Mbour

Západní Afrika 2019

Ostrov Île de Gorée a rybí trh v M’bour – Západní Afrika 2019

22.září Dakar a Île de Gorée

Konečně Afrika! Přistáváme kolem půl jedné místního času (+2 hod.) na novém dakarském letišti, z bankomatu vybíráme a ve směnárně měníme něco málo západoafrických franků (CFA, 1000 CFA = 40 Kč) a jdeme se zvědavě podívat, zda skutečně jede v noci autobus do města, jak mně slibovala dakarská internetová fóra. Upřímně řečeno doufám, že něco pojede, protože se mě po příletu nechce rozhodně podstupovat smlouvací boj s vydřidušskými taxikáři. Bojovat nebude třeba, protože autobus tady skutečně je! Platíme 6000 CFA (240 Kč) a v mžiku sedíme v buse, který na nic nečeká a hnedka se jede. Taxi by stálo cca 28000 CFA, takže jsme docela ušetřili. Navíc konečná letištního busu je necelý kilometr od našeho zamluveného ubytování, tím pádem nemusíme brát taxi a podle GPS si to mašírujeme nočními ulicemi k našemu ubytku Dakar International House. Pokojík máme skromný a pekelně vyhřátý. Trochu bláhově sháním na recepci nějakou deku a poprvé si tak zkouším, jaké to je komunikovat ve frankofonní zemi bez znalosti francouzštiny. Není se co divit, že jsem místo deky dostal ručník, protože celkem nic nerozumím. Další komunikační snahy pro tuhle noc vzdávám, Ivoš si nějak poradí a já mám deku z letadla. Nakonec je stejně takový vedro, že se nemá smysl čímkoliv přikrývat.

Moc jsme se nevyspali, ale stejně „Dobré ráno, Dakare!“ Snídani máme ceně, tak jsme si sedli na lavičku před hostel, koupili vodu a zahájili čekání. Chlapík z hostelu říká, že snídaně bude, tak snad má pravdu. Neuplynula ani hodina a přistála nám na stole docela dobrá omeleta s čerstvou francouzskou bagetou. Taková snídaně by se nám líbila, i když každý den jako v Ugandě by taky vajíčka být nemusela. Ještě si budeme vymýšlet, jako bychom zapomněli, že jsme v Africe. Po snídani balíme, platíme za ubytko (nakonec naše nejlevnější ubytko za celou cestu – 10800 CFA) a jdeme na taxi do města.  Podle informací z hostelu by mělo taxi stát zhruba 2500 CFA, no tak uvidíme, s mojí znalostí francouzštiny bude každý smlouvání sranda a boj zároveň. Kupodivu se daří na první pokus a hnedka jedeme do přístavu v centru města. Dakar samotný bude asi dost nuda a šeď, takže nemá smysl se příliš zdržovat a jdeme rovnou na trajekt mířící ostrov Gorée. Pro místní jsou lístky na loď za pár stovek, ale pro nás je to s pěknou cizineckou přirážku (5200 CFA). U vstupu chvíli mudrujeme s neodbytným průvodcem, ale za 10 tisíc franků, a vlastně ani za míň, průvodce nechceme. Francouzsky sice vládneme asi tak pět slov, ale vždycky je lepší si vše organizovat tak nějak podle sebe, a nebýt závislý na průvodci. Chvíle čekání, okukování místních krasavic a vyrážíme. Půlhodinka plavby a jsme na místě. Ideálně načas, abychom ještě stihli asi nejznámější „atrakci“ ostrova, kterou je Dům otroků. Místo, odkud nebylo návratu a odkud putovali otroci dál do neznáma. Čím temnější minulost, tím více lidí místo přiláká. Zatímco tady v Domě otroků jsou davy, zbytkem ostrova se touláme již víceméně sami. Celkově je ostroj docela bizarní, protože se skládá z několika rozdílných a poměrně svébytných částí. První část, ta výstavnější, je okolo Domu otroků a skládá se hlavně z krásně nabarvených koloniálních domů a úzkých uliček. Stačí ale vystoupat na vrcholek ostrova, kde v opuštěných vojenských bunkrech kempují místní hipící a jsme ihned úplně někde jinde. Rastové prodávají nejen bižu a různé umčo, ale i sazeničky baobabu. Docela by mě zajímalo, kolik jich tak borec může prodat? Jednu sazeničku za měsíc? Navíc sazenička stěží vydrží převoz a doma stejně ihned zahyne. Hlavní atrakcí této části je obří dělo, kam se dá vylézt nebo si udělat aspoň selfie.

