Výlet do Mohuče a Amsterdamu

Týdny dumání, přemlouvání se navzájem, plánování, rušení, slibů, pochyb, nářků, proseb a radostí…nevěřil jsem, ale doufal…teprve v momentě, kdy jsem ve středu 15.11 na Chodově potkal PJ a objednal jsem si čínu, a kdy po chvíli dorazil i PA, který si taky objednal čínu, jsem si řekl:“ ok, tak jo, jedeme do Amstru“. Jídlo, kafe, vyčůrat a vyrážíme. Je pět odpoledne, zatím to vypadá na nějaké dvě hodinky zpoždění oproti původnímu plánu, takže naprosto v normě. Batohy, batůžky, chléb i sůl, vše naloženo, vše připraveno, navigace svítí a motor vrní. PA řídí, JP naviguje a PJ má funkci svačinářky a bojovníka proti trudnomyslnosti. Toliko k funkcím a vyrážíme. Bloudit hned v Praze? Zhola nemožné? Kdepak, možné je cokoliv, zvláště v momentě, kdy jsme se zhruba po půl hodině od výjezdu z garáží NC Chodov opět dostali ke garážím NC Chodov.  Takže kam teď, Chodov už známe, ale chtělo by to přece jenom se posunout trochu dál. Usoudili jsme, že navigace nás nemá ráda, tak na ni pro teď kašlem a jedeme dle směrovek na Plzeň a dále na Rozvadov. Zjevná antipatie navigace k našemu počínání pokračuje i nadále, páč nás pořád nutí sjíždět z dálnice kamsi do polí a nedá a nedá si říct, že jedeme dobře. Je půl osmé a jsme na poslední benzince přes hranicemi – naše zpoždění se krapet zvětšilo, takže těžko budeme v Mohuči někdy kolem desáté, jak bylo původně plánování. Jeden míní, druhý mění. Navigace náš pořád posílá nějak divně, takže dáváme dohromady naši intelektuálně-technickou kapacitu (PA s JP se souhlasným pokyvováním PJ) s cílem navigaci osedlat a prásknout do koní správným směrem! Co se vykašlat na navigaci a jet dle mapy? „Dobrý nápad“, hlasí PA,“ je vzadu za sedadlem řidiče“. „Hmm, oponuje JP, to není špatný nápad, jenom škoda, že je to autoatlas pouze pro ČR:-)“. Takže jsme bez mapy, s tvrdohlavou navigací a vjíždíme do Německa se znalostí cíle, ale bez znalosti směru. Klasika. Někdy se musí člověk sklonit, přiznat porážku a volat:“ help meee“. Volám hrdé majitelce naší navigace se vzkazem:“ wtf, jaktože to nefunguje“. Přes hurónský smích jsem stačil vyslechnout [shashin type=“photo“ id=“890,904,899″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

něco o zelené šipce, kterou máme zmáčknout. Aha, nečekané a kupodivu funkční. Náš směr je náš cíl. Deutschland über alles. Přímo hleď na Mohuč. Ale proč máme teď odbočit a jedeme na Berlín, když i moje znalosti zeměpisu ví, že Berlín je nahoře a my jedeme na západ a dolů. Hmm…věřit nebo nevěřit naši kouzelné krabičce? Nevěřit! Obrat a jedem nazpět. Zase špatně, místo dálnice jsme na okresce, tma kolem a další auta nikde. Tohle asi nebude naše cesta na Frankfurt. Zase otočka, nervíky pracují, naštěstí PJ servíruje kaiserky a čokoládu, takže jsme v klidu a jedeme zase jinam. Zpátky a zase zpátky, původní dálnice vše jistí a přináší i vysvětlení navigačních zmatků, které byly způsobený  tím, že nová dálnice není ve staré navigaci, takže náš to vedlo oklikami. Nyní už náš nemůže nic zastavit, a taky nás nic nezastavilo a kolem půl jedné v noci jsme byli v universitním kampusu v Mohuči (Mainz), kde na nás trpělivé čekala AZ. Seznámení, ubytování na kolejích, předání pivního geschenku a vyrážíme autem do centra na noční zewling. Pusto prázdno, nikde ani noha, vlezlá zima všude kam se podíváš. Ale jinak je tu pěkně. Cik cak až k Rýnu a zase zpátky na koleje. K ránu rozděláváme bivak v kuchyni, s tím že nás za chvíli vzbudí hladoví spolubydlící. Kupodivu němečtí spolubydla nemají po ránu moc hlad a patrně ani dostatek kuráže nás vykopat z okupované kuchyně. Více odvahy – respektive ti k tomu odvahu nepotřebují – mají dělníci za oknem, kteří už od rána usilovně bušili do všeho, co měli po ruce.Jak jsem je tak z okna pozoroval, tak jsem došel k závěru, že v Německu se skutečně pracuje. My vstáváme, PA spí. Snídáme, pouštíme rádio, PA stále spí. Přichází německý spolubydla, říká něco o „übernacht gaste“ a PA vstává. Hurááá.  Program dnešního dne zachráněn v plném složení naší skupinky. Vyrážíme autem opět do centra. Parking už není free jako v noci, takže auto směřujeme do garáží v obchoďáku a vyrážíme na tour.  První dojem je stejný jako v noci: je kosa. Tento fakt nejen mně, ale i PJ vybízí k urychlenému nákupu rukavic – jako obvykle někdo nakoupí hned a jiný čeká, aby rukavice koupil až odpoledne a

[shashin type=“photo“ id=“892,897,903″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

potom už je za celý výlet nepoužil:-(. Na náměstí sloup, fešné domy kolem, obloha šedivější než šedá. Tak se aspoň fotíme navzájem, když už ostatní fotky za moc stát nebudou. Co se ještě ten den událo? Prolezli jsme dva chrámy, které sice vypadaly poměrně původně, leč bližší průzkum ukázal, že to bylo povětšinou během 2WW zbořené a následně znovupostavené. Hmm. Vitráže Marca Chagalla byly pěkný, stejně jako těsné kalhoty Johannese Guttenberga. Bez jeho sochy by to prostě nebylo ono. Před hospodou jsme stihli ještě jeden antikvariát a PJ knížku za euro. PA si zase koupil tužku ve tvaru noty. Já jsem si nekoupil nic. Hledání kavárny nebo hospody je obtížnější úkol než by se dalo čekat. Asi se zde jenom pracuje a na vysedávání a povalování se v nálevnách nemá nikdo čas – dobře pro ně, špatně pro nás.  Nakonec dáváme kafe, čaj, panáka a musíme pomalu nazpět, páč by se dneska mělo nějak rozumně vyjet, abychom byli taktéž nějak rozumně v 400 km vzdáleném Amsterdamu.  Ráno jsme vedle našich garáží všimli „preclíkárny“, tak tam teď míříme a celkem lehce se nechávám zlákat na luxusní preclíky s mnoha rozlišnými posypkami. Mňamka za euro. Před odjezdem nás Adélka ještě hostí gulášem, který dostala z domova v dobré víře, že ji to zase přinutí jíst maso – asi nepřinutilo. Děkujeme AZ za příjemný azyl a klasicky s dvouhodinovým zpožděním vyjíždíme z Mohuči směr Amsterdam.