Divokým Kurdistánem

Divokým Kurdistánem – část irácká

22.10 2012 Marmaris –> Antalye

Pivka plní svoji funkci dobře. Z cesty si pamatuji pouze výjezd z Marmaris, pak déšť a potom následoval spánek až do šesté ranní, kdy jsme dojeli na otogar v Antalyi. Je ještě docela šero, ve většině autobusových společnosti nikdo není, tak si dávám posilňující čaj, abych byl dostatečně připraven na obíhání autobusových společností a shánění lístku. První společnost hlásí plno, ale hned vedle mi chlapík tvrdí, že „bugün“ má místo do Silopi, aby vzápětí zahlásil problém, odběhl kamsi dozadu a přišel s tím, že je za 110 TL jet do Mardinu. Nemá cenu spekulovat, po pár vteřinách souhlasím, protože je jasné, že moc možností nebude a může to být vše leda horší a dražší. Vše je tedy až překvapivě easy, platím hotově, dostávám lístek a můžu si dát čaj na oslavu úspěšné koupě. Tak a co teď? Jdu se net zjistit, co se dá v Antalyi podnikat a kam se podívat. Moc toho není, ale nějak zde čas strávím, to nebude problém. Balím si malý batůžek, větší dávám do úschovny (3,75 TL) a vyrážím na tramvaj do centra. Po pánovi v pokladně sice žádám jeden lístek, ale asi zná případy mně podobné, tak mi šikovně prodává ihned i zpáteční.

Huráá, jsem ve městě. Žádné otravné čekání v kolonách a hned jsem v centru. Co teď? Mám hlad, což řeší buchta, simit a voda z kšeftu. Na čaj bude čas později. Zatím město působí docela příjemně, je zde málo lidí, moře nadohled. Začínám u clock tower, pokračuji kolem Yivli minaret mosque s výhledem na moře a kolem nezbytné sochy Atatürka jdu pomaličku dolů k marině. Následně bych rád do staré čtvrti Kaleici a parku Karaalioğlu. Když na mě začal první prodejce německy, říkal jsem si, že to bude náhoda, ale když stejně začali i další a podíval jsem se okolo, tak bylo hned jasno – zatímco Marmaris bylo britské, tak Antalye je německá. Ještě štěstí, že jsem se neocitl někde v ruském letovisku…Procházka starou čtvrtí Kaleici a parkem vedle je docela fajn, nemám kam spěchat, tak poposedávám, polehávám a vůbec si užívám příjemného letního počasí. Zajímavé, že i když je zde plno prodejců a nadháněčů, tak na mě všichni kašlou, asi je jim hned na první pohled jasné, že já nebudu ta pravá cílovka. Zpátky v centru dávám döner s papričkami za 3,5 TL (po vzoru týpka vedle si dávám maličké papričky do döneru, ale zvládám pouze jednu a brečím. Pán vedle je přikusuje jenom tak a tváří se, že pohoda) a jako zákusek baklavu s čajem.

 Ze zajímavostí mně zbývá už jenom Hadriánova brána, a jelikož začíná zlehka pršet, všude je milion lidí a sedá na mě festovní únava, tak už jenom chodím a koukám do výloh. Fascinující je počet kšeftů s oblečením, jenom na hlavní třídě jich je několik desítek a vše jednoznačně levnější jak u nás. Nicméně na nákupy oblečení se nechystám, pro teď mi bude stačit zajít pro nějaké jídlo do marketu. Moc jsem toho nekoupil a mezitím ještě začalo pršet. Nemám se kde schovat, tak hledám hospodu, protože „Když prší, tak na jedno“. Bar nedaleko vypadá jako správná turecká špeluňka, tak proč to nezkusit. Objednávám si Efes (mají jen lahváče) a dostávám kromě piva ještě směs oříšků a nakrájenou okurku. Nu proč ne? Píšu deník a říkám si, jak dobře jsem to vymyslel.  Kdybych věděl, že to pivo bude stát 8 TL, tak bych možná zůstal na dešti. Drahý pivko mě trochu rozladilo, maličko mám podezření, že mě odrbali, ale co už, chybami se člověk učí. Přestalo pršet, tak můžu konečně nasednout na tramvaj a jet nazpět na autobusák. Času plno, ale mám docela dost, tak už jenom posedávám u kanceláře, kde jsem koupil lístek a čekám, co se bude dít. A zatím se nic neděje. Můj bus na tabuli odjezdů není, a když se ptám z jakého důvodu, tak mě „po turecku“ uklidňují, že si mám sednout, vše ok a o nic se nestarat. Tuším nějakou kulišárnu, ale nic s tím nenadělám. Kolem jedné hlavní autobusový šéfik z ničeho nic zavelí, je strašně naspěch a táhne nás kamsi dozadu, přesně na opačnou stranu, než odkud odjíždí autobusy. A hned je jasný, že tohle nebude klasický bus. Protože on je to minibus! Čeká nás pěkných 20 hodin v tomhle „pohodlí“. Protestovat nemá cenu, buď jedeš, nebo ne, tvůj problém a jiná možnost není. Borec nám ještě bere lístky, asi abychom si případně nestěžovali, a můžeme vyrazit. Nabíráme ještě několik kurdských maminek s malými dětmi, až je bus úplně zaplněn a kdy děcka spí na zemi a deštivou Antalyii si razíme cestu vstříc východnímu Turecku. Kromě plačících dětí je další vtipnou věcí, že na celou cestu máme pouze jednoho řidiče. Nezbývá než usnout a doufat, že to samé nebude činit po následujících 1200 km náš řidič.

