Etiopie a Somaliland 2010

Etiopský deník – na skok v Sanaa cestou do Etiopie

Etiopie a Somaliland 2010/2011

13. 12. 2010 – Tišnov -> Praha -> Frankfurt

Každá cesta začíná jinak, začátek tohoto výletu do Etiopie a sousedního Somalilandu, lze celkem jednoznačně stanovit na okamžik pár minut po páté, kdy jsem s údivem přecházejícím do děsu, zjistil, že jsem zapomněl pas v kopírovacím centru, odkud jsem před půlhodinou přišel. Velké věci obvykle krachují v maličkostech – neříkám, že měsíční dovolená je „velká věc“, nicméně maličkost typu pas zkazí spolehlivě dovo se vším všudy. Zmatek, chaos a Tišnov prosvištěný vysoko nad povoleným limitem. Každopádně, fakt, že začínám psát tento cestopis, značí jediné, pas se našel a my jsme se mohli úspěšně odrazit vlakem do Prahy. Byla to Lucka, kdo prosadil klidnější variantu jízdy vlakem na úkor SA bus (dobrá volba), ovšem byla to také Lucka, která místo slibovaného vínka přinesla Kozla v láhvi:-).  Přes návštěvu McD a příšernou pražskou zimu pokračujeme autobusem SA do Frankfurtu. Je rozhodně na místě poděkovat panu Jančurovi, že vybavil své autobusy takovým množstvím sedadel, až se sedět naprosto nedá, a že díky určitě kvalitnímu topnému systému nemusíme ani sundávat svršky. V 7:45 na letišti ve Franfurtu. Dáváme čaj za letištní 3€ a jdeme zkoumat, zda se nakonec Yemenia airways pochlapily a skutečně vypravily let do Sanaa. Chvíle listování mezi desítky letů a zadařilo se. Máme kolem tří hodin čas, jedeme tedy vláčkem na druhý terminál, kde trávíme čas u kafe v McD. Letadla přilítají a zase odlétají, docela nuda, tak jdeme pro změnu zevlovat po duty-free shopech. Zde to je podobně zábavné, tudíž už jdeme vstříc příslušné bráně a důkladné letišti kontrole. Ta je ovšem důkladná především pro Jemence, resp. všechny snědé spolucestující, kteří musí i sundávat boty a jsou pečlivě kontrolováni. My procházíme bez problémů a jakékoliv speciální kontroly zavazadel. Klasicky jsme si všichni rovni a posuzováni.[sthumbs=601|598|600,160,3,y,center]

Po cca 1,5 hodiny přistáváme v Římě, kde nemáme na práci nic jiného jak čekání a zase jenom čekání v letadle. Zkouším bdělost jemenského personálu pokusem o procházku na rampu a letištní plochu. Přece jenom je zde výrazně tepleji a v letadle je dost nuda. Překvapivě to neprochází a jsem zpět usazen vedle Lucky. Druhá část letu, cca 5 hodin letu směr jemenské hlavní město Sanaa. Kromě toho, že se pár cestujících modlí v průběhu přistání k Alláhovi (ano, ty stereotypy:-), je let poměrně nudný. Přinesené jídlo zaměstná jenom na chvilku a jinak odpočíváme a čteme průvodce, abychom vymysleli, kam to vlastně pojedeme. Základní možnosti je buď sever, nebo jih, přičemž se čím dál tím více oba klaníme k jihu, s tím že sever na koncitakže se mužem jenom těšit cesty, pokud zbude čas. Konečně přistání, připoutáváme se a čekáme…koukám z okýnka na noční města…hmm, zatím samé moře. Že by bylo Sanaa u moře? Měl jsem vždy pocit, že hlavní město je zhruba uprostřed ukryté mezi horami. Nu budiž, mýlit se může každý. Když vidím „airport od Aden“, je to jasné, přistáli jsme jinde. Místní se hrnou ven jako by se nechumelilo, letušky zmatené ženou lidi zpátky do sedaček. Ptám se, proč jsme přistáli, tam kde jsme přistáli (Aden) a co bude dál a kdy budeme pokračovat do Sanaa. Odpověď je jasná:“I dont know“. Ptám se jinak, zda je tu někdo, kdo ví něco víc. Odpověď je opět překvapivá: “I dont know“. Tahle konverzace zdá se nikam moc nepovede, tak jdu zase zpět a dávám se do řeči s jedním Polákem, co taky cestuje přes Yemen dál. Tvrdí, že v Sanaa je mlha (druhou variantou sdělenou šeptandou bylo tzv. security issue), a že patrně dál nepoletíme. A skutečně po nějaké době nás vezou do pár metrů vzdálené haly, kde není ani noha, a kde se usadilo celé letadlo v očekávání věcí příštích. Nikdo evidentně neví, co bude, takže sedáme a kecáme s Polákem, který píše dizertaci o Eritreii a jede se podívat, jak to tam vypadá.“Ahoj, vy jste z Čech? Mohu vám nějak pomoct“?, ozve se mně za zády. Hlas patří velmi chlapíkovi v obleku, který se představí jako student ČZU z Egypta. Chvíli s ním kecáme, ale nic moc novinek se nedozvídáme, každopádně je to velmi milé a příjemné setkání v transitní hale jemenského miniletiště. Situace na místě je nicméně velmi vtipná, cestující se pořád s někým dohadují, sem tam přijde nějaký oficír, rozšíří se šeptanda a zase je klid. Variant je několik a zdá se, že ta s hotelem v Adenu je nepravděpodobnější. Všichni cizinci jsou odvedeni do luxusního hotel Coral Aden, místní zůstali na místě a jeli asi do Sanaa. Vtipné také je, že nám byly odebrány pasy. Nebude to rozhodně poprvé, takže jsme aspoň měli možnost si zvyknout. Ani v momentě, kdy se ubytováváme v hotelu, není zcela jasné, co bude zítra, respektive kdy a kam poletíme. Že se nakonec nějak do Etiopie dostaneme, o tom není pochyb, spíš jde o to, jak dlouho budeme muset být v Jemenu. Na druhou stranu, do Sanaa jsem se původně chtěl podívat v rámci stopoveru a nyní je velká šance, že se tam neplánovaně podíváme, takže se můžem jenom těšit. S vyhlídkou velmi brzkého vstávání a v silně nepatřičném luxusu na poměry chudého Jemenu, uléháme…

