Divokým Kurdistánem

Divokým Kurdistánem – část erasmácká

DIVOKÝM KURDISTÁNEM 2012

18. 10. 2012        Praha –> Zurich –> Istanbul

Do Iráku, kam jinam?! Na severní část Iráku, tzv. irácký Kurdistán jsem měl spadeno již delší dobu a konečně letos se to dobře hodilo, když se podařilo spojit časové možnosti v práci a zároveň výlet spojit  již dlouho plánovanou návštěvou mých tureckých kamarádů. Dva týdny není moc dlouhá doba, je to spíše doba velmi krátká, ale i tak se dá ledacos zažít…

Budík v 02:55 znamená nevyhnutelný pocit, že se nevyspím a budu již někdy od dvou vzhůru s tím, že jinak určitě zaspím nebo něco nestihnu nebo se nesbalím nebo oboje. Asi taková mini cestovní horečkaJ.  Stejně je hodně zvláštní vstávat na let v 6:05 již ve tři ráno, ať žije komfortní letecká doprava. Venku jsou asi tři stupně, mám na sobě de facto vše, co je k dispozici, takže nějak přežívám a popoháním hodinky, aby už ten bus přijel a já se ohřál. Na zastávce se mnou čekají dvě plešky soutěží v prdění a poplácávání se. Doufám, že nehodlají plácat i mě. Na sídlišti bylo mrtvo, zato na I. P. Pavlova to žije jako ve dne, studenti měli asi nějakou kolektivní školní pařbu, takže je zde docela veselo. A to bohužel platí i o nočním busu, kde stojím na jedné noze, jednou rukou se držím madla a snažím se vykrýt ostré zatáčky bláznivého řidiče a přitom pokud možno nepustit bágl. K tomu se mi samozřejmě chce příšerně spát. Normálně mě tyhle noční jízdy baví, ale dneska překvapivě moc ne. Skoro hodina asi s milionem zastávek a jsem na Václav Havel airport. Lidí je zde naprosté minimum, kdo by taky lítal takhle brzo do Zürichu? Jen tak tak odolávám „lákavé“ nabídce kávy a croissantu asi za dvě stovky, vpadnu do letadla a snažím se bleskem nějak usnout. Nemá to cenu, sotva posnídám kafe a muffin, tak přistáváme. V hlavním městě Švýcarska mám dvě hodiny, které trávím povětšinou chozením tam a zase zpátky a zase tam a zase zpátky…vypadám mezi těmi všemi luxusními obchody a nažehlenými manažery jako poslední drban odnaproti, tak raděj ani do žádného obchodu nejdu, ještě by mě nechali vyvéztJ. Jak jsou Švýcaři pověstní svojí přesností a precizností, tak patrně o letech to neplatí, protože načas rozhodně nevyrážíme. Jídlo slušný, let plný juchajících Švýcarů, kteří mě okamžitě lezou na nervy, a já si nadávám, že nemám sluchátka a musím je tak poslouchat. Konečně Istanbul. Počasí nám přeje, takže si lze během kroužení nad městem vychutnat výhled a těšit se tak ještě víc na přistání. Z posledně si ještě pamatuju co a jak, takže se moc nezdržuju, na záchodě ze sebe shodím „zimní“ hadry, za poslední platnou 5 lirovku (Yeni Turk lira je už minulostí) kupuju lístek na metro (3 TL) a vyrážím na stanici Merter, kde bych se měl potkat s Ahmetem.  Ten tu sice ještě není, ale píše, že dorazí za chvilku. Huráá, chci čaj a někde v klidu usnout. Ahmet má auto, kancl, velký monitor a jednoho (asi) zaměstnance. Sedím, koukám, piju čaj a čekám, až dojde Sinan, protože Ahmet pořád někam telefonuje. Přitom ale počítač vůbec nepoužívá, hold zde se ještě byznys dělá jinakJ. Sinan volá, že dojde za chvilku, ale jelikož je to Sinan, tak je jasné, že chvilka to nebude. A taky nebyla, půlhodinka se protáhla asi třikrát, když Sinan konečně dorazil, beru bágl a hurá na ubytko. Paní Sinanová nám otevírá dveře, ale jako vzorná muslimská žena, se hned běží schovat (stejně mně bylo divné, že se dveře otevřely samy), aby nebyla spatřena nezahalená. Mám dost, potřebuju jídlo, baklavu, čaj a usnout. Jak jsem si předsevzal, tak se taky postupně stalo. V nedaleké žrádelně dáváme döner a hned se přesouváme vedle do cukrárny, která je napěchována různými druhy baklav a já hned vím, že je zle. Sinan i přes můj velmi chabý odpor objednává 5 kousků baklavy, odmítnout nelze, přijmout je povinnost, i když vím, že dobře mi z toho nášupu nebude. Následující hodinu si moc nevybavuji…snědl jsem všechnu baklavu, hlava duněla a já se na dlouhé minuty odmlčel. A pak jsem usnul…

