Štítek: Indie Page 1 of 3

Indie – fotogalerie

[shashin type=“album“ id=“64,65,66,67,68,69,70,71,72″ size=“medium“ crop=“n“ columns=“max“ caption=“y“ order=“date“ position=“center“]

Indie 2015 – Sambhar Lake

Indie  – Den třináctý – Sambhar Salt Lake

Dobré ráno, Jaipure.  Čeká mě poslední indický den a večer odlet zpět. Vlak má krapet náskok před jízdním řádem, už o půl sedmé jsme v Jaipuru. Rychle se loučím s mojí indickou dvojkou, musím říct, že jsem více než rád, že jsem zase svým pánem. Na vlakáči mám skoro dvě hodiny čas než mi pojede vlak směr Phulera odkud by to mělo být již pár km k největšímu indickému solnému jezeru.  Nejdřív úschovna, potom koupě lístku a nakonec snídaně.  Užívám si ranní pohodu na perónu, srkám horký čaj, přikusuji samosy a pozoruji nádržní cvrkot. Za chvíli přijíždí vlak, v rámci ranní procházky si dávám skoro kilometrovou procházku od lokomotivky až po poslední vagón, kde jsou další dva vozy na sezení. Tedy spíše na stání, jinde než v uličce místo prostě není. Škoda, že dveře jsou obsazené, docela rád bych si vyzkoušel jaké to je sedět v otevřených dveřích a pozorovat okolní krajinu. „Ticket please“, kontroluje průvodčí lístky. Dva kluci nemají a dostávají pokutu, tuším 350 rupií. Ale jinak každý má lístek, a to jsem si předtím myslel, že většina lidí jezdí načerno, když vagóny jsou neprůchozí a průvodčího jsem doposud ve třídě General nepotkal. „Jedeš do Sambharu“, ptá se mě neindicky vypadající knírkatý strejda, „tak pojď se mnou“. Strejda nabral bleskové tempo, sotva mu stačím, ale vyplácí se. Dodávku stíháme na vteřinu, nějak se nasoukáme na zadní místa a jedeme. Naštěstí Sambhar je jenom asi deset minut jízdy, o moc dýl bych to ve skrčené poloze narážeje hlavou o strop stejně nevydržel. Někde jsem četl, že slané jezero je vedle nádraží, tak se ptám kde je nádraží a vyrážím. Začíná být opět pekelný vedro. Trať vidím, solné jezero zatím nevidno, zato vidím hejno plameňáků. Bohužel musím nejdřív překonat planinu, kterou si místní pletou se skládkou a záchodem. Nutno našlapovat obzvlášť opatrně. Opatrní jsou bohužel i plameňácí, kterým se moje přítomnost asi úplně nezamlouvá, protože jen co mě zmerčí, tak se houfně přesouvají na druhou stranu z dosahu mého oka i objektivu. Chvilku se toulám po břehu v naději, že plameňáky na druhé straně něco vyruší a přesunou se blíž, ale smůla. Navíc se mi podařilo vyrušit jednoho volního buvola v bahenní idylce a opravdu jsem neměl chuť zkoušet, zda budu rychlejší já nebo buvol. Trochu tuším, že by možná mohl i vyhrát. Ústupová stezka vede kolem kadícího Inda, borec je v klidu a já taky. Prostě Indie. Na vlákáči kontroluji vlaky, jeden jede teďka a druhý až za 4 hodiny, hmmm, tak nakonec asi pojedu zpátky do Phulery, kde je frekvence vlaků určitě častější.  Co teď? Solné pláně nebo doplnit energii? Bez energie to nejde, takže džus z cukrové třtiny a vlasovitě vypadají sladká pochoutka vedle v cukrárně. Přeskakuji koleje a vydávám se někam směrem k solnému jezeru, i když vlastně moc nevím, kam se vydat, abych viděl něco zajímavého.  Kombinace šedé, bílé a vyprahlé všude kam se podíváš.  Hnedka vedle kolejí solného vláčku je budka, v ní pán a hlavně stín a chládek. Bez jediného společného slovíčka mi pán říká, že za chvíli pojede vlak, a že se s ním můžu svézt. Škoda, že už se (i přes velkou snahu) nedozvídám, kdy pojede. Čekat se mi nechce, tak vyrážím směrem, kde patrně probíhá vykládka soli a odkud by měl vláček vyjet. Ujít i jen dvě stě metrů znamená sesmažit se ve vlastní šťávě.

