Asijské zápisky – z Bangkoku do Barmy k jezeru Inle

7. – 8. 3.2009 – den první, den přesunový, kdy se nic moc neděje a den druhý

Sedím v kavárně na mnichovském letišti, srkám horký čaj na rozehřátí a přemýšlím, zda už ten můj velký výlet začal nebo ne. Asi tak nějak napůl, dá se tušit, že ten pravý začátek přijde až s prvními kroky na thajském území.
Jinak se toho dneska moc neudálo a už asi ani neuděje. To že se nyní nacházím v Mnichově není ani tak moje libovůle, že bych se chtěl podívat jak vypadá Mnichov na začátku března, když ještě sněží, ale je to spíše zvůle letecké společnosti Emirates Airlines, jenž kašle na střední Evropu a lítá do světa de facto pouze z Německa. Respektive levný letenky do Bangkoku (BKK) byly k mání pouze z Mnichova.
Do bavorské metropole jsem vyrazil překvapivě jako za starých režijkových časů vlakem.  Levnější autobus od Studentagency pro mě ztratil smysl v okamžiku, kdy jsme zjistil, že zpáteční jízdenka má platnost 60 dní no a můj trip bude trvat jak dlouho? 60 dní! Bohužel u SA chybí slůvko „včetně“, čímž se vše přesouvá do jiné cenové hladiny. Vlak jest sice dražší, pomalejší, ale s mnohem lepším příjezdem než bus, takže nemusím tvrdnout na letišti už někdy od oběda.
Kosa, všude je strašná kosa! Moje taktika několika vrstev letního oblečení a následného přeběhu mezi nádražími v Praze poměrně vychází, zato v Mnichově vše selhává, protože tu sněží. Zběsile kličkuji mezi vločkami, mrznu v pomalé frontě na drahý lístek na letiště (9,2 €), dostávám omrzliny na peróně, klepu kosu ve vlaku, přebíhám zběsile mezi terminály, až končím na čaji za euro v bufíku na letišti.
Klasický letištní supermarket má větší výběr věcí proti moskytům, opalováků atd. než celé Brno dohromady. A ještě k tomu je to zde levnější, viz např. Daylong. Je to smutné, ale je to realita. Zapomněl jsem ovšem jakékoliv „mazání“ na moskytí štípance, takže musím obětovat 4€ za Autan Extra a zpětně musím říct, že to byla výborná volba a dost to pomáhá.
Vypadá to, že půlka letadla budou Češi….
Let s Emirates (obecně všechny lety s touto společností) v Airbusu A340-300 je balzám na rozbolavělou cestovatelovu duši. Po všech těch stísněných boeingách 737, kde je to jak v králíkárně a jen tak tak, že si tam zapasuju kolena, je tento velkokapacitní luxus docela příjemná záležitost. A hlavně to jídlo, dobrota a je toho hodně.
Časně ranní Dubaj je hodně busy záležitost poznamenaná mnoha luxusními obchody a mojí hutnou nevyspalostí….Mají tu levný mobily a elektroniku, jinak mě tu nic moc nezaujalo.
V 9:40 odlet na další štaci, do Bangkoku. Tentokrát mě čeká Boeing 777 a já si opět připadám jako malý Jarda. Aspoň, že už vím na co je ten horký ručník na začátku…:-)
Jinak opět servis, bezva jídlo, tisíce hudebních  filmových kanálů. Plus plynulý let, žádné divoké poskoky, takže jenom samá chvála. Jen bych trochu změnil výběr filmů, Vicky Christina Barcelona byla dobrá volba s pěknýma herečkama, ale jinak nic moc, samé blbosti J. Naštěstí pár dílů Simpsnů, The It Crowd vše zachraňuje.
Pilot hlasí, že v Bangkoku je 32°C, přistáváme…
I po půlhodinovým čekání ve frontě na imigračním, bágly stále nikde. Už skoro vidím bágl někde in the middle of nowhere, až mě napadne obejít celý  pás dokola, abych našel bágl mrsknutej jenom tak v  rohu. No nic, měním 40$ a honem do města. Z netu mám vyčtený, že by z letiště měl jet i levný local bus za cca 30 bahtů, nicméně je devět večer, což není zrovna čas na nějaký velký experimenty, pokud chci dneska ještě zalehnout. Beru tedy express bus za 150 THB s jistotou, že mě snad vyklopí na Khaosan Road. Stejně jako ostatní cizinci v buse jsem poměrně vykulenej, páč vůbec netuším kde vylézt, naštěstí na konečný zařve řidič: „Khaaaaaosaaaan roooaaad“.
Co teď? Mám nějaký tipy z netu, tip na ubyto od Lenky, ale i tak bloudím a chodím asi půl hodiny dokola než najdu to co chci – asi metr širokou uličku na jejímž konci je vyhlídnutý Barn Thai Guesthouse. Single room jsou plný, beru teda pro dnešek dvoulůžák za 300 bahtů s tím, že se zítra přesunu do o stovku levnější single room. Je tu poměrně čisto, klídek a majitele jsou v pohodě, takže dobrá volba. Jenom chtějí platit dopředu, ale s tím nenadělám nic.
Je vedro, dusno a vlhko. Honem do víru života na Khaosan road. Na první pohled je to zajímavá směska přímořského korza, matějské, trhu, hospod a červené uličky. Přestárlí hipíci, mladí hipíci, trendy a cool kluci a děvčata především z UK a USA, potetovaní Němci, místní frajírci, prodejci, kšeftaři, směnárnící, čekající kočičky, špulící se kurvičky a plno zvědavých rádoby batůžkářů. Tak tohle je Khaosan.  Poflakuju se sem tam, dávám nudle a jedno pivko lokální produkce na pokoj.
Pivko je docela dobrý, aby ne když je v něm 6,4% alkoholu, štípají me první komáři, větrák jede na plno, potím se i za ušima, dneska dobrou…

[12 000Kč – letenka Mnichov x Bangkok, 821 Kč – vlak Praha x Mnichov, 9,2€ – S8 vlak na letiště, 28 Kč – kafe ve vlaku, 1,6€ – čaj na letišti, 4€ – Autan Extra, 150 baht – bus z letiště na Khaosan, 40 baht – Padthai nudle, 50 baht – 1,5 voda + pivko 0,65l, 20 baht – malá voda+džus, 300 THB – pokoj]

9.3.2009 – Bangkok

[první regulérní bangkokský den, osm večer místního času, mám pocit, že dneska jím i piju jenom a pouze vodu. Vypil jsem už přes sedm litrů vody a mám pořád žízeň.]

