19. 12. 2010 Arba Minch –> Chencha

Čas v Africe nehraje naprosto žádnou roli, hodinky nosí pár lidí a jinak se vše děje od úsvitu do soumraku. A to platí i o dopravě, něco jako jízdní řád, zde nikdy nikdo neviděl.  Prostě se odjíždí, až se bus naplní a jedinou informací, o kterou se většinou lze opřít je sdělení, že “dneska autobus pojede”. Stejně tak tomu je i v případě busu do Chenchy. Na autobusáku jsme kolem sedmé a hned nám je něco divnýho, protože je tu výrazně méně lidí, než normálně. Že by to v neděli jezdilo míň? Ptáme se kolem a dostává se nám klasicky plno odpovědí. Jeden nás kamsi vede, s tím že tento bus tam pojede, druhý, že dneska nic nejede a třetí, že něco pojede, ale neví kdy a poslední s určitostí tvrdí, že za hodinku určitě něco pojede. Nemá to cenu, jdeme na čaj a snídani a psát deníčky. Sedíme ve stínu na bus dvorku, místní nám koukají přes rameno a čas plyne. Sem tam se nás někdo zeptá, odkud jsme nebo jenom tak čumí. Čas plyne a zevlujících lidí zlehka přibývá.
Po třech, možná čtyřech hodinách, se najednou ozve „Chencha“, davem to lehce zabzučí a než se nadějeme, tak na nás zbývají opět pouze zadní sedadla. Nečekaně se objevuje ještě jeden běloch do party, je to Američan Campbell, co bydlí v Chencha v rámci dobrovolnického programu Peace Corps. Má docela náš respekt, Chencha je sice krásné místo, ale přece jenom, dva roky je docela dost. Vyzvídám tedy aspoň různé detaily a zajímavosti. Aspoň příjemně uteče čas, než konečně vyjíždíme. Na to, že jsme v Africe, tak tu mají některé věci poměrně přísně podchycené. Třeba kontrola počtu cestujících v busech, kdy platí, že co sedadlo to jeden cestující. Od toho zde je traffic police, která by to měla mít pod kontrolou. Mno, ale úplně tomu tak není a všichni vědí, jak kontroly obejít. Jako v tomhle případě, dvě paní si po výjezdu z autobusáku byly nuceny vystoupit, sedly na minibus a za městem opět do busu nastoupily. A to se ještě kluk před náma schoval, tak že seděl někomu jinému na klíně a ten se skrčil. No srandy kopec. Jenom co odbočíme z hlavní silnice, začneme brutálně prudce stoupat.  Cele dvě hodiny jede autobus skoro krokem až do výšky 2700 m.n.m., kde konečně vystupujeme. Nádherná krajina a úžasně svěží vzduch, to jsou první dojmy z Chenchy. Campbell nám doporučil jeden penzion kousek od „autobusáku“, jdeme tedy hledat a naivně čekáme ceduli „pension“. Nic se nekoná, tak se ptáme místňáka, který nás k němu vede. Zcela nečekaně za to chce peníze a zcela očekávaně mu nic nedáváme. Nasupeně odklusal. Až mi řekne jeden důvod proč v chudé Etiopii dávat peníze někomu, kdo se má evidentně dobře, tak mu ty peníze dám. Za 80 birrů máme prima pokoj s koupelnou a teplou sprchou, co víc si ještě přát?[sthumbs=673|671|675,160,3,n,center,]

Po ubytování jdeme stylem, kam nás nohy zavedou za vesnici na procházku. Kolem nemocnice a dál do kopců, kde je nádherně. Úžasný výhledy, terasovitá políčka, tradiční chýše – dorze huts, pasoucí se stáda dobytka – prostě naprostá pohoda. OK, nemusela by nás pořád doprovázet skupina děti za vytrvalého pokřiku:“farandžíííí, farandžííí“, ale s tím nic nenaděláme, stejně jako s neustálýma žádostma o peníze. Dáš jednomu a ostatní ti utrhnout ruce, je to smutný, ale je to tak. Chce to trpělivost a spíše než se naštvávat si z dětí dělat legraci, protože výhružkám stejně neporozumí a akorát je to ještě víc vyhecuje. Jsme tak vysoko, že mně ani nepřijde, že bylo nějak extra vedro, zvláště když docela příjemně