[sthumbs=597|596|607,160,3,n,center]

15. 12. 2010 Sanaa -> Addis Ababa

Začíná další díl přesunu, na jehož konci by mělo být hlavní město Etiopie Addis Ababa, tedy místo, kde jsme se dle původních předpokladů měli již dávno v momentě vyzvánění hotelového telefonu nacházet. Snídaně formou jemenského stolu s armádou číšníků v zádech, na půl pátou ráno hodně okázalé, ale proč ne, když jsme tak důležití cestující jemenských národních aerolinek. Nevím, zda by nebylo lepší převelet pár číšníků na vybudování pár metrů příjezdové cesty k hotelu, na kterou se nějak zapomnělo. Dodávkou jedeme nazpět na letiště, kde dostáváme pasy a nastupujeme do stejného Airbusu, kterým jsme přiletěli sem. Zase naše sympatické letušky a i stejná místa. Letadlo je poloprázdné, letí totiž pouze ti, kteří byli ubytování v hotelu, zbytek letadla jel asi busem nebo jenom Alláh ví. Ani ne půlhodinka a jsme konečně v Sanaa, kde nyní začíná to pravé „vízové a transitní“ divadélko. První veledůležitý úředník si zapisuje naše pasy, čísla batohů a i přes naše protesty, nám pasy odebírá.  Prý je vše ok, no problem. Jste přeci v Jemenu! Další série spekulací co a jak, které se točí od toho, že nám dají hotel a vypustí do města, až po to, že nás zadrží na letišti až do odletu dalšího letadla do Etiopie v 01:30. Po chvíli dostává část cestujících pasy a mizí někam pryč. My zůstáváme. A opět ukázka klasické „postkoloniální“ segregace Afrika versus Evropa. Zatímco Evropané dostávají hotel, tak Afričané mají prostě smůlu, jsou internováni někde na letišti, odkud nesmí vystrčit celý den ani nos. My „rovnější z rovných„ (je nás asi sedm) jedeme dodávkou do města, kde dostáváme poměrně slušný hotel a toho dne již druhou snídani. I přes protesty nám byly odebrány pasy, s tím že je dostaneme večer, až se vrátíme na letiště. Do té doby máme vycházky. Jemen je bezpečná země, jak nám sdělil pan úředník a za 30 let co už na letišti dělá, nikdy nebyl žádný problém. Co bych vysvětloval nějakému přespříliš horlivému policistovi, který by měl chuť v Sanaa zatknout, to netuším. Asi nic a radši bychom zakátovali:-). Přechodným útočištěm nám je Sky hotel, kde dvojlůžko stojí 50 $, takže opět něco je pro normální Jemence poměrně mimo realitu. Bez pasů, s pár drobnými a jenom minimální znalostí vyrážíme předpokládaným směrem do starého města a „Bab Al-Yemen“. Na cestu se musíme pořád ptát místních, kteří si většinou také neví moc rady, nicméně přes zastávku v džusárně se nějak do starého města nějak dostáváme. Přece jenom bydlíme tak 2 km od středu města a je to taky docela slušná procházka.  Sice je vidět, že jsou zde na turisty zvyklý, ovšem zase na druhou stranu za celé odpoledne nepotkáme jediného bílého turistu. Společníky po toulkách v úzkých uličkách starého města jsou nám především místní děti a jejich permanentní žádost o „súra, súra“ – nedá se nevyhovět, i když pravda je, že poté žádostí je mocmoc a časem hold musím hrát trochu divadlo a focení jenom předstírat.