Etiopie a Somaliland 2010

Etiopský deník – Addis a dál na jih

16. 12. 2010 Addis Abbaba

Kolem půl druhé ráno, čas kdy bychom měli odlétat do Addis. V letadle zatím panuje zmatek, místní se totiž (patrně ze zvyku) začali hned po oznámení, že je možné vstoupit do letadla, okamžitě tlačit, snad s pocitem, že když budou dřív v letadle, tak budou mít lepší místa nebo, že není dostatek sedadel a na poslední se nedostane. S pobavením to s Luckou sledujeme a jdeme v klidu do letadla vyhodit místňáky, kteří nepochopili systém a číslování a sedli si jinam.  Letí s námi i kupa asi knězů asi z Lalibely v tradičních hábitech, kteří mají nečekaně lístky do business třídy, nicméně to nebrání letuškám bleskově zaměnit lístky a posadit kněze úplně jinam. Business třída je nabídnuta cizincům, nicméně my to odmítáme, tam kde sedíme, je nám dobře a zůstáváme věrni svému sociálnímu statusu.
Poprvé v životě jsem kompletně zaspal vzlet:(. Za cca 1,5 hodiny jsme v Addis, opět tlačenice, kterou ignorujeme a jdeme z letadla až skoro poslední, abychom prošli immigration skoro první jako skoro první. Stačilo zaplatit 20 $, za které jsme dostali vízum and finally welcome to Ethiopia! A hned dvojnásobná radost, protože na pásu konečně po dvou dnech vidíme naše zavazadla. Docela se oba těšíme čisté oblečení a řízek:-). Nejdříve chodíme po letišti a hledáme volné lavičky, kde bychom to mohli na dvě hodinky zalomit, bohužel moc laviček tu není a ještě je tu docela živo, takže to moc na spánek nevypadá. Jednu lavku zabírá Lucka a já jako její věrný druh lehám vedle na holou zem.  Je kosa, hluk a spánek daleko, takže jdu raděj pořešit výměnu peněz, na kterou jsme po příletu v euforii nějak zapomněli. Jediná banka, která je v odletové hale, má samozřejmě zavřeno a banky venku otvírají až v osm. V roli zmateného bělocha (role to moc nebyla) se zkouším dostat do imigrační zóny, kde jsou banky. Kupodivu se mi to daří a měním dolary a eura, za které dostáváme etiopské birry.  Přepočítání je pohodové, dá se říct, že jeden birr je cca jedna česká koruna. Ještě chvíli kecám s lidma, s kterýma jsme cestovali jsme byli v Sanaa a jelikož už je po šesté a svítá, tak se chystáme na transport do centra.
Cesta z letiště nebo obecně první cesta v cizí zemi, má své kouzlo. Turista je zmaten, nevyspalý, netuší kolik, co stojí a hlavně má tohle vše jasně na čele napsáno. Takže vleze do prvního taxíku, který se namane a vůbec se nezeptá, kolik to bude stát a kam, že to vlastně jedem, natož kde vystoupit. Kde vystoupit netušíme, ale přece jenom se v momentě, kdy v dodávce osiříme, trochu osmělíme, že bychom taky rádi vystoupili. Nu dobrá, bude to za stovku. Ufff, v průvodci se píše něco o pár birech a ostatní cestující platili birrů deset. Takže co s tím? Rozjíždí se klasická hádací scéna, slušně se rozčiluju, demonstrativně odcházím, abych nakonec zaplatil za oba birrů čtyřicet. Zajímavé, že se nás zastávají i lidé okolo, asi jim to bylo už trochu trapné, když viděli, jak nás taxikáři okrádají. První hotel, který jsme si vyhlédli je plný a druhý je zase moc drahý a víc levných hotelů v centru není, takže chvíli dumáme a potom se rozhodujeme jet trochu mimo centrum, kde by mělo být možností víc. Anglicky mluvící chlapík nám vysvětluje, jak funguje shared taxi a kolik by měla jízda stát. Vůbec je zajímavé, že se lidé jenom tak zastaví a zeptají, zda něco nepotřebuješ. Jedeme tedy za 2 birry na Mike Leyland street, kde bylo mělo být hodně hotelů. Barů je tu plno (pro tišnováky, je tu i bar Merry:-), hotely nějak nevidno.  