[shashin type=“photo“ id=“2349,2341,2339,2342,2345,2336″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Okolní bílá krásně odráží a zintensivňuje polední žár. Nevím, zda jsem vítán nebo ne, neboť se neptám a jdu omrknout a nafotit vykládku v solných docích (nebo jak to nazvat?). Jeden z chlapíků na mě mává, ať jdu nahoru na násep, že bych se mohl svézt. Teď jen jak se solí vydrápat nahoru? Naštěstí, zde jsou schůdky. Jen co jsou vagónky prázdné, tak vláček vyráží. Mám na mašínfíru, že chci taky jet, ale buď mi nechce zastavit, nebo nemůže. Škoda. Rád bych se podíval přímo k nákladce, což je odhadem kilometr, možná dva, ale abych se tam pěšky dostal, na to prostě nemám. Voda bleskem ubývá a souběžně s tím i moje síly. Stačím to zpět k trati, kde nabírám v přístřešku síly a kolem jezera s plameňáky se vracím na nádraží. Kdybych mohl, tak si pod studenou tekoucí vodu na nádru snad i lehnu. Blbý, že za minutu stejně hnedka uschnu. Vlak z Sambharu jede až za dlouho, čekat se mi nechce, tak vyrážím do města chytnout nějaký odvoz do Phulery. Mám trochu pocit, že jsem se spálil, ale třeba je to jenom pocit. Cesta, i když krátká, do Phulery je výživná. Celých deset minut jede řidič co autobus dovolí, bez ohledu na provoz, výmoly nebo retardéry a u toho permanentně troubí. Jednou rukou se usilovně držím madla a druhou se snažím najít nějaké drobné, abych zaplatil. Místní jsou v pohodě, já v tomhle mám ještě krapet rezervy. Pravda, autobusem jsem toho moc v Indii nenajezdil. Koukám, že zase tak často ty vlaky nejezdí a nakonec pojedu tím stejným vlakem, co bych jel z Sambharu. No nevadí, aspoň mám čas dát si něco k jídlu. Vyhrává vývařovna hnedka u nádru, ukazuji, že bych chtěl něco podobného, jako mám můj soused (asi Aloo Gobi to bylo) a vyčkávám. Nejdřív na stole přistává směska, potom čapátí, následuje jogurt, papričky a červená cibule. Úžasné jídlo a jenom za 60 rupek. Pro vodu a hurá do vlaku. Už ani nehledám volné sedadlo a neomylně mířím na horní palandu pro zavazadla. Sandály zkušeně putují na větrák a jedem. Jízda je sice super, ale jinak mám docela dost. V Jaipuru mám ještě chvilku času, ale vzhledem k celkové únavě, spálení a dehydrataci se rozhoduji zvolit cestu nejmenšího odporu a ukončit mé indické cestování v ten pravý moment, nepokoušeje štěstí jízdou do turistického centra Jaipuru. Pre-paid taxi na letiště stojí 350 rupií plus 10 rupek jako servisní poplatek. Možná jsem na letišti zbytečně, ale aspoň mám dostatek času se před cestou trochu zkulturnit. Jenom umýt nohy do nějakého přijatelného stavu dalo docela zabrat. Jakmile proběhne zběžná hygiena, následuje několik vrstev krému po opalování. Zajímavé, že pořádně se opálím až poslední den, přičemž přes 40 stupňů bylo kromě hor každý den.

