadili přední VIP sedadla a vyrážíme. Teda skoro, nejdřív si dáme projížďku po okolí, kdy nabíráme různý materiál na střechu a ještě další cestující. Když už to vypadá, že máme naloženo, tak konečně doopravdy vyrážíme. Cesta zdá se být pohodlná, asfaltu jest dostatek, stejně jako zastávek, kde nabíráme plno lidí. Vzadu tlačenka a my dva si vepředu pospáváme. V Konso jsme až nečekaně rychle za nějaké tři hodinky. První dojmy jsou dva, vedro a hodně chudo. Zkoušíme nejdříve Edget hotel za 160 birrů, ovšem nezájem recepční nás ihned přesvědčil, že tohle není dobrá volba a jdeme vedle do St. Mary hotelu za 150 birrů. Sprcha funguje, záchod na kyblík, modré stěny s krvavými fleky po komárech, moskytiéra, odkryté zásuvky, postel, lehce špinavo, ale jinak naprosto pohodový standard. Jeden z včerejších průvodců story o tom, že jednoho jeho známého postřelili, když byli u kmene Mursi. Jeho jméno bylo Gabino, no a kdo nám dneska dělá samozvaného průvodce? Gabino. Náhoda to není, turistů je málo a anglicky hovořících průvodců ještě míň. Vteřinové lepidlo na fleece, vylitý šampón v batohu -> náročné cestování batohu na střeše si vybralo svoji daň:-(.
[sthumbs=693|681|687,160,3,y,center,]
Konso je plus minus obydlený kruháč a dle toho to i vypadá v okolí. Jdeme se projít někam dál mezi chajdy a je vidět, že zde je opravdu poměrně dost chudo, kupodivu nás nikdo zatím moc neotravuje. „Hele, tamhle vevnitř se něco děje, je tam nějak hodně lidí, jdeme se tam podívat“. Nesměle nakukujeme dovnitř, do místní hospody, což je více či méně kombinace chlívu, kuchyně a pokoje. Lidi sedí na malých sedátkách a popíjejí cosi z kalabasi, a dle pohledů a uspořádání je jasný, že čajík to nebude. Úplně nejvíc přívětivě to zde nevypadá, ale jdeme dál, však bude legrace. A taky že byla. Dostáváme oba plnou kalabasu domácího piva zvaného „tella“, což je zkvašená směska mouky, ječmene a něčeho dalšího, která chutná…no divně. Hustá, až kašovitá hmota, jejíž kousky zůstávají pijákům mezi zuby, a ke které se zakusují vařené fazole. Lucka se kachní a místňáci se smějí, já držím víc linii, ale ani mě to nějak extra nešmakuje. Fotíme, necháme si vyložit výklad postupu výroby, dopíjíme cca půlku a se zdravicí pokračujeme dál. I naše gastro zážitky mají své limity a na ty jsme nyní, mám pocit, narazili, i když kdo ví, co přinesou dny příští a zážitky dál na jihu. „This is Africa“ – drsná, okouzlující a jedinečná, i v nezapomenutelné zkušenosti popíjení domácího piva místní hospodě s úsměvem a výrazem protřelého pijáka. „Koukej, oni nesou mrtvolu“, stačím Lucce oznámit a v samotném udivení i foťák zapomenu vytáhnout. Vedle nás rychlou chůzí prochází dvojice lidí, kteří nesou na márách mrtvolu zabalenou jenom tak v dece. Uffff, co k tomu více dodat. Morbidní zvědavost nás nutí k následování bizardního průvodu. Po pár metrech se přidává průvod s další mrtvolou. Syrová africká přítomnost jenom tak zabalená v dece. Žádné ceremonie, nic takového. Celé procesí míří rychlým krokem do kopce ven z města, přidáváme tedy taky do kroku, ale není nám to moc platné. Zhruba v půli kopce u průvodu zastavuje prázdný náklaďák, pozůstalí nakládají mrtvoly na korbu a ujíždějí pryč. Ještě chvíli jdeme směrem, kde tušíme pohřebiště, ale nemá to cenu, senzace stejně lovit nehodláme. Turismus vede! Navzdory chudobě všude kolem vyrůstá nad městem na kopci luxusní resort pro turisty. Chatky klasického afrického střihu navenek, ale uvnitř s veškerým komfortem, který si může zhýčkaný západní turista přát. Vše už připraveno na nájezd turistických ToyotL. Utíkáme pryč a pokračujeme dál do další vesnice s cílem, kterým je kostelík na kopci. Tížívá a bezútěšná atmosféra, kdy chudoba a různé nemoci koukají na každém rohu, neustálé „farááándžíí“ a děti s nafouknutými bříšky. Velmi intensivní výlet, z kterého máme oba ne moc příjemnými pocity, takže se docela rádi vracíme zpět k našemu kruháči s cílem sehnat nějaké jídlo k večeři. V našem hotelu se bohužel nevaří, takže musíme po kafi, se přesunout vedle do Edget hotelu. Dáváme dušené maso se zeleninou a s obvyklou injerou.