Další část ostrova je zase úplně jiná. Najednou se ocitáme uprostřed koloniálních rozvalin bývalé nemocnice a asi nějakého úřadu. Vybydleno a zároveň obydleno. Na hrbolatém placku, kterému vévodí obří baobab se hraje regulérní fotbalový mač s dresy a rozhodčím. Kousek vedle jsou obchody se suvenýry, potom další muzeum a u přístavu pláž, kde se cachtají děcka.

U místních dáváme předobědovou plněnou bagetu za 200 CFA a jdeme na pláž. I když jsem propotil i trenky a určitě se kvalitně spálil (bylo pod mrakem, ale když vykouklo slunce, tak to stálo za to…), tak do vody se mně nechce, zato Ivoš ten neváhá a ihned mizí do vln mezi děcka. Vtipný, že nikdo neplave a všichni se jenom tak „omývají“. Po koupačce jdeme na jídlo do jedné z hospod u mola. Zhruba jsem vytušil, co z nabídky by mohla být ryba a skutečně jsem rybu i dostal. Ivoš si objednal podle obrázku, asi chtěl maso, ale to překvapivě nedostal. Dobrý bylo oboje. Cena kolem 3000 CFA, což bude asi takový standard za jídlo v senegalské hospodě. Když přijíždí loď, kterou by bylo docela dobré jet, jestliže se chceme dneska ještě někam posunout, tak stále ještě vesele hodujeme. Pár vteřin dumáme, zda nejet další lodí, ale co bychom dál v Dakaru dělali?  Hltáme, platíme a stíháme.

Nazpět na pevnině se jdeme podívat na hlavní náměstí, kde ale není vůbec nic a vybrat peníze z bankomatu. Tímto bych považoval návštěvu Dakaru za ukončenou a je čas se vydat zase někam dál. Máme namířeno po pobřežního města M’bour. Takže nejdříve sehnat taxi, najít podle navigace hostel (ano, navigujeme taxikáře), vzít si batohy a najít místo, odkud jezdí sdílené taxi nebo minibusy do M’bour. Ptám se na tohle téma v hostelu, kde ale vůbec nechápou, kam chceme jet a já zase nechápu jejich vysvětlování. Holt to budeme muset najít nějak sami. Prasklá kanalizace u křižovatky, kterou jsme míjeli v noci, tu je stále a s ní také neodbytný smrad. Pohoda, tady se to nehrotí. Intuitivně směřujeme ke stanovišti taxíků u velkého stadionu, odkud ale náš spoj nejede. Trochu zmatky a chaos, naštěstí jeden vnímavější šikula se nabídl, že nás na místo odveze svým vrakem pardon autem. Auto mele z posledního ale jede. Peugoty (jiná značka tu prakticky není) jezdí až do úplného konce svého motorizovaného života, i když u některých aut mám pocit, že jedou dávno za hranou jakékoliv životnosti.

