Charyn Canyon

Kazachstán a Kyrgystán 2018

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – z Almaty směr Charyn Canyon

28. srpen 2018 – Almaty

Do Almaty máme příjezd podle jízdního řádku kolem desáté ráno. Vypadá to na menší zpoždění, které víceméně řeší dilema dnešního dne, zda zůstat v Almaty nebo jet dát do Charyn kaňonu. Vyspatí a vydrncaní z neustálého kolíbání vlaku vítáme slunečnou a výrazně teplejší Almaty. Před odchodem z kupé klasicky kontroluji, zda jsme něco nezapomněli. My ne ale Sája tu nechala pro změnu brýle. Nevím, čím jsem si zasloužil, že jsem byl pro tuhle cestu její anděl strážný. Sája je sice už pryč, ale opět náhodou ji ještě potkáváme na perónu. Předat brýle a rychle pryč někam na snídani a najít ubytování. Pevně doufám, že tuhle chaotickou Rusku už nikde nepotkáme.

Přes booking.com jsem nic nezarezervoval, tak jdeme naslepo do Nomad’s GH, kde mají dormitory tuším za 2 nebo 3 tisíce tenge. Almaty úplně nevyniká množstvím památek nebo zajímavostí, ale je zde příjemně. Hlavní podíl na tom opravdu hodně zeleně ve středu města a celková vzdušnost města pod horami. A právě do kopců se chystáme dneska na výlet. Ještě kupujeme v „magazinu“ svačinu i oběd zároveň v podobě baget a pirožků a jdeme najít bus, který jede nahoru k bruslařskému areálu Medeo a lyžařského středisku Chimbulak. Stoupání velmi slušné, tady bude určitě plno segmentů na Stravě😊.Vystupujeme na konečné u obřího bruslařského stadionu Medeo. Z pár set metrů níže položené zastávky je sice možné vyjet lanovkou až na sjezdovky Chimbulak, ovšem v dnešním počasí, kdy není jasný, zda bude pršet nebo ne, bude asi lepší kratší výlet. Navíc v 1700 m.n.m už zase tak teplo není. Dávám první a poslední středoasijské hnusné kafe (jinde prostě nebylo a vůbec to nevadilo!), Ivoš hotdog a po kratším zevlování vyrážíme na výlet přes kopec do Butakova, odkud by snad mohl jet bus zpět do města.

Vzhledem k tomu, že ze začátku to vypadalo v podstatě pořád na déšť a foukalo, tak to byl pěkný úvodní výlet. Vylezli jsme hrdě až do 2060 m.n.m a po hodině a dvou hodinách pohodové chůze jsme se octili v Butakova. Odtud by se dalo pokračovat ještě trochu nahoru k vodopádům, ovšem začalo nepříjemně pršet, tak to otáčíme a jdeme najít buď autobus nebo nějaké auto, které nás vezme nazpět do města. Asi jsme vyměkli trochu rychle a lekli se deště, ovšem jako úvodní výšlap to stačilo. Nazpět nás bere anglicky hovořící chlapík v luxusním Land Roveru, tak si aspoň povykládáme. Chválí jezera kousek od Charyn kaňonu, ale bohužel na to už čas mít nebudeme. Zpátky ve městě bereme autobus k nám do centra a jdeme se kouknout na bazar. Ranní bazarovou špičku jsme už dávno minuli, ale i tak je pořád na co koukat. Navíc máme hlad a lidové jídelny na bazary zklamat nikdy nemůžou. Moc místních jídel zatím neznám, tak dáváme plov (podobné našemu rizotu), protože to je sázka na jistotu. Po jídle kupujeme nějaké hrozny a pomalou chůzí směrujeme zpět na hostel. Osazenstvo pokoje se během naší nepřítomnosti krapet rozrostlo. Dorazila partička mlaďochů z Česka, kteří trekovali týden v horách. Trochu jsem jim to záviděl, ani ne ve dvaceti si zajet do Kazachstánu na výlet. Večer jdeme ještě na pivo do hospody, kde jsme si ráno dávali čaj. Pivo za 300 tenge je trochu něco jiného jak to ve vlaku za litr. K pivu si můžeme dát třeba sušenou rybu nebo různé sýry. Já zkouším sýr na styl korbáčiků a je velmi dobrý. Dvě pivka a spát.