19.10 2012          ISTANBUL –> DALAMAN –> MARMARIS

Další den a další let. I když jsem to v prvotním plánu vůbec neplánoval, tak Sinan koupil letenku a napsal mi, že mám jet s ním. Nemusíme tím pádem jet přes noc, ale zase je to o oproti busu o 50 TL dražší. A časově je to taky půl dne, protože na let v jednu odpoledne musíme z domu vyrazit už někdy kolem deváté. Ještě než vyrážíme, tak nám Sinanova mamka nachystala úžasnou tureckou snídani: čaj, ekmek (chleba), olivy, sýr, vajičko, rajčata, okurek, jogurt. Naprostá lahoda. Vyrážíme takhle brzo, protože cestování Istanbulem má opravdu svá specifika – spěchat se nedá a i když tzv. metrobusy mají pruh pro sebe, tak stejně trvá rovnou hodinu, než se dostaneme na Kadiköy, kde jede ihned expres bus na letiště Sabiha Gökcen. Sinan si ani to předrahý kafe na letišti nenechá zaplatit, Turci jsou v tomhle prostě neuvěřitelní. Sotva jsme vzlétli, už zase přistáváme. Venku krásně teplo a modro, vypadá to na příjemnou letní pohodu na konci října. Ještě náš čeká asi 1,5 hodina busem (15 TL) a jsme v cíli – Marmaris. Ziraat bank, v které pracuje Berk se nachází přímo u moře a jeho byt hned vedle. Parádní místo. Byt je klasicky zabordelen, nicméně je tu pro nás plno místa. První, co nalézám, je mrtvý šváb a dámské kalhotky. Berku, BerkuJ.  Zatímco já se kochám famózním výhledem k balkonu, tak Sinan se s pečlivostí Turkovi vlastní pouští do úklidu kuchyně. Před jeho důkladností by leckterá hospodyňka zbledla, vše září a z lednice vyhodil vše, co vypadalo, že je starší jak den.

Výletní lodě, restaurace, bary, hotely kam až oko dohlédne. V sezóně to zde bude asi to pravé turistické peklíčko, ale teď na konci října je zde liduprázdno. Restaurace jsou sice otevřené, lodě marně lákají na výlety nebo šnorchlování, některé hotely již zavřely, jiné to patrně v nejbližší době učiní, na plážích pár osamocených turistů…

