Hudba sem a tam

Moje první Colours – 2008

Konečně! Po letech, kdy návštěva Colours z různých důvodů nevyšla, se zadařilo…Colours of Ostrava 2008 – i kdyby trakače padaly, aneb jedu za všech okolností, i v případě, že se z pracovních důvodů zúčastnit čtvrtečního programu (dle všeho velká chyba, Jan Garbarek byl údajně nezapomenutelný) a v plné polní přijížím, až když je páteční program v plném proudu, tzn. kolem osmé.
Mno, po zmatcích v příjezdu a ubytování se březovém hájku ve stanovém městečku za 100+100 Kč a zorientování se v areálu Podhradí, chytám izraelké Noa, což je podmanivý blízko-východní popík. Překrásný hlas, příjemná atmoška, ale zas tak moc nezaujme.

Asi i proto, že teprve vstřebávám dojmy a pocity z areálu Slezsko-ostravského hradu a jsem zvědav jak to vypadá na výstavišti Černá louka, kde hraje Inga Liljestrom. Podmanivá kráska skoro jak z nějakého Lynchova filmu, podmanivě se vlnící v rytmu trip-hopu, takové ženské Portishead z Austrálie. Úžasné!

Kvapíkem na veterány Happy Mondays. Na to, že se všude psalo jak jsou po bohémském životě odrovnaní, tak jim to dle mého docela šlo, i když kdysi to patrně byla trochu jiná káva…nebo spíše whisky.

Zklidnění přichází opět na Černé louce, a to v podobě inuitské indiánky jménem Tanya Taqaq, dodnes nechápu, kde s takové křehké ženě beru takový hlas…neuvěřitelně silné, mrazivé a zároveň krásné.

Po extatickém hudebním zážitku mně Dandy Warhols úplně neoslovují…a po jednom nahořklém Radegastu nazpět na Černou louku zahopsat si na Hypnotix. Trance-dub česká klasika s nezdolnou paní za bubny a perkusemi.

Mocka jsem toho první den nestihl, ale o to výraznější zážitek Inga Liljestrom a Tanya Taqaq poskytli.

Druhý den na Coloursech zahajovali za krásného počasí Prohrála v kartách, těch prá desítek lidí moc kotel neudělalo, kapela se sice snažila, ale v poledne je to tak na rozehřátí a natěšení se na daloší program. Tím u mě byl Xavi – tedy Xavier Baumaxa, který bavil hudbou, kecama i činy – rozhazoval do davu pivka a se sloganem „hubených bylo dost, jdeme na špeka“ i zabafal s kýmsi u pódia.

Aim z Itálie byly dost nuda, což znamenalo konečně čas na něco k snědku…pamatujíc si sympatickou slečnu z vegetariánského stánku, jdu ven z areálu do nepříliš vábně vyzerajícího komplexu komouškých budov, kde sídlí vegetariánská restaurace Burfi. Mňam – bylo dobré…:)
Po jídle se mně bohužel většinou chce spát a když se k tomu přidá brutální vedro v Tentu a přece jenom komornější a křehká Lou Rhodes není to zrovna ideální kombinace. Mno vydržel jsem asi půl koncertu, škoda:(

Naopak na Sergent Garcia usnout nešlo, řízná kombinace ska, raggae, hip hopu a karibských rytmů by probudila i mrtvého. Zábavné, roztancované, takže snad lze i odpustit i v roce 2008 nevědomosti typu Czechoslovakia.

Vše směřovalo k jedinému, teda k jediné – Sinéad O’Connor a o to větší zklamání se z toho vyvrbilo. Hvězda zcela evidetně již za a zenitem, ale s hvězdnými manýry zcela evidentně znuděná a vypruzená, že u před posledním songem snad i zívla.

Náladu vylepšuje a to razantně Daby Touré z Mauretánie. Promakaná smršť afrických melodií mixnutých všemy možnými styly. Publikum si omotal kolem prstu a nepustil. Jenom škoda, že byl asi časocý skluz a nebyl přídavek. Jeden z nezapomenutelných koncertů.

Goldfrapp (youtube.com) měli údajně nejlepší show a atmosféru naprosto dokonalého představení. Škoda, Daby Touré trochu přetáhl a začla další z průtrží. Po dešti zkouším ještě známé Koop z Norska, které jsou sice elektro-swingem úžasní, leč na mě jde brutální spánek, tudíž přicházím o francouzské Recycler a jejich zvířecí techno.

Druhý den = Daby Touré, jednoznačně :)

Třetí den je zlomový nejen na lyžařském výcviku, ale i na Colours, páč je to den poslední, a že je jak se patří. Jakoby nestačila sobotní průtrž, v neděli je opáčko se snad ještě větší intenzitou. Bahno, bahýnko všude kam se podíváš a kam šlápneš…
100°C se snaží, vsadili dokonce na jakousi indiánskou vizáž, ovšem od dob jejich prvotních hitů (např. Azataki), to nějak drhne a ne a ne si najít to své místo, tzn. svůj styl a další hitovky.
Vinou změny časů stíhám i velkou část české Kartonáže, čili Cartonnage, kteří kupodivu nezní tak špatně. Nějak jsem je měl zafixované jako nechutnou popinu a úplně to tak nebude.

Než začnou jamajští Tosh Meets Marley, což je překvapivě raggae jako od strýčka Boba, na obloze lítají blesky, padají kýble vody a kluci rozdávají úsměvy a pohodu.

Písničkář z Mali – Habib Koité & Bamada dává zapomenout na déšť a přenáší celou Ostravu směrem k Timbuktu. Skoro jako bych se tam viděl, velká pohoda.

To naproti tomu Les Boukakes přinášejí porci poctivého raí odněkud z Maghrebu. Lidi prchali na Gogol Bordello, ale mě se to líbilo a zůstal jsem.

To nejlepší na závěr, strhující jízda gypsy-punkového ansámblu Eugena Hutze zvaná Gogol Bordello, kteří naprosto rozsekali a zbláznili poslední tisícovky lidí pod pódiem. Bláto, voda, déšť…co na tom, pařili všichni až do konce, úžasný závěr. Neskutečný nářez, který si doufám brzo někde zopakuji.

Jak zhodnotit Colours 2008? Kladně, kladně a kladně…fesťák na pohodu, příjemný klídek s mnoha úžasnými kapelami, které jsme povětšinou vůbec neznal. O to cennější a příjemnější zkušenost, tudíž see you later…Colours of Ostrava 2009:)

Categories: Hudba sem a tam

Tags: .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.