[shashin type=“photo“ id=“2354,2338,2337″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Letadlo do Delhi má posunutý odjezd a ještě asi půl hodiny zpoždění, ale hlavně, že nakonec letíme.  Letiště v Dillí je podobně jako v Bombaji velice luxusní, okobercované a velmi rozsáhlé. Někde kolem jídelen bych měl mít sraz s Micem s z Austrálie a nakonec se skutečně potkáváme, chvíli kecáme o cestách, protože naše letadla letí skoro stejně. Fajn týpek, předběžně se domlouvám, že třeba někdy v budoucnu někam vyrazíme. Takový Wakhan corridor na afgánském pomezí zní neskutečně. Oproti cestě do Indie je nyní letadlo do Mnichova úplně plné, nejraději bych hnedka zatuhl, ale zase jídlo si nechci nechat ujít. Brzy ráno evropského času přistáváme v Mnichově, kde mám asi dvě hodiny, takže aspoň může proběhnout letištní hygiena. Free internet, kafe a čaj taky zdarma, zde se čeká opravdu příjemně. A pak už jenom Praha a nezvyklý klid a ticho kolem mě. Dovolená za hranice všedních dní končí. I když byl výlet hodně krátký, tak to stálo za to. Doufám, že bude v nejbližší době možnost se do Indie vrátit. Ideálně na sever do hor, do méně turistických oblastí a na delší dobu.

Indie 2015 – Chandigarh a Kasauli

Indie – den desátý – Chandigarh, Indie – den jedenáctý – chata, Indie – den dvanáctý – Kasauli

Tyhle tři dny doprovázelo určité očekávání a představa, která nebyla zrovna moc naplněna, takže to lze hodnotit jako docela zklamání, i když na druhou stranu jsem měl alespoň možnost poznat mentalitu, chování, myšlení a jednání řekněme vyšší indické třídy.

Do Chandigarhu přijíždíme kolem sedmé ráno, kde nás již čeká otec a bratr Nidhi. Na plukovníka jsem byl připraven, ale že dorazí i Nidhi bratr, to jsem nevěděl, takže jsem ho v prvné chvíli považoval za řidiče pan plukovníka. Jak je patrně u Indů z lepší společnosti zvykem bydlí se v hlídané residenční oblasti v elegantní vile. Na rozdíl od Indie jakou jsem doposud zažil, tak zde parkují pouze auta západních značek. Vítá nás paní plukovníková a servíruje sušenky, čaj a vodu. Rodina se baví většinou hindu, občas anglicky a občas se mě i na něco zeptají. Zdvořilosti musí být, ale doufám, že to nebude takto celý den. Ovšem po snídaňovém přivítání následuje siesta a po siestě oběd. Mezitím se dozvídám, že pan bratr je lékařem v USA, ale tráví plno času v Indii, kde dělá 4 hodiny denně nebo týdně a jinak hraje golf. Těžce za vodou, Himanshu ho nesnáší, protože zatímco Himanshu je penězi posedlý magor, tak tenhle má vyděláno a řešení už jenom indickou politickou situaci. Po obědě následuje další krátká siesta, po které jsme domluveni, že se půjde ven. Blbý, že v Chandigarhu je ještě větší vedro jak dole v Jaipuru a navíc je tu velká vlhkost. Le Corbusier to zde evidentně vystavěl efektně a efektivně, protože Chandigarh je snad třetí nejbohatší město celé Indie, ale na to vedro trochu zapomněl. Britové nikoliv a proto se hromadně stěhovali do hor. Ovšem do města se nejde, místo toho mě pan bratr lifruje do hotelu, kde prý budu mít víc soukromí. No budiž, akorát jsme v hotelu zavřený jak ve zlaté kleci. Jsme na periférii, do města daleko a musím čekat až se Himanshu uráčí. Himanshu dorazil, ale místo do města zůstáváme v hotelu a čumíme na kriket. Další sport, jehož pravidla jdou komplet mimo mě. K tomu máme pivko a hranolky. Naštěstí pivo mu moc nejede, jinak by byl hnedka na plech. Po pivu a hranolkách jdeme zpět k plukovníkovi. Kde je bohužel ještě větší nuda než na hotelu, protože už několik hodin nejde elektřina a je pekelné vedro. K tomu se přidávají komáři a hlad, protože se čeká na večeři. Ta se z nějakého důvodu podává až v noci, takže po několika hodinách čekání (proložených vojenskými historkami od plukovníka a pozorováním naštvaného Himanshu) slupnem večeři (mimochodem jako obvykle delikatesní) a jde se spát.