pofukuje. A zase jsem se mýlil…bylo vedro a ruce jsou bezva spálené. Zpátky v hotelu vyplňujeme nějaký papíry a platíme za ubytko. Asistuje nám u toho jeden místňák (student), který trochu zvládá english. Mám ho za nějakého kamaráda, co šel okolo, ale kdeže…chlapík se mě drží několik hodin, kdy stíhá vyjednat super nevýhodnou večeři v hotelu za 150 birrů (reálná hodnota tak čtvrtinová) a vůbec chová se divně. Posedává u dveří, sem tam něco řekne a jinak na nás pořád kouká. Jak se ho zbavit nevíme, tak jdeme večer prostě spát. To už chlapec nevydrží a řekne si o 30 birrů. Ha, nikomu jsem nic neslíbil, v ničem mně nepomohl a zase mám rozdávat, smůla kámo, nic nebude. Další více než slušně situovaný student, který po náš žebrá. Akorát mě naštval, protože tu jsou tisíce jiných, kteří potřebují pomoc a ne tenhle vykuk. Chencha je krásná, ale někteří lidi mě tu dost vytáčejí. Klidně podpořím stavbu školy, studny nebo jakékoliv NGO, ale rozhodně ne jenom tak z plezíru rozdávat peníze. Náladu si oba s Luckou vylepšujeme až večer v místecké čajovně, kde si dáváme ultra silné zázvorové čajíky a jenom tak vegetíme. Příjemní lidi, pohoda a naprosto normální cena za čaj jako pro místní. Tím tu večerní život končí, všude je tma a ticho. Je něco po deváté, dost zima a jdeme spát…

20. 12. 2010 Chencha –> Laka –> Dorze

Zzzziimmmaaa….ranní vstávání nám již docela, ale zdejší ranní chlad je přece jenom něco úplně jinýho – za prvé se vůbec donutit vylézt se spacáku a potom jít ven na snídani, kterou máme v ceně našeho super výhodného menu. Naše představa o lokální snídani bere okamžitě při pohledu na špagety za své. Škoda, boloňské špagety nejsou špatné, ale přece jenom to není, co bych zde čekal. Co se dá dělat, jíst musíme, takže se po evropsku přejídáme, vše zaléváme čajem a vyrážíme pěšky směr Dorze. Už první metry napovídají, že nás čeká úžasná procházka. Je krásně jasno, sluníčko pomalu stoupá po modré obloze a nabízí tak nádherné výhledy do všech stran. Do Chenchy jakožto hlavní vesnice v okolí, kde je tím pádem i škola, jsou právě desítky dětí z okolních usedlostí. Všichni v školních uniformách, ne nepřipomínajících montérky, kdy se povětšinou liší pouze v odstínu, který značí, zda dotyčný chodí na první nebo druhý stupeň. Vzhledem k tomu, že do školy směřují opravdu houfy, tak dumáme dle čeho se všichni řídí, když tu nikdo nemá hodinky. Dle slunce? Vychází slunce každý den stejně? Asi to tak nějak bude. Starší po nás pokřikují:“one birr“, ti mladší nebo vlastně prostě všichni pokřikují klasické:“farandžííííí“. Někdy to jsou i houfy desítek dětí různého věku, které nás doprovází, ale pouze ke škole, dál už ne. Bereme tak to nějak v pohodě, někdy je to sice hodně otravné, ale nic s tím nenaděláme, a že se nám pokřik farandžííí úplně nezamlouvá? Tak to máme smůlu, s tím nic nenaděláme. Mohlo být snad kolem osmé, když najednou průvod děcek ustal a my už dusali po cestě až do vesnice Laka sami. Až do vesnice jsme nedošli, na plácku před vesnicí nás zaujalo shromáždění lidí, z nichž se někteří řadili do divných vzestupů. Zvědavost nám nedala a nenápadně, pokud je to vůbec jakožto bílé tváře možné, jsme se koukali, co se bude dít. Zprvu jsme moc nechápali, o co jde, kdy se muži a ženy řadili a tancovali na velkém plácku dokola. Těžko popsat tu zvláštní atmosféru a emoce. Přirozeně nejednalo se o nějakou náhodnou taškařici, ale o tryznu, kdy okolí projevovalo svoji upřímnou soustrast tancem a zpěvem. Systém tryzny nám zůstal utajen, nicméně jsme aspoň vypozorovali, že se vždy jeden z pozůstalých zúčastnil smutečního kolečka plného tanců a tlumeného zpěvu. Zvláště silná podívaná. K mému překvapení po nás nikdo nechtěl ani peníze, ani nás nevyháněl ven, naopak se zdálo, že si nás ani moc nevšímají, což bylo jenom dobře. Celá tryzna trvala kolem dvou hodin, kdy se dav odebral pravděpodobně na pohřebiště, ale tam už jsme nešli a raději pokračovali dál do Dorze.[sthumbs=659|638|640,160,3,n,center,]