Kravaťák Berk nás nabírá až někdy kolem osmé a vyrážíme na jídlo. Naštěstí ovšem ne do těch předražených turistických podniků u moře, ale více do vnitrozemí mezi místní. Po nezbytném potřesení rukou s šefíkem a veškerým personálem podniku (jako obvykle jsou tu všichni se všemi kámoši), nám nejdříve na stole přistává několikero mističek s všemožnými dobrotami jako předkrm (nejvíce mě zaujala naložená cibule politá omáčkou z granátových jablek). Je to delikatesní, ale třeba se hlídat a moc se nepřejíst hned na začátku, protože po chvilce na stole přistává místní specialita Beyti kebap – maso obložené v něčem jako je listové těsto, polité rajčatovou omáčkou a doplněné jogurtem. Že to je naprosto vynikající nemá cenu ani psát. Na závěr dáváme turecké kafe a panáka likéru dost podobnému naší zelené. Po jídle pletu nohama tak akorát, abych se dokutálel do čajovny, kde se opět se všema zdravíme, šéfik je opět náš nejlepší kámoš a dáváme čaje. Turci si vykládají turecky a já se nudím, ale těžko je jim to mít za zlé, když většina Turků konverzační angličtinou jednoduše nevládne. Po čajové smršti se suneme domů, kde dáváme další čaje a já brzy v třicetistupňovém vedru odpadám…

Útrata: 15 TL bus Dalaman – Marmaris, 1,5 TL Cornetto

20.10 2012 Marmaris

Docela na své poměry vyspávám, když vstávám až někdy v deset, nicméně i tak borci ještě chrní a jak je znám tak ještě dlouho budou. Vyrábím si tedy vlastnoruční tureckou snídani doplněnou o jogurt s medem, sedám si na balkón a chrochtám si doslova a do písmene blahem. Tak a co teď? Co třeba jít na pláž se vykoupat. To nezní jako špatný nápadJ. Na pláži tak deset lidí, teplota moře ideální, vzduch kolem třicítky. Z turistů zde jsou až na malé výjimky pouze Britové, a to bez výjimek pouze důchodci. Ztráta soudnosti, asi způsobená věkem nebo světonázorem, že na dovo si můžu dělat, co chci, má za následek, několikero důchodkyň opalujících se nahoře bez nebo zarudlé pupkáče vystavující kérky a pivase přímo ve městě. Brrrrr….

Na byt se vracím kolem jedné, kdy už je Sinan překvapivě vzhůru a společně se pouštíme to přípravy čaje a leča, respektive menemenu. I po letech je mi připomenuta storka, kdy jsem na kolejích frajeřil s českým jídlem, za což jsem považoval lečo a byl jsem ihned ukřižován, že lečo k nám přišlo z Turecka. Lečo, čaj, sýr, olivy a plno čaje. I s přípravou a konzumací záležitost na dobré tři hodiny. Jako obvykle se vše vleče a vleče, až mi skoro při pohledu na moře a pláž dochází trpělivost. Je třeba být rozhodný, takže velím k odchodu. Sinan se přidává a vyrážíme na pláž tentokrát do vzdálenější vesnice Turunc. Přece jenom je později odpoledne už víc poznat, že se blíží listopad, protože jak zapadá slunce, tak už je chladněji, ale koupačku ještě stíháme a vyrážíme pěšo nazpět.  Moře po pravé straně je super, po levé už je to horší, páč je to jeden hotel vedle druhého a tam kde je náhodou mezera se něco nového staví. Ušetřen není ani lesík. No dost děs. Po cestě už na okraji Marmaris se k nám připojuje Berk na skútru a následuje tour po jeho kmoších nebo po kámoších jeho kámošů. Vždy se dá cigáro, pokecá turecky a jde se kousek dál. Řeší se taky i moje cesta na východ do Silopi a fakt, že díky Kubram Bayrami jsou všechny spoje beznadějně plné. Týpek z kadeřnictví mi tvrdí, že jeho strejda je řidič a místo mi sežene, ale jelikož moc dobře znám Turky, tak je mi jasný, že na tohle se spoléhat rozhodně nedá a poradit si budu muset sám. Večer pokračuje pizzou v hospodě Nathali’s, což je jedna z mnoha veletrapných kopií britských pubů a kde musím přetrpět otravnou konverzaci s vlezlýma číšníkama. Opravdu nemám rád, když si někdo evidentně o mně vykládá a myslí si, že já to nepoznám. Tak to dávám najevo, páč buď mluvit anglicky anebo si nemyslet, že jsem stejný idiot jako většina dovolenkářů. Večer hledám na netu spojení směr východ a zjišťuju, že je opravdu vše plné. Nemilé. Zítra budu muset na místní otogar a zjistit situaci, páč nějak se odtud dostat musím.

