Výlety

Vlakem do Sarajeva – část sarajevská

Den druhý, den sarajevský

Burek na snídani…co víc si přát, snad ještě ten turecký čaj a je to dokonalé. Pár fotek u fontány sebilj na holubím náměstí a vyrážíme na dopolední památky tour. Střed města Baščaršija nebo turecká čtvrť, takže ztratit se tu rozhodně nedá, i když malinké uličky by k tomu i sváděli. Koukáme nejdřív to ulice, kde nabízejí své zboží kovotepci a jejichž specialitou je evidentně buď válečná tématika  – propisky z nábojů nebo kávová tématika – džezvy, tácky, kalíšky apod. Asi je lehké odhadnout, koho zaujal jaký artikl a stejně tak, kdo odjížděl s plnou nůší suvenýrů a kdo měl zase na druhou stranu super lehký batoh… Pokračujeme dál k jediné větší a přiměřeně staré měšitě – Gazi-Husrevbey Mosque, která je ovšem jistým zklamáním. Jednak chtějí vstupné a potom je mešita zavřená, a když už mi po zaplacení otevřou, tak smím chodit jenom kousek po igelitu a dál ani krok. A Ver měla smůlu úplně, páč neměla – hanbářka jedna – předpisově dlouhou sukni. Přes brýle, pohledy a vějíře jdeme okouknout latinský most a udělat povinné foto. Ještě by tu mělo být pár kostelů a tzv. Sarajevská růže (de facto kráter od šrapnelu zalitý rudým cementem, který vytvoří tvar růži a připomíná bombardování). Kostely jsme našli, růži k velkému smutku Veroniky nikoliv. Tím bychom měli hlavní turistické atrakce odbyté a jdeme se mrknout na trh a dále nazdař-alláh zpátky k holubímu náměstí. Můj návrh abychom se vydali do kopce byl schválen a udělali jsme dobře, kromě výhledu na okolní kopce, celé město a množství sněhově bílých náhrobků, jdeme právě skrz jeden takový novodobý hřbitov. Stejné náhrobky a velmi podobné datum umrtí, ufff…je to síla a velmi nepříjemná podívaná. Konec chmurných nálad nám hlasí naše žaludky, jde se na oběd. A když na oběd, tak na oběd pořádný a pěkně romantika u řeky. Co na to, že je to zde krapet dražší, však my na to máme. Ver si dává Bosnian pot, což je taková všehochuť nacpaná do „vázy“, já volím Dolma aneb co lze naplnit, to naplníme aneb od plněné papriky, přes vinné listy až po plněnou cibuli. Místo pivka na konec volím raději kafe a poprvé naplno uspokojuji své kafomilské choutky v džezvovém podání. Veronika kafe nepije, a proto byla unavená a proto si šla lehnout, já kafe piji, unavený jsem nebyl a tak jsem nelenil a vyrazil na další obhlídku. A pro zajímavé zážitky jsem nemusel chodit daleko, protože se blížila jedna hodina odpolední a s ní i začátek hlavní modlitby muslimského týdne.

[shashin type=“photo“ id=“949,946,960″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Než začne samotné kázání, tak lze slušně fotit a potom stačí se zaposlouchat do tajemného muezzinova vyvolání a hned mě to naladí na tu správnou orientální notu. Něco si vyfotím nebo chvíli jenom tak sedím na nádvoří jedné z mešit a pozoruji modlící se davy. Je tu parádně, tohle mě hold vždy dostane:-). V jedné z ulic nedaleko našeho hostelu míjím českou ambasádu a hned vedle je sarajevský pivovar, až si říkám, že ta poloha nemůže být snad ani náhoda. Vůbec česká stopa je zde poměrně silná, páč například tramvaje jsou všechny z ČR. Stihl jsem ještě další tržnici, náměstí plné stánků s knihami (kde mají knihkupectví??), abych akorát stihl sraz s dorůžova odpočinutou Veronikou. Další mini-tour po suvenýrech a jdeme na šalinu směr Ilidža, odkud máme v plánu vydat se směrem k pramenům řeky Bosny. Opravě kolejí tu evidentně moc nedají, ale nevykolejili jsme a za půl hodiny upocenou šalinou jsme vystoupili až na samém okraji Sarajeva.
Cesta byla tak „vyčerpávající“, že nelze jinak, než okamžitě sednout na pivko. A když pivko, tak žádný germánský europiva, ale pěkně místní sarajevský mok. Píšu mok záměrně, páč přece jenom styl našeho pivo tohle moc nepřipomínalo. A potom ty prokleté třetinky!, číšník ani nedošel nazpět k baru a už mohl přijít s novou objednávkou. Jsme na dovolené? Kdeže, nic takového, takže dvě třetinky nám musí stačit a vyrážíme dál směrem tušené prameny. Ovšem cíl není jenom za bukem, ale rovnou za 4 kilometrovou bukovou alejí. Na jejím začátku jsou seřazeni drožky tažené koňmi čekající na buď líné, nebo bohaté výletníky. My nejsme ani jedno (pravdou jest, že Veronika vyzbrojena výstřihem šla smlouvat, ale s 15 KM hnout nešlo), takže šlapeme pěkně po svých, ale moc dlouho nám to nevydrželo, protože nás po chvilce nás dohnal jeden z vozků s tím, že nás sveze za 10 KM. To už byla nabídka, která se neodmítá a už jsme se vezli ovšem se vzájemným slibem, že nazpět šetříme a jdeme pěšky. Jak byla naše očekávání poměrně skeptická, co se týká „pramenů“ řeky Bosny, tak jsme docela příjemně překvapení.