Ptáme se na hotel a chlapík nás rovnou bere do svého hotelu, resp. budí hlídače, co spí v plechové boudě a ten nás vede co domu, který asi slouží někomu jako dobrý přivýdělek, protože nikde žádná cedule, prostě obyčejný dům bleskově přeměněný na hotel. Cenu 150 birr moc neřešíme, oba potřebujeme hlavně postel a spánek. Patrně vypadáme dost mimo, protože chlapík na nás zkouší, že cena 150 birr je za den a za noc máme zaplatit ještě jednou 150 birr. S chutí se tomu nápadu všichni zasmějeme včetně chlapíka, který evidentně ani moc nečekal, že by mu tento nápad prošel. Pár hodin spíme a kolem poledne vyrážíme za povinnostmi všedního dne. Na plánu máme výměnu peněz, nákup místní simky, víza do Somalilandu a v neposlední řadě i jakous takous orientaci ve městě a zjištění spojení na zítra.[sthumbs=610|612|611,160,3,n,center,]
Najít ambasádu Somalilandu není jenom tak, mapa v LP je více než stručnější a místní odkývou cokoliv, jinými slovy nás posílá každý někam jinam. Úspěch slaví až cesta z Bole road s dodatkem, že ambasáda má zavřeno (úřední hodiny jenom dopoledne) a pan konzul je zrovna na obědě. Vše se dá ovšem vyřešit, vrátný volá konzulovi a já se s ním domlouvám, že se ve tři stavíme. Je vidět, že Somaliland si své potenciální turisty hýčká. V mezičase jdeme zpět na Bole rd. (ani netušíme, jak blízko letiště jsme) obstarat simkartu. Stačí vyplnit formulář, odevzdat 2x foto a zaplatit 80 birr. Simku mám, ale číslo nevíme. Nevadí, od chlapíka co nás do prodejny navedl, kupujeme kredit za 100 birr a vyrážíme na zaslouženou odměnu po tohle administrativním kolečku – jedno točené etiopské. Cena zanedbatelná a chuť více než slušná. Pivko nám ideálně vyplnilo čas do třetí, kdy jdeme zpět na ambasádu. Nyní už vše ok, platíme každý 40$ a za to dostáváme do pasů poměrně exotická somalilandská víza.  U východu nás odchytává chaotická Číňanka, která plánuje jet do Somalilandu, dále lodí do Jemenu a nazpět do Djibouti, nu klobouk dolů.  Říkám jí, že o žádném povinném poplatku za ozbrojenou stráž nevím, a že my rozhodně nic takového platit nebudeme.
Systém minibusů v AA je na první pohled zmatený, busy jezdí sem tam, cedule nikde a zastavují všude. Na druhý pohled má ovšem vše řád a i svou logiku. Busíky mají pevné trasy, takže je nutné přestupovat, a to většinou na Piazza, Meskal nebo Mexico square. Chvíli zmateně máváme na busy, až na ochotní místní napoví, že odtud naším směrem nic nejede a musíme zase na Mike Leyland st, kde opravdu zastavují busy směr Piazza. Jízdné typicky dva až tři birry, stejně jako na další cestě z Piazzy na Merkato. To je údajně největší otevřené tržiště v Africe a kde je dle LP mega nebezpečno, budeš okraden a znásilněn. A přesně proto tam míříme. Chaos je tu africky tradiční, každopádně kromě zabijácky výborného macchiata, se nám vůbec nic nestalo. Plánujeme se sem vrátit na chvilku ještě před odletem, protože šero a chlad nás poměrně brzo vyhánějí nazpět na hotel. Na Piazzu jdeme pěšky, ovšem dál se už ztrácíme. Moc aut, autobusů a lidí. Snažíme se doptat, ale každý nás směřuje jinam, až natrefíme na chlapíka, co byl před 20 lety v Československu, který zná ještě plno slovíček a názvů měst a ten nás konečně nasměroval na správný minibus. Dokonce si kvůli nám zajel, jenom aby pohlídal, že dobře přestoupíme na další bus. V Etiopii jsou samí milí lidé.

