Kazachstán a Kyrgystán 2018

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – World Nomad Games

3. září (World Nomad Games – Cholpon-ata)

Dneska se nikam daleko necestuje, protože vyrážíme na nomádské hry. Snídaně z vlastních zdrojů, pohledy s sebou a vyrážíme. Nejdříve jedeme na poštu, máme to ostatně kousek. Je otevřeno a zavřeno zároveň, takže máme smůlu. Prostě přijde zítra. Přes obchod se suvenýry a výměnu peněz se obloukem vracíme na vokzal, kde čekáme, že bude přistavena pohodlná maršrutka, kam si pohodlně sednem a pojedeme do Kyrchyn valley za nomády. Cože, maršrutka nikde? Máme jako jet taxíkem? Nebo počkáme? Sami tu rozhodně nejsme, ale asi jsem čekal větší davy, tak docela v pořádku. Nakonec ani dlouho nečekáme, po chvíli maršrutka přijíždí, následuje ostrá strkanice a vyrážíme. Já dokonce sedím, takže pohodě. Ivoš vráží hlavou do stropu, ale taky jede. Člověk by neřekl, kolik síly bude v bábuškách, když dojde na tlačenici. Jedem snad dvě hodiny, jednak to úplně blízko není a potom jsme pořád v koloně, a to máme vážně dobrého řidiče, který předjíždí, kdy může.
Závěrečná část je po polní cestě do údolí. Oba vyhlížíme cíl a když jsme konečně na místě, tak nám z velkolepých rozměrů údolí, množství lidí, aut a jurt trochu padá brada. Tohle je vážně velký. Davy aut a lidí směřují do údolí v takovém zvláštním chaosu, i když se zdá, že všechno vlastně funguje. Jdeme za davem. Vstupné se nevybírá, jedinou oficialitou je rychlá rentgenová prohlídka a kontrola fotoaparátu. Fajn, že tady jsou v pohodě a nikdo neplaší s terorismem. A jsme v areálu a tady už je to velký. Desítky jurt, nomádů (nebo se aspoň tváří jako nomádi) v tradičním oblečení, tanečky, jídlo, zpěv. Jednoduše jsme na začátku vůbec nevěděli, kam dřív skočit. Všechno dneska evidentně směřuje k slavnostnímu zahájení tady v údolí. Proč bylo včera jedno zahájení ve městě a dneska je druhé tady, to těžko říct. Tam to bylo asi ofiko a tady už se jede víc etno. Ale ofiko je to zde i tak hodně, vrtulníkem přilétá prezident Kyrgystánu a je tu množství limuzín, které se prodírají davy a všudypřítomným prachem. Není úplně jasné, co se kde děje, a co se kde bude dít. Program akcí nikde napsaný není. Třeba v jurtách na začátku jsou připraveny hostiny, stoly se doslova prohýbají jídlem, ale my vůbec netušíme proč. Teda kromě toho, že ta hostina není pro nás. Až na konci dne jsem se někde dočetl, že to byla soutěž (asi). Na oběd dáváme plov z obřího uzbeckého hrnce a jinak se touláme a fotíme. Byl to právě plov, který až příliš výrazně pozdravil můj žaludek a donutil mě zažít něco, co jsem úplně neplánoval. A to bleskový sprint po obrovské pláni k záchodům. Nějak naivně jsem čekal všude toi-toiky a vcelku očekávatelně jsem nic podobného nenašel. Takže běžím k nejbližšímu WC kontejneru (jak to jinak nazvat?) doufajíc, že fronta bude krátká a moje trávící ústrojí ještě chvíli trpělivé. V podstatě obě se naštěstí vyplnilo, ovšem stálo to za to. Přiběhnu, paní zaplatil pár somů a během chvilky jsem uvnitř, jsou jsou dvě umyvadla, tak čtyři až pět mušlí a stejný počet „open space kabinek“. Fíha, zapomeň Honzo na naše západoevropské soukromčo zavřených dveří, jde ti o čisté trenky. Trochu doufám, že na mě aspoň vyjde kóje nejdál od dveří, protože přece jenom zadřepnout přímo u vchodu není zcela nutný. Uff, vyšla, aspoň že tak. Další detaily celé akce asi netřeba, snad jen, že jsem si to celé zopakoval ještě o pár hodin později s tím rozdílem, že k WC kontejneru to bylo tak dvakrát dál a moje zažívání trpělo o dost víc. Ale co, tohle prostě patří k cestování.