Je možné, že by nás tam nechali, ale už jenom z úcty a snahy o souznění s okolím, jdeme dále po svých. Jak jsme tak seděli na bobku a pozorovali to fascinující lidské divadlo, tak jsem se rozhodl, že odkládám hodinky do batohu a dál už budeme cestovat bez času a časové stresu. Čas je tu tak relativní a naprosto nepodstatný, že člověka jenom omezuje a stresuje. Během této meditativní chvilky se mně podařilo se s klidným srdcem krémem po opalování a položit tak základ kvalitnímu spálení. Hold, civilizační rozmazlenost a zjemnělost tě dostane všude.  Do Dorze to máme ještě pár set metrů, když potkáváme dredáče Mekyho, co mu patří „Mekonen lodge“ a jelikož se tam chceme ubytovat, tak jdeme zase nazpět a obsazujeme jednu z jednoduchých bambusových chatek. Sprcha někde daleko (a stejně v ní není voda), suchý záchod zase jinde, ale to nám nevadí, vládne tu naprostá pohoda a relax, takže značka ideál. Rasta ví moc do dobře jak na hosty a zvláště na hosty z Čech. Hned jak si hodíme bágly dovnitř, tak na mě kyne, ať se za ním stavím altánu uprostřed. Já, naivka v domnění, že bude chtít zaplatit a vyplnit nějaké registrační papíry, kdežto rasta už nalévá panáky nějaké místní pálenky. Platit dopředu není nutný, pohoda, zaplatíte pozděj. „Yo-ho“ – na zdraví!:-D Jeden panák pálenky z anýzu, česneku a kdečeho ještě bohatě stačí. Hlavním důvodem proč jsme dneska v Dorze jsou místní trhy, takže neleníme a kvapíme do vesnice. Jsme pořád hodně vysoko a už to docela pálí, nicméně já jsem v klidu, páč jsem se přece namazal krémem – po opalování.  Trh už z dálky vypadá naprosto famózně, prostě neskutečná barevná směska lidiček z širokého okolí. Ale všechno má svůj čas, nejdřív musíme uhasit žízeň a potom se vydáme vstříc nakupování. „Co třeba jít na džus“, hlásím, když vidím opodál baráček, kde se na terásce popíjí něco zvláště žlutého v ještě zvláštnějších baňkách. Venku místo není, tak jdeme statečně do temných útrob, kde jsme ihned vyvedeni z našeho naivního omylu. Žádný džus, ale místní medové víno – tedj. Sedáme mezi štamgasty na lavice a objednáváme se dvě baňky. Chutná trochu jako náš burčák – hodně sladké a lehce alkoholové. Že jsme naprostým středem pozornosti je hned jasný, ale nám to nevadí. Probíhá představovačka, kdy se dozvím, jak se kdo jmenuje, kdo je koho bratrem či strýcem a já na oplátku sděluju, že jsem „Ček“, což vzbudí klasickou reakci:“ Óóoohhh Ček!“, které povětšinou značí, že nemají ani páru, ale to nevadí. Kecáme, popíjíme a v pravidelných intervalech využíváme naší nově nabyté znalosti a přiťukáváme si „na zdraví“. Jako se nechodí na jedno pivko, nechodí se ani na jeden tedj, takže dáváme hned druhý kousek. Mezitím se hospoda docela zaplnila, docela to vře a my se dále veselíme, seznamujeme se a neustále si s někým potřásáme rukou. Tak, dva kousky stačily, měli bychom se jít podívat co se děje na trhu. Tak to byla slušná facka, z temnoty hospody a relativního chladu přímo do výhně poledního slunce. Hustý, dáváme pár banánů a kolektivně se shodujeme, že máme docela dost a půjdeme spočinout do lodge.  