Čas v Africe nehraje naprosto žádnou roli, hodinky nosí pár lidí a jinak se vše děje od úsvitu do soumraku. A to platí i o dopravě, něco jako jízdní řád, zde nikdy nikdo neviděl. Prostě se odjíždí, až se bus naplní a jedinou informací, o kterou se většinou lze opřít je sdělení, že “dneska autobus pojede”. Stejně tak tomu je i v případě busu do Chenchy. Na autobusáku jsme kolem sedmé a hned nám je něco divnýho, protože je tu výrazně méně lidí, než normálně. Že by to v neděli jezdilo míň? Ptáme se kolem a dostává se nám klasicky plno odpovědí. Jeden nás kamsi vede, s tím že tento bus tam pojede, druhý, že dneska nic nejede a třetí, že něco pojede, ale neví kdy a poslední s určitostí tvrdí, že za hodinku určitě něco pojede. Nemá to cenu, jdeme na čaj a snídani a psát deníčky. Sedíme ve stínu na bus dvorku, místní nám koukají přes rameno a čas plyne. Sem tam se nás někdo zeptá, odkud jsme nebo jenom tak čumí. Čas plyne a zevlujících lidí zlehka přibývá.
Po třech, možná čtyřech hodinách, se najednou ozve „Chencha“, davem to lehce zabzučí a než se nadějeme, tak na nás zbývají opět pouze zadní sedadla. Nečekaně se objevuje ještě jeden běloch do party, je to Američan Campbell, co bydlí v Chencha v rámci dobrovolnického programu Peace Corps. Má docela náš respekt, Chencha je sice krásné místo, ale přece jenom, dva roky je docela dost. Vyzvídám tedy aspoň různé detaily a zajímavosti. Aspoň příjemně uteče čas, než konečně vyjíždíme. Na to, že jsme v Africe, tak tu mají některé věci poměrně přísně podchycené. Třeba kontrola počtu cestujících v busech, kdy platí, že co sedadlo to jeden cestující. Od toho zde je traffic police, která by to měla mít pod kontrolou. Mno, ale úplně tomu tak není a všichni vědí, jak kontroly obejít. Jako v tomhle případě, dvě paní si po výjezdu z autobusáku byly nuceny vystoupit, sedly na minibus a za městem opět do busu nastoupily. A to se ještě kluk před náma schoval, tak že seděl někomu jinému na klíně a ten se skrčil. No srandy kopec. Jenom co odbočíme z hlavní silnice, začneme brutálně prudce stoupat. Cele dvě hodiny jede autobus skoro krokem až do výšky 2700 m.n.m., kde konečně vystupujeme. Nádherná krajina a úžasně svěží vzduch, to jsou první dojmy z Chenchy. Campbell nám doporučil jeden penzion kousek od „autobusáku“, jdeme tedy hledat a naivně čekáme ceduli „pension“. Nic se nekoná, tak se ptáme místňáka, který nás k němu vede. Zcela nečekaně za to chce peníze a zcela očekávaně mu nic nedáváme. Nasupeně odklusal. Až mi řekne jeden důvod proč v chudé Etiopii dávat peníze někomu, kdo se má evidentně dobře, tak mu ty peníze dám. Za 80 birrů máme prima pokoj s koupelnou a teplou sprchou, co víc si ještě přát?[sthumbs=673|671|675,160,3,n,center,]