Už si přesně nepamatuji, v kolik ráno vyrážíme, ale vím, že to bylo nečekaně brzo. Sotva jsem zvládl snídani v podobě omelety a čaje a už jedeme přes Chandigarh do hor na slibovanou cottage. Město vypadá docela zajímavě urbanisticky a je na Indii hodně zelené, jenom škoda, že jsem viděl pouze a kousek a jenom z auta. Cestou míjíme koleji slavné úzkorozchodné železnice z Kalky do Shimly. Ač bych si tuhle část rád projel, tak bohužel není čas a prostor to realizovat. Hory jsou moc pěkné a vůbec najednou je to úplně jiná Indie. Nakupujeme nějaké zásoby a konečně směřujeme k chatě. Ta je opravdu velká a kompletně a určitě i nákladně zařízená. Výhled super, to se musí nechat, ale jinak moc nevím, co tu vlastně budeme dělat. Otevírám si pivko a jdu si číst. Bohužel Kingfisher je hodně silné a ne moc dobré pivo. Ani to moc jako pivo nechutná, ale co jsem si koupil, to mám. Mezitím přicházejí po siestě ti dva a jde se vařit. Mezitím dáváme nějaký drink a kecák se.  Indové to mají s alkoholem těžké, nevydrží skoro nic a podle toho to vypadá. Nidhi dostává panáka vodky a je v tu ránu úplně na mol. Himanshu sice lije průběžně a docela dlouho vypadá relativně ok, ale potom stejně rychle odpadne a blábojí nesmysly. No a nějak takhle to vypadalo ten večer, plus se událo plno dalších věcí, které se mi asi ani nechce popisovat. Možná mě ti dva chtěli do trojky možná ne, ale soudnost byla na mé straně, tak jsem aspoň dal Himanshu jasně najevo, že já nebudu pískat, dle jeho not a bylo. Výsledkem bylo, že jsme se dohádali a šel jsem spát. Můžu si za to sám a je možné, že druhý den ráno budu muset zvolit sólo odjezd. Trochu jsem měl více tušit, že Himanshu je vylízané ožralé pako a Nidhi submisivní rádoby zápaďácká pipka. Zní to asi dost tvrdě, ale taková byla realita.

Indie 2015 – Ajmer a Puškar

Svítání. Sem tak zarachotí motorka. Obchody zavřené, všichni spí. Kromě rikšáků, kteří čekají na ranní výdělek. Kdyby nebylo výlet do Chandigarhu, tak bych dneska ráno ani nijak zvlášť nespěchal a v klidu šel na autobus do Ranakpuru, ale jelikož je vše (nečekaně) jinak, tak vstávám už v pět ráno, abych stihl vlak v šest do Ajmeru. Naštěstí je mi už docela dobře, tak je vše hnedka veselejší. Pan rikšák opět vykládá něco o morning price. Ach jo, včerejších 50 rupek to nyní určitě nebude. Pár minut v rikše za 80 a potom 5,5 hodiny ve vlaku za 120. Dokupuji ještě něco dobrého na cestu a nastupuji do poloprázdného vlaku. Indické vlaky jsou pojem sám o sobě a je jasné, že za pár dní nemám šanci vše prozkoumat a zažít. Jsou brutálně levné, rychlé a nečekaně spolehlivé. I když na peróně čekají davy, tak se vždy nějak do vlaku vejdeš. Jednak proto, že Indové jsou neuvěřitelně skladní a hlavně z důvodu, že vlaky mají klidně i víc jak dvacet vagónů a třeba kilometr na délku. S lepšícím se zdravotním stavem se vrací cestovatelská pohoda a nápady jako neházet odpadky z okna, ale najít odpadkáč. Nenašel jsem, možná jsem se špatně díval. Ve Sleeperu je na chodbičce a zde v 2nd class třeba taky někde bude. Každopádně na ekologii se zde moc nehraje.  Vlak do Puškaru nejede, takže nejdřív potřebuji na autobusák. První nabídka je za stovku, když naznačím, zda není rikšák magor, tak srazí na půlku a i tak je to hodně. Za 14 rupií a hodinu jízdy přes hřeben jsme v Puškaru, v jednom z legendárních cestovatelských a současně nejsvětějších hindu míst. Rikšákům je zde vstup zakázán, stejně jako maso-jedlíkům – celé město je přísně vegetariánské.  Ani se mi nikdo nesnaží vnutit s nabídkou ubytování. Tento klídek mi naprosto vyhovuje.