[shashin type=“photo“ id=“958,957,961″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Více než nějaký pramínek se jedná o park se soustavou jezírek s propojujícími mostky, restauracemi atd. I když voda je průzračně čistá, tak o koupání nemůže být ani řeč, protože je opravdu pekelně ledová. A když říkám pekelně, tak myslím pekelně a žádné řeči o tom, že jsem zchoulostivělý, nechci slyšetJ. Na posilněnou dáváme za 2,5 KM (+ jogurt kefírovitého typu za 1 KM) naše první bosenské čevapčiči v housce a po svých vyrážíme bukovou alejí zpět do Sarajeva. Pítka s pitnou vodou na mnoha místech, to je věc, kterou můžeme jenom závidět. Nejde jenom o mešity, kde je pitná voda, tak nějak automaticky, ale pítko třeba přímo ve středu města. Chceš se osvěžit, omýt ovoce nebo si napustit vodu, žádný problém téměř kdekoliv. Podobně je to s vodou v restauracích, je jedno, zda si člověk objedná jídlo, zákusek nebo kafe, protože vždy automaticky dostane vodu. A to bude taky patrně jeden z důvodů, proč zde se zde Coca Cola zatím moc nevyskytuje. Místní nejsou hold tak hloupé ovce a dokážou si vystačit s běžnou pitnou vodou. Konec vodního promo okénka a zpět do sarajevské reality. Po návratu z pramenů Ilidža, vytyčila Veronika dva jasné úkoly, přes které nejede vlak. Za prvé, nákup pohledů a suvenýrů a za druhé musíme najít tzv. sarajevskou růži. Suvenýry v podobně propisek z nábojů (ach ti militantní kamarádi) se Ver daří koupit rychle, ovšem s mým „džezva setem“ je to trochu horší, páč za to chtějí mistři na můj vkus trochu moc peněz. A na smlouvání v turistické čtvrti nikdo moc nehraje, cena je 40 KM a tak to i zůstane. Chceš-li levněji, tak musíš vzít zavděk evidentně horší kvalitou. Škoda a tak nákup odkládám na zítřek do Mostaru, kde by to mohlo být cenově snesitelnější. Druhý úkol je o poznání složitější, protože i když sarajevská růže existuje, tak i patrně nikdo moc neviděl a nikdo neví kde je, i když se každý tváří, že ví naprosto přesně. Výsledkem je, že lítáme kolem katedrály střídavě sem a tam, dle toho jak nás zrovna místní navigují a upřeně koukáme do země – ne proto, že bychom byli stydlíni, ale hledáme růži! Je to růže? Není to růže? Asi je…co jiného prohlásit o temně rudém fleku, který vzdáleně opravdu připomíná poněkud rozpláclou růži. Hurááá, máme splněno a můžeme na jídlo. A to není v narvaném centru města večer, tak úplně jednoduchý, takže bloudíme a hledáme tentokrát něco míň nóbl, ale o to levnějšího. Výsledek zoufalého bloumání jsou uchozené nožky, prázdno v břichu a hlavně slavnostní zahájení sarajevského filmového festivalu!! Červený koberec, slavnostní róby, televize, místní celebrity, herci, fotbalisti, kamery, záblesky…kupa mastňáků a my dva nechápajíc, co to je za lidi a proč jim všichni tak tleskajíJ. Jenom tak pro zábavu fotím pár lidí a spíše jenom komentujeme dění, šaty celebrit a tak…prostě typická módní policie. Ovšem taková zábava, aby to přehlušilo hlad, to zase není, tak jdeme zase čmuchat po jídle.

[shashin type=“photo“ id=“939,954,940″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Dneska je evidentně párty den, bary jsou narvané už teď a vypadá to, že bude veselo. Zvláštní kapitol každého večerního korza (a nejen toho) je ohoz místních slečen, který se dá ve zkratce popsat jako „kurvózní styl“. Ten spočívá v obřích podpatcích, brutálně krátké minisukni a zvláštní nepopsatelné kreaci na hlavě. Efekt to rozhodně nějaký má, protože se nejde neotočit…ovšem nejsem si moc jist, proč vlastně :-). Po dalším hledání konečně nalézáme bistro, kde si dávám pro velký úspěch znovu čevapčiči (8 KM, zeleninový salát 2 KM) a Ver jinou variantu toho samého, a to pleskavici. Mleté maso mi leze i ušima, čevapčiči už nechci ani vidět. Ovšem oběma nám otrnulo velmi brzy, stačilo projít kolem Slastičárny neboli cukrárny a už jsme byli vevnitř. Když vidím baklavu za pultem, tak nevidím a neslyším. Věděl jsem, že mě bude leda zle, ale tohle se prostě nedá, to je chuťový orgasmus na druhou.

Categories: Výlety

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.