Útrata: 110 TL – Antalya x Mardin, 2x1TL – WC, 3,75 TL úschovna, 8,6 TL nákup, 8 TL – pivo, 3,75 – döner plus ayran, 3 TL – baklava a čaj, 1 TL – čaj, 3 TL – kafe – Tchibo, 0,5 – poznámkový blok

23. 10. 2012 Mardin –> Cizre -> Duhok

Jak cesta začala, tak i pokračuje, což je dobrá zpráva, protože tím pádem řidič neusnul a my se kolem sedmé ráno nacházíme nějakých 200 km od města Şanlıurfa. Krajina se během noci výrazně proměnila, ubylo aut a vše je tak nějak jiné, východní. Poslední jídlo jsem měl v noci v autobusové jídelně a teď už přecházím na sušenkovo-čajovou dietu. Ptám se našeho řidiče, kdy budeme v Mardinu, na co mi odpovídá, že tak v deset. Stačí prostý součet km, abych vytušil, že neví, o čem mluví a budeme tam nejdřív kolem poledne. A také, že ano, protože kolem desáté jsme teprve ve vzpomínané Urfě. Mám hlad, žízeň a tlusťoch vedle mě se pořád roztahuje – už mám cesty docela dost. Kolem jedné jsme v Mardinu, většina lidí už vystoupila a nyní je řadě na mě, abych vypadl. Něco mi říká, že v Mardinu ještě úplně nejsme, ale prý tady vedle je otogar a tam bude bus do Silopi. No budiž, co nadělám a ocitám se na prašné výpadovce v místech, které Mardin tak jak si jej pamatuji z poslední návštěvy, ale vůbec nepřipomínají. Tak batoh na záda a zjistit, kde vůbec jsem a kam mám vůbec jít. Líná huba holé neštěstí, takže se ptám prvního týpka na benzínce a ten mi nejenom ukáže vytoužené toalety, ale i nasměruje na otogarový dvorek, který je opravdu hned vedle. Líná huba podruhé, jsou zde nějaké busy a nějaké minibusy, mám hlad a chci jet pryč.

[shashin type=“photo“ id=“1093,1091,1096″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Ptám se v první kanceláři, chlapík končí hovor a hned mě kamsi táhne, platím 20 TL a jedu do Silopi. Bez jídla, bez vody, ale zato jedu dál. Úspěch. Já si to hned myslel, že tohle nebyl Mardin! Vyklopili mě v Kiziltepe a teprve nyní zdoláváme strmý svah do Mardinu. Pokračujeme dále typickou placatou krajinou do Nusaybinu (hranice se Sýrií) a dále do Cizre. Prší a je dost šero, moc optimisticky to venku nevypadá. V busu je nás už pouze pár, všichni opět vystupují, takže musím taky. Bohužel nejsme v Silopi, ale v Cizre. No co už, nějak musím pokračovat dál. Ani si nestačím sbalit a už do busu vbíhají dva týpci a ptají se, zda jedu do Cizre, a že mě tam hodí. No vypadá to docela podezřele, ale souhlasím, protože leje jak z konve a lepší řešení nemám. Cena do Silopi začíná na 40 TL, aby se hned dostala na polovic a po následném telefonátu a dohadování se s anglicky mluvícím kámošem skončila na 50 TL, ale za cestu až do iráckého Duhoku. Ať počítám, jak počítám, vypadá to, že mě ani moc neodrbali. A vzhledem k tomu, jak dlouho už jsem na cestě, bolesti hlavy, nemluvě o žízni a hladu, tak jsem více než rád, že se vezu a mířím k cíli. Z Cizre do Silopi je to 30 km, ovšem v Silopi není rozhodně o co stát, protože je to klasická pohraniční díra, takže jsem moc rád, že jsem v teple a jedu dál.

