Jaké je cestování v době koronavirové? Jarní výlet na Kavkaz jsem musel bez náhrady zrušit, další cestu do Estonska bylo třeba přesunout na pozdější termín, jehož realizace vypadá nyní velmi nejistě (edit: nejistota se změnila ve fakt a výlet také zrušen). Do třetice cestovních plánů je tady Bulharsko a s tím spojená nejistota (zase!), zda vůbec budeme moct odletět, nebude let zrušen, nebo nás po návratu nepřivítají nová karanténní opatření.

Nic z toho se naštěstí nestalo, a když bylo pár dní před odletem zřejmé, že tento výlet by mohl klapnout, tak jsem mohl konečně začít s menším plánováním. Hotel v blízkosti bratislavského letiště, zamluvit auto v Sofii, zaplatit pojištění a mít tak zhruba představu, kam bych chtěl jet a co vidět. Větší plánování není takový krátký výlet potřeba.

Den nultý – 24.červenec

Proč máme nultý den? Protože letadlo odlétá z Bratislavy v sobotu v 7:40, což by znamenalo vstávání někdy ve čtyři a cestu autem na letiště, a to se nám prostě nechce. Takže dáváme sraz v Břeclavi, kde mě nabere Ivoš s děckama a pojedeme do Blavy, kde se ubytujeme, dáme pivko a druhý den s čerstvou myslí odletíme na výlet.

Břeclavská nádražka má i v moderním hávu svoje kouzlo, Bratislava z dálnice vypadá jako skutečné město, hotel Avion vypadá v reálu lépe než na bookingu, do hospody naproti hotelu chodí youtubeři a borovička je mnohem (opravdu hodně!) hnusnější, než jsem čekal.

Den první – 25.červenec

Vstáváme kolem půl šesté a vyrážíme pěšky na letiště. Mělo by být tak dvacet minut, tudíž není nutné ani čekat na letištní bus. Vzdálenost od letiště je asi hlavní výhoda hotelu Avion. Další je cena a taky možnost zaparkovat (i když za běžný poplatek) auto po dobu výletu. Za čtvrt hodiny a jeden snězený chleba s vysočinou jsme na letišti, kde si ihned připomínáme, že covid-19 je stále s námi. Roušky nasadit a rychle se odbavit.  Letiště je prakticky prázdné a není to tím, že je brzo ráno. Je naplánováno jenom kolem deseti odletů za den.

Za hodinu a deset minut přistáváme v Sofii na prastarém terminálu. Docela mě to překvapuje, zase takový zapadákov Bulharsko přece jenom není. Neuvědomil jsem si totiž, že terminály jsou dva a lowcost samozřejmě šoupli na ten starší. Auto máme zamluvené od společnosti Autounion, která tady na starém terminálu samozřejmě není.  Paní na informacích Autouninon sice nezná, ale zato mě odtajňuje existenci druhého terminálu a Shuttle busu, který jezdí mezi terminály, a právě nám odjíždí. Prý to jsou 3 km, ale mapy.cz ví svoje, takže vyrážíme pěšky a za chvilku jsme na místě. Zde už je to pohoda, dostali jsme auto z vyšší kategorie. Honda Civic vypadá dost dobře, a navíc je v úsporném diesel provedení. Záloha je 300€ a není třeba mít kreditku.  Menší škrábance jsme si zapsali a můžeme vyrazit vstříc bulharskému dobrodružství. Nejdřív ale sehnat místní leva a nějaké jídlo. I ve vnitřních prostorách jsou třeba roušky. Takže i do Billy v roušce.  Kupujeme proviant a vyrážíme na sever směr Belogradchik. Dálnice jsou jak lusk, vedlejší jsou trochu zapláty a nahoru dolů, ale jinak jsou silnice lepší, než jsem si myslel.  Ve Varza, kde si dáváme cestování pauzu, jsme náhodou natrefili na skvělý bufet, kde si mohl člověk vybrat, jaké jídlo chce. Bohužel při cestě zpět bylo zavřeno a jinde jsme podobný koncept již nepotkali. A jelikož my jsme čeští chytráci, tak jsem se dopředu nacpali řízkama, takže hlad nemáme. Dávám aspoň kafe a baklavu, protože budu řídit.