Včera jsem nějak prokaučoval výměnu peněz (z jakého důvodu jsme vyměnil pouze 40 doláčů a proč jsem aspoň nevyměnil nějaké další dolary zde v centru??), tudíž mám dneska hned po ránu o zábavu postaráno. Jako kdybych včera nevěděl, že je nutný být na Myanmar embassy co nejdřív, abych včas zažádal o víza. A opět měním jenom 60 babek a tím pádem teď musím počítat každý baht.
Trystem  švidám směr ambasáda, nejdříve jakousi zkratkou k lodní zastávce Tra Phra Athit, odkud lodičkou za 11 bahtů na Taksin, kde se nachází stejnojmenná zastávka Skytrain (něco co můžeme a navěky asi budeme Thajcům závidět). Jízda je dražší, patnáct bahtů je na jednu zastávku docela dost. Odtud je už myanmarská ambasáda coby kamenem dohodil respektive v případě vojenská junty coby kalašnikovem dostřelil. Otevřeli před chvilkou, ale i tak je fronta docela slušná. Za pochodu vyplňuju dva formuláře a honem zasednou do řady (zde se ve frontě nestojí ale sedí). Jak se tak zorientovávám, zjišťuju dvě ALE, který budu muset bleskem pořešit. Za prvé zítra Myanmar slaví Full Moon, takže nikdo nic nedělá, ambasáda má zavřeno a tím pádem se lhůta tří dní posunuje o další den, a to je too badL. No a za druhý, fronta je dlouhá a jde to pomalu, do dvanácti patrně nemám šanci být odbaven. Pokud přijdu na řadu odpoledne, lhůta na vízum se zase prodlouží. Ach jo.
Klimatizace v čekárně je nastavena na 30°C :o)
Další velké ach jo následuje asi o hodinu pozděj, páč je ještě třeba kopie pasu. Další komplikace, naštěstí pán za rohem má podnikavého ducha a za 2 THB okopíruje cokoliv.
Přeje mně štěstí, páč jdu na řadu přesně jako poslední před pauzou a dokonce se mě daří otráveného ouřadu ukecat, aby byly víza ready už ve středu. Sice jsem musel vyplnit ještě další papíry, vybásnit itinerář a odpřísáhnout, že letadlo mě opravdu letí ve čtvrtek ráno a zaplatit o třetinu (225 THB) víc, ale víza budou.
Nazpět stejnou kombinací skytrain + loď, akorát jsem omylem vlezl do ChaoPraya (toť jméno řeky) Tourist Boat, což je sice rychlejší, ale o půlku dražší loďka pro turisty. Což znamená, že tu je děsněj výklad, chlapík řve jak v cirkuse a většina lidí mu to docela žere. Na GH měním pokoj na single variantu za 200 bahtů a může se vyrazit do city.
Dle mapky v LP by Královský palác neměl být daleko. Taky že není, stačí přehopkat pár několikaproudých silnic (zkušenosti z Íránu se docela hodí), přejít něco co dřív možná byl park a jsem tam. Je zavřeno, páč tu mají státní návštěvu. Aspoň, že je otevřen  Wat Phra Kaew nebo House of Esmerald Buddha, a to dokonce zadarmiko. Je sice vedro jako v pekle a lidí jak much, ale jinak je to zde poměrně úžasný, nic takovýho jsem doteď neviděl. Plno pagod, vše pozlacené, Budhové, modlitebny, super. Na závěr dne dojde dokonce na vojenskou přehlídku a vojenskou dechovku. Ty uniformy a huňaté beranice jsem jim rozhodně nezáviděl. Vedlejší Wat Pho dneska vynechávám, mám pocit, že by toho bylo dneska až moc. Stejně tak jako na Wat Arun, jenž se nachází na druhém břehu od přístavu Tha Thein Oplenduju okolo, ale dovnitř se mě nechce, jednak v protislunci bych nic nevyfotil a hlavně mám pocit, že dneska už mám dost. Vedro, vlhkost, dehydratace, únava, jet-lag – to jsou důvody proč beru loď nazpět a klušu k domovu.
Začínám objevovat místní úžasné ovoce, ananas chutná asi tak tisíckrát jinak, je to naprosto sladká a úžasná záležitost, stejně jako papaya. Prodává se to většinou už naporcované a nachlazené, takže to přijde ve vedru neuvěřitelně k chuti. Cena je všude 10 baht, a to je taky velká pohoda.
Sprcha, spánek, sprcha a honem na Khaosan. Na večeři dávám rýži s směskou a jako dezert luxusní banana pancake. Moc dobré. S těma směskama se to má jednoduše, na výběr je plno hrnců s těžko identifikovatelnýma zelenino-masovýma obsahem. Stačí prstem ukázat na příslušené hrnce a za chvilku je vše včetně rýže v mém žaludku. A platí se vždy až po jídle, a to všude v Asii. Mají to dobře vymyšlený.
Pivko značky Leo a dobrou noc…myslím, že dneska jsem ten den trochu zmagořil, bo se mi zdálo, že můj GH se bude stěhovat a já se musím rychle sbalit a vypadnout :D.

[11 THB – local boat z Khaosan na Taksin, 15 THB x 2 – skytrain na stanici Sarusak, 4 THB  – 2 x kopie pasu, 13 + 13 THB – voda plus nesvaté v plechovce, 18 THB – ChaoPraya Turist boat, 1035 THB – Myanmar visa, 60 THB – předražené nudle, 2 x 3 THB – převoz k Wat Arun, 20 THB – pomerančový džus, 20 THB – plátky papaya (výdrb!), 12 THB – 1,5 voda, 200 THB – pokoj, 35 THB – rýže s čímsi, 20 THB – banana pancake, 41 THB – Leo beer]

[sthumbs=3|9|16,160,3,y,float,both]

10.3.2009 – Bangkok

[dle Internetu je v sedm večer 30°C a já si říkal, že se dneska nějak ochladilo…]

Poslední české zásoby se loučí při dnešní snídani, nyní už jen a pouze Asie, a to je dobře.
Na plánu mám dneska zajímavosti co jsem včera už nestihl, a to Wat Pho a Wat Arun, potom vyrelaxovat na pokoj a uvidí se co dál. Jako vždy vše na mapě vypadá blíž než ve skutečnosti je, tudíž k Wat Pho je to poměrně slušná procházka po hlavní třídě. Mám pocit jakobych ještě spal, respektive tělo ještě spalo, ale mysl už je vzhůru. Prostě ty dva kilometry mě nehorázně unavily. U vstupu platím 50 bahtů, abych hnedle zjistil, že Wat má dalších asi deset vchodů, kde se samozřejmě neplatí nic. Ale třeba půjde moje vstupné na dobrou věc :-).
Místní Reclining Giant Buddha má 46m na délku a 15m na výšku – co je moc to je příliš, mám pocit, že tohle už trochu přepískli. Všude davy lidí, samí zájezďácí, naštěstí je zbytek areálu vůbec nezajímá, takže je docela klid a pohoda. Poposedávám, šetřím energii a kochám se. Relaxační styl prohlídky se docela hodí na další Wat, konkrétně Wat Arun, páč schodů je moc a moc a jsou pekelné strmý. Aspoň, že výhled je bezva, jenom kdyby se všude nepletli ti Japonci. Musel jsem se smát hlavně Japonkám v sukýnkách, které řešili pekelné dilema – jak sejít ty strmé schody, nespadnout a ještě si nějak šikovně přidržovat sukýnku, aby náhodou oko cizincovo nespatřilo kousek z jejich bavlněných bombarďáků…J.
Nazpět stejnou cestou přes That Thien a další lodí na přístaviště Phra Athit blízko Khaosan. Protentokrát volím jinou cestu k GH, čímž se okamžitě ztrácím. Sice moc nevím kde jsem a kam mám jít, ale na druhou stranu skvěle a velmi levně jsem poobědval a poznal zase jinou část Bangkoku. Taková polední procházka rozpálenými ulicemi asijské megapole vždy potěší.
Na GH klasika: sprcha, spánek, sprcha, spánek, sprcha a odpoledne je skoro fuč. Tohle je jediná dobrá volba co dělat během poledne, lítat někde po městě a snažit se všechno vidět je totální nesmysl. Takhle pln energie a sil vyrážím po třetí odpolední na opačnou stranu než kam jsem zatím chodil a to k Wat Saket a Ban Baht, což by údajně měla jakože „původní“ vesnice, kde se vyrábějí modlitební mísy. Něco jako původní vesnice v Bangkoku je poměrně nesmysl, ale jinak to byla docela fine vycházka. Wat Saket je vlastně umělý kopec na jehož vrcholu je krásná zlatá stúpa a úžasný výhled na všechny strany. Kolem stúpy chodila holka s papírkem v ruce modlila se a pokaždé když udělala jedno kolečko udělala jednu čárku na papírek. Ani zde nebylo moc turistů, spíše převažovali místní, takže příjemný místo.
Ban Baht aka Monk’s Bowl Village je patrně pouze taková úzká ulička, kde místní čekají jak supi na lovnou zvěř, teda na turisty, aby jim prodali modlitební mísy. Takže jen co jsem nakoukl do uličky, hned jsem raděj vycouval a čel někam jinam. Takže kromě brutálně tlustých krys zde nebylo nic moc k vidění.
Aby Watů nebylo pro dnešek málo, přes Bamrung Meung street, která by se klidně mohla jmenovat Buddha street, protože tu nic jiného jak obchody s sochami buddhů není, jdu k Wat Sarun. Zde se klasicky platí vstupný a opět klasicky pouze u jedné brány, z okolních ulic se dá jít přirozeně zadarmiko. Nicméně je to opět jeden z těch krásných, tichých, pohodových a neturistických chrámů. V jednom ze zadních chrámů zrovna probíhá modlitba mnichů, je to nádherná podívaná, kterou se ani neodvažuji fotit, vůči tomuhle mám přece jenom respekt a úctu a nerad bych to rušil nějakým pitomým cvakáním. Vepředu se modlí k obrovskému buddhovi ostatní.
Cestou zpět dávám polívku a Colu za 20 bahtů. Snad poprvé a naposledy si vzpomenu na již bývalé zaměstnání, kdy zde mají Colu v prastarých lahvích někdy z devadesátých let a u nás se rok co rok vše mění a všichni se můžou zbláznit.
Další sprcha na GH a již dá se říct obligátní courání po Khaosan, na jídlo nějaké nudle, potom na net, psaní zápisků a tak vůbec.