Hranice Habur nebo Ibrahim Khalil jsou příběh sám o sobě. Míjíme desítky, stoky a snad i tisíce kamionů. Všude je plno zplodin, bahno a smrad. Můj řidič Ahmet je naštěstí v celém hraničním procesu maximálně zběhlý, což v praxi znamená, že se všema přátelsky zdraví, nikde nečekáme a vše jde hladce. Pořád pobíhá s mým pasem tam a zpět, vždy dostane jeden papír, ten vymění za další s razítkem, ten odevzdá a tak to pokračuje dál a dál. Konečně dostávám turecké výstupní razítko, rázem se ocitáme na mostě na území nikoho a míříme do Iráku! U irácké celnice musím z auta ven do klimatizované prosklené haly, kde odevzdávám pas, následně po čur-pauze mi první důležitý pán klade pár otázek jako kam jedu, proč a jak dlouho, aby se na to samé zeptal po pár minutách i důležitý pán číslo a mohl mi tak odevzdat pas s vstupním razítkem do Íráckého Kurdistánu. Welcome to Kurdistan. První zastávka na irácké půdě je mešita, kam se jde pan řidič pomodlit. Jak ho tak pozoruju, tak to bude hlavně modlitba ve smyslu, aby dál kvetlo jak pašování, tak i obchody. Zatímco se Ahmet modlí, tak já okouním venku, když v tom koutkem oka vidím, že naše Toyota kamsi ujíždí. Hold, když někdo zapomene pořádně zatáhnout ruční brzdu…Pokračujeme dále do Duhoku. Silnice je poměrně hrbolatá a provoz docela slušný (hlavně kamiony všude), ale to nebrání jet na plný kotel a předjíždět, kde to jde a jak to jde. Zdá se, že dnešní cestování se blíží ke konci, když kolem sedmé jsme konečně v Duhoku. Chci po Ahmetovi, aby mě dovezl do hotelu, ale to se mu nechce a dělá, že to zde nezná, darebák jedenJ. Takže mě vyhazuje někde na hlavní a já vůbec nevím, kde jsem a kam se mám vydat. Plus nemám žádné místní peníze. První taxikář, kterého jsem zastavil, je úplně natvrdlý, nic neví a nerozumí. Ovšem náhoda mi opět přeje. Proti mně jde evidentně nějaký cizinec, tak se ho jdu zeptat a výsledkem je, že mi chytne taxíka a ještě dál 5000 dinárů na cestu. Paráda a poděkování k tomu. Hotel Parleman je přímo na bazaru, cena 20000 dinárů za pokoj se mi zdá docela dost, ale na nějaké smlouvání absolutně nemám chuť ani sílu. Souhlasím a jsem rád, že mám kde bydlet. Jelikož nemám irácké dináry, tak u hoteliéra měním 100 dolarů za kurz 1200 dinárů = 1 USD. Dle všech cestovatelských pravidel bych si měl nejdřív zjistit kurz jinde, ale něco mi říká, že to je v pohodě a také, že ano. Mám sice pokoj do rušné ulice, ale čert to vem. Jdu ven si koupit svůj první irácký kebap a zakusit lahodný ovocný džus. Jsem nadšen, stačí pár okamžiků a vím, že tohle je přesně to, proč člověk cestuje a proč se vyplatí přetrpět desítky hodin cestování. Tyhle okamžiky nabíjí a pro tyhle okamžiky objevování se to vyplatí! Ibalgin a dobrou…

Útrata:  15 TL večeře, 1 TL WC, 20 TL Mardin x Cizre, 50 TL Cizre x Duhok, 20000 IQD – hotel Parleman, 2 x 1000 IQD – kebap, 1000 IQD – džus, 500 IQD – voda

24. 10. 2012 Duhok

První den v Iráku. Nádhera. A hned mi přeje štěstí, protože včera bylo docela hnusně, ale dneska to vypadá na pravý opak. Pokud se podívám z okna a odmyslím si špínu na skle, tak je krásně slunečno a modro. Na ulici, kde bylo včera maximálně lidí, je teď po ránu prakticky pusto a prázdno a stejně tak i na bazaru. Otevřeno je minimum obchůdků a naštěstí také pár jídelen a čajoven. Jedna je hned vedle vchodu do hotelu, tak honem na první iráckou snídani. Není to nic objevného, ale jíst se to dá: sendvič se zeleninou, lilkem a vajíčkem a k tomu miska nudlovo-hrachové polévky. Mám za to, že součástí dobrých iráckých mravů je dát si po jídle čaj, takže tak činím v nejbližší čajovně. Dávka mega přeslazeného čajíku postaví na nohy i mrtvého. Čajovny jsou vůbec jedny z mých nejoblíbenějších míst, dá se lze jenom tak sedět, pozorovat cvrkot ulice nebo lidi okolo a být tak aspoň na chvíli přirozenou součásti běžného života. Dumám kam zamířit, když je všude zatím zavřeno a vyhrává jednoznačně přehrada Duhok dam, která by měla být poměrně kousek (1,5 km) a mělo by se tam dát dojít v klidu pěšky.