Po ubytování jdeme stylem, kam nás nohy zavedou za vesnici na procházku. Kolem nemocnice a dál do kopců, kde je nádherně. Úžasný výhledy, terasovitá políčka, tradiční chýše – dorze huts, pasoucí se stáda dobytka – prostě naprostá pohoda. OK, nemusela by nás pořád doprovázet skupina děti za vytrvalého pokřiku:“farandžíííí, farandžííí“, ale s tím nic nenaděláme, stejně jako s neustálýma žádostma o peníze. Dáš jednomu a ostatní ti utrhnout ruce, je to smutný, ale je to tak. Chce to trpělivost a spíše než se naštvávat si z dětí dělat legraci, protože výhružkám stejně neporozumí a akorát je to ještě víc vyhecuje. Jsme tak vysoko, že mně ani nepřijde, že bylo nějak extra vedro, zvláště když docela příjemně pofukuje. A zase jsem se mýlil…bylo vedro a ruce jsou bezva spálené. Zpátky v hotelu vyplňujeme nějaký papíry a platíme za ubytko. Asistuje nám u toho jeden místňák (student), který trochu zvládá english. Mám ho za nějakého kamaráda, co šel okolo, ale kdeže…chlapík se mě drží několik hodin, kdy stíhá vyjednat super nevýhodnou večeři v hotelu za 150 birrů (reálná hodnota tak čtvrtinová) a vůbec chová se divně. Posedává u dveří, sem tam něco řekne a jinak na nás pořád kouká. Jak se ho zbavit nevíme, tak jdeme večer prostě spát. To už chlapec nevydrží a řekne si o 30 birrů. Ha, nikomu jsem nic neslíbil, v ničem mně nepomohl a zase mám rozdávat, smůla kámo, nic nebude. Další více než slušně situovaný student, který po náš žebrá. Akorát mě naštval, protože tu jsou tisíce jiných, kteří potřebují pomoc a ne tenhle vykuk.
Kolem půl druhé ráno, čas kdy bychom měli odlétat do Addis. V letadle zatím panuje zmatek, místní se totiž (patrně ze zvyku) začali hned po oznámení, že je možné vstoupit do letadla, okamžitě tlačit, snad s pocitem, že když budou dřív v letadle, tak budou mít lepší místa nebo, že není dostatek sedadel a na poslední se nedostane. S pobavením to s Luckou sledujeme a jdeme v klidu do letadla vyhodit místňáky, kteří nepochopili systém a číslování a sedli si jinam. Letí s námi i kupa asi knězů asi z Lalibely v tradičních hábitech, kteří mají nečekaně lístky do business třídy, nicméně to nebrání letuškám bleskově zaměnit lístky a posadit kněze úplně jinam. Business třída je nabídnuta cizincům, nicméně my to odmítáme, tam kde sedíme, je nám dobře a zůstáváme věrni svému sociálnímu statusu.
Poprvé v životě jsem kompletně zaspal vzlet:(. Za cca 1,5 hodiny jsme v Addis, opět tlačenice, kterou ignorujeme a jdeme z letadla až skoro poslední, abychom prošli immigration skoro první jako skoro první. Stačilo zaplatit 20 $, za které jsme dostali vízum and finally welcome to Ethiopia! A hned dvojnásobná radost, protože na pásu konečně po dvou dnech vidíme naše zavazadla. Docela se oba těšíme čisté oblečení a řízek:-). Nejdříve chodíme po letišti a hledáme volné lavičky, kde bychom to mohli na dvě hodinky zalomit, bohužel moc laviček tu není a ještě je tu docela živo, takže to moc na spánek nevypadá. Jednu lavku zabírá Lucka a já jako její věrný druh lehám vedle na holou zem. Je kosa, hluk a spánek daleko, takže jdu raděj pořešit výměnu peněz, na kterou jsme po příletu v euforii nějak zapomněli. Jediná banka, která je v odletové hale, má samozřejmě zavřeno a banky venku otvírají až v osm. V roli zmateného bělocha (role to moc nebyla) se zkouším dostat do imigrační zóny, kde jsou banky. Kupodivu se mi to daří a měním dolary a eura, za které dostáváme etiopské birry. Přepočítání je pohodové, dá se říct, že jeden birr je cca jedna česká koruna. Ještě chvíli kecám s lidma, s kterýma jsme cestovali jsme byli v Sanaa a jelikož už je po šesté a svítá, tak se chystáme na transport do centra.
Cesta z letiště nebo obecně první cesta v cizí zemi, má své kouzlo. Turista je zmaten, nevyspalý, netuší kolik, co stojí a hlavně má tohle vše jasně na čele napsáno. Takže vleze do prvního taxíku, který se namane a vůbec se nezeptá, kolik to bude stát a kam, že to vlastně jedem, natož kde vystoupit. Kde vystoupit netušíme, ale přece jenom se v momentě, kdy v dodávce osiříme, trochu osmělíme, že bychom taky rádi vystoupili. Nu dobrá, bude to za stovku. Ufff, v průvodci se píše něco o pár birech a ostatní cestující platili birrů deset. Takže co s tím? Rozjíždí se klasická hádací scéna, slušně se rozčiluju, demonstrativně odcházím, abych nakonec zaplatil za oba birrů čtyřicet. Zajímavé, že se nás zastávají i lidé okolo, asi jim to bylo už trochu trapné, když viděli, jak nás taxikáři okrádají. První hotel, který jsme si vyhlédli je plný a druhý je zase moc drahý a víc levných hotelů v centru není, takže chvíli dumáme a potom se rozhodujeme jet trochu mimo centrum, kde by mělo být možností víc. Anglicky mluvící chlapík nám vysvětluje, jak funguje shared taxi a kolik by měla jízda stát. Vůbec je zajímavé, že se lidé jenom tak zastaví a zeptají, zda něco nepotřebuješ. Jedeme tedy za 2 birry na Mike Leyland street, kde bylo mělo být hodně hotelů. Barů je tu plno (pro tišnováky, je tu i bar Merry:-), hotely nějak nevidno. Ptáme se na hotel a chlapík nás rovnou bere do svého hotelu, resp. budí hlídače, co spí v plechové boudě a ten nás vede co domu, který asi slouží někomu jako dobrý přivýdělek, protože nikde žádná cedule, prostě obyčejný dům bleskově přeměněný na hotel. Cenu 150 birr moc neřešíme, oba potřebujeme hlavně postel a spánek. Patrně vypadáme dost mimo, protože chlapík na nás zkouší, že cena 150 birr je za den a za noc máme zaplatit ještě jednou 150 birr. S chutí se tomu nápadu všichni zasmějeme včetně chlapíka, který evidentně ani moc nečekal, že by mu tento nápad prošel. Pár hodin spíme a kolem poledne vyrážíme za povinnostmi všedního dne. Na plánu máme výměnu peněz, nákup místní simky, víza do Somalilandu a v neposlední řadě i jakous takous orientaci ve městě a zjištění spojení na zítra.[sthumbs=610|612|611,160,3,n,center,]
Najít ambasádu Somalilandu není jenom tak, mapa v LP je více než stručnější a místní odkývou cokoliv, jinými slovy nás posílá každý někam jinam. Úspěch slaví až cesta z Bole road s dodatkem, že ambasáda má zavřeno (úřední hodiny jenom dopoledne) a pan konzul je zrovna na obědě. Vše se dá ovšem vyřešit, vrátný volá konzulovi a já se s ním domlouvám, že se ve tři stavíme. Je vidět, že Somaliland si své potenciální turisty hýčká. V mezičase jdeme zpět na Bole rd. (ani netušíme, jak blízko letiště jsme) obstarat simkartu. Stačí vyplnit formulář, odevzdat 2x foto a zaplatit 80 birr. Simku mám, ale číslo nevíme. Nevadí, od chlapíka co nás do prodejny navedl, kupujeme kredit za 100 birr a vyrážíme na zaslouženou odměnu po tohle administrativním kolečku – jedno točené etiopské. Cena zanedbatelná a chuť více než slušná. Pivko nám ideálně vyplnilo čas do třetí, kdy jdeme zpět na ambasádu. Nyní už vše ok, platíme každý 40$ a za to dostáváme do pasů poměrně exotická somalilandská víza. U východu nás odchytává chaotická Číňanka, která plánuje jet do Somalilandu, dále lodí do Jemenu a nazpět do Djibouti, nu klobouk dolů. Říkám jí, že o žádném povinném poplatku za ozbrojenou stráž nevím, a že my rozhodně nic takového platit nebudeme.
Powered by WordPress & Theme by Anders Norén