Útrata: 3T (ekmek a rajčata)

21. 10. 2012  Marmaris

Původní plán byl, že dneska pojedu směr východ, ale jednak se mi tu docela líbí, a za druhé Berka a Sinana zase dlouho neuvidím, jsou tu super kámoši, tak chci ještě chvíli pobýt. Ovšem i to má své meze, protože vzhledem k plánům a vzdálenostem, je nutné vyjet zavčas a moc tu nezakysnout. Jdu se tedy hnedka po ránu mrknout na otogar a pozjišťovat, jaké by byly možnosti dopravy na východ. Je mi v podstatě jedno, zda pojedu do Silopi, Mardinu, Diyarbakiru nebo někam jinam. Důležitý je směr a vůbec se někam pohnout. To se bohužel ukazuje jako problematické, protože všechno, co odtud odjíždí, je beznadějně plné. Jediná možnost je noční bus do Antalye (za 45 TL!!) a tam se uvidí, co dál.  Mám za to, že něco prostě pojede, Turci vždycky panikaří, ale nakonec se nějaké řešení doufám najde. Jako odměnu za vynaloženou námahu si dávám v pekařství snídani (čaj a dva koláče za 4 TL) a jelikož ti dva ještě spí, tak jdu opět vyvalit své bělostné špeky na pláž. Je maličko chladněji, ale koupat se krásně dá a aspoň nemusím mít strach, že se spálím a zrudnu. Baví mě to asi do dvou, kdy to balím a jdu se mrknout na byt, co se zde děje. Překvapivě celkem nic, ale mám hlad, tak šmejdím v lednici, dávám si zase jogurt s medem, olivy, sýr a další lahůdky. Borci se postupně probírají, tak připravujeme snídani, čaj a zevlí se. Další čaje a je večer. Čas na výlet do maríny. Luxus, který zde panuje, ať už v podobě jachet nebo obchodů mě docela překvapuje. No radši jdeme pryč, Berk kupuje six-pack Efesů a jdeme se mrknout, jak naložit s těmi třemi tuňáky, kteří odpočívají v mrazáku. Naše práce na přípravě jídla je v tomhle ohledu docela jednoduchá, protože ryby akorát necháme rozmrznout a vykucháme, o zbytek se již postará restaurace. Baví mě představa, že by něco takového bylo možné v českých podmínkáchJ.  Během čekání dáváme čaje, pivka a kecáme o všem možném, počínaje ženskýma a konče ekonomickými otázkami. Konečně se ozývá zvonek, rybky jsou zde.  Opět jenom slintám a valím oči. Tuňák zapečený s rajčaty, kořením, brambory, salátem a nezbytným chlebem je naprosto luxusní záležitost. Dáváme ještě poslední pivka, balím věci a nastává smutný čas loučení se. Plán byl, že pojedu servisem společnosti Pamukkale, ale Berk říká, že pohoda, že to zařídí. A taky, že jo. Po čtyřech pivech sedáme na jeho skútr a bočníma uličkami si to hasíme na autobusák. Jako vždy je třeba doufat, že to dobře dopadneJ. A taky, že dopadlo. Za menšího deště se loučíme a nasedám do busu směr Antalye.

Docela rád bych zůstal, protože Sinan i Berk jsou bezva kamarádi a je to s nima vždy moc fajn, ale nejde to. Cesta volá. Tak se sem zase brzo podívám, letecky to není tak hrozné a během pár hodin je možné být u moře anebo se Turci konečně odhodlají a přijedou na výlet do Česka.

Útrata: 45 TL bus, 4 TL snídaně, 3,6 TL nákup v supermarketu

Categories: Divokým Kurdistánem

Tags: .

One thought on “Divokým Kurdistánem – část erasmácká

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.