[50 THB – Wat Pho, 50 THB – Wat Arun, 20 THB – Wat Sarun, 30 THB – oběd, 10 THB – ananas, 50 THB – pásek, 20 THB – net, 30 THB – večeře]

11.3.2009 – poslední bangkokský před cestou do Barmy

Dneska budou víza do Myanmaru! Jestli soudruzi nebo spíše generálové nezačali zkoumat pravdivost mých údajů, hlavně co se týká zaměstnání, měl bych víza dneska po třetí hodině odpoledne dostat.
Tomu všemu dneska hodlám přizpůsobit můj program, nejdřív nějaké potulky po Chinatown a jak se bude blížit odpolední hodina, budu se snažit pohybovat někde poblíž ambasády, abych to případně nějakou neprokaučoval nějakým zablouděním atd.
Jedno z positiv velkého turistického ruchu zde v BKK je, že se nemusím nějak extra starat o snídani, páč místní jsou velmi aktivní a již od rána mají otevřené stánky se vším možným včetně zápaďáckých snídaní, jako je műsli s ovocem. Za 30 bahtů je to poměrně luxusní ovoce s vždy výborným ovocem. Ještě koupit lístek na zítřejší ranní bus na letiště za 150 bahtů a můžu konečně vyrazit co čínské čtvrti. Což znamená opět na loď směrem Tha Ratchawong, jenž je vstupní branou k místní čínské komunitě.
Zase se mě někdo ptá, zda jsem byl v Kamerunu, když mám tričko s nápisem Cameroon. Budu jej muset brzo někde vyhodit, protože jinak vypadám jak idiot, když musím po pravdě vyklopit, že jsme nikdy v Kamerunu nebyl.
Na první pohled, dotek, vůni se zdá být Chinatown tou pravou Čínou v pravém slova smyslu. Minimálně právě tou směsicí chutí a vůní, prachů a smradů, chaosem, přelidněností, hlukem, dopravou a dostupností neuvěřitelného množství hodně exoticky vypadajících pochutin a ovoce. Třeba z ovoce znám něco málo, zbytek sice můžu ochutnat, ale co jsem jedl se těžko zde dozvím. Ještě než se úplně ponořím do čínského zmatku a chaosu, jdu se podívat do místní indické respektive sikhské čtvrti Phahurat. Měl by tu být jeden sikhský templ, nicméně bloudím a bloudím a nic nenacházím, páč mě rozhodně nedocvaklo, že sikhský templ bude vypadat jako obchoďák. Odevzdávám svý notně zaprášený sandále, fasuji šátek na hlavu (jenž si neumím sám uvázat a vypadám tak jako klasický turistický pako) a mířím do 4.patra, kde by měla být modlitebna plus někde vedle by měla být žrádelna. Tam je bohužel pusto a prázdno, doba oběda evidentně už byla nebo teprve bude, škoda. Modlitebna je jinak poměrně hodně moderní, i když úplně bez atmosféry to není, zvláště pokud se objeví nějací věřící a spustí muzikanti.
Jelikož jídlo zadarmo nebylo, musel jsem se poohlídnout po něčem, za peníze.V průchodu dávám klasicky rýži s čimsi + rybka, která by měla jmenovat cuttle fish, ale to se mi moc nezdá, že by takhle vypadala sépie…?A že by sépie měla tolik kostí…?:). Pálí to jak peklo, ale jinak je to docela dobrý. Pokud mě vyloženě pálivost nenutí k slzám je to ok.
V čínský čtvrti je problém najít cokoliv a to i tak vekou záležitost jako je další čínský chrám – Wat Mangkon Kamalawat. Klasicky bloudím, přechází, zacházím, až nacházím. Ještě k tomu se mě chce brutálně na záchod a v celém Bangkoku nejsou snad ani jedny veřejný záchodky. Záchrana přichází většinou kolem chrámů, ale ani to není kolikrát jistota. Chrám jsem po čase našel, ale záchody stejně ne. Jelikož situace začíná být lehce kritická, volím jistotu a dotaz u mnichů, páč ti by měli něco english rozumět (narozdíl od lokálů) a snad mně i WC ukázat. Vyplatilo se a nemusel jsem tedy použít umyvadlo, jak bylo v jedné vtipné historce o Číně. Zvenku není templ nic extra, ale vevnitř je to bezva. Plno místností, mraky věřících, sochy buddhy a všude vonné tyčinky. Nejzajímavější je prostřední místnost, kde jsou v řadách desítky žen v komplet bílém, jenž sedí na malých židličkách v řadách a něco tam skládaly, a já nevím co. Krom pokynu, že tu nemám fotit, tu totiž nikdo neuměl ani „hello“ anglicky.
Dochází mě baterka v mém Nikonu a zrovna jdu kolem krámu, kde prodávají foťáky a dokonce je zde logo Nikonu, což napovídá, že by zde mohli mít i origoš Nikon věci. Čekal nebo spíše doufal jsem, že když se Nikon vyrábí v Thajsku mohly by zde ceny být trochu normální a ne jak v ČR, kde chtějí za baterku třináct stovek. O něco lepší to bylo, ale ne o moc. Za neoriginální baterku chtěli 990 bahtů, tedy asi 550 Kč. Jsem docela na vážkách, zda do toho jít, ale nakonec se rozhoduju pro koupi, přece jenom nabíjet každej třetí den je otrava. V bance tedy měním jednu ze svých hnusných 100$ z roku 1996 a jsem rád, páč většinou s tím jsou dost problémy. Vůbec v bance je legrace, nejdřív pokladní povolá na pomoc půlku personálu a potom mě poprosí, zda bych je nevyfotil. S 3563 bahty v kapse je hned veseleji. No jsem zvědav co to bude za šmejd ta Oska battery, pro všechny případy si schovávám obal, abych jim případně jít nakopat řiť pokud to bude opravdu šmejdJ.
Cestou na metro Hualamphong si dávám odbočku k Wat Traimit, ale je to o ničem, takže v klidu pokračuju dál až k vlakáči a stejnojmenné první stanici metra. Ufff, metro je ještě dražší jak skytrain, ale jinak poměrně luxus. Vše můžeme v ČR jenom závidět, páč je nad slunce jasný, že tohle k nám nemůže nikdy dorazit, protože by to nikdy neměl kdo zaplatit. Tady to asi neřeší, i když drahým metrem skoro nikdo nejezdí. Valím na odpolední odpočinek do Lumphini parku, což je prima parčík s jezírkama a výhledem k desítky mrakodrapů kolem. Prostě naprosto jinej svět. Bohužel na povalování času moc není, stejně tak jako na blízkou čtvrť Patpong a místní proslulou ping-pong show. Tak snad příště.
Opět skytrainem na Sarusak. Nějak jsem špatně spočítal zóny a koupil si lístek na menší počet, tudíž mě turnikety nepustili ven. Mají tu poměrně jednoduchý systém, takže na černo se jezdí opravdu těžko. Místo lístku mám žeton, jenž mě pustí na perón a na zastávce, kde chci vystoupit jsou turnikety, které mě pokud nemám žeton nebo špatný žeton jednoduše nepustí. Takhle mě s špatným lístek zastavila policistka, doplatil jsem rozdíl a s úsměvem a omluvami mě pustila ven. Ani si nechci představit jak by takováhle situace dopadla u nás.
Na barmskou ambasádu jsem sice dorazil včas, nicméně i tak je zde už fronta jak ďas, která skoro půlhodiny ani nehne. Ze začátku jsem lehce nervózní, páč údajně vydávají víza jenom do čtyř. Naštěstí po čase se fronta rozbíhá a je dobojováno, mám zpět pas a v něm myanmarské vízum. Vůbec takhle nějak si představuju žádání o víza do bývalého komunistického Československa, na ambasádě ti dávají jasně najevo, že tě tam nechtěj, ale nakonec ti víza dají, páč nic jinýho jim nezbývá.
Spálen a unaven švihám zpět na GH, dneska už všeho bylo až dost, teď už jenom sprcha, jídlo a odpočinek. Hledám nějakou knížku v knihkupectvích na Khaosan, ale buď je to drahý a nebo mají samý blbiny. Jídlo je tu levný a dokonalý, za kombinaci: nudle s kuřetem, závitek, ananas, banánová palačinka a Singha beer dávám v přepočtu asi 60 Kč. Prostě výborné „complete menu“ za příjemnou cenu.
Odolávám nakupování blbin a jdu spát, zítra mě čeká hodně brzký ranní budíček a přesun do Barmy.

