Výlety

Budapešťský výlet

Tokajské vínko, čabajky, pálivá paprika a lečo – zkrátka a dobře samé mňamky a do toho lázně, parlament a Rybářská bašta, to vše zaobalené do neskutečně divné řeči. Taková je mírně povrchní, i když v podstatě pravdivá charakteristika nejen Budapešti, s kterou jsme do Budapešti jeli. Je až s podivem, že k sousedům je tak špatné spojení, busy Studentagency plné a ve špatných časech, zato vlaky ČD drahé a v dobrých časech. A autem, ani letadlem opravdu ne! Ještě jsem nedostal přidáno:-). Kombinace hodná starých dobrých studentských časů – vlakem do Blavy a odtud busem SA. Cenově příhodné a dokonce velmi slušně navazující.

 

Z parku Nepligét, což je zároveň i provizorní zastávka SA se to dle mapy zdá na stanici Keleti, v jejíž blízkosti má být náš hostel coby kamenem dohodil a zbytek došel, leč není tomu tak a dobře dělá ten kdo jede metrem, případně tramvají. Nádraží Keleti dává vzpomenout na některé z předchozích cest, ovšem jenom do doby, než asi potřetí procházíme v rezervaci uvedenou ulicí a náš Aquarium hostel nikde. Mapka nepřesná, na zadaný zvonek nikdo neotvírá, na domovní dveře také nikdo, na uvedené telefonní číslo nikdo nereaguje. Organizace vskutku příkladná. Po hodině konečně přikvačí odpovědná osoba, která sama s překvapením zjišťuje, že náš pokoj není vlastně ani ještě uklizen, tak zase čekáme, pán uklízí a my čekáme, poté platíme a spokojeně uleháme. Jsme v Budapešti. Úvodní den, ještě bez 3denní jízdenky, je pro nohy peklo. Po prochajdě k hostelu, si dáváme to samé kolem Opery, po Andrássy Út k Dunaji a zpět. Ještě, že i zde mají baklavu a i ve Sparu mají dobré tokajské…pro doplnění energie a posílené před dalším dnem nezbytné.

Již s třídenním lístkem na místní hromadnou dopravu (3400 HUF, cena vyložena na turisty, pro turisty a proto patřičně nadsazená….nicméně s poměrně drahými a naprosto nepraktickými lístky na místní metro se normálně cestovat nedá a bez metra hrozí uchození k smrti) vyrážíme k tomu nejturističtějšímu co Budapešť nabízí – Rybářské baštěa vlastně celému komplexu na Hradním vrchu, který tak moc připomíná Malou Stranu. Z budapešťského Mendláku – pro neznalé brněnské napůl náměstí, napůl tramvajová točna, napůl park a bezdomovci – který zde nese hrdý název Moskva tér je to pár minut chůze a není třeba se plahočit nikam do kopce. Po kočičích hlavách uličkami starého města, kolem Hiltonu, na kterém se socialističtí estétové hodně vyřádili, kolem v lešení schovaného Matyášova kostela a jsme na Rybářské Baště. Něco kolem sta let staré s mnoha turisty a velkou drzostí hranicí s arogancí, a to faktem, že na horní patro jsou turnikety a vstupné (400 HUF). Vše velmi fotogenické s krásným výhledem, ale to okolo…mnohem lépe je zde, jak zjišťujeme o den později, ve večerních hodinách – klídek a minimum lidí s krásně osvětlenou Budapeští. Kolem Královského paláce pokračujeme kolem lanovky Sikló dolů k řetězovému mostu a dále tramvají k lázním Gellert a vršku stejného jména. Výstup na tento vrcholek se v budapešťských poměrech rovná skoro “horolezeckému výstupu“, jehož odměnou může být pro někoho např. jeskynní kaple, pro jiného krásný výhled na celý Budapešť nebo dokonce i gigantický pomník vedle Citadely. Ani jedno se ovšem ani zdaleka nevyrovná následnému lázeňskému požitkaření v secesních lázních Gellert. Za 2800 HUFů s možností vrácení peněz v případě, že pobudeme méně jak 3h. K dispozici jsou jak bazény s klasicky teplou vodou, tak i horké lázně a to jednak společné a potom i pro každé pohlaví zvlášť, kde je i sauna a vůbec kde nejvíc panuje taková lázeňská pohoda. Naprosto originálně mají Maďaři vyřešeny kabiny, žádné číselné nebo magnetické kódy, ale pěkně a velmi originálně, po staru. Po převlečení a uložení svršků je třeba zavolat zřízence, který nám vydal jaký přívěšek s číslem, které následně napsal křídou na zadní stranu dvířek. Pak už stačí zamknout a pamatovat si číslo skříňky a neztratit klíče. Po koupeli nám chlapík skříňku oproti číslu z náramku otevřel a bylo. Řádně vyhladovějí a vyžíznění jedem nazpět do Pešti, kde je oproti Budě výrazně více obchodů, stánků, hospod a různých fast foodů. Po obligátním kebabu s ayranem (za 600+200 HUFů) jedeme nejstarší linkou metra v Evropě směr Městský park, náměstí Hrdinů a lázně Séchényi. Ty jsou společně s lázněmi Gellert asi nejznámějšími a nejlepšími lázněmi v Budapešti. Kolem ZOO a známé restaurace Gundel se dostáváme zpět na gigantické náměstí Hrdinů, které zcela evidentně sloužilo kdysi na různé komunistické taškařice. To byl také možná důvod, proč je původní jezero zčásti zabetonované, což působí dosti šíleně. I vzhledem k okolí, kde je zámek Dajdahunyad a budově Zemědělského muzea. Na slabost Maďarů pro vášnivé chvilky v parcích a odlehlých zákoutích upozorňuje i průvodce, a má pravdu, o čemž se přesvědčujeme právě kolem Zemědělského muzea, kde vidíme věci, které bychom snad ani raděj vidět nechtěli. Raději jdeme tedy nazpět k náměstí, kde je vše poměrně efektně nasvíceno a nazpět metrem do Budy, podívat se a vyfotografovat nasvícený Parlament a vůbec, noční Budapešť.