[sthumbs=583|589|606,160,3,n,center] Fotit se nechtějí jenom děti, fotit se chtějí všichni, a to včetně policistů. Když k nám páni policisté mířili, měl jsem vteřinku pocit, že asi fotíme něco, co nemáme, a bude problém. Problém nebyl, pánové se prostě chtěli vyfotit a následně i poslat na adresy, které nám předali v arabštině na kus papíru. S průběžnými zastávkami na focení dětí a úchvatné architektury jsme postupně prokřižovali celé staré město. Větší zastávku jsme si udělali v luxusním hotelu (doplnit), kde se dá pohodlně vyjet až na horní terasy s fantastickým výhledem na celé město. Jediná škoda je opar, který brání většímu výhledu a „kazí“ fotky. Před hotelem probíhají čilé policejní manévry, respektive policie se snaží nějak usměrnit obří americké jeepy v úzkých uličkách, což se jí moc nedaří. Důvodem jest setkání někoho hodně důležitého právě na horní terase, máme tam ramenaté bodyguardy s vysílačkami a černýma brýlemi. Tipujeme buď mafii, nebo někoho z vlády. Chvíli fotíme, a jelikož tu dost vyfukuje a jste přece ti bohatí zápaďáci, tak si dáváme čajík za 400 riálů, což je sice asi 20x více než na ulici, ale co už. Po troše snobismu pokračujeme v courání po starém městě, ovšem moc daleko jsme nedošli. Zakotvili jsme v čajovně u autobusáku, kde jsme dávali čajíky za 20 riálů a nějaké pečivo a přitom pozorovali okolí.  Prodavači všeho možné i nemožného, „kátovači“ na každém rohu s nepřítomným výrazem a boulí na tváři, autobusy, drožky a hlavně obyčejní lidé, kteří dělají Sanaa a celkově arabský svět tak zajímavým. S tím jak zapadá Slunce, se začíná poměrně rychle ochlazovat, tudíž opět pěšky vyrážíme nazpět k hotelu. Něco ještě fotíme, zkouším pár snítků kátů, ale moc mě to nebere, takže raděj rychlým krokem kvapíme, páč je to poměrně dost daleko. Večeře v hotelu a noční prochajda v Sanaa. Na to, že je kolem deváté, je všude naprosto mrtvo a otevřené jsou pouze sem tam jídelny a některé obchody, noční život tu zrovna moc nekvete. Do jedné jídelny sedáme a objednáváme si dva čajíky s mlékem. Aniž to chceme, tak místo sklenic nám servírují čajík v hrníčku. Prostě mají pocit, že my Evropané to takhle chceme, omyl, nechceme. Kolem jedenácté konečně přijíždí bus a veze nás na letiště. Tajně doufáme, že tentokráte už by to mohlo vyjít a budeme pokračovat dále do Etiopie. Každopádně jsme v Jemenu a nic není tak jednoduché, jak vypadá. Základem je vydolovat naše pasy a získat boarding pass. Nejdřív ale musíme projít kontrolou, která je překvapivě poměrně důkladná, na to že zde jinak panuje poměrně chaos a zmatek. Strach z teroru a izolace hold dělá svoje. Svět je malý, za námi ve frontě opět slyšíme češtinu – chlapík co tu pracuje několik let a nyní se vrací na Vánoce domů. Konečně jsme nalezli úředníka co má naše pasy, ale jelikož nemáme boarding pass, tak musíme nazpět na přepážku, kde konečně dostáváme to, co jsme už měli obdržet někdy ráno – místenku do letadla a vzápětí konečně taky pasy. Jsme happy, páč za chvíli odlítáme do Addis.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.