[13 THB – local boat do Chinatown, 990 THB – baterka do foťáku,  42 THB – jídlo, 20 THB – metro, 20 + 15 THB – skytrain, 30 THB – musli, 13 THB – loď, 125 THB – jídlo a pití večer, 120 THB –  knížka ]

[sthumbs=33|35|58,160,3,y,float,both]

12.3.2009 – přesun do Barmy

[Bago, Myanmar, San Francisco hotel. Unaven jak kotě, ale zato po sprše, páč už teče voda. Mám výhled do dvorka na kadibudku]

Věci mám sbalené, budík nastaven na 04:30, takže vše připraveno na posun dál do světa a konečně taky nějaký cestování. Kupodivu i před pátou ranní je v Bangkoku docela živo, i když teď je to dáno především  taxikářema a vracejícíma se kaličema z Khaosan. Na místě včerejšího nákupu lístků na letiště není nikdo, což mě zatím netrápí, páč jsme tu brzo, i když pravda, čekal bych tu aspoň někoho z tý cestovky. Když ani v pět nikde nikdo začínám být lehce nervózní, nicméně čekám a prozatím se vesele směju nabídkám taxikářů na odvoz na letiště. O nějakých deset minut později, když se stále nic neděje, vyhlašuji stav pohotovosti, protože je třeba něco nějak pořešit, jinak mě nestihám letadlo. Ptám se tedy chlapíka co oplenduje opodál, zda náhodou taky nečeká na bus. Pokyvuje, že ano. Ukazuju mu tedy můj lístek, načež on se na něj podíval, dal mi 150 THB a řekl, ať jedu taxíkem. Zvláštní a to hodně, protože naprosto netuším kdo to byl a proč mi vrátil ty peníze. Není čas na nějaké detailnější propátrávání této zvláštní situace, letadlo nepočká.
Závodním taxíkem jsem na letišti za cca půlhodiny a skoro o 400 THB (315 bahtů + 75 mýtné) chudší. Důležitý je, že stihám letadlo a vše je v pořádku, ale to zda jsme udělal já chybu nebo se na mě vyflákla agentura, se nikdy už nedovím.
Let docela v pohodě, ani ne za 1,5hodiny přistáváme na venkovském letišťátku v Rangúnu (Yangoon). Welcome to Myanmar!
Přistání je sice mezi pole, ale jinak letiště je asi nově rekonstruované, takže vypadá docela dobře (teda kromě letištního autobusu, který se zdá, že si odskočil ze služby ve městě). Nezbytná fronta na imigračním, počkat na batohy a může se vyrazit do města. Hned u pásů mě odchytá taxikář (jakože sem má někdo přístup?) s tím, že už tu má dva lidi a zda se nechcu připojit na sdílený taxi do centra. Tuším nějakou lumpárnu, páč anglicky mluvící taxikář na letišti je dost podezřelá kombinace. A dokonce se zdá, že nás nechce okrást, což je skoro až neuvěřitelný.
Částečně pořád ještě zvažuji variantu vynechat Rangún a jet rovnou do Bago, kde na mě čeká Lenka, ale nakonec (i pod vlivem toho přátelského maníka) se rozhoduju pro Rangún a dělám rozhodně dobře. Za dva dolary jsem za půl hodiny v centru u pagody Sule Paya a ještě spolu s Rusama dostávám plno zajímavých informací ohledně země, poměrů, výměny peněz a plno dalšího. Beru Okinawa Guesthouse, dormitory za 5$ sice není z nejlevnějších, ale je možnost potkat další lidi a i tak klimatizace se počítá.
Následuje akce zvaná výměna peněz, což zde v Barmě není jenom tak, že zajdu někam k okýnku a dostanu místní měnu. Oficiální kurz je totiž poměrně neuvěřitelných 1 USD = 6,5 MMK (myanmarský kyat), přičemž na černém trhu je kurz 1 USD = 1000 kyat. Černý trh je v podstatě oficiální, protože jinak dolary ani vyměnit nejdou. Vysvětlení pro tento šílený nepoměr nemám a dost pochybuju, že krom paranoidních generálů někdo má. Celá věc má přirozeně ještě další ale, jednak je třeba mít pokud možno 100 USD bankovky a platí čím má bankovka vyšší hodnotu a pokud je nepřehnutá, nová, nepopsaná a nepomačkaná, tím lepší je kurz. Tohle platí obecně o všech dolarových bankovkách, a to i třeba jednodolarovkách. Jakkoliv poškozené nebo nedej bože kousek rozdrhlé jsou bez šance na jakoukoliv výměnu.
Už jsem se připravil o pár kyatů, když jsem neměl žádné jedno dolarovky při placení taxi a musel jsem poměrně nevýhodně zaplatit 20 dolarovkou, takže teď bych vše rád napravil a dostal pokud možno kurz přesahující 1000 kyat.
A v tom se zdá mi docela přeje štěstí. Hned na rohu u pagody potkávám známý portugalský pár, kteří už mají něco dojednaného a nyní čekají až dojde „směnárník“. Rád se k nim přidávám, protože čím více peněz na výměnu, tím lepší kurz. Chlapík nám nabízí 1050 Kyat/USD, což je hodně dobré. Migel dostává balíček a začíná zběsilé přepočítávání. Spočítej sto papírků složených v úhledných ogumičkovaných balíčcích na ulici v Rangúnu jenom tak v ruce…
Jdeme do hospody pokračovat v počítaní, Portugalci se snaží, já si mezitím objednávám jídlo a svůj první čaj s mlíkem. Konečně mají spočítáno a přichází řada na mě. Zkouším si vytvořit nějaký systém, ale stejně nakonec skončím u chaotické hromady papírků. Uff, vše souhlasí, „The deal is done„, když najednou směnárníci začali cosi blekovat a vracet nám naše peníze, s tím, že teď tu výměnu nemůžeme provést, protože je tu policie atd. Prý, že musíme okamžitě jít někam jinam. Divnýýýýý….
Měníme nazpět již vyměněné a to je chyba. Jdeme totiž ven, kde opět dostáváme balík peněz a znovu přepočítáváme. Ovšem tentokrát má vše mnohem rychlejší spád. Ani jednomu z nás to nesedí, chlapík bere kyaty zpět a mizí pryč. Evidentně to zkusil, ovšem na naši pečlivost byl krátký, tudíž mu to neklaplo a zmizel.
Nedá se nic dělat, musíme zkusit štěstí jinde. Místní nám radí ulici, kde je plno zlatnictví a mají pravdu. Výměna zde je úplně bez problémů, sice s o něco menším kurzem, ale aspoň nás nechce nikdo podrazit a 100 000 kyat je doma.
Snad jako v každé zemi je mým prvním nákupem voda, zde mají pouze litrovky za cenu 300 kyat. Až na výjimky, které jsou povětšinou dané tím, že nás dotyčný chce odrbat, je cena právě těch tři sta  kyat a nikdy více.
I první barmské jídlo je samo sebou zážitkem, objednávám si Shaan noodles, což jsou v překladu takové tenčí žluté nudle se zeleninovou omáčkou a plus k tomu jakési masové a ovocem plněné buchty, co jsou povětšinou v indických restauracích vždy automaticky na stole. Jídlo bylo dobré a první pořádný pokus s hůlkami taky nebyl úplně marný, takže spokojenost.
V Rangúnu je sice hodně vedro a dusno, ale jinak se mi tu docela líbí. Příjemná post koloniálně indická atmosféra daná hlavně architekturou a taky lidma, kteří tu jsou docela smíšení, od Indů přes různá barmská etnika, až po Thajce a Číňany.
Hned přes ulici je Sule Paya, poměrně zajímavě vyhlížející pagoda, která hodně profituje z polohy ve středu města, ale jinak ve srovnání s ostatníma není nic extra a já tak za vstupné vyhodil tři dolary. Nejdřív mě u vchodu chtěli prodat kvítí, potom mě donutili dát donation (spíše jsem doufal, že už od nich budu mít pokoj, tak jsem ty tři stovky obětoval) a jako vrchol všeho mě odchytla příšerně agilní pionýrka, která mě odvedla do jiného křídla budovy, kde jsem musel zaplatil 2000 kyat jako vstupné a 1000 kyat za foťák. Poučení pro příště, protože Sule Paya za tyto peníze rozhodně nestojí.
A další poučení je: Neřídit se měřítkem mapy v Lonely Planet. V jejich podání je totiž cca 600m tak 3km procházka na min. ¾ hodiny, a to není zrovna to, co bych rád poledním žáru podnikal. Každopádně jsem to celé nevzdal a nějak doklopýtal po výpadovce až ke kýženému Kandawgyi Lake. Další překvápko mě čeká hned za vstupním plotem, kdy se ke mně řítí slečna, ovšem ne aby mě pozdravila, ale aby ode mě vybrala vstupné (2000 kyat). Nemusím dodávat, že z místňáků nikdo nikdy neplatí. Našel jsem v parku kýžený stín, vyfotil se místními děvčaty, ale jinak vybírat vstupný do veřejného parku???
Na dohled od parku přes šestiproudou silnici je Schwedagon Paya – hlavní stúpa barmského buddhismu. Po nedávné zkušenosti se vstupným do Sule Paya jsem nyní výrazně opatrnější, ale je to zbytečné, zde se to opravdu (narozdíl od mnoha jiných předražených památek) vyplatí. Po zaplacení vstupného 5 USD a  zapsání se do návštěvnické knihy pro cizince (moc nás tu dneska zatím nebylo), dostávám ještě samolepku s datumem, kterou musím povinně nosit na košili, tak aby bylo všem jasné, že jsem zaplatil, a že tu můžu fotit. Samolepka je platná jen a pouze na dnešní den. Jako v každé pagodě po celé Barmě se i zde chodí výhradně bosky, obuté boty nebo ponožky jsou kdekoliv výrazným prohřeškem!
První pocit z Schwedagon pagody, když se přede mnou vynořila skoro 100m metrová zlatá pagoda nelze popsat slovy. Vůbec těch mnoho hodin, které jsem strávil v areálu poposedáním, kocháním, ležením, čtením, obdivováním, focením a vykládáním s místníma se těžko popisuje. Celý areál je poměrně hodně členitý, jsou zde desítky menších stúp, stovky budhů a další náboženských monumentů. Mezi nimi místní a mniši, kteří se buď modlí a nebo tu jenom tak lelkují podobně jak já. Vše je pozlacené a nebo ve zlatě s diamanty jako hlavní stúpa. V celém areálu vládne úžasná atmosféra, daná jednak náboženským významem, ale také monumentálností, zlatou okázalostí, korzujícími mnichy a jakýmsi zázračným klidem, jenž je tak daleko od chaosu ulic dole pod námi.
Po mnoha hodinách, kdy už jsem přece jenom docela unaven a chystám se k odchodu potkávám opět staré známé Portugalce. Bezvadný, chvíli kecáme, potom bereme taxi a jdeme na něco k jídlu. Volíme indickou restauraci a byla to výborná volba a ještě lepší curry. Spolu s čajíkem za cca 2 dolary. Domlouváme se na večer, že společně zajedeme k ještě jednou k Schwedagon pagodě se podívat jak bude nasvětlená. Předtím ještě stihám pomalý net a trochu potrápit moje chuťové buňky plátky zeleného manga s pálivo-kyselou omáčkou, která nebyla moc dobrá.
Večerní pagoda je opět úžasná, lidí je tu ještě méně než odpoledne, je tu naprostý klid a vše je nádherně nasvětlenoo, takže není vidět ani to hrozný lešení. Mít tak stativ, tak udělám i nějaké pěkné fotkyJ. Cestou nazpět jedeme nejdříve do Chinatown, kde je hodně živo a prodávají tu strašně moc neznámých druhů ovoce a zeleniny. Potom se už jenom touláme po potemnělým ulicích Rangúnu, které se stávají s postupujícím večerem čím dál tím víc pustší, až vše potemní, auta přestanou jezdit, a nikde nikdo. Všude prázdno, ticho a pusto – i takové je hlavní město Maynmaru je jedenáct večer.