Sobota byla vymezena jako nelázeňský den, ale o to více chceme stihnout – nákupy na tržnici, prohlídku Parlamentu a Markétin ostrov. Dle průvodce LP jsou prohlídky Parlamentu s anglickým průvodcem v 10h,12h a 14h, tudíž jdeme nejdřív do tržnice Nagycsarnok, která je pravým rájem pro labužníky a milovníky maďarských salámů a klobásek. To samozřejmě přitahuje turisty, takže si chvílemi připadáme jako v Česku a ne v zahraničí. Visuální chuťová hostina – úžasné. Nákupy odkládáme na pozděj a spěcháme na dvanáctou k Parlamentu. Fronta prozrazuje, že tento nápad jsme neměli rozhodně sami a leták, že až do úterka je vše vyprodáno prozrazuje jediné, kašlem na Parlament a honem zpátky na jídlo do tržnice. Kručící žaludky uklidňují až maďarské specialitky – Kamča měla místní vyhlášenou gulášovku, já jakousi směsku brambor s klobáskou, každá z mňamek za 800 HUFů. Z nákupů se nakonec rozhoduji pro salám Csabai, dvě klobásky, snop sušených chilli papriček a paprikovou pastu. S proviantem zpět na hotel a pokračujeme v programu, a to konkrétně na Markétin ostrov, což je takový park kultury a oddechu Julia Fučíka na maďarský způsob. Ovšem tento maďarský způsob bych si dal líbit, je to úžasně zelený celek uprostřed velkoměsta – ideální jenom tak na povalování nebo piknikování. Zpátky jedeme autobusem na Batthyány tér, odkud vyjíždí příměstská dráha HÉV, kterou máme namířeno na okraj Budapešti k místu zvanému Aquincum, což je archeologický park s pozůstatky římského města. Spíš se ale chceme podívat jak vypadá takové maďarské předměstí….překvapivě stejně jako to české, poměrně fádní a panelákové. Na večeři opět do tureckého bistra a poté na večerní bloumání po hradních vrchu. Rybářská bašta je nyní konečně prakticky bez turistů, příjemně nasvícená a s báječným výhledem na noční Budapešť. Nazpět kombinací autobusu a tramvaje a spát.

Poslední den našeho budapešťského výletu – Neděle. Batohy balit nemusíme, na dnes nemá nikdo rezervaci, takže můžeme v klidu ven a sbalit se až ve tři, páč bus SA jede něco po čtvrté. Na programu jsou tedy v podstatě jenom dvě věci – Park socha koupačka v tureckých lázních z 16. století – Rudas. Bohužel Park soch je až úplně na kraji Budapešti a doprava je poměrně komplikovaná (z Batthyány tér tramvají na konečnou a odkud autobusem ještě asi půl hodiny) a ještě k tomu nám ujíždí autobus před nosem, tak jsme nakonec výlet skrečovali a jdeme rovnou do tureckých lázní. Z venku lázně vypadají poměrně omšele, ale byly před nedávnem rekonstruované a je to vevnitř hodně znát. Vstupné je opět pohodové – 2200 HUF, ovšem zde bez vrácení peněz při brzkém odchodu. Ta pravá turecká a lázeňská atmosféra zde sice trochu chybí, nicméně vše vynahrazuje úchvatný interiér s hlavním bazénem uprostřed a čtyřmi menšími bazénky s různými teplotami vody v rozích. Čtyřicet dva stupňů se nezdá jako extra teplé, ale je – po pěti minutách se dostavuje poměrně intensivní pocit vlastní uvařenosti a potřeba jít se urychleně ochladit. Střídáme bazénky se sprchou či ledovou vodou nebo naopak saunou a myslím, že si to oba docela hodně užíváme – prostě lázeňská pohodička. Vyrelaxovaní dosytosti již definitivně opouštíme Budu a spěcháme opět do tureckého bistra na nějakou mňamku, abychom se stihli v klidu sbalit a ještě přejet na Nepligét nádraží. Poněkud si pletem směr metra, takže klasicky nestíháme a na bus dobíháme za pět minut odjezd. Díky zrušení většiny spojů ČSAD Tišnov máme v Blavě skoro 4 času, čehož náležitě využíváme k procházce po městě a výšlapu na hrad. Celý výlet zakončujeme dobrým jídlem, průměrným Šarišem a vlakem v 23h do Brna.

Budapešť mě překvapila, z hlediska porovnání dvou hlavních měst (Brusel), které jsem měl možnost v krátké době po sobě navštívit, vítězí určitě Budapešť – sice to zde není tak etnicky promíchané, ale zato je Budapešť zajímavější a celkově pestřejší. Ne úplně nepodstatné jsou i ceny, které jsou v Budapešti velice sympatické a dá se říci, že konečně město v Evropě, kde je levno. 8-)

Užitečné odkazy:

Categories: Výlety

Tags: .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.