 

Bělogradčik vypadá jako docela zapadákov, který má to štěstí, že je v centru bulharského Adršpachu a Českého Švýcarska dohromady. Malé náměstí, pár obchodů, restaurace, kavárna a několik guesthousů.  Ubytováváme se v GH Zora, kde stojí dvoulůžák  45 leva. Počasí nicmoc, zataženo a vypadá to na déšť. Jdeme se na chvilku projít ke skalám a na vyhlídku.  Pevnost jde obejít po cestě, která se stáčí vlevo do lesa cestou na vyhlídku a měli bychom vyjít někde dole ve městě. Na focení to nebylo, ale jinak prochajda příjemná, a nakonec ani nepršelo. Na náměstí si dáváme u okýnka kebabčiky v chlebu a pivo Kamenitza.  Vedle v kavárně kolu a kafe a tím jsme dnešní gastro asi vyčerpali. Kluci krmí potulný psiska, který jsou ale docela vybíravý a jenom tak samotný chleba jim moc nechutná.

Na závěr dne ještě procházka na hřbitov a jde se spát.

Den druhý – 26. červenec

Ráno mělo být podle předpovědi zataženo a ráno je skutečně za okny zataženo. Nedá se nic dělat, skály v ranním slunci holt nebudou. Snídáme, balíme věci do auta a jdeme na obhlídku.  Včera jsme chtěli do areálu pevnosti a chtěli po nás vstupné, dneska si lístky kupujeme, ale lístky nikdo nekontroluje. Tmavou oblohu trochu zachraňuje mlha, která se vznáší nad okolními lesy. Díky tomu fotky vypadají aspoň malinko zajímavě a nejsou to jenom skály a šedá obloha.  Z pevnosti jako takové zbyly pouze obvodové zdi, i když ty byly asi z velké části dostavěné. Spadnout ze skály jde, zvláště po dešti, skoro kdekoliv. Někdy si opravdu říkám, co by se stalo, kdyby mě uklouzla noha…Zábrany vcelku nikde, což je ale zase dobře, protože je celý prostor takový přírodnější. Dvě hodinky poskakujeme po skalách a vyrážíme zase někam dál. Tedy nejdříve hodně nazpět až skoro k Sofii a potom po východ. Původní plán byl až někam k Veliko Tarnovo, ale na to asi nemáme čas, tak si cestu zkracujeme a dneska zakotvíme v městečku Kopřivštica. V průvodcích se Koprivštica moc nezmiňuje, ale evidentně se sem jezdí, protože možností ubytování je hodně. Je to vlastně jeden velký skanzen obklopený kopečkama.  Domky jsou zrekonstruované až trochu moc, tudíž to vypadá lehce neautenticky a uměle. Kluci jsou unavení, tak zůstávají na hotelu, já se jdu projít, ale brzo se vracím, protože je mně zima. Přece jenom jsme v horách.  Normálně by asi byly hospody dole u řeky plné, ale díky covidu je těžká mimosezóna a ani místních turistů moc není. Dáváme si jídlo, pivko a jdeme spát.

