Lisabon

Západní Afrika 2019

Na skok v Lisabonu – Západní Afrika 2019

I cesta je cíl. Cesta do Senegalu a nazpět přes Mauritánii a Maroko je cíl. Dakar je cíl. Cesta nejdelším vlakem na světě je taky cíl.  Zážitky a poznání jsou největším cílem.

Na to první cestovní pivko ve vlaku jsme se oba hodně těšili, protože před cestou je to vždycky neskutečně hektický. Výlet začíná v pátek 20. září podvečerním vlakovým přesunem z Brna do Prahy, kde jsme zabivakovali u Jany, abychom v pět ráno sedli na taxi směr letiště Václava Havla. První spoj do Lisabonu a hnedka zpoždění. Třicet minut v kontextu celého výletu do západní Afriky je zanedbatelná maličkost. Trpělivost a čekání jako nutný předpoklad jakékoliv cesty do Afriky. Tam plyne čas jinak, nebo někdy neplyne doslova vůbec, takže minuty ani hodiny prostě nerozhodují.

Nakonec přistáváme na lisabonské letiště kolem půl jedenácté a máme tak více než 9 hodin na průzkum města. V Lisabonu jsem byl před necelými třemi lety, takže se docela těším na připomenutí tehdejší lednové návštěvy. Batohy si necháváme za 4€ na letišti a vyrážíme metrem do centra města. Máme celodenní jízdenku, kterou možná ani celou využijeme, ale na přesuny se bude hodit. Obzvlášť v případě, že bude pršet, což dost reálně dneska hrozí.

Vyhlídka Santa Justa byla při mé poslední návštěvě zavřená, takže naše první kroky směřují sem. Dole u výtahu nás vítá fronta, kterou prostě nikdo nechce čekat. Jdeme dál směr kostel bez střechy, vyhlídku dáme třeba později. Zde je pro změnu taky fronta, a navíc ještě vstupné. Všude je nějak hodně lidí. Shodou okolností jsme akorát na úrovni vyhlídky, kam se dá podél kostela pohodlně zajít.  Jdeme za davem, který nás vede na předposlední patro, které je zdarma a odkud je taky moc pěkný, i když dneska poněkud zamračený, výhled. Je kolem poledne, dalším cílem bude jednoznačně něco k jídlu. Střed města není úplně ideální pro hledání levného jídla, ale naštěstí si Lisabon i přes příval turistů pořád uchovává neturistické kouzlo. Stačilo zapadnout do jedné z bočních uliček, kde si můžeme vybrat z mnoha jídel v ceně do deseti € včetně polívky a zákusku. Poobědový program nás vede do úzkých uliček čtvrti Alfama, kterou projíždí ikonické lisabonské žluté šaliny. Na první pokus nám tramvaj nezastavuje, protože je plná, bereme proto normální bus a necháme se vyvézt až úplně nahoru k hradu. Velký respekt řidiči za to, jak se prosmýkne jednosměrkama a uzounkýma uličkama. Na hradě je to už to pravý turistický rodeo, tudíž se moc nezdržujeme a sestupujeme cikcak dolů dál od hradu. Ideálně tak, abychom se dostali k vracející se šalině a mohli se svést alespoň dolů. Naše taktika slaví úspěch, protože vracející se šalina je poloprázdná.

Zpět v centru odkud se přemisťujeme k terminálu Cais do Sodré, odkud jede trajekt na druhou stranu řeky Tejo. Po cestě jsem opět hodil záda a připomenul si podobný držkopád z Bergama. Měl bych si konečně koupit boty s pořádnou podrážkou. U terminálu jsme objevili obří tržnici-bistro, kde je teda milion lidí a taky tuny delikates. Tady se dobře hodovalo, takže příště. Máme plné žaludky a taky jsme na začátku výletu, takže šetříme a místo toho si raději kupujeme lístek na trajekt na druhý lisabonský břeh. Začíná hustě pršet, dneska to asi nebude z hlediska nejvydařenější výlet. Upršenou náladu trochu vylepšují krásné holky, které s námi jedou na trajektu. Bohužel se nám hnedka po přistání ztratily a my zůstáváme v dešti dumajíc, co tady budeme za takového nepříjemného počasí dělat. Nemá smysl kamkoliv chodit, proto se přesunujeme do nejbližší hospody „na jedno“. Sedíme v dešti pod slunečníkem, kape na nás dírama v plachtě voda, ale to se tady neřeší.  Dáváme pivko a pečený sardinky na zakousnutí. Pijeme, jíme a koukáme. Čekáme.  Schopnost dlouho někde čekat a neztratit trpělivost se nám bude ještě hodit. Čas plyne a pořád prší. Nic jsme neviděli, utratili pár euro a jedeme nazpět. Máme ještě trochu času, navrhuji proto návštěvu Belému, kam se dá dojet tramvají přímo od terminálu. Bohužel tramvaj hodně dlouho nejede a déšť neustává. Než to v tomhle počasí hrotit a potom nestíhat letadlo, tak bude lepší, když už v klidu pojedeme na letiště.

Návštěva Lisabonu by nebyla kompletní bez kávičky a dortu pastel de nata. Teprve po této kofeinovo-cukrové bombě se můžeme konečně vydat na letiště. Na letišti už klasická odletová rutina a čekaní s posledním rychlým internetem.

Lisabon mě baví, protože i přes přibývající davy turistů, má stále svůj šmrnc. Ideální místo na stopover kamkoliv dál do Afriky.

Categories: Západní Afrika 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.