[385 baht – taxi, 2 USD – taxi z letiště Rangún, 2+1 USD – vstup Sule Paya, 5 USD – vstup do Schwedagon Paya, 2000 kyat – vstup park, 3 x 500 kyat – taxiky po městě, 5 USD – hotel, 5 x 300 – voda, 2100 kyat – večeře u Indů, 1100 – kyat – oběd]

[sthumbs=138|145|153|154|157|163,160,3,y,float,both]

13.3.2009 – Bago

[okachlíkovaný pokoj v Bago, vedro a velký dusno, je půl desáté a elektřina jde, takže rychle něco sepsat J]

Snídaně v Okinawa GH nic moc, kafe ze sáčku (jedním z největších barmských hitů je právě káva 3 in 1, na tu jsou vidět reklamy úplně všude a je to hodně populární), vajíčko (jedno), kousek melounu, tousty (dva). Ještě chvíli kecám s lidma z dormitory a volným tempem (jedno z předsevzetí před touhle cestou bylo, že se vyvaruji spěchání a shonu) vyrážím na autobusák. Žádný taxík, draho a v pohodě. Honzík jede za levno, nepohodlně, dlouho a zábavně. Místní busík č. 43 stojí pouhých 200 kyat má jet na autobusák,  kam se skutečně po hodině kodrcání dostáváme. Na autobusáku je to klasika, já vůbec nemám tušení kam mam jít, kdy to jede a kolik to stojí a místní mě posílají pokaždé někam jinam. Samozřejmě nakonec se vše daří, sedím usazen ve VIP místě hned za řidičem. Má se vyrážet za čtvrt hodiny, ale jede se až skoro za hodinu, proč to asi nikdo neví. Cesta je to jenom asi dvouhodinová, ale je to docela výživné, šineme se klidnou jízdou po naší silnici třetí třídy, v půlce nám praskne pneumatika, takže dobré. Když vidím ten vzorek, resp. totálně hladkou pneu a místní silnici ani se nevidím. Ovšem borci v buse to mají nacvičené a za dvacet minut se pokračuje v jízdě.
V Bago (Pegu) jsem kolem poledne. Dneska bych tu měl mít sraz s Lenkou a Ľadou (moji budoucí spolucestovatelé) v hotelu San Francisco, tak jsem docela zvědav, zda to skutečně klapne, poněvadž v zemi, kde nefunguje mobil a Internet je v plenkách není vše úplně tak jednoduché. Zdá se, že zde skutečně jsou také ubytování, takže beru taky pokoj za 4 USD s koupelkou a větrákem. Je to dost bída, ale může být i hůře.
Turistů je zde patrně nula nic, takže hned jak vystrčím nos z hotelu, jsem odchycen poměrně agilním samozvaným průvodcem Aungnem, který se mi snaží vnutit výletování na motorce po místních zajímavostech. Tvrdí, že když s ním pojedu nebudu muset platit vlez, což zní sice pěkně, ale zároveň i podezřele zároveň. Že by si vláda nechala ujít tučné dolárky z turistických kapes? Chlapík je poměrně sympaťák, dokonce mě doprovází i po městě a pomáhá najít něco k snědku, ale přesto odmítám, protože si raději vše zkusím projít sám. V rámci lákání na průvodcovské služby mně Aung sděluje kolikrát má doma bum-bum a hned mi nabízí, že mně tu taky nějaké bum-bum sežene. S smíchem odmítám.
Bago na první pohled působí jako taková průjezdní špinavá a chaotická vesnice, ale jinak je to zde docela zajímavé, a to asi především tím, že je to zde hodně šmrnclé Indií.
Mapa v LP mě opět dostává do kolen, tentokrát o to více, protože je vedro a dusno jak v pekle. Těch pár metrů na mapě je v reálu minimálně 2x tolik, za pekelného žáru tak 4x tolik. Kopíruju stejně jako místní stín, ploužím se jak šnek a dělám dlouhé pauzy, ale i tak jdu k obřímu Budhovi poměrně dlouho. Tento 55m vysoký a 19m vysoký gigant je jedním z mnoha Budhů, kteří jdou v Bago k vidění, a za které se platí vstupné v dolarech. A to se mě nechce, takže fotím z dálky (z placeného místa by to bylo stejně v protisvětle) a jinak spíše vegetím ve stánku na limonádu (místní Coca-Cola značky Max, která chutná hodně vzdáleně jak Cola a vypadá dost divně hnědě, ale jinak je dobrá) na ulici a snažím se rozvíjet konverzaci s místní omladinou. Rozhoduju se, že se nemá stejně cenu hnát za dalším placenýma památkama, když nebudu platit vstupné a raděj si pomalou chůzí vychutnám zbytek.
Že je Bago velká vesnice, v které jsme my tři patrně jediní turisté je jasný hned jak mě zastavuje už několikátý motorkář, jenž mně hlásí, že ti druzí dva Češi jsou zrovna tam a tam a co mají v plánu. Prostě cizinců minimum a všichni ví všechno.
Pomalu se sunu dále až k Mahazedi Paya, což je poměrně klasická paya, takže dovnitř není třeba platit, spíše fotím po venku včetně úžasného modro-žlutého leguána. Zpátky pěšky rozhodně nejdu, takže beru mototaxi za 200 kyatů nazpět na hotel. Mám toho dneska docela dost. Vedro, dusno, sprcha, spánek – větránk nefunguje, není elektřina, takže zase sprcha, deník, sprcha, spánek.
A najednou se objevila ve dveřím Lenka s Laďou, mí budoucí spolucestovatelé. Oba přijeli do Bago již včera a dneska byli na motovýletě, na který mě tak dlouho lákala Aung. Prý to bylo bezva a skutečně vstupné neplatili.
Další sprcha a jdeme na večeři. Na výběr je buď barmská klasika nebo dražší varianta ve formě klasické restaurace. Tu mají narozdíl od vývařoven na ulici tzv. menu v angličtině a u toho patřičné ceny, které rozhodně nejsou určený pro místní.

