Sahara

Západní Afrika 2019

Výlet na Saharu – Západní Afrika 2019

Dneska máme v plánu krátký přesun do Chinguetti, kde se prostě uvidí. Nebudeme se na nikoho vázat, a určitě to bude dobrý. Nic zajištěného nemáme, ale dá se předpokládat, že příležitosti si nás najde sama. Rychlá snídaně chleba, smekta a kola a můžeme vyrazit na cestu 4×4 jeepem do pouště. Batohy putují na korbu, kde je již je plno nákladu, protože auto zároveň slouží i jako zásobování a doprava všeho druhu. Ivoš si šel někam odskočit, já hlídám bágly, chroupu oříšky (díky Jani) a pozoruji ruch ulice probouzející se mauritánského města. Konečně jsem v takovém pohodovém cestovatelském módu. Prostě pohoda a velký štěstí. Řidič přerušuje moje rozjímání, když mně dává k uchu telefon s anglicky mluvícím týpkem, který nabízí ubytování v Chinguetti. Já to říkal, že příležitost si nás najde. Konečně vyrážíme. Terénní Toyota se opravdu hodí, protože místo asfaltu je tzv. roleta, což ale díky luxusnímu pérování není vůbec cítit. Fakt dobrý auto.  Občas někoho nabereme případně vyložíme, nebo necháme balík u cesty. Taky se nám tady dost hodí tzv. fiche, což je okopírovaná první stránka v pasu. Papír necháváme na každém check pointu a nezdržujeme se tím, že by se musely údaje opisovat. Je to velmi dobrý systém, který nikoho moc neotravuje a hlavně „o nás vědí“ a jsme v bezpečí. Kromě tří check pointů ještě nabíráme další lidi, nebo vyřizujeme běžné věci všedního dne. Například rodině, která bydlí u pustině u vysílače vezeme nabíječku na mobil.  Zní to docela úsměvně, ale v oblastech, kde je minimální provoz se každá taková služba hodí. Náš řidič si občas během pauzy zapálí malou dýmku s hašišem. Co taky dělat během cesty, která je, kromě jednoho strmého stoupání, pořád fádně rovná a nudná. Konečně jsme v Chinguetti, kde vystupujeme přímo v Auberge Zahra a tedy u týpka, který mně anglicky volal už do Chinguetti.  Ubytování v holé cimře, která byla asi dříve chlívkem je za 200 ugíja na osobu. Moc dalších možností nemáme, takže bereme a přesouváme se do stanu před Auberge, kde budeme dojednávat byznys. Dostáváme přeslazený mauritánský čajík a čteme si knihu návštěv. Překvapivě je tady plno zápisů japonsky. Jeden ze zápisků, který je shodou náhod česky, řeší, zda klučina, který tady pomáhá, je novodobý otrok nebo ne.  Po celém pobytu jsme se oba shodli, že otrokem nejspíše bude. Ale nyní k byznysu. Nejdříve probíhá čajový obřad, kilo cukru do konvičky, přelívání čaje sem a tam z konvičky do skleničky a úvodní společenské plky.  Předehra k tomu hlavnímu, což je výlet do pouště.  Nabídka za 50€ na osobu zahrnuje: výlet s velbloudy do oázy, jídlo a odpočinek v oáze, spaní na poušti, kde povečeříme a posnídáme. Druhý den dopo dorazíme nazpět, kdy na nás bude čekat jeep a pojedeme nazpět do Ataru.  Není to žádná levná legrace, ale když už jsme tady. Nepatrně smlouváme na 45 euro a plácneme si. Řidič kouří haš, my pijeme čajík, ještě chvilku klábosíme a jdeme na cimru odpočívat. Následující program až do pozdního odpoledne je jednoduchý. Budeme na pokoji a nebudeme dělat nic. Ivoš si objednává oběd, já si vzhledem k dnešnímu úspornému programu dávám sušenkovou dietu. Vedro není tak hrozný, přece jenom jsme o dost výš než v Ataru. Ale zase nás dost otravují mouchy. Ležíme, potíme se a čekáme. Nic lepšího se nedá dělat. Kolem čtvrté se jdu kouknout do obchodu přes ulici, kde si kupuji vodu a rozdávám dětem nějaké bločky a pastelky.

Konečně je docela příjemně a můžeme vyrazit na průzkum staré části Chinguetti. Tohle bylo asi největší zklamání celého výletu. Uličky starého města jsou moc pěkné, je zajímavé pozorovat, jak písek postupně zasypává ulice a domy.  Návštěva staré knihovny (100 ugíja) byla fajn, i když návštěva byla krátká a výklad byl spíše nesrozumitelný. Celkový dojem kazí partičky dětí otravující s žádostí o dárek. Docela smutný, ale asi ne překvapivý. V sezóně lítá do Ataru charter z Paříže, turisté dorazí vymydlení do klimatizované auberge a tady rozdávají dárky v domnění, jak pomáhají chudým dětem v Africe. Prostě byznys. Jsou děcka, kterých se nejde zbavit ani přes zvýšený hlas, a nakonec nám musí pomoct dospělí, kterým je otravování dětí asi docela nepříjemný a sami je okřikují. Naštěstí v další části, která je dál od knihovny, je to docela v pohodě a dál se touláme uličkami až do úplného setmění. Nazpět v auberge čekáme na večeři, k čemuž se náš hostitel moc zrovna nemá. Je to zvláštní týpek. Bůh ví, jaké byznysy vlastně ještě provádí. Okolo projíždí kolona rychle jedoucích Toyot, podle hluku a veselí to bude patrně svatební jízda. Kdo si počká, ten se dočká. Na večeři je rýže se zeleninou směsí a datle ze zahrádky.  Jdeme spát, zítra nás čeká výlet do pouště.