Zahájení bylo velkolepé, Ivoš to komentoval, že to je jak vinobraní ve Znojmě a měl v podstatě pravdu. Byť tady se o dost více (a hlavně rychleji) jezdilo na koních a zpívalo v jakémsi nesrozumitelném kyrgyzském barytonu. Zpěvy, tance, pověsti, ukázky jízdy, chrabré výkony, akrobacie a davy diváků kolem. My se koukáme z dálky a povětšinou toho moc nevidíme. Kolem čtvrté divadlo pomalu končí a my jdeme dál, protože budeme muset za chvíli nabrat kurz nazpět do města a je jasné, že doprava bude chaos a hlavně chaos. Takže nakoukneme do etno jarmarku, kde je všechno možné i nemožné a mají to i docela drahé. Lezeme na obrovskou věž, z které máme krásný výhled na celý areál. Jak si tak lezu po kulatině, tak zcela po evropsku dumám, kolik je celková nosnost stavby. Líbí se mě, že tady se prostě na naše přehnané opatrnictví ještě nehraje. Minimum zákazů, nařízení a pásek omezujících vstup (kromě toho, když jedou papaláši, tak to potom jde vše stranou) a víc spoleh na vlastní úsudek a rozum, čemuž jsme u nás asi trochu už odvykli. Zapadá slunce, začíná být chladno, a to je znamení k tomu, abychom šli na parkoviště sehnat nějaký odvoz nazpět do Cholpon-aty. Matně tuším, kde jsme vystupovali z maršrutky, ale stejně se v tom chaosu ztrácíme. Všude se víří prach, nad areálem je doslova prachová deka. Poptávka produkuje nabídku, takže ani dlouho nečekáme a jsme osloveni podnikavcem, jenž přijel sedmi místným autem, které za krásné dva tisíce somů pojede nazpět. Jedem my dva spolu s partou z Německa a jedním Australanem. Každý jsme dali asi 300 somů, což je v přepočtu na naše penízky asi čtyři eura. Chlapík neumí ani slovo anglicky, ale to nevadí, protože má Google translator, kam nahraje svůj vzkaz a mobil to přetlumočí do angličtiny. Takže se třeba dozvídáme, že tady se pěstuje ta nejlepší marihuana. Žel nabídka tohoto typu již nepřišla. Nejedeme cestou kudy jsme přijeli ale opačným směrem přes kopec do druhého údolí. Tím jsme celou cestu trochu zrychlili, protože jsme se vyhnuli koloně z údolí, ovšem na hlavní silnici je i tak šňůra aut. Toho se ale náš řidič vůbec nebojí a prostě v protisměru všechny předjíždíme. Praktická výhoda širokých silnic. Nazpět v Cholpon-atě jdeme už jenom na večeři do stejného podniku, kde jsme byli ráno na čaji. Už mají docela vyjedeno, ale plov nebo lagman je vždy. Hospoda patří evidentně celé rodině, matka vaří a dvě malé dcera obsluhují. Po jídle jdu ještě do lékárny pro prášek na žaludek, průjem a podobné a budu doufat, že už mně bude zítra líp. Paní v lékárně neumí anglicky ani ahoj, takže ještě, že máme ten translátor. Pokynům vůbec nerozumím, ale opět, ještě že mám ten translátor, kterým pokyny vyfotím a nechám si přeložit. Prášek, pomodlit se a na kutě. Máme toho dneska oba dost. Sice jsme neviděli žádný sport, což je dost škoda, ale i tak nám celá akce splnila očekávání hodně nad sto procent. Mělo to atmošku, sice trochu chaos, ale to k tomu patří. Příští hry budou za dva roky v Turecku, kde si z toho Erdogan udělá asi svoji spartakiádu a už to nebude určitě tak dobré.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.