[shashin type=“photo“ id=“2287,2279,2282,2293,2292,2289″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Sedám k sugar cane juice a dumám, kde se ubytovat.  Minimálně názvem mě „Milkman guesthouse“ zaujala, tak co se ubytovat tam? Sice to nebylo moc lehký najít, ale nakonec se podařilo a za 300 rupií mám docela pěkný pokoj s koupelnou a nezbytnou Wifi. Když tu není velbloudí trh, co se zde vlastně dělat? Moc toho není.  Hlavní atrakce je Pushkar lake s jeho gháty a posvátnou atmosférou. Potom tu máme jeden z mála bráhmanských templů nebo listopadový mega trh s velbloudy. Případně se tu dají nakoupit hippie cetky a turistické „lapače prachu“ a prý se tu hodně hulí. Tak uvidíme. Prozatím vyrážím k jezeru okouknout gháty a zorientovat se.  Každý „správný“ hinduista by měl aspoň jednou za život navštívit jezero a provést koupel. Jak jsem upozorněn mnoha cedulemi, tak focení koupajících je zakázáno a stejně jako v mnoha chrámech se musí chodit po ghátech bosky. Přes poledne je ovšem jezero i město vylidněné, zběžně okouním a jdu zpátky na pokoj trochu oddechnout. Vedro mi obecně nevadí, ale teploty 40 a více jsou už krapet únavné. Další průzkum městečka se odkládá až na třetí hodinu, u ghátů je stále docela mrtvo, cílem vycházky je brahmanský temple a planina, kde se na podzim odehrává proslulý Camel fair. Brahmani jsou asi krapet paranoidní, protože kostel nelze navštívit ani s batohem, natož s foťákem nebo nejdebože obutý. Zato dostávám u vchodu kvítky, které mohu následně zpeněžit v podobě donation chrámu. Podobně je tomu i u jezera, svatí lidé i prostí vykukové nutí turistů květiny, kterými mohu uctít bohy a také samozřejmě dát nějaký dar. S díky odmítám a v chrámu květiny odkládám bokem, třeba si je zde některý z bůžků sám najde. Další vykuk je evidentně u vchodu, kde po mě žádá bakšiš za povinnou úschovu foťáku.  Má smůlu, nic mu nehodlám dát, ale evidentně to zkusil, protože ani neprostestuje. Planina, kde se konají velbloudí trhy je opravdu jenom planina, takže se otáčím nazpět. V jedné z vývařoven si dávám špenátové molai a mango džus. Být v Indii delší dobu, tak je ze mě vegetarián, jak je všechno bezmasé dobré.  Turistů je tu málo, pořád mi někdo něco nabízí, až mě to přestává bavit. Tyhlety hippie cool místa nejsou špatná minimálně, co se týká atmosféry a služeb, na druhou stranu se člověk musí smířit s tím, že vše je předražené a pořád ho někdo někam láká na nějaké cool věci.  S vděčností potom vzpomínám na místa, kde může turista chodit nerušeně a není akorát chodící peněženka. Už za tmy vyrážím na třetí vycházku do města, nyní hlavně pro vodu a něco malého k snědku.  Uličkami prochází svatební průvod, ženich na koni, před ním roj bubeníků, do toho hudba, tance a zpěvy.  Pan ženich nevypadá moc šťastně, ale ostatní řádí a dojde i na improvizovaný ohňostroj. Na závěr dne zkouším sladké čapátí(=čapátí v medu) a spát