Jdeme na net a rychle na večeři. Dáváme si kitfo – mleté maso (objednal jsem propečenou verzi, ale jde i objednat maso prakticky syrové) s kořením plus injera (kyselá placka) a injeru se zeleninou. Točené k jídlu je samozřejmostí. Oboje výborné a poměrně pálivé. Rukama nám to ještě úplně nejde, ale to se poddá. Za celou večeři platíme 100 birr, pohoda.

17.12.2010  Addis -> Awasa

Plán cesty je nakonec následující, vyrážíme na cca 14 dní na jih, potom dále Somaliland, a pokud vyjde čas, tak na závěr cesty pojedeme na sever. Teprve realita, jízdní časy a zajímavost jednotlivých míst, ukážou, zda to je reálné nebo ne.

Vstáváme před šestou, rychle balíme věci a vyrážíme na hlavní najít nějaké taxi směr autobusák terra, odkud by měli jet busy do celé Etiopie. První nabídce od taxikáře za 150 birrů je s chutí zasmějeme a jdeme hledat dál. 60 birrů je už rozumnějších, i když i to je dost nadsazené pro turistu. Každopádně jsme vsadili na špatného koně, jednak vozítko sotva jelo (prastaré žigulíky) a potom nám v půlce cesty došel benzín. Takže přesedat do jiného a jedeme dál. Tento taxík už na autobusák nějak dofuněl, i když i tenhle byl na pokraji rozpadnutí. Hlásíme, že máme namířeno do Awasy a hned jsme odveleni kamsi do postranní uličky, kde Lucku znásilnili a mě okradli:-D…respektive nám byl ukázán bus kýženým směrem. Jak se dalo čekat, pomocník si řekl o nějaké penízky, váháme a nabízíme mu dva birry. To se mu asi plně nezamlouvá, tak předvádí srdceryvné divadlo, které rozesměje celý bus, ale nás nepřemluví. Ber nebo nech být. Víc nedostane. Pochopit to mu chvíli trvalo, až prohlásil, že nás miluje a vzal si dva papírky. Sranda. Než se vymotáme z Addis, tak to docela dlouho trvá, ale potom už cesta docela ubíhá, páč tu máme krásný asfalt, takže jsme v cíli kolem půl druhé. Awasu máme jako zastávku na půl cesty do Arba Mich, nic moc k vidění tu asi nebude, ale mají tu jezero a tam snad něco zajímavého bude. První dojem je poměrně positivní, je tu klídek oproti Addis, čisto a prostě více jezerně pohodovo. Ubytováváme se hned vedle autobusáku v Beshu hotel, kdy za dvojlůžko s koupelnou chtějí 120 birrů. Neznalý poměrů se snažím smlouvat, ale je mi jasně naznačeno, že smůla.  Na smlouvání zde hold nikdo neslyší, škoda:(. Bereme baraj, což je místní varianta motorikši, kam se vejde řidič a buď dva standardní Evropané, nebo minimálně tři místní. U jezera panuje naprostý klídek a pohoda, pozorujeme ptactvo a koupající místní. Bohužel se nedá jít pořád podél břehu, ale i tak super.  Jdeme kolem šipky odkazující na Člověka v tísni, ale nejdem tam, na krajanské setkání jsme na cestě trochu moc krátce. Dusáme ve vedru až k výběžku, kde je i hotelový resort, ale nic moc zde k vidění, tak bereme baraj zase nazpět do města. Je totiž čas na malé občerstvení – pivo St. George, ovoce a zákusky.  A na hotelu macchiato a na doporučení místního playboye čaj s kávou napůl. Poměrně ďábelsky nakopávající kombinace na několik hodin dopředu. I Lucka ožívá, takže vyrážíme jenom tak nazdařbůh kam nás nohy po Awase ponesou. Bez pozornosti nevydržíme ani pár minut. Tam potřást rukou, jinde odpovědět, že jsme z Česka a tak pořád dokola. A potom se najde někdo, kdo umí skutečně anglicky a s tím se dá pokecat.  To si pak vyměňujeme maily a facebooky. Kluk je asi nějaká vyšší třída, dle toho co vykládá, hold rozdíly jsou všude. Loučíme se, abychom se za chvíli potkali znovu, klučina nás dohání na kole s kamarádem, s tím že si budeme povídat.  Stává se z nás ihned atrakce a doprovází nás chumel dětí, ale všichni jsou milí a nikdo po nás nechce peníze, což jeúleva. Před hotelem se loučíme a věnujeme jim na památku pohled Tišnova. Snad měli radost. Bez anglického menu a s minimální znalostí názvů pokrmů místní kuchyně, je výběr večeře trochu složitější. Nakonec to zvládáme tradičně za pomocí jídel ostatních strávníků a dáváme si místní specialitu, tedy jehněčí maso v misce, která je po okraj zasypaná prosem. Ani při velké snaze tohle jídlo ve dvou nedáváme. A není to tím, že proso se rukama moc dobře nejí, ale obří porcí, která je v Etiopii pravidlem. Žaludky naplněné, proso všude na stole – jsme spokojení. Lucka jde spát, já ještě na net, který je tak neskutečně rychlý, že za tři čtvrtě hodiny stěží pošlu jeden mail. Paní majitelka už chtěla zavřít, ale nějak chudina nevěděla jak mi to sdělit, tak útrpně čekala, až si dosurfuju, aby mohla konečně zavřít a jít spát.[sthumbs=620|617|614,160,3,n,center,]