Silnice budou v Senegalu asi na velmi slušné úrovni. Netrvalo to nijak dlouho, jeli jsme po dálnici, kde se dokonce platilo mýtné a jsme na křižovatce před M’bour. Centrum města je daleko, takže si musíme vzít další taxík, který nás, doufejme, doveze k našemu vyhlédnutému hostelu.  Ve městě je nějaká oslava, objíždíme hlavní cestu kudy se dá a hledáme naše ubytko. Řidič moc neví a ani mapy.cz nám tentokrát moc nepomáhají, protože náš hotel je umístěn dost nepřesně. Taxikář by zasloužil za hledání za uši, a ne o tisícovku víc, kterou jsme mu byli nuceni nechat, protože neměl (nebo nechtěl mít) drobné na vrácení. Chvíli jsem se s ním hádal a zkoušel ho nahnat do hotelu, aby si rozměnil, ale nakonec nad tím mávl rukou. Hotel La Kora vypadá pěkně, ale je docela drahý (26 000 COF). Dál se nám zcela určitě vláčet nechce, tak zůstáváme. Tečkou za dnešním dnem je cesta neosvětleným městem ve snaze najít něco k jídlu, přičemž je vhodné nikam nespadnout a nenechat se srazit čímkoliv projíždějícím. Z jednoho dvorku se line zajímavá místní hudba, nesměle nakoukneme, nikdo nás nevyhazuje, tak jdeme na koncert. Dobrý nářez. Hlad je ale přednější. Bohužel je už všude zavřeno, vypadá to buď na ovocnou večeři nebo na hladovku. Nakonec v jedné boční ulici narážíme na hospodu, kde mají pivo a k jídlo pečené maso.  Pivo lepší masa, jenž bylo tuhé, a nakonec snad dobře, že tam byla taková tma, takže jsem neviděl, co jím. Chvíli koukáme na fotbal, dopijeme pivo a jdeme spát.

23. září M’bour

Ubytko máme dneska pěkné, spí se tak krásně, že ani hučící klimatizace pod okny nebo ventilátor v pokoji nevadí. Ivoš šel ráno pozorovat ptáky na pláž a hlásí, že na pláži je bordel a ptáků moc neviděl. Jdu se taky podívat a ani mě to na ranní koupačku neláká. Krom toho, že je zataženo, tak ten borčus…ehm. Pláž přitom není rozhodně liduprázdná, lidi tu okouní, běhají nebo trénují, ale asi ty odpadky nikomu nevadí. Jsou zvyklý. My si beztak za chvíli taky zvykneme.