Indie – den devátý – Puškar, Ajmer a Jaipur

Dá se spát bez větráku? Nedá. Dá se na celonočně puštěný větrák zvyknout? Dá. Vyrážím na snídani a na poštu. Snídaňovou misi úspěšně plním na autobusáku. Objednávám si něco jako koblihu, abych dostal právě tuhle „koblihu“ rozmačkanou a politou kari omáčkou. Trochu si během jídla popláču, ale jinak dobrý. Pošta je hnedka vedle, ale ještě mají zavřeno. A zase kousek vedle je stánek s džusem z ananasu a limetky, dávám hnedka dva kousky, abych se poté divil, že to je nějaké drahé. Měl jsem se zeptat na začátku, chybička se vloudila. Včera večer jsem měl myšlenku, že bych mohl vyrazit na některý z okolních kopečků užít si východ slunce. Idea pěkná, ale vstávat se mi nechtělo, tak na kopec lezu až nyní. Výhled pěkný, ale dobře, že jsem nevstával, akorát by mě slunce svítilo do objektivu. Nazpět v ruchu městečka, mám ještě chvilku, než bude čas check-outu v hostelu, tak se jdu podívat na „Mela place“, kde bývá ta pravá velbloudí mela, když se koná trh s velbloudy. V guesthouse „u mlíkaře“ platím, s tím že budu zhruba do dvou  vegetit v átriu  než mi pojede vlak do Jaipuru.  Dřív nemá moc cenu jet, protože Ajmer je nezajímavý a na vlakáči není už tuplem co dělat. Takže co teď? Jde se do města. V Jaipuru jsem si vtipně koupil malé tričko (místí M je naše S), tak ho hodlám někde vyměnit za velikost L nebo dokonce XL. První borec vyloženě nezájem a odpálkovává mě s cenou 400 rupií za triko, naštěstí s druhým je rozumná řeč a dokonce chápe, že „emko“ je mi k ničemu, tak se nakonec domlouváme, i když pro mě to zrovna moc výhodné není.  Můj čas v Puškaru se pomalu nachyluje, musím stihnout vlak kolem čtvrté, abych byl v Jaipuru kolem šesté a stihl tak vlak do Chandigarhu kolem osmé. Ufff. Zase bus přes kopec (cesta zpět o dvě rupky levnější) a rikšou za 40 rupií na vlakáč. U pokladen fronta a přede mnou první pořádná indická tlačenice. K dispozici jsou tři okýnka a čtyři fronty. Černého Petra v podobě fronty žen si vybrala prostřední pokladna a já si samozřejmě vybral prostřední pokladnu.  Tohle bude chtít velkou dávku trpělivosti, protože se posunujeme jenom velmi pomalu anebo vůbec.

[shashin type=“photo“ id=“2299,2298,2297,2296,2303,2295″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Mám maličko výhodu, že jsem minimálně o půl hlavy menší jak průměrný Ind, takže mám docela přehled. Taky se hodí pevný postoj a ostré lokty, a to zvlášť ke konci, když se blížíme k okýnku.  Malými posuny kupředu a nikoho nepustit před sebe, což si Indové docela hlídají. Největší mela se strhla, když úředník z vedlejšího okýnka najednou kamsi odešel, aby ho za pár minut vystřídal někdo jiný. V ten moment musel dojít policista se sukovicí zjednat pořádek. Nakonec se dílo daří, lístek mám a můžu se vydat do Jaipuru. Aravali express příjíždí načas, má asi kilometr a druhá třída je pouze na začátku a na konci. Při výstupu nastává obvyklá tlačenice, takže si v klidu počkám, až se to uklidní a potom si beru opět místo nahoře vedle zavazadel. Sandály na větrák, pozdravit okolní cestující, odpovědět na pár základních dotazů:“ Where are you from? Whats your name?“ a můžeme vyrazit. Nakonec mi timing celého dne vyšel docela dobře, mám akorát hodinu v Jaipuru, než mi pojede další vlak do Chandigaru. Himanshu sice říkal, že připraví večeři, ale něco mi říká, že nebude špatný se přednakrmit sám. Zkouším nádražní fast food, kde mají dokonce vlastního strážného. Mám klasicky dhal, nagan a k tomu nějakou zeleninovou směsku. Dobré jako vždy. Trochu zmatky s odjezdem, kdy málem nastupuju do vlaku směr Jammu (Kašmír), ale včas jsem upozorněn, že tohle není moje číslo vlaku. Po chvíli se potkávám s Himanshu a Nidhi, takže můžeme vyrazit. Každý máme místo v jiném vagónu, což ve finále není na škodu, protože Himanshu má krapet nakoupeno a nemusím se tak aspoň účastnit jeho veselé konverzace.