[3000 kyat – bus z Rangunu do Bago, 2500 kyat večeře, 4 USD – ubytko, 800 kyat – oběd, 5 x 300 – voda, 200 – mototaxi]

14.3.2009 – Bago, Kyaiktiyo

Vlastně už včera, když jsem se poprvé viděl s L+L, jsme řešili kam dál a co dělat a rozhodnutí zní: jedeme na Golden Rock aka Kyaiktiyo, což by měl být velký pozlacený viklan se stúpou nahoře a je to jedno z nejvýznamnějších míst barmského buddhismu.
Busek máme už ze včerejška zarezervovaný, tím pádem máme ráno plno času, protože moc dobře víme, že bus bude mít určo aspoň tři čtvrtě zpoždění (nakonec měl hodinu). Snídaně u Indů v Hadaya Café ve složení čaj s mlíkem a masové buchty je moc mňam a akorát tak vyplnila čekací dobu.
Další dobroty čekají o autobusové přestávce asi v půlce cesty, kde se podává „krevelová pizza“ a jako zákusek zapražený brouk chutnající jako chipsy. Asi extra jako dobrotu si to nekoupím, ale jinak je to vážně docela dobré.
Náš bus končí akorát v Kinpunu, což je vesnice pod horou se zlatým viklanem, kde bereme hotel Pann Myo Thu Inn za 10 USD za třílůžák. Snažíme se chlapíka pumpnout aspoň na devět dolarů, aby každý z nás platil rovné 3$, ale bez šance. I když je zde pusto a prázdno a jsme jediní hosté, je určitá hranice, pod která se nedá za žádnou cenu usmlouvat. Celá vesnice budí dojem, že zde očekávají nával tisíců poutníků, který se nějak nekoná. Svědčí o tom nekonečná řada stánků směrem k falešnému viklanu, kdy jediní potencionální zákazníci jsme my tři.
Pokud se nepočítají jakési suchárky v chilli omáčce, tak oběd vynecháváme a jdeme rovnou na truck, jenž by nás měl dopravit k prvnímu základnímu táboru, odkud by se mělo jít pěšky. Sice 1,5$ by to stát nemuselo, ale jinak to bylo docela zajímavý svezení. Sedělo se na lavicích (prknech) připevněných napříč na zadní korbě. My samozřejmě vyfasovali místo úplně na konci a bez lavice, museli jsme se spokojit s hodně nepohodlnou korbou a hlavně se pořádně držet. Ze stanoviště uprostřed kopce se šlo již po svých. V průvodci psali, že cesta zabere 45 minut, čemuž jsme se vysmáli, že nejsme žádní sádelnatí Američané, ale měli pravdu. Celé to zabere aspoň 50 minut a minimálně 3x durch propocené tričko. Respekt a bezmezný obdiv mám k nosičům zavazadel a nosítek s movitějšíma poutníkama. Chvíli jsme se i snažili s nimi držet krok, ale bez šance. Na jejich strojové tempo jsme jednoduše neměli.
Před samotným vstupem k zlatému viklanu náš ještě čekalo tradiční rozveselení v podobě placení vstupného. Místní jdou zadarmo, cizinci platí 6$ a další dva dolárky za foťák. Nutno dodat, že bylo dost zataženo a velkej opar, takže těch pár dobrých fotek vyšlo poměrně draho. A samozřejmě si nás ještě pěkně označkovali jako telátka jdoucí na porážku.
První dojem:“Je to nějaký malý, představoval jsme si to větší„. Druhý dojem:„Je to jenom šutr“. A ještě k tomu je pekelná mlha. Není to vyloženě zklamání, ale čekal jsme víc. Za ty peníze fotím jako utržený z řetězu, takže mám „šutr třicetkrát jinak“. Původně jsme chtěli počkat ještě na západ Slunce, ale nemá to celkem v tom oparu cenu, a krom toho údajně poslední truck jede dolů do dědiny kolem šesté a cizinci nesmí zůstat nahoře přes noc. To druhé bude asi pravda, to první nikoliv – trucky jezdí patrně ještě hodně dlouho, protože tento „poslední“ truck je plný cizinců, kdežto místní zůstávají a naopak ještě stovky dalších přicházejí nahoru vegetit a meditovat.
Noční cesta truckem je ještě větší horská dráha, při které je třeba doufat, že máme dobrýho šoféra a v pořádku brzdy. Cestou jsem měl pocit, že slyším něco jako mňoukání…když jsme dojeli, tak jsem se dozvěděl, že prý to byly vadný brzdy J.
Tradičně předražená večeře, nákup lístků na zítřejší bus a jelikož se tu žádný noční život nekoná, jde se spát.

[850 kyat – snídaně, 6000 kyat – bus do Kyaktiyo, 3300 – ubytování, 2 x 1500 truck na Golden Rock, 7000 kyat – vstup, 2000 kyat – foťák, 2000 kyat – večeře, 300 kyat – pomelo, 300 kyat – smaženky, 4 x 300 – voda]

[sthumbs=109|115|116|119|125|126,160,3,y,float,both]

15.3.2009 – přesun do Kalaw

Dneska máme na plánu samé přesuny, pořád dál a dál na sever, nazpět do Bago a potom přes noc do horského Kalaw.
Není nad pořádnou nudlovou hned po ránu, evropská snídaně (takzvaná) v místním podání je poměrně nic moc, ani dobré ani na zasycení. Bus má jet 8:30 a jede se kupodivu přesně, jenom asi s 15 minutovým zpožděním. Cesta do Bago je úplně stejná jako den předtím, takže nuda.
Místo aby nás natvrdlí Asiati vysadili v centru Bago u našeho hotelu, kde máme schované batohy, tak nás tvrdohlavě vezou na vzdálený autobusák. Nemá cenu se rozčilovat. Všechno zlé je k něčemu dobré, na autobusáku můžeme aspoň zkusit další společnosti a zjistit o kolik nás mafián ze stánku v centru natáhl. První cena je 13 000 kyat, takže jsou to minimálně 2 dolary za službičku. Jelikož ale už máme zaplacenou zálohu v už mnohokrát zmiňované budce, máme na výběr dvě možnosti. Buď z nich tu zálohu dostaneme a nebo je donutíme zlevnit také na 13 000 kyat. Takže nejdřív jsme hučeli do holky co tam chuděra stála, potom do pana Hnusáka jak jej Lenka nazvala, kterýmu trvalo dost dlouho než pochopil o co nám jde a zlevnil o požadované dva dolary. Škodný myslím rozhodně nebyl.
Chlapíci z druhé bus kanceláře se zdáli být trochu naštvaní nebo jim to bylo spíše jedno, pojetí konkurence zde je to trochu jinde jak u nás. Každopádně za odvoz těch 500 metrů chtěli půl dolaru – takže jsme se jim vysmáli a dali jim půlku.
Batohy, které jsme nechali v hotelu, stejně jako taška s laptopem, kterou Lenka našla na letišti, vše zůstalo neporušené na místě. Je příjemné vědět, že se zde člověk může na jisté věci spolehnout a nemusí se bát, že jej někdo okrade, a to i v hotelu takové úrovně jako byl náš San Francisco hotel.
Máme ještě asi dvě hodiny než pojede bus směr Kalaw, L+L jdou na jídlo, já opět k Indům na čaj a potom zkouším poshánět „Shan shoulder bag“, bezva tašku přes rameno co zde má každý druhý, ale nějak se nedaří, tak snad to najdu i pozděj. Ještě než jedeme rikšou nazpět na autobusák, ochutnáváme úžasnou šťávu z cukrové třitiny a pro velký úspěch ještě stejně mňam koktejl z avokáda.
Na autobusáku se zase čeká, ale to už vůbec neřešíme, jinak to ani být nemůže. Do Kalaw se má jet údajně 14-16 hodin, což je příjezd někdy k ránu. Cesta ubíhá docela svižně, až do večera, kdy konečně začínáme stoupat do hor. To v barmském podání znamená, že prakticky zmizela silnice, zůstal jenom štěrk, zbytky asfaltu a plno výmolů. Dále přibylo o sto procent více zatáček a hlavně těch blížících se k devadesáti stupňům a rychlost se snížila tak k 15-20 km/h. I v noci docela zážitková záležitost, hlavně pokud je třeba se vyhnout nebo předjet místní přetížené kamióny, tuším že je to boj o centimetry mezi srázem, kamionem, autobusem a silnicí. Mezi občasným troubením sem tam někdo blinkne. Pomalu ale jistě se suneme nahoru. Ve 04:30 vystupujeme v Kalaw, nikde nikdo a docela zima (tak 20°CJ).

[5000 kyat – bus Kinpun x Bago, 13000 – bus Bago – Kalaw, 1800 – večeře motorest, 850 – buchta + čaj, 200 kyat – cukrová třtina, 200 kyat – avocado koktejl]

16.3.2009 – Kalaw

Příjezd 04:30 ráno, nikde nikdo vyjma několika zoufalých domorodců, našich spolucestujících a samozřejmě dohazovačů – ti totiž nikdy nespí. Paní co provozuje nějaké treky nás dovedla do jiného hotelu, kde vzbudila majitelku a ta nás ve svém Východním ráji (Eastern Paradise) nabídka ubytko za 5USD/osoba včetně snídaně. Cena je nezávisle na velikosti pokoje, takže L+L berou dvoják a já mám sám pro sebe luxus samostatného pokoje s koupelnou. Zpětně to bylo asi nejlepší ubytování v celé Barmě.
Dospáváme pár hodin a vyrážíme na průzkum. Platíme až zítřejší noc, ale snídaně v hotelu se dneska nekoná, takže jdeme k Nepálcům na něco dobrého. Čaj s mlíkem (jenž si začínám docela zamilovávat), čapátí a „koblížkové pečivo“ co se máčí v čaji. Krásná ranní pohoda. Ovšem to nejlepší nás dneska teprve čeká – místní trh, jenž se koná údajně každých pět dní (Ani po několika dotazech nám nebyl nikdo schopen vysvětlit, zda je ten trh každý pondělí nebo jenom pondělí a potom sobota. Každopádně jsme měli docela štísko) a kde prodávají místní z okolních vesnic domácí tovar, ovoce, zeleninu, ryby, kytky, no prostě všechno. Naskytla se nám fantasticky barevná podívaná. Co prodávající to jiný tradiční oblek, vše tak nějak čisté a tradiční bez cetek a suvenýrů pro turisty. A tolik krásných a fotogenických lidí, že jsme nevěděl co dřív fotit.
Kupujem nějaké ovoce, meloun a avokáda, jinak celkem nic, ono to ani dost dobře nejde, nemáme jak to upotřebit. Raději se koukám po něčem na sebe, páč nějak zjišťuju, že moc věcí nemám. Padne mi jedna košile za krásnou cenu 1,5$, takže neváhám. Jak byla levná, tak vydržela asi měsíc, než jsem si musel pro totální opotřebení nechat v Laosu.
Na oběd dávám nudlovou polívku a aby nudlí nebylo málo jako druhý chod taky nudle. Oboje klasicky levné a dobré. L+L nejí, což se mi zdá divný. Jenom co vylezeme z labyrintu trhů na hlavní ulici odchytává nás slečná z další trekařské agentury, zda náhodou nechceme jít zítra na trek. Moc zatím nevíme, takže trochu mlžím a placám nesmysly. Stejný trek nám nabídla i ženská co nám ráno dohodila hotel, tak zatím budeme čekat na to kdo přijde s lepší a levnější nabídkou a potom se uvidí.
Ve městě je tak málo cizinců, že je jasné, že si nás průvodci nějak najdou, takže jdeme na vycházku za město a nijak se o to nestaráme. Zase ten „lounláč“ (LP) něco tu napíšou, mi jim skočíme na lep a potom nevím kam jít, zabloudíme a nic nenajdeme. Takže jsme si vyhlídli jeskyni Suše OO Min a hledali a hledali a nenašli. Místo toho jsme našli vojenské rekreační středisko nebo luxusní vilečky lokálních milionářů. Vilky jsou nicméně hodně cool, není zde totiž takový vedro a dusno jako dole (Kalaw je 1360 m.n.m.), takže si zde docela oblíbili už Britové a teď v tom pokračují místní zbohatlíci). Z tohoto důvodu sem taky vede i železnice.
Mno, takže místo jeskyně jsme aspoň našli pagodu stejného jména. Ještě se ptáme místních, ale je to bezvýsledný, někam nás posílaj, ale to je spíše tím, že nám vůbec nerozumí. Pagoda pěkná, ale takových tu už bylo. Výhled taky slušný, jenom kdyby nebyl ten opar.
Je po nás sháňka, aspoň to tvrdí jeden německý pár, prý už se jich dvakrát trekaři ptali, zda nás neviděli. V malém městě se nikdo neztratí…skoro vzápětí se objevuje slečna z HTUN HTUN agency a už nás masíruje, zda už jsem se rozhodli, kam půjdem atd.
Mezitím prochází městem průvod jak na 1.máje, ale není to oslava svátku práce nebo něčeho podobného, ale oslava Budhy. Mávátka, obrovská socha budhy a slušnej virvál, zajímavá taškařice.
I když slečna z Htun Htun už prý někoho našla, tím pádem by měla být cena za osobu asi levnější, jdeme se ještě mrknout na hotel, zda tam někde nekorzuje konkurence. Nikde nikdo, tak jdem nazpět už přímo do office, kde už na nás Mr. Aung čeká. Po chvíli smlouvání, vysvětlování, přesvědčování, vyhrožování a prosení se dostáváme na cenu 7$/osoba/den, 12 000 kyat za loď pro všechny do Nyungshwe (Inle Lake) a 2000 kyat za poslání batohů. Spokojeny jsou obě strany. Zpětně musím říct, že tohle byla cena přímo královská, treky jinde v Asii jsou mnohonásobně dražší.
Stejně jako je to i v ostatních barmských městech, i Kalaw doslova umírá s příchodem noci, ulice se vyklidňují, vše zůstává pusté a temné. Tím pádem se zavírá i většina klasických jídelen vyjma tzv. restaurací a to především pro cizince s cenami pro cizince. Typickým příkladem je Everest restaurant, což je v LP vyhlášená restaurace, která si je toho bohužel vědoma, tudíž ceny jdou nahoru a kvalita hodně dolů.
Dhal Bhat za 2 dolary byl docela dobrý, ale účtovat si peníze za další čapátí a vůbec ten jejich přístup, no dost slabota. Ukazuje se jakou moc má LP, snad všichni cizinci co jsou dneska ve městě jsou zde, a to asi taky není úplně dobře, páč ostatní hospody jsou tím pádem prázdný.
Večer chci psát deník, ale místo toho kecám s postarším Brazilcem, klasickým starším hipíkem, jenž procestoval svět a např. v Barmě byl už před dvaceti lety. Prý se tu nic za těch dvacet let nezměnilo…:-).

„Na cestování je nejlepší, že nevíš co bude zítra, nevíš co tě překvapí, kde budeš a co zažiješ…“

[5USD – ubytko, 600 kyat – oběd, 1500 kyat – košile, 800 kyat – snídaně, 2000+200 kyat – večeře, voda]

[sthumbs=71|75|79|83|87|93|97|102,160,3,y,float,both]

17. – 19.3.2009 – trek z Kalaw k Inle Lake

Až na výjimky, kdy se jedná o opravdu nuznou chatrč, je v ceně ubytování vždy snídaně, která až na výjimky za nic nestojí. Klasikou jsou vajíčka, ať už ve formě omelety, v míchané podobě nebo vařené. Píšu vajíčka, ale mnohdy se jedná pouze o vajíčko, slovy jedno vajíčko, taková omeleta vypadá na talíři hodně legračně. K vajíčkům patří tousty, a to tousty sladké a k toustům patří margarín (chemickej hnus) a marmeláda. K tomu něco na pití jako čaj nebo kafe, případně džus. Jistější volba na objednání je kafe, protože se často stává, že jako čaj je přinesena opět káva s tvrzením, že je to čaj. Ovoce bývá taky docela běžné, někdy ve formě jednoho malého banánu, jindy jako velkolepá mísa s ovocem. Celého toto menu se nazývá jako tzv. continental breakfast. Neurazí, ale na zasycení to je málokdy. Druhou možností je tzv. burmese breakfast, což je nudlová polívka nebo nudle plus čaj, kafe, ovoce a džus.
V našem Eastern Paradise byla snídaně výjimkou, jídla bylo dost a bylo výborné, za pět dolarů lze jen a jen doporučit.
A dneska snídáme řádně, páč jen Budha ví jak to bude vypadat na treku. Holandský pár – Flo a Jovanca, naše průvodkyně – Thiri, kuchtík (Thura) a majitel (Mr. Aung, učitel v důchodu), na nás již čekají. V kanceláři necháváme batohy a může s vyrazit.
Náhoda tomu chtěla, že jdeme ze začátku po úplně stejně trase jako jsme šli včera. Alespoň konečně víme, kde se nachází jeskyně Shwe Oo Min a kde bychom ji rozhodně nehledali (hned vedle armádního dovolenkářského komplexu).
První cílem je vyhlídka nedaleko Kalaw nazvaná příznačně Viewpoint, kde podnikaví Nepálci otevřeli hospodu. Sice nikde nikdo široko daleko, ale asi to na uživení stačí. Na čerstvé čapátí se musí čekat, ale jinak jídlo nemá chybu. Nebýt věčného oparu byl by zajisté i pěkný výhled, takhle je to zamlžená klasika.
Jde se dál, další zastávka bude prý nějaké nádraží. Zastavujeme v několika vesničkách (teď především kmene Palaung) po cestě, kde se pokaždé odehrává úžasné divadlo. Jakmile vejdeme do vesnice, jsme  okamžitá atrakce. Oni koukají, my taky koukáme, spíše zíráme. Lenka rozdává různé drobnosti nebo šminky z práce. Místní jsou krásně fotogeničtí a zdá se, že jim focení moc nevadí, spíše naopak. Jejich radost, když se vidí na displeji je rozhodně nelíčená.

[sthumbs=179|181|183,160,3,y,float,both]

Koleje kromě toho, že slouží svému účelu, tedy vlakům, mají i druhou nezanedbatelnou funkci, značí cestu z města do města. Toho využíváme i my stejně jako místní a pokračujeme směr vlakové nádraží Myin Daik. Koleje jsou obecně v hrozném stavu, plno shnilých pražců, koleje jsou křivé a na sebe nenavazující. Potkáváme skupinku železničních dělníků, kteří mají zrovna (náhodou) pauzu a věnují se žvýkání betelu, plivání rudých slin a nicnedělání. Thiri nám říká ať to taky zkusíme, já a Flo jsme rozhodně pro. První pocity? Nic moc, hafo žvýkání, divná chuť,účinky veškeré žádné a ani ty sliny nic moc.
Na nádraží Myin Daik panuje docela čilý ruch, zdá se že každou chvíli přijede vlak. A skutečně, štěstí nám přeje, přijíždí (spíše se kolíbá) osobák směr Kalaw. Následuje neskutečně divadlo: zběsilý nástup, chaotický výstup, rej prodejců všeho možného (jídlo, květiny, zelenina, ovoce a do toho pár udivených cizinců. Nádhera!
Dáváme čajík a pokračujeme dále. Zatím jdeme hodně volně a pomalu, kilometrů sice moc není, ale musíme trochu zrychlit. Míjíme další vesnice kmene Palaung až přicházíme do cíle dnešního dne vesničky kmene Danu. Spíme sice ve zděné budově, nicméně i tak je to zde přiměřeně autentické. Vesnička je to opravdu maličká, pár baráků, políčka, sem tam buvol a de facto jediný dotek civilizace je čerpadlo vybudované německou ambasádou. V jedné místnosti je sice TV, ale pokud zde není elektřina, tak nevím, na co zde je.
Thura připravil vynikající jídlo, jenž jsme při svíčkách snědli, chvíli se vykládalo (obsah je bohužel vzhledem k situaci v Barmě nezveřejnitelný) a šlo se spát. Absolutní ticho, klid, milión hvězd, pohoda uprostřed Barmy.
Jak se chodí spát se slepicema (kolem osmé), tak se i vstává (kolem šesté a dřív). Po snídaní kvapem vyrážíme, dneska máme na plánu cca 25 km. Navštěvujeme opět vesnice kmene Danu a překrásně oděných lidí kmene Pa o. Docela divně se mračí, ptám se tedy Thiri, zda si myslí, že bude pršet. Prý ne, jí si myslím, že jo, tak se vsázíme o litr (dolar), že ano. Ani netuším, jak rychle se moje předpověď vyplní. Přesně v okamžiku, kdy jsme přišli do vesnice, kde bude oběd, se spustila nefalšovaná tropická průtrž mračen. Padají neskutečné kýble vody a my si u ohýnku v bambusové chatrč říkáme, že jsme měli docela štísko.
Po dvou hodinách přestává a my se modlíme, abychom měli i potřetí na treku štěstí a nezačalo znovu pršet. Máme před sebou ještě hodně kilometrů, takže musíme vyrazit a začít bojovat s blátem. Trek dostává naprosto novou, hodně blátivou, dimenzi. Sandály bláto nestihají, jdu pěšky, začíná opět pršet. Cesta se stává docela náročnou, ale nějak to zvládáme. Špinaví, unavení, promočení – tak takhle jsme dorazili navečer do kláštěra, kde budeme dneska nocovat.
Thura připravil vynikající večeři, rozhodně nejlepší barmské jídlo a jde se na kutě. Opravdu jsme žasl co všechno byl Thura schopen s minimem zdrojů uvařit. Samo sebou, že měl plno věcí s sebou, nicméně zbytek obstarala příroda. Krásný příklad, cestou jsme viděli jakýsi keřík s nádhernými květy. Ty Thura otrhal, smíchal s ořechy a dalšími ingrediencemi.
Je zima, zima, hnusná a velká zima. Noc z řádu nezapomenutelných. Spíše nightmare, i pod třema dekama bojuju s příšernou zimou a pořádnou alergií. Těším se na ráno a to ne a ne přijít. Bylo to skoro na modlení, ale nějak jsme to přežili.
V noci se za nás modlili mniši, tedy pouze novici, kteří zahajují den modlitbou ve čtyři ráno. Trvá skoro půl hodiny, aby po chvíli začala další modlitba a takhle až do šesté ranní.
Utrpení noci vynahrazuje krásné a slunné ráno a modrá obloha. Kluci mnišští se připravují na dnešní vyučování, my na závěrečné kilometry. Přiznám se bez mušení hned, už mám chození plné zuby, nejsem zase tak zvyklej chodit, takže cca 60 km během tří dnů je na mě docela dost. Naštěstí dneska jdeme především z kopce k jezeru Inle, tak to není tak hrozné. Postupně se mění vegetace, lidé a my se těšíme na finish.

[sthumbs=186|194|205,160,3,y,float,both]
Po všech těch krásných vesničkách je příchod do Indeinu na břehu Inle docela šok, je tu jeden stánek vedle druhého, prostě vše pro turisty. Posledním jídlem je nudlová polívka a potom už šup na lodičku do NyaungShwe. Jízdu máme ještě spestřenou trojnásobnou a poměrně hodně trapnou návštěvou turistických kšeftů na jezeře, nikdo nic nejede, takže dost zbytečnost. Jelikož oblast, kde se vyskytuje kmen s dlouhými krky je pro cizince zavřená, jsou tito neck people atrakcí aspoň zde na jezeru. Jakmile přijede loďka, dlouhokrké holky vykouknou z okna a milí turisté fotí, no prostě zoo.
Pořád něco platíme, nejdříve 12000 kyat za loď (mega předražené), potom 3 dolary za vstup k jezeru Inle (jak nás ten komouš vystopoval, to mě není jasné, patrně nás musel někdo udat) a v hotelu Teakwood 6 dolarů za noc. Kdybychom neměli v Teakwood GH již batohy, jdeme jinam, slečna provozní je sice děsně akční, ale jinak působí hodně nedůvěryhodně. To se hned potvrzuje, když se ptám na bus lístky do Mandalaye, když mě tvrdí, že bus do Mandalaye stojí 12 dolarů a pickup na křižovatku, kde nás nabere bus jede jenom do tří odpoledne. Jak si hnedle ověřuju v cestovce za rohem, vše je úplně jinak a cena jakbysmet.
Jelikož hlavní atrakcí je zde jezero Inle a celodenní projížďky lodí a jelikož turistů je málo a naopak lodníků plno, hned co vylezu z GH jeden z nich mě odchytá ohledně projížďky po jezeře a tak nějak se na zítra domlouváme. Zdá se být sympatický a v pohodě, i když nabízí stejnou cenu jako všichni ostatní, 10 dolarů na den.
Myslel jsem, že mniši zde chodí v růžovém a oni to byly mnišky.
Kromě toho, že zde není prakticky kam jít se večer najíst (buď drahé nebo hnusné – nakonec končíme na rybce ve Four Sisters. Drahé, ale dobré.), je zde i Internet poměrně tragický. Drahý a strašně pomalý. Po týdnu bez odezvy je po mě docela sháňka. Mobily zde nefungují, Internet je hodně v plenkách, tak snad, že bych příště vyslal poštovního holuba.

[21 USD/3 dny, 3USD – vstup, 2400 kyat – loď, 6 USD – hotel, 800 kyat – net na půl hodiny, 2000 kyat – večeře]