Nakladatelství Lonely Planet by mě za to asi nepochválilo, ale třeba to pomůže a ušetří pár Euro někomu dalšímu. Dávám k dispozici kapitolku týkající se Maynmaru (Barmy) ve formátu pdf z South East Asia on a Shoestring a druhá kapitola týkající se Bangkoku (taky pdf), která je z nejnovějšího Lonely Planet Thailand.
Rubrika: JV Asie 2009 Page 1 of 10
Cesta na jaře 2009 do JV Asie (Thajsko, Myanmar, Laos, Kambodža)
3.5.2009 – z Luang Prabang do Vang Vieng
Pryč z LP, dneska mířím už dá se říct nazpět do Thajska, do města Vang Vieng – proslulého batůžkářského party ghetta. Nejsem si úplně jist, zda je dobrá volba nebo ne, ale snad to bude lepší jak courání se po Vientinne. Není už moc času, schůdných a dostupných alternativ k cestování ubývá.
V Asii je na všechno plno času, ale na autobusák musím jet už s hodinovým předstihem, proč to netuším…
I slepý a hluchý by poznal, že náš autobus jede do Van Vieng. Bus je plný cizinců, resp tzv. turistů a batůžkářů především z anglicky mluvících zemí, kteří jsou povětšinou strašně „free“ a „cool“ ,ale hlavně trochu mimo moji realitu. Koho by např. napadlo cestovat po Asii s obřím polštářem?:) Tohle je legrace, horší je, že tito „turisté“ na ose Bangkok, Siem Reap, Luang Prabang převažují a úplně ruinují normální turistický průmysl a šroubují ceny do závratných výšin. Cool and trendy slečny z UK vždy zaplatí jakoukoliv částku za cokoliv, prostě o tom nepřemýšlejí a platí. A domorodci by byli hloupí, kdyby těchto hloupých lidiček nevyužili. Rohlík se sýrem za 1€? Proč ne…:D.
Dalších asi 1000 zatáček, tentokrá bez zvracení a jsem konečně ve Van Vieng. Sdílený tuk-tuk za 10 tisícků už nikoho nepřekvapí.
Beru jeden z velmi levných bungalovů na ostrově za řekou a jdu na průzkum. Ty proslulé bary s permanentné puštěnými Friends skutečně existují, musím se v duchu smát. Jinak ovšem centrum spíše připomíná vylidněné plážové středisko hlboko po sezóně než proslulé party place. Nikde nikdo a nic se neděje a ani žádné drogy mě nikdo nenabízí. Opravdu jsem čekal vibrující místo plné lidí a všech neřestí světa, ale tohle…? Docela nuda.
A opět potkávám starou známou Italku, během těch dvou měsíců je to snad již počtvrté. Asi osud :-). Tím pádem je hnedle veseleji. Jdeme se k řece koupat, ale proud je tak silný, že místo koupání se koná spíše jakési namáčení. Tak aspoň kecáme a kecáme a kecáme. Konečně mám taky možnost vidět místní drogovou scénu v praxi, a to v podobě neskutečně sjetého týpka, co svůj výlet na traktorové duši po řece proměnil v jeden extra bad trip. Je mu asi hodně zle, protože se třepe, brečí, naříká…hodně těžká vykalenost.
A pokračujeme na jídlo a do víru nočního života, který se, zde nějak nekoná. Curry je pálivé peklo, ale bojuji s tím statečně i s pomocí Lao beer. Jako zástupci starší generace volíme místo zběsilé diskárny houpací síť a pivko…příjemná pohoda až do brzkého rána….;-)
[10 000 kip – bageta, 10 000 kip – tuk tuk, 35 000 kip – jídlo + Lao beer, 12 000 x 2 kip – 2 x pivko, 2 x 2000 kip – voda]
29.4.2009 – z Pakse do Vientinne
Vždy když ráno musím balit věci, jsem tak rád, že mám tak málo věcí. Ještě nezbytný ranní check-out a může se varzit na poslední z hvězdicovitých výletů z Pakse, a to konkrétně k Wat Phu Champasak, což je památka krmérského střihu zapsaná v UNESCO. Pamatuji si, že Lenka říkala, že tam nemám jezdit, že je to o ničem, tak jsem docela zvědav…
Ještě ale musím nakoupit lístky na večer do Vientine (hlavní město Laosu). Zdá se, že nic moc jiného jak spací VIP busy zde přes noc nemají, takže mně nezbývá než uvalit poměrně slušný balík, páč jinak bych nejspíše skysnul někde po cestě bez šance chytit následný bus do Luang Prabang.
Když chci jet na Champasak musím přes Ban Muang, to je jasná věc. Náklaďák požadavaným směrem by měl jet opět z trhu, což je docela dobrý, aspoň si můžu dát ránko klidovou procházku. Není totiž vůbec kam spěchat, protože auto zde sice je, ale odjezd je hodně v nedohlednu. Místní ženy mají pick-up především jako zásobovací prostředek, a proto nakupují a nakládají, a my čekáme a čekáme. Tovar se ukládá dle mně záhadného systému, tu nahortu na střechu, tu do kabiny nebo pod sedačky. Během nekonečného čekání se přidala knírkatá Julie z Irska, tak aspoň nebyla taková nuda. Odjezd asi až po dvou hodinách.