[shashin type=“photo“ id=“1092,1084,1086″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Už z dálky je vidět zábavní park s kolotoči, po chvíli se vynořila samotná hráz s kurdskou vlajkou uprostřed a po pravé straně pro změnu vyhlídka. Dá se vylézt na hráz, udělat zde fotku, případně sejít skrz děravý plot k vodě a to je tak všechno, co se zde dá dělat. Pardon, zapomněl jsem, že lze vyjít mezi odpadky na vyhlídku, případně se nechat romanticky zvěčnit na chodníku u vodopádu. Akorát sem přijíždí jedna irácká rodinka na výlet, respektive pán domu vyvezl své ženy na výlet. Scénář výletního zastavení je zřejmý. Rychle vystoupit z auta (klasická místní velkoobjemová kára), honem k vodopádu, následuje fotka a honem do auta a jedeme dál na přehradu, kde bude následovat to samé ve stejném pořadí a zase o atrakci dál…Já bohužel nebo spíše bohudík auto nemám, tak jdu po svých zpět do města, kde se napojuji na tzv. Corniche road, což měla být asi promenáda u potůčku ve středu města, nicméně v současnosti to spíše připomíná vybetonovaný chodník vedle potoku plného žabinců. Večer to zde možná žije, ale teď je to betonová velkoměstská nuda. Stezka končí u mostu nedaleko mého hotelu, kde má být mimo jiné i Duhok art galerie. Zvědavost mi nedá a jdu se podívat, v jakém stavu a kvalitě je irácké výtvarné umění. Převažují válečná témata a traumata, jako všude něco je zajímavější více a něco méně, ale celkově rozhodně pěkné a za tu chvilku to rozhodně stálo.  Zbytek dopoledne trávím couráním po okolí, okukováním krámků na bazaru a vůbec nasáváním pravé orientální atmosféry. To mě vydrží do doby, než dostanu hlad a začínám hledat něco k snědku. Rád bych něco jiného než klasický kebab, ale není to úplně lehké. Možné je ještě kuře, na což nemám moc chuť nebo jsem někde zahlédl lahmacun, ale zde je zase hrozně narváno. Nakonec si dávám v jedné z mnoha jídelen kebap se salátem a polívkou. Docela ucházející. Po obědě následuje přirozeně čaj. A po čaji následuje přirozeně hotel a odpočinek. Dvě hodinky klidu mi prospěly a zase vyrážím do víru bazaru. Oproti dopolední je už hodně narváno, ale o to je lepší atmosféra. Snažím se procpat, zůstat nenápadný a přitom něco vyfotit. Nenápadnost stejně jako focení se mi moc nedaří. Nakonec se tedy jenom tak náhodně toulám a sem tam něco malinko vyfotím. Počasí se začíná kazit, dokonce trošku poprchává a už mám taky bazaru dost, tak se jdu podívat někam jinam. Třeba odkud jezdí sdílené taxíky do Erbílu, nebo kde tu mají internetovou kavárnu. Taxíky nacházím lehce, i když jak se ukáže druhý den, ne úplně dobře (místní hold často odkývají cokoliv, aniž by rozuměli). Internet za docela za levný peníz je taky docela rychle k nalezení. Na závěr duhockého dne jdu na lahmacun s tím, že tentokrát frontu vyčekám a lahmacun bude. Opět je narváno, tak si beru lahmacun s sebou na hotel. Jídlo krásně voní a ještě líp chutná. A na úplný konec dne si dopřávám čerstvý ovocný džus a spokojen usínám…

Útrata: 20 000 IQD ubytko, 2500 lahmacun s oblohou, 1000 džus, 250 čaj, 1500 cukrárna, 1000 snídaně, 250 zmrzlina, 500 internet, 1250 kebab uvnitř

Categories: Divokým Kurdistánem

Tags: , , .

One thought on “Divokým Kurdistánem – část irácká

Napsat komentář: Divokým Kurdistánem 2012 | Hondzíkova cesta Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.