Den třetí – 27. červenec

Ranní opar, sluníčko a krásný výhled přímo z balkonu hotelu. Měli jsme zde patrně nejdražší ubytko, ale zase s dobrou snídaní v ceně. Kafe, čaj, zapečený chleba a ovoce. A ještě jsme si moc fajn pokecali s paní majitelkou. Dopoledne máme v plánu výlet a potom sestoupíme z kopců do nížiny a přespíme v Plovdivu. Všude je to do kopce – tak by se asi daly charakterizovat možnosti výletu. Stoupáme kolem socialistického památníku dál do kopců a planin. Na mapě cestička je a my jdeme po ní. Hodinku jdeme po loukách nebo lesem až se vynoříme na vrcholové planině, odkud jsou nádherné výhledy na dvoutisícovky na druhé straně. V dáli se pasou koně, jdeme se podívat blíž a něco nafotit. Je to naprostá paráda, louky sice už moc nekvetou, ale i tak výborný. Podobnou cestou se vracíme do města, kde dáváme lehký oběd se stejné hospodě jako včera a vyrážíme dál. Cestou stavíme u vyhlídky, na kterou nás upozornila paní majitelka, bohužel výhled není díky oparu nic extra. Alespoň vidíme, že po sjezdu z hor nás již čeká samá placka jižního Bulharska.  

Opuštěné domy, zpustlé pole a vinice. Z okna auta je často docela smutný pohled na chudé vesnice plné opuštěných domů. Místní patrně odcházejí za prací do zahraničí nebo do velkých měst.  Na poli se pěstuje jenom slunečnice, práce není, tak co tady? Celkový zmar podtrhuje velká naprosto zarostlá vinice.

Cílem dnešní cesty je Plovdiv, kde nemáme zamluvené ubytko. Nechávám Ivoše s klukama v autě a jdu zjistit možnosti. Máme docela štěstí,hnedka první hotel má volno, a ještě je docela levný. Pokojíky vypadají sice jako v bordelu, ale spíše to bude klasický balkánský nevkus.

Bude pršet, nebude pršet? K našemu překvapení pršelo, docela dlouho a hodně. Schovali jsme se u kostela a potom přeběhli na kebab.  Cena stejná jako u nás, kvalita na míle někde jinde.  Po dešti jdeme na vyhlídku a potom na jedno Starobrno. Lepší pivo jsme prostě v centru nesehnali.

Den čtvrtý – 28. červenec

Snídaně na hlavní třídě, nakouknutí do starého města, pevnosti a amfiteátru a jedeme dál. Kromě nás tu snad nejsou žádní jiní turisti, což zase tolik nevadí. Vyrážíme z Plovdivu zase směrem Sofie a potom dolů k pohoří Rila. Čeká nás nejdříve stejnojmenný klášter Rila manastir. Vstupné do kláštera je sice zdarma, ale platí se docela dost za parkové. Prostě taková česká cesta, jak vydělat nějaké peníze navíc. Klášter je na první pohled docela ohromující, ale návštěvník zde zase nestráví moc času, protože jinam, než do prostřední budovy se jít nedá a jednotlivá patra jsou uzavřena. Autem se dá pokračovat za klášter až na konec silnice, kde je horská chata a plno cestiček na výletu nebo jde jenom tak piknikovat u řeky. My se vracíme nazpět na hlavní silnici a jedeme do Sapareva Banya. Zde zůstaneme dva dny a zítra vyrazíme lanovkou k rilským jezerům. Je to tady už takové přece jenom turističtější, ale pořád vcelku v normě. Chvilku bloumáme na hlavní ulici a potom sedáme na pivko. Tuším, že jsme měli značku Kamenitsa, která byla docela nicmoc. Z trojice pivních značek asi zatím nejslabší. K pivku byly rybičky, což zvedlo kvalitu prožitku hodně nahoru.  Spát jdeme brzo, protože zítra ráno vyrážíme na trek k jezerům.

 