Lucka dneska měla narozky, prý dvacet a něco:-D. Slavíme jedním ananasem, větší oslava se odkládá…happy birthday!!:-) 😯

18. 12. 2010 Awasa -> Sodo -> Arba Minch

Autobusák skoro u nosu nám umožňuje příjemný luxus si pospat až do šesti, rychle se sbalit a chytnout bus buď dolů na jih do Yabelo nebo do Arba Minch.  Směr Yabelo má tu výhodu, že bychom se při cestě zpět nevraceli stejnou trasou, Arba Minch má zase tu výhodu, že má kolem více zajímavostí a atrakcí. Takže zase dilema, já osobně jsem více pro Arba, Lucka pro druhou volbu. Rozhodujeme se až na autobusáku, bus do Arba jede dříve, takže není co řešit. Klasicky chytáme poslední dvě místa v poslední řadě. Čím to je, že na nás vždy zbudou tyhle místa? Prostě štěstí na nejhorší sedadla. Zde máme aspoň výhodu, že sedíme u dveří, takže si můžeme v klidu natáhnout nohy a ještě máme větrání v ceně. Jinak je totiž docela potíž otevřít okýnko, ne že by to nešlo, ale místní to prostě nemají rádi, snad mají pocit, že by je ofouklo, takže i v největším dusnu jsou všechna okna poctivě zavřená. Kvapím ještě v rychlosti pro banány, vodu a koblihy, právě tak, abych včas naskočil do rozjíždějícího busu. Do Shashemene je cesta v pohodě, tak jak ji známe ze včerejška, ovšem po odbočce směr Sodo se mění v polní cestu s příležitostným asfaltem.  Tam kde se již stihla postavit nová silnice asfalt je, ale jedná o kousky, zbytek je hrbolatá polní cesta. Autobus pomalu jede a poskakuje, my na zadních sedadlech se křečovitě držíme čeho jde a snažím se vykrýt výmoly a hrboly. Ještě, že strop je docela vysokoJ. I když to nevypadá, tak i při tomhle kodrcání se dá usnout, jak se mně i Lucce střídavě daří. Navzdory tragickému stavu silnic, se všude pilně staví a buduje a to za pomocí poměrně moderní techniky a mechanizace. Patrně opět Čína. Je to prostě velký rozdíl třeba oproti Barmě, kde byly také silnice v dost hrozném stavu, ale kde se nic nedělo a jenom minimálně stavělo. Zde panuje opravdový silniční boom, jediný problém je zdá se s mosty, ty jim nějak nejdou, tak raděj kolem nich postaví objížďku. Po cca 4 hodinách jsme v Sodo, kde si musíme vzít další bus do Arba Minch. Sodo vypadá na první pohled docela sympaticky, všude kolem hory a i autobusák je docela vyvedený. Mají tu dokonce i placené toalety, kam mě ihned posílají, když zmerčí, že si hodlám odskočit jenom tak plotu. Hybaj cizinče a zaplať 1 birr. Že bude cesta do Arba v podobném duchu je nám jasný hned po pár kilometrech, asfalt mizí a nastupuje něco mezi polní cestou a oranicí.  Bus skáče, houpe se, všude plno prachu a rychlost velmi rychlejšího šneka. Africká pop musíc  valí na plno a my se pomalu přískoky posunujeme do cíle. Samý banánovník kolem cesty, banány z Arba Minch jsou údajně vyhlášené. Z tohoto faktu plyne i náplň zastávky na občerstvení, kdy se kolem nás seběhnou houf prodavačů banánů, kteří se přetahují o to, kdo banány prodá. Vybíráme a přebíráme a nakonec bereme půl tucet banánů za 2 birry.  