Autor: Hondza Page 1 of 55

30/3/2022 – narozeninové Pico Areiro

Dneska mám narozeniny, tím pádem dneska musí být pěkný počasí. A když bude pěkný počasí, tak bude výstup na nejvyšší vrchol Madeiry. Ráno v Sao Vicente je sice klasicky pošmourné, ale my víme svoje, protože mobil hlásí slunečno a webovka na Pico Ruivo slunečné počasí jenom potvrzuje.  Pamatuji si, že v cestopisech bylo vždy doporučováno vyrazit na výlet co možná nejdříve ráno. Ok, snaha byla, ale stejně vyrážíme až v sedm a na parkovišti u Pico Ruivo jsme až v devět. I přes modrou oblohu je docela dost svěže, takže oblíkáme vše, co je zrovna po ruce. Moc toho není, ale snad se trochu oteplí a zahřejeme se výstupem. Lidí je tady již docela dost, holt měli jsme přijet dřív, já to Petro říkal. Ještě rychlý espresso za euro a vyrážíme dobýt vrchol Pico Areiro. Cesta je sice ofiko zavřená, ale páska se zákazem je tu zjevně jenom pro forma.

Jak popsat cestu? Slunce, mlha, výhledy, focení a zase další focení, docela dost lidí a ….najednou stop, cesta uzavřena! To si snad dělají srandu, mám přeci narozeniny a součásti oslavy je dobytí vrcholu!? Dělníci opravující chodník po nedávných prudkých deštích jsou neoblomní. Musíme nazpět, nedá se nic dělat. Dostali jsme se do zhruba tří čtvrtin cesty na Areiro. Cesta přes několik menších sněhových políček a plno schodů je docela výživná. Jsem docela překvapen, že potkáváme tolik sotva dech popadajících důchodců. Trek není zase úplně zadarmo, prudkých schodů je plno a srázů, kam lze spadnout taky. Možná kdybychom vyrazili skutečně brzo, tak jsme trasu prošli, takhle máme smůlu a můžeme se jet vykoupat nebo…zkusit dobýt vrchol z druhé strany z Achada do Teixera. Bude to sice opět dlouhá cesta autem, ale když jsou dneska ty narozky, tak vrchol prostě zdoláme. Nejdřív hodně dolů do mlhy a potom zase hodně nahoru nad mlhu. Nic, na co by naše auto nebylo zvyklé.  Cesta z Achady na Areiro je na rozdíl od cesty z Ruivo již jenom taková příjemná tří kilometrová procházka, nemusíme to nijak hrotit a dát si nejdřív v místní vyladěné kavárně kafe a brownies. Na druhý pokus je nejvyšší vrchol Madeiry Pico do Areiro dobyt! Plán na narozky je tak splněn. Je fajn, že díky uzávěře hlavní trasy je na vrcholu docela málo lidí. Pod námi mlha, focení, pózing a vítězný zevl přímo na vrcholu. Zatímco Petru uchvátil gay pár ve stylových teniskách, který mě potom nutí, abych si taky koupil, tak já co nejvíce zlostným obličejem hypnotizuju polského dronistu, jenž mně ruší svým vrněním narozeninový klid na vrcholu. Snaha byla úspěšná, dronista to rychle zabalil a já si pár týdnů po výletu ty boty New Balance skutečně koupil.

Třetinkové pivko v chatě pod vrcholem, nazpět na parkoviště a domů do Sao Vicente.

29/3/2022 – Rabacal, Fanal

Dobré ráno…ranní pohled z terasy na zamračené a v mlze schované hory nevěstí nic dobrého. Dneska jsou v plánu levády u Rabacalu a další plány závisí na tom, kolik bude zbývat ještě času. Snídaně a odjezd, tentokrát nikoliv do tunelu, ale vyrážíme opět na čistokrevný autoclimbing. Čím výš stoupáme, tím víc je hnusně. Padá mlha a není vůbec nic vidět. Navíc ještě začíná pršet a dost silně foukat. Auto jede pořád dál, teploměr ukazuje sedm stupňů nad nulou a já pořád doufám, že tam za tím kopcem se najednou vyčasí a bude pěkně. Dojeli jsme na Rabacal a pěkně nebylo.

Výhodou hnusného počasí je ovšem to, že jsme tady v podstatě úplně sami. Nejpopulárnější levády na Madeiře a nikde ani noha. Sedím v autě a lamentuju. Pláštěnka nikde, nepromokavá bunda nikde, náhradní ponožky nikde, cokoliv náhradního nikde. Venku zima, mlha a poryvy větru pohazují s naším autem. Morálka není příliš vysoká, ale zpátky přece nepojedeme!