Den pátý – 29. červenec

Nejdříve se musíme sbalit a přesunout věci do jiného pokoje. Z pěkných 2pokojáčů s terasou do trochu horšího 4pokojáče. Méně pohodlí = více ušetřených peněz. V kuchyni masterchef Ivo připravuje míchaný vajíčka, aby bylo hodně sil na výstup a můžeme vyrazit. Ještě pro svačinu do obchodu a odjíždíme k lanovce. Máme radost, že jedeme pěkně brzo a budeme ta skoro sami. No nebudeme, parkoviště je již docela plné. Hory jsou velké, tak se to určitě rozptýlí. Cena lanovky byla 20 leva za obousměrný lístek. Není to zrovna málo, ale rozhodně se to vyplatí. Ne že by nešlo vyjít nahoru po svých, ale kromě výškových metrů by chůze pod lanovkou jiný požitek nenabídla. U chaty ve výšce kolem 2000 m.n.m. jsme za dvacet minut. Natíráme se opalovákem a můžeme vyrazit. Vlastně nemůžeme, ještě rychlý kafe a jde se. Nadmořská výška je cítit, ze začátku funím jak lokomotiva. U prvního jezera dáváme s Matějem kochačku a čekáme na opozdilce. Každý máme jiné tempo a jiné potřeby. Vyrážím potom sólovka k dalším jezerům, a nakonec se dostávám až k vrcholu Vazov do 2700 m.n.m. Dalo by se jít i dál a udělat si okruh, ale asi nemám tolik času. Vlastně nevím, kam až došel zbytek party, tak proto to taky nechci moc hrotit a v klidu sestupuji a druhou stezkou se vracím zpět k základní horské chatě. Nakonec je z toho docela dost dobrý výlet, plno kilometrů, mnoho nastoupených metrů, a hlavně ty panoramata. Počasí asi nemohlo vyjít líp. Mohlo, nemuselo být tak vedro, ale to je to poslední. V cíli dáváme pivko a vychutnáváme si pocit z dobře prožitého dne.  Jo, nyní by se nikomu nechtělo klusat pod lanovkou dolů. Jsme rádi, že sedíme a pomalu se šineme dolů k autu.

 

Den šestý – 30.červenec

Dneska do jedenácté hodiny musíme vrátit auto do půjčovny na letišti. Vyrážíme tak akorát a přijeli bychom včas kdyby…kdyby nebylo stávky, policistů v ulicích a zavřeného centra města. Navigace náš totiž navedla zkušeně přímo do centra, kterým nešlo projet a potom už jsme se motali. Pomohla až navigace od Google, která bere v úvahu i provoz a uzavírky. Na letišti jsme s menším zpožděním, ale volal jsem dopředu s omluvou, takže vše v pohodě. Auto vracíme bez problémů a vyrážíme na metro do centra. Roušky nasadit a jedeme. Výstup máme v centru, deset minut po hlavní třídě pěšky a jsme v boční ulici, kde máme pronajatý celý byt. Za pár € máme byt o rozloze 130 metrů čtverečních. Kluci jsou rádi, že mají svůj pokoj a nebudu je budit smrkáním a kýcháním. Jdeme najít něco k snědku, což se nám v poledne moc nedaří.

Ivoš se jde s klukama vykoupat někam do bazénu a já odpočívám na pokoji. Je docela vedro, tudíž se mně do města ani moc nechce. Nakonec si později odpoledne  dávám vycházku ke katedrále a na hlavní náměstí, které je zavřené a kudy jsme ráno měli jet. Večer zde bude demonstrace, na kterou jsou připraveny desítky policistů všude okolo. Dělám větší nákup a jdu na byt. Chytře jsem nechal Ivošovi klíče v květináči u dveří, aniž bych si uvědomil, že jsou zde ještě hlavní vrata, která jde také zavřít. A právě zamčená branka mě vítá, takže místo chládku v bytě sedím na patníku a čekám, zda nepůjde někdo ze sousedů.  Naštěstí nebylo nutné zkoušet všechny zvonky a během půl hodinky jsem na bytě. Večer ještě dáváme závěrečné pivo celého výletu a jdeme brzo spát, protože zítra letíme v šest.

 

Den sedmý – 1.srpen

V pět na nás čeká taxík, za velmi solidní cenu 13 leva jsme na letišti. Roušky nasadit, leva utratit a do letadla směr Bratislava. Měření teploty proběhlo v Sofii i v Bratislavě. Z Blavy už jenom autem do Brna, a to je konec. Bylo to rychlý, ale jinak fajn.

 

 

Categories: Bulharsko 2020

Tags: .

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.