Krom toho mám pocit, že jsem se poměrně fest spálil a rudnu rychlostí jakou Haile Gebrselassie běhával své světové rekordy. Kromě rychlých spálenin se vyšší nadmořská výška projevuje ještě v jedné věci, jsme zafunění i do toho nejmenšího kopečku. Jakápak slabá fyzička, za vše může tahle nadmořská výška:-). Do lodge právě přijely skupinky turistů v jeepech, pro které je už připravena dokonalá turistická show. Vše pozorujeme z otevřených dveří chatrčky a nestačíme se divit – popěvky a tanečky v podání naprosto „autentických“ místňáků – turoši fotí, natáčejí a chrochtají blahem nad tou pravou africkou show. Rasta se jenom směje, jak se krásně vydělává na bílých turistech a my dva raděj zavíráme, abychom to nemuseli pozorovat, páč stačí slyšet. Po několika dávkách pantenolu a hodince spánku vyrážíme opět do vesnice, nyní už s jasným předsevzetím bez tedje a pěkně si užít trhy. Daří se, snažím se fotit, ale je to poměrně obtížné. Jednak budíme poměrně pozornost a dvojnásob s mým foťákem, takže místní náš hned zpozorují a je po autentické fotce, respektive je často po fotce jako takové, protože se prostě otočí nebo mi focení jasných gestem prostě zakážou. Abych toho nebylo málo, tak je moc sluníčka a ty tmavé obličeje na dlouhé ohnisko, no není to ono:-/. Trh je ovšem velice různorodý a barevný, i když spíše se jedná o produktový trh, kdy místní prodávají ovoce, zeleninu, bavlnu, chilli, proso, maniok ale i výrobky, o jejichž určení nemám nejmenší tušení. V neposlední řadě se prodává i „chinese shit“ jako trepky, oblečení apod.  Tradičních a lokálních věcí – jinými slovy suvenýrů zde moc není. Tím pádem nakonec nic nekupujeme a spíše se jenom kocháme a fotíme. Vyhání až pocit, že už máme vyfoceno prostě vše a taky intensivní pocit hladu. Banány jsou sice bezva, ale pořád se jíst nedají, takže kam zajít? Všude jsou hospody s tedjem (ten se pije v době trhů úplně všude), naštěstí kousek vedle „náměstí“ nacházíme poměrně dost africky vypadající hotel, kde se i vaří. A jelikož se gastronomických experimentů nebojíme, tak si ihned objednáváme to, co vidíme u strávníků vedle. Čaj samozřejmě nesmí chybět. Dostáváme hutnou masovou polívku a injeru. Už tak je vše poměrně pálivé, nicméně pro fajnšmekry je ještě připravena speciální směska koření berbere, která je vedle injery. Dobré a pálivé, jenom škoda klasické turistické ceny.[sthumbs=650|647|646,160,3,n,center,]

Nazpět v lodgi už pouze vegetíme a těšíme se na večeři, kterou nám Mekyho poskoci slíbili za 50 birrů připravit. Ve sprše voda není a asi už dlouho nebyla. Už je dávno tma, když dostáváme konečně dva lavory plné horké vody. Není nad romantické umývání nohou při úplňku. Večeře je o poznání komplikovanější problém, hlady už mžouráme, ale nakonec se dočkáme. Špagety, zelenina, sladké brambory, rajčatová omáčka – hodně velké mňam. Jenom co dojídáme, tak se konečně přiřítil už v náladě Meky se svojí skotskou přítelkyní v závěsu. Zapalujeme svíčky, rozděláme etiopské víno a chvíli ještě kecáme, než nás přemůže únava a chlad, který je i přes přinesené deky poměrně značný. Mekymu se musí uznat jedno, kromě toho, že je to zcela evidentně místní kápo, a to že vybudoval lodge západního stylu v místních podmínkách, které uspokojí jak backpackery, tak i turisty v jeepech. Vede to na pohodu, žádné placení dopředu, žádné formality, prostě na pohodu. Peníze jsme mu nechali druhý den brzo ráno v chatce.