První část cesty z parkoviště dolů k chatě je v pohodě. Drobně prší, v lese ani moc nefouká, a hlavně v chatě je nádherná kavárna. Espresso a brownies, díky. Kromě toho mají plno dalších dobrot, quiche, sendviče apod. A hlavně v kavárně je sucho a teplo. Ven se mi moc nechce, ale nedá se nic dělat, musíme tam. V plánu není profláklá Levada das 25 Fontes, kde akorát bude plno lidí (první hromadné skupiny už příjely), ale vedlejší PR 6.3 Vereda da Lagoda do Vento a potom od vodopádu Vento přejdeme na Levado do Alecrim a vrátíme se nazpět na parkoviště. Bylo mokro, bylo vlhko, bylo bláto. Člověk se chvíli za vytrvalého deště snaží zůstat tak nějak v suchu, ale po čase stejně rezignuje. Naštěstí i přes hnusný počasí je docela teplo, takže vyloženě nemrznu. Vodopád Vento je moc pěkný, škoda počasí, ihned bych skočil do vody a vykoupal se.  Od vodopádu pokračujeme po schodech na horní levádu, kde děláme menší strategickou chybu a nevracíme se ihned na parkoviště, ale ještě si výlet prodlužujeme až na konec levády.  Začalo totiž ještě víc pršet, a navíc už nejsme tolik chráněni lesem a dost nepříjemně fouká. A také klusání vedle kanálu není zas až taková zábava. V létě by to asi bylo fajn, ve vodopádu se dá určitě koupat, ale dneska jsme už to chtěli mít spíše za sebou a být v teple v autě. No v teple, kdybych se měl do čeho převléct, tak bych byl v teple…

V případě škaredého počasí je nejlepší volnou jet tam, kde to je právě nekrásnější ve škaredém počasí, do vavřínového lesa Fanal.  Hodinu se potulujeme po pláni s roztroušenými, různě pokroucenými stropy v naprosté mlze. Je to právě mlha, která vytváří mystické divadlo a dává místu nezapomenutelnou atmosféru. Už jsem chtěl napsat, že podobný nápad mělo jenom pár lidí, takže zde bylo magické ticho, ale potom jsem si vzpomněl na partu Italů, kteří se prostě bavit jinak, než naprostým řevem asi neumí. Rychle od nich pryč.

Závěr dne trávíme u moře v Porto Moniz, kde jsou mezi skálami „přírodní“ bazénky a je to tím pádem jedno z mála místa na severu ostrova, kde se dá koupat. Smýt bahno by nebylo špatný, ale bez plavek nás sem asi nepustí. Jdeme raději na kafe a zákusek.

Večer v domě v Sao Vicente. Vaření, potulné kočky a láhev místní dobroty Poncha…

27/3/2022 – PR9 Levada do Caldeirão Verde

Bude pršet ve dne, bude pršet v noci, tak zní předpověď. Co budeme dělat v neděli? Sedět doma určitě ne, něco vymyslíme. V noci asi opravdu hodně pršelo, protože vodu máme dokonce i v bytě a už tím pádem chápu, proč jsou u prahu dveří těsnící gumy.  Trochu vody v bytě nic není, ale co je horší, uletěla mi pláštěnka!? Byla mně malá, ale furt to byla pláštěnka, která se na deštivé Madeiře dost hodí. Takže nyní nejenom, že nemám nepromokavou bundu, nemám již ani pláštěnku.

V devět přestává pršet, sedáme do auta a vyrážíme směr PR9 Levada do Caldeirão Verde na parkoviště Queimadas, odkud se vyráží na trek. Nikde nikdo, kromě nás je tu už jenom jedno další auto. Paní v kavárně právě otevírá, dáváme espresso, bolo de mel do zásoby na cestu a vyrážíme. Plán je dojít na konec levády Verde a potom se napojit na další levádu Caldeirão do Inferno. Trasa je to jednosměrná, takže stejnou cestou zpět. Bahno, plno vody, plno zeleně, strmé kaňony, vodopády přes cestu, tunely. Mokro, vlhko a když nesvítilo slunce i docela studeno. Výhledy do dálky i dolů do prázdna, balancování vedle vodního koryta, proskakování vodopádem nebo krok za krokem temným tunelem. Je to docela zábava.

Chvilku se snažím vyhýbat vodě, zvlášť ve druhé části je plno vodopádů přes cestu, takže jsem za chvíli durch a už chráním jenom foťák. Plán byl dojít až na konec levády, ale bohužel včerejší silný déšť nám zkazil plán. Řeka u vodopádu Verde nabrala poněkud více na síle a zrovna nevybízí k přebrodění. Je to škoda, ale za risk a případné uklouznutí to úplně nestálo. Navíc u vodopádu docela hustě pršelo, takže jsme se obrátili a klusali se zkřehlýma rukama nazpět. Cestou už jsme míjeli docela dost lidí včetně důchodcovských výprav, nezbývá než si zopakovat „čím dřív na známou levádu, tím líp“. Nejen podle ohlasů na webu ale i podle nás, jde o nejzábavnější a taky o nejmokřejší levádu na celé Madeiře.

Nazpět na parkoviště probíhá sušení a odbahňování. Já si chytře nevzal náhradní oblečení, takže i v autě stále v mokrém. Ráno byla závora na parkovišti nahoře, nyní musíme nejdřív zaplatit 3€ a teprve potom můžeme odjet. Bylo to pěkný, jedeme dál.

Když máme nyní díky zkrácené levádě ještě nějaký čas, tak si dneska uděláme ještě trochu autoturistiku. Nejdříve na skok do Santany kouknout na slavné domečky. Tady lze potvrdit ohlasy z webu, že domečky v Santaně jsou hodně přeceněné a v podstatě skanzen o ničem. Potom k moři k pevnosti São Jorge, kde měly být pozůstatky pevnosti (byl to myslím nakonec cukrovar) a pěkná cesta podél pobřeží, která ale byla zavřená kvůli padajícím kamenům.  Mohli jsme se jít koupat (moc zima), pozorovat českého fotografa fotícího donekonečna temná skaliska (nuda) nebo jít po příkré cestě na útes do kavárny. Je jasné, která varianta zvítězila.

Sardinky, ryba Espada (Tkaničnice atlanstská), víno a spát…