 

29. září Chinguetti -> výlet do pouště

To byla ale veselá noc! Ivoš nemůže spát a chodí tam a zpět, aby nakonec zakotvil na matračce pod širým nebem. Klučina, který tu otročí, měl asi úkol nás hlídat, takže nám několikrát zničehonic vlezl do cimry a svítil na nás baterkou. Já jsem kupodivu usnul při hučícím větráku a docela dobře se vyspal. Ráno rychlá snídaně, protože na nás již čeká průvodce a jeho tři velbloudi. Bereme si jenom to nejnutnější, velký bágly necháváme na místě a vyrážíme. Navzdory předpokladům nejede na velbloudech, ale pěkně jdeme vedle. Máme dva osedlané velbloudy, kteří nesou proviant a potom třetího do party, který nic nenese a jde s námi jenom tak, aby se naučil poslouchat a jít v karavaně. Dopoledne nás čeká cca 12 km do oázy a dál nevím, ale to se určitě časem vyjasní. Průvodce nasadil pěkně ostré tempo, takže mám co dělat, abych s foto pauzami stíhal. Za vesnici nejsou žádné velké duny, ale jakmile nám Chinguetti mizí z dohledu, tak jsme konečně na pravé Sahaře. Jen my, velbloudi a písek.  Zatím je zataženo, což je spíše dobře, protože není aspoň takový vedro. Chůze v písku chce určitě cvik, my dva se boříme a průvodce uhání v žabkách jako by se nechumelilo. Po hodině chůze nastává rovina a s tím také okamžik, kdy lezeme na velbloudy. Pamatuji si ještě z dávné návštěvy Maroka, že jízda na velbloudovi není moc pohodlná a tady se to opět potvrzuje. Už samotný nástup je boj s gravitací a potom je takové kymácení ze strany na strany. Můj velbloud je docela kliďas a jede se mně docela dobře, ale to nejde říct o tom druhým, který je nějak neklidný a moc se mu nelíbí, že musí Ivoše vést. Však ho taky málem při nástupu vyklopil. Ivošovu jízdu ukončuje vypadnutý mobil, kterýho si naštěstí všímám a moji o něco později kopcovitý terén.  Jeli jsme možná kilometr, víc určitě ne. Bohatě stačilo, protože mám slušně rozedřenou kostrč. Pěšky vedle velblouda je cesta určitě rychlejší a pohodlnější. Blíží se poledne, vedro se stává nesnesitelným, ale naštěstí oáza je již nadohled. Máme za sebou tři hodiny chůze, a to je tak akorát, abychom zakotvili v oáze pod palmami a pořádně si odpočinuli. Zatím my ležíme a odpočíváme, tak průvodce nám ukuchtil těstoviny se zeleninou na oběd. Borec je vážně šikovnej, bylo to moc dobrý. Po jídle siesta a odpočinek až do pěti. Trochu blbý, že i přesto, že jsem s sebou měl ještě extra 1,5 litru, tak máme málo vody. Průvodce má tři malé kanystry plné vody na vaření, a ještě vak z kozy, kde má vodu pro sebe.  Voda na vaření by měla být pitná, tak snad jsme v pohodě.  Je úžasné sledovat, jak je v oáze živo. Ptákolog Ivoš je ve svém živlu, protože tady máme dudky, vlhy pestré, vlaštovky, různé druhy motýlů, krkavce a samozřejmě plno much.  Kolem čtvrté začíná průvodce balit věci, takže asi zase někam půjdeme. Otázkou je kam? Jazyková bariéra je příliš velká, takže netušíme, ale tady v oáze evidentně spát nebudeme. Do Chinguetti taky nejdeme, takže patrně jdeme zase někam do oázy. Následující hodina a půl se nedá popsat. Slunce se sklání nad obzor a vytváří neskutečnou paletu barev pouště. Je to naprosto dokonalý! Fotím a fotím, tohle je prostě boží. Fantastická zlatá hodinka. Když už je moc tma, tak uklízím foťák a jenom tak si užívám klidu pouště. Naprostá fantazie. Začíná se smrákat a oba si říkáme, kde asi budeme spát, když tu najednou průvodce z ničehonic zavelí, že přesně tady je ideální místo na spaní. Budeme spát jenom tak pod širákem uprostřed pouště. Žádná oáza, žádné stany nebo jakékoliv vymoženosti civilizace. Každý jsme nafasovali deku, na které budeme spát a něco na přikrytí.  Mezitím co si užíváme poslední zbytky světla, tak průvodce rozdělal oheň a uvázal velbloudy. Tohle jsou „ty okamžiky“ s velkým T a s velkým O. Moment, které by si měl každý zapamatovat. Takový ten dušení orgasmus, kdy si říkáš, že tohle je právě ten okamžik, proč cestuješ. Ten klid a to ticho. Za chvilku nastane totální tma. Před námi ohýnek, na kterém se vaří večeře a jinak nikde nikdo. Tedy pokud nepočítám rozličný hmyz, který najednou začal šmejdit všude okolo.  Na večeři máme stejné jídlo jako na oběd, ale to vůbec nevadí, oba si pochutnáváme.  Vaření není dost ani po večeři, průvodce něco míchá. Vypadá to jako těsto a bude to asi těsto. Bude se péct chleba. Ohníček už k ničemu nepotřebujeme, ale žhavé uhlíky a písek se nám bude hodit. Chleba se zahrabe pod ohýnek do horkého písku a za chvíli je upečen. Je sice malinko tužší, ale ráno bude určitě chutnat výborně.  Vyčistit zuby, pomodlit, najít zatoulané velbloudy a spát.

Categories: Západní Afrika 2019

Tags: , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.