Jsou tak dobré, že přejíst se jich snad ani nejde.  Tímhle tempem z nás budou brzo opičky:-). Konečně, po poměrně vyčerpávající cestě jsme konečně v Arba Minch. To se skládá ze dvou částí, Sencha a Sikela, přičemž autobusák je v Sikele a ubytování v Senche. Takže jsme se ubytovali v Sikele. Může za to nadháněč (průvodce), který si nás odchytl a ubytoval za 70 birrů v nedalekém penzionu. Sprcha a záchody jsou společné, jinak se jedná o klasický standard tentokráte i s moskytiérou.  Aspoň jsme v klasickém místeckém hotýlku a ne žádné snobárně za dvojnásobnou cenu. Lucka jde spát a já na průzkum ven. Nějak moc toho, zde k vidění, tak jdu ihned otestovat místní kavárny – Flamingo pastry, cukrárno-kavárna na kruháči, kde jsme se stali ihned štamgasty a ulítávali si na džusíkách (avokádo, mango, papája), macchiatu a zákuscích.  Na poprvé ihned požaduji avokádový, ten nemají tak dávám mix, abych ji pověděl, jaký bezva podnik jsem objevil. Venku nás opět odchytává průvodce s kámošem rastou, co vlastní Mekonen lodge v Dorze. Tvrdí, že se tam co nevidět uvidíme. My krčíme raměny, že možná. Měl pravdu, za pár dní jsme tam. Za dva birry bereme minibus do horní části, kde máme v plánu obhlídku města, vyhlídku na jezera a následně něco dobrého k večeři. Nejdříve jdeme tam, kde se dá tušit nějaký výhled na dvě okolní jezera – Lake Chamo a Lake Abaya. V cestě nám stojí nově rostoucí luxusní „kulturní středisko“, které se nám obcházet moc nechce, tak se ptáme, zda můžeme dovnitř a jsme vpuštěni. Kdosi měl připomínky, zda nejsme novináři nebo špióni, ale kašleme na ně. Vyhlídka nic moc, spíše samý opar, tak aspoň máme možnost vyzpovídat stavbaře, co to vlastně staví. Pořád mě překvapuje, že je tu tolik lidí, kteří umí anglicky. Nedovedu si představit českého dělníka, který by dával výklad v cizím jazyce k tomu, co staví. Takže zase nazpět do centra a do vyhlédnutého Soma restaurantu, kde by dle LP měli dělat ryby.  Objednávám se grilled fish se zeleninou za 58 birrů, která ovšem stojí pro místní o třetinu míň. Náhodou jsme měli na stole i menu pro místní, takže jsme mohli porovnat. Rozdíl je kolem dvaceti birrů. Když jsem si objednával, tak jsem požadoval jídlo za místní ceny. Chudák číšník, zrudl a začal ve své chabé angličtině něco o tom, že jsme turista, tak mám prostě turistický menu. Těch dvacet birrů za legraci a potrápení číšníka stálo. Plus ta rybka – tilapia – byla naprosto znamenitá. Dostali jsme celou rybku, mísu zeleniny a chlebíky. Přejedli jsme se oba dva. Ještě chvíli se procházíme, než nastane úplná tma a za další dva birry jedeme nazpět k hotelu. Dneska se žádný Internet nekoná, ani konat nemůže, protože je zrovna black-out, takže baterky a spát. Jsou tu komáři a to jsme 1400 m.n.m.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.