Cestou zastavujeme ještě v masně pro kýtu z buvola.
Chytrá knížka prací, že loďka na druhou stranu mekongu by měla stát cca 2000 kip, ve skutečnosti stojí 5000 kip. Ať děláme co děláme, srazit cenu se nám nedaří. Inflace 150 procent během dvou let je ovšem slušná.
Z druhého břehu jdeme ještě cca 2 km do vesnice Champasak, kde si v GH půjčujeme kola za 1€ na den a nutno říct, že to byla asi zatím nejlepší kola co jsem v Laosu a Kambodži viděl.
Výlet o byl příjemný, nicméně za 30 000 kip patrně nestál. K vidění je de facto úplně to samé jako v Angkoru jenom v daleko menší formě. Chrám je pravda trochu jiný, položený na úpatí hory Mt. Penis (a to není vtip:o), tudíž působí na první pohled trochu jinak, ale přesto měla Lenka pravdu, nestojí to za to. [sthumbs=540|541|542,160,3,y,center]
Cesta zpět přes řeku do Ban Muang probíhá v zásadě podobně, jenom s tím rozdílem, že se nečekaně rozjasnilo, a tím pádem jsme se poměrně slušně sesmažily zaživa. Takže i po skoro dvou měsících v Asii opět do ruda.
26.4.2009 – vodopády Tat Lo kolem a dokola
Po včerejším dešti dneska prakticky ani památky, obloha jasně modrá, dusno a vedro, takže opět staré dobré počasí. Na snídani míříme tam, kde jsme to včera uzavřeli, k Mama & Papa (nebo jak se ten šílený podnik jmenuje), kam evidentně nikdo z místních za celý rok ani hlavu nestrčí a sousto nepozří, nicméně i tak jsou ceny slušné, kvalita standardní, stejně jako obsluha, poměrně v normě. Snídaňové menu – bageta, omeleta a kafe za 10 000 kipů, a to není špatné.
S Martinem ze Švédska vyrážím na výlet ke třem místním vodopádům. První z trojice Tat Hang je vidět prakticky ihned z vesnice, který sice není moc velkolepý, ale na koupání patrně docela dobrý. Nad a vedle vodopádu je několik na pohled poměrně luxusních chatek, odkud bude asi pěkný výhled, ale kde si asi moc návštěvník, vzhledem hluku padající vody, nepopovídá. Přibližně 700m dále proti proudu řeky jsou druhé vodopády Tat Lo, které jsou o něco menší a poměrně nic moc. Alespoň je odtud pěkný výhled a hned vedle je docela příjemná tribal village, která sice vypadá dost chudě, ale zdání klame, minimálně půlce chatrčí vévodí satelitní talíře. Třetí, největší a nejlepší je vodopád Tat Suong, který je někde dále proti proudu, ale jak se tam dostat? Cestička tu přirozeně žádná není a ani místní nám nejsou schopni moc pomoct. Koukají, něco mávají a to je vše. Jako na zavolanou potkáváme Francouze, co bydlí vedle v bungalovu, kteří na rozdíl od nás vědí alespoň směr, takže vyrážíme. Přes políčka s banánovníky, spáleniště (vypalování je místní velice oblíbená kratochvíle a způsob jak obdělat prakticky cokoliv), pole, keře, ploty se nějak přibližujeme k vodopádu. Když už jsme skoro na dohled, stojí v cestě řeka. Na druhé straně je patrně nějaký resort, kde by měla být i silnice. A jelikož dosavadní cesta je evidentní nuda, jdeme se brodit. Řeka nevypadá nikterak hrozivě, nicméně zdání krapet klame. Poměrně silný proud a nutnost nespadnout, když mám na zádech batoh s foťákem, udělali z brodu docela akční záležitost. [sthumbs=510|513|518,160,3,y,center] Mokrou nohou, ale zato se suchým Nikonem pokračujeme dále po silnici k mostu…takže jsme si zabrodili zcela zbytečně. Vodopád máme již prakticky nadohled, ale jak se k němu skrz zarostlou džungli dostat? Kluci z vesnice nám nabízejí, že nás tam dovedou. OK, jdeme. Přeskočili jsme několik potoků, přebrodili pár potoků, prodrali se bažinou a stejně jsme nikam nedošli. Takže zase nazpět. Takže kam dál? Pokračovat dále po silničce směrem totálně od vodopádů nebo zkusit nějak vyšplhat do brutálního kopce mezi banánovníky a doufat, že se tam nějak dostaneme? Za bé je správně, bylo to skoro na všechny čtyři, ale nějak jsme se nahoru vydrápali. Třikrát propocené tričko, červená hlína i za ušima, ale stálo to za to, výhled z horního okraje mohutného vodopádu je nádherný. Vodopád znamená byznys i v té nejzapadlejší vesničce, v jediném místním „obchodě“ nám paní vše bez mrknutí oka prodává se stoprocentní přirážkou. Nemám nic proti podpoře místních, ale někdy co je moc, to je příliš a spíše to připomíná bezostyšné krádání, než cokoliv jiného.
Nazpět jdeme po silnici, což je sice na první pohled výrazně pohodlnější, ale zároveň také mnohokrát delší. Připojují se k nám další Francouzi, co neumějí ani slovo anglicky, nechápu.