Na snídani máme taveňák! Koho, proboha, napadlo, dávat na snídani k francouzské bagetě tavený sýr? Zachraňuje to marmeláda a rozpustný kafe. Nějaká omeletka by docela bodla, škoda. Po snídani balíme, batohy necháváme na recepci a jdeme po pláži směrem na rybí trh. Na pláži to žije: rybáři a jejich pestrobarevně pomalované pirogy, mladí fotbalisti trénující v písku a zevlové, kteří jenom tak koukají.  Škoda, že je docela zataženo, jinak by se tak krásně fotilo. Pirogy se fotí dobře, ale jak namířím foťák na lidi, tak se většinou se zlou potážu. Čím blíže jsme městu a trhu, vím více vůní, smradů a také odpadků. Rybí trh je velká podívaná a zážitek pro všechny smysly. Je tu děsný šrumec, plno lidí na moři i na souši. Fotit se moc nedá, tak doslova nasáváme pravou africkou atmosféru. Trh s rybami přechází v klasický trh se vším možným i nemožným. Odchytává si nás týpek v turbanu, který umí překvapivě a začíná nás „provázet“. Jde samozřejmě o kšeft, konkrétně je cílem něco prodat v obchůdcích se „suvenýry“. Samozřejmě, že doprovod pomůže při jednání o ceně, ale zase je třeba počítat s tím, že v ceně platíme ještě tady přirážku tady chlapíkovi. Ale tak to prostě chodí, každý chce svůj malý díl, každý si chce něco vydělat.  Zatím nemáme moc ponětí o místních cenách, takže těžko říct, jak moc jsme byli úspěšní ve smlouvání. Taktika je jasná. První cena se podělí dvěma, čímž se přiblížíme reálné ceně a pokud chceme z obchodu více věcí, tak další drobnosti přidáme do naší půlené ceny s tím, že všechno vezmeme za tady tu cenu, jinak jdeme dál. No samozřejmě, že tento postup málokdy vyjde, takže kupuji předražené magnetky na ledničku a Ivošovo triko s místním motivem mohlo být taky jistě levnější. Konec nakupování znamená konec provázení, takže čas se průvodce zbavit. Drží se nás jako klíště, ale jak vypadneme z trhu, tak už ztrácí zájem a my pokračujeme dál směrem k našemu ubytování. Máme oba docela hlad, tak hledáme místo, kde něco vaří a opět nikde nic. Situace je stejná jako včera večer. Nakonec nás zachraňuje stánek až skoro u našeho ubytování, i když celý proces sehnání majitele stánku, objednávky a konzumace byl prostě „african style“.  Ale popořadě, stánek nás zaujal cedulí, kde bylo plno zajímavých jídel. „Vypadá to, že bychom se mohli konečně najíst“, ale kde je majitel, kde je někdo, kdo nám to ukuchtí? Vypadá to, že něco podniká paní z vedlejšího stánku, tak si sedáme a čekáme, až se někdo ozve.  Hurá, nejsme tu sami. „Takže, co si dáte pánové?“, se patrně ptala paní a my natěšeni nabídkou, objednáváme. To nemáme a tohle taky ne. Co máte? Špagety a omeletu. Ivoš dává špagety a já omeletu, nebo si to aspoň myslíme, při naší chabé francouzštině. Naštěstí coca cole rozumí celý svět, tak dáváme kolu (z vedlejšího stánku) a čekáme, co se bude dít. Neděje se nic, prostě čekáme a koukáme.  Koukáme a čekáme, však my se dočkáme. A taky že ano, na stůl nám přistály špagety s omeletou. Voilá! Jídlo je prostě vždy zábava a překvapení. Je to vlastně docela dobré, zvlášť když jídlo dochutíme kečupem a majolkou.  Po jídle jdeme pro batohy na recepci a nazpět na hlavní ulici chytnou taxi na gare routirére.  Nádraží je vždy daleko a taxíky jsou nejběžnějším způsobem dopravy.  Jakmile nám někdo zastaví, tak se ptám na cenu, i když týpek většinou něco zamumlá a já řeknu bez remcání „jo“ a jedeme. Samozřejmě, že pokud zhruba vytuším, kolik by to mohlo stát, tak je to úplně nej. Naštěstí místní taxikáři nemají školu českých kolegů, takže i když nic nerozumíme, tak nás vyloženě obrat nechtějí a platíme plus mínus stejnou cenu jako místní (nebo si to aspoň myslíme). Na autobusáku si nás hnedka naháněči rozeberou a za pár minut již sedíme v „sept-place“, což je sedmimístný prastarý (za hranicí jakékoliv životnosti) Peugot, kam se vejde právě sedm lidí. Ivoš dostal „like a boss“ přední sedadlo, zato já se potím ve vlastní šťávě na zadní sedačce. Je fajn, že se jede, jakmile je sedm pasažérů a není tu zavedený styl jako v Ugandě, kdy se do auto vmáčklo klidně 2x více lidí, než byla kapacita. Cena byla 2700 COF včetně batohů (za zavazadla se platí zvlášť). Silnice jsou sice plné retardérů, ale jinak krásný asfalt a žádná udusaná polňačka jako ve zmíněné Ugandě. 

V Kaolacku bereme další taxi do garage Nioro, odkud jezdí auta naším směrem. Tento autobusák je totál chaos a bordel, ale naštěstí je auto brzo plné a vyrážíme do Toubacouty, cílové destinace dnešního putování. Cena byla tentokrát trochu vyšší, protože když vysedáme po cestě, tak se platí cena do cílové destinace, což je v tomto případě hranice s Gambií. Bylo by docela lákavé si výlet protáhnout až do Gambie, ale nemáme bohužel tolik času, snad příště. Vystupujeme v Toubacoutě, což je větší vesnice a jdeme najít ubytko. Pro jistotu jsem udělal rezervaci přes Booking, ale bylo to naprosto zbytečné, protože není sezóna a je tu naprosto liduprázdno. Vyloženě levný ubytko v Toubacoutě není, takže jsme museli vzít za vděk ubytkem za 23 000 COF v La Kora. Bydlíme a co teď? Jsme tu patrně jedni mála turistů, proto si nás určitě příležitost brzy sama najde. Jdeme se kouknout za západ slunce k řece Saloum a potom něco sníst v jediné otevřené hospodě Chez Boum. Pan majitel je sympo, jídlo bylo docela rychle. Dali jsme si špagety s kalamárama (nic jiného nebylo) za 3000 COF. Všude tma, ticho a klid. Po jídle se jde na kutě.

Categories: Západní Afrika 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.