Indie 2015 – Chittorgarh a Udaipur

Vstávačka před šestou, je to asi zbytečně brzo, ovšem spát se stejně ve vedru moc nedá, tak je to jedno. Není mi úplně hej, ale nedá se nic dělat, cestovat se musí. Na ulici se scházejí místní na čaj, cigáro nebo betel. Pan rikšák se mi snaží namluvit, že platí speciální ranní cena. Ach jo, musím i po ránu zvýšit hlad, aby pochopil, že žádná speciálně ranní cena neexistuje a jedem za normální. Nádraží se taky teprve probouzí, ve stánku se teprve smaží samosy, tak si prozatím kupuju jenom vodu, protože času mám plno a můžu si počkat. K samosám pěkně čaj, sedám na lavku a dumám, jak to dneska celé provést. Cílem je dostat se do Udaipuru a během cesty navštívit pevnost Chittorgarh. V předtuše zdravotních lapálií uvažuji, zda nezrušit mezi-zastávku a nejet přímo do Udaipuru. Uvidíme, prozatím mám před sebou cca 4 hodiny vlakem a potom se zařídím dle momentální situace. Ve stejný čas jako včera jenom o 24 hodin později nasedám do Haldighati passenger…a tentokrát se nebyla úplně nej volba. Po pár metrech první asi půlhodinová stopka, kdy čekáme na vlak s uhlím. No dobrá ale teď už doufám, že pojedeme bez pauzy. Po hodině další čekačka, teď asi hodinu a to už mě baví míň, zvlášť když slunce praží jak šílený a mně je divně.  Dopoledne jedou mým směrem dva vlaky, já schválně zvolil ten první, abych byl v Chittorgarh dřív, abych nyní uprostřed indických planin sledoval, jak nás tento druhý vlak předjíždí. To znamená, že máme už dobré dvě hodiny sekeru. Co se dá dělat, v Indii je potřeba hodně času a trpělivosti.  I když se asi netvářím moc komunikativně, tak přesto mám společnost, přisedá Ahir a dává se semnou do řeči. Čekám obvyklé fráze, tak se na to moc netvářím, ale to se docela pletu, protože Ahir umí anglicky dobře, tak nakonec kecáme až do Chittorgarh. Probrali jsme kdeco včetně toho, co dělá, co rodiče, kde pracuje a kdy se bude ženit. Slunce pekelně pálí, kolem nás nezajímavá placka, takže jsem rád, že cesta rychle ubíhá. Ahir jede navštívit svoji mamku v nemocnici, takže máme podobnou cestu a můžu se tak spolehnout, že mi sjedná taxíka a nebudu se muset handrkovat o každou rupii. Jen co vylezem před nádraží, tak se na mě sesype hrozen taxikářů s nabídkami na cestu k pevnosti a na okružní jízdu. Kolem lítají stovkové částky, což se mi moc nezdá, takže nakonec jedu za nějakých deset rupek sdílenou rikšou do centra. Navrhuji jít do cukrárny, protože se mi docela zoufale nedostává energie a říkám si, že mangový džus a místní sladkosti mě třeba nakopnou. Ahir mě nakonec i přes protesty zve, prostě jsem host a hotovo. Loučíme se, beru druhou rikšu za pouhou dvacku nahoru k pevnosti. Je dvanáct hodin a zatím největší vedro, co jsem zažil a já se tu plahočím pěšky a přitom mi (paradoxně) na čele raší studený pot. Tak takhle ne, abych ušel pár metrů a potom dlouhé minuty sbíral síly na další metry, to se mi vůbec nelíbí. Navíc pevnost není jeden celek, ale jednotlivé části jsou rozházené po velké ploše, takže pochůzek je tu víc než dost.