29. srpen (Almaty – Charyn canyon)

Krásné ráno Almaty a vítej modrá obloho. Dneska pojedeme do Charyn kaňonu, kterému se s trochou nadsázky říká kazašský Grand canyon. Tady ty přirovnání jsou většinou dost mimo, ovšem podle fotek by to mělo být pěkný, tak se těšíme. Cestou na autobusák kupujeme čerstvé pečivo v pekárně na rohu. Jak se dalo čekat, tak do Kegenu (poslední město před hranicemi směr náš kaňon) žádná maršrutka nejede, takže bude třeba využít sdílené taxi. Souhlasíme s první nabídkou a děláme chybu, protože správná cena je 2000 tenge a nikoliv 3000 tenge, jak velkoryse platíme. Aspoň, že hnedka vyrážíme, takže pomalu ani nestíháme vypít čaj s mlékem. Říkáme si, že je to docela změna oproti cestování v Ugandě. Každý máme svoje sedadlo, jedeme rychle a komfortně. Tak za dvě hodinky jsme na křižovatce, kde platíme a vyrážíme do dálky ke kaňonu. Řidič z nás měl určitě velkou radost, nejen že jsme přeplatili, ale navíc ještě nechal Ivoš v autě mikinu.

Mělo by to být kolem 10 km, ale pevně doufáme, že to tolik pěšky nebude a někdo nás vezme. Vedle se staví nová asfaltová silnice, ovšem my si dusáme vedle v prachu a vyhlížíme nějaké auto. První dodávka nás nebere, ovšem druhý pokus je už úspěšný. Bere nás borec v náklaďáku, který právě přivezl asfalt. Naskočíme do auta, dáme základní fráze, selfíčko a jedem vyklopit asfalt do finišéru. Potom chvilku stojíme a na něco čekáme, abychom se zase rozjeli a náš milý řidič nás hodil až k bráně kaňonu. „Rybjata, vystupovat, jste na místě“, díky moc a vyrážíme. U brány platíme legrační sumu typu 787 tenge za vstup a dusáme blíž ke kaňonu. Míjíme zaparkovaná auta a jdeme se kouknout na vyhlídku. Začíná se dost mračit a pekelně fouká. Chvílema je to taková síla, že se skoro nedá jít dopředu. Tak krásně by se fotily červené skály, kdyby byly nasvícené sluncem. No jenže slunko nesvítí a asi jenom tak nebude, tak z focení moc není, ovšem i tak je tu nádherně. S deštěm to začíná vypadat docela akutně a vítr ještě zesiluje, tak se jdeme schovat do kaňonu, kde je výrazně líp. Překvapuje mně, jak moc je tady turistů. Většina jde z kaňonu nahoru, přičemž my jsme jedni z mála, kteří směřují dolů. Bizarní skalní útvary všude kolem nás, chvílema si říkám, že je div, že se to celé nesesype. Příroda prostě umí dělat divy. Dole u řeky nás čeká eko park Charyn s pořádně drahým (na místní poměry) ubytováním.

Někdo holt přišel, že tohle je jeden z mála jednoduše dostupných highlightů tady v Kazachstánu, a to je samozřejmě nutné pořádně promítnout i do ceny. Když nepočítám dálkové cyklisty, tak jsme jediní hosté a stejně platíme plnou palbu bez jakékoliv možnosti smlouvání. Chatka na první pohled vypadá pěkně, ovšem druhý pohled je slabší, protože OSB desky nejsou žádná estetická (a izolační) paráda. Trochu se prohneme, ale když už jsme tady, tak si to užijem. Nejdříve jdeme po cestičce proti proudu, která ale záhy směřuje do skal a strmých výšlapů, tak raději po chvíli obracíme nazpět. A dobře děláme, protože po jídle a siestě začíná svítit slunce. Jedná se o takové to boží odpolední měkké slunce. Tak hurá do skal. Vylézt se dá kamkoliv za předpokladu, že nespadneš, něco se na tebe nezřítí a budeš vědět, jak se dostat zpět. Ani jedna z podmínek není tak úplně samozřejmá, ale tak jsme opatrní. Běháme po skalách jako kamzíci a lezeme výš a výš. Selfíčka a milion fotek červených kamenů. Jak to že ten balvan ještě nespadl? Jak je to možný. Běžné zákony gravitace jako by v některých případech neplatili. Jinde je ale zase vidět, že občas něco spadne a potom to vypadá, jako by obr hrál kuličky. Posledních pár paprsků slunce a honem nazpět na základnu. Překvapivé, jak rychle se dělá zima. Na večeři jdeme už skoro v plné polní. Na výběr je plov nebo prozměnu plov. Takže vybráno a k tomu čaj. A po večeři? Po večeři na kutě. Do postele pěkně na kovboje, protože už teď je docela zima. Postel je jak z betonu, deka nicmoc, no asi nás nečeká noc, na kterou bychom chtěli vzpomínat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.