[shashin type=“photo“ id=“2277,2276,2272″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Někde jsem slyšel, že na žaludek je dobrá Coca cola. Zní to jako z reklamy, ale nemůžu jinak. Cola mě opravdu docela spravila, takže mám dokonce i síly vystoupat na točitou vysokou Tower of Victory. S výhledem na město dopíjím Colu a plánuju cestu zpět na nádraží. Další části pevnosti si nechám ujít a radši pošetřím síly. Jsem docela rád, že vedro není jenom mě. Místní vypadají, že jim je taky docela hic, protože u kohoutků s vodou je pořád plno. Je to vtipné, když si uvědomím, že vlasy i tričko jsou do minuty úplně suché. Opět beru sdílenou rikšu za dvacet rupek do města, kde dokupuju zásoby banánů, protože na nic jiného není moc chuť a snažím se najít sdílenou rikšu na  vlakáč. Bez přítomnosti rodilého mluvčího mi to přijde skoro jako nadlidský výkon, ale daří se. Ujmul se mě pan rikšák „srandista“, takže nejdřív jedem pro další banány, potom mě nutí si rikšu vyzkoušet, což s díky odmítám. Nejsem ve stavu, že bych byl schopen cokoliv řídít. A nakonec děláme legraci pro jeho kolegy, když mi dává několik tisíc rupií s tím, že jak dojedeme, tak mám sehrát divadlo, že mu za cestu platím takovou mega sumu. Sic máme společných asi pět slovíček, ale přesto jsem pochopil, co zamýšlí a do svého výkonu jsem se náležitě položil včetně úklony a poděkování za skvělé služby. Bohužel kolegové mého srandistu mají prokouklého a neskočili mu na to. Asi jsem mohl Chittorgarh vynechat, protože pevnost nebyla nic extra, ale to jsem nemohl vědět. Beru bágl z úschovny, kupuju druhou Colu a jdu vyhlížet vlak. Stejně jako většina ostatních mám lístek do třídy General, tedy jakési třídy na sezení. Spíše je to ale vstupenka do vlaku, protože sezení lístek úplně nezaručuje. Důležité je se do vlaku procpat a potom už si člověk někde sedne. Já si kupříkladu vyhlídl horní lavici na zavazadla, kde se vcelku běžně sedává (i lehává). Stačí se vyšvihnout nahoru, dát si nohy na protější lavici, boty na větrák a můžeme vyjet. Místní na mě zvědavě koukají. Myslím, že jsou rádi, že mají atrakci a taky oceňující, že cestuji takhle s nimi dohromady. Extra pohodlné to není, ale pořád lepší než postávat v uličce a dvě hodiny se to dá vydržet.  Vítá mě večerní Udaipur, beru rikši do „lake area“, kde bude plnou levných hotelů. Pan rikšák mě samozřejmě bere do toho svého, od kterého by mohl získat provizi. Je mi to celkem jedno, ovšem tento hotel nemá WiFi na pokoji (inu zhýčkaný cestovatel:-), tak jdu na jinam do Hotel Gangaur Palace. Malinko si dopřávám, mám pěkný pokoj s výhledem na jezero za 500 rupií. Shodou náhod je to hotel, který jsem měl už vybraný dopředu z Lonely Planet. Nemám sil hledat jídlo venku, tak jdu na střechu do hotelové restaurace, kde je to sice dražší, ale aspoň nemusím nic řešit. Dávám vege thali, lassi, vodu a spát.

Page 1 of 3

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén