Rubrika: Kazachstán a Kyrgystán 2018 Page 1 of 2

Cesta do Kazachstánu a Kyrgystánu na podzim 2018

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – Biškek, Alma-ata a přes Minsk domů

On 25.1.2019

In Cesty do světa, Kazachstán a Kyrgystán 2018

7. záři (Son kol – Biškek – Alma-ata)

Ráno je opět frišné, ale zvykáme si. Ivoš ještě spí, když přijíždí pan taxikář, ovšem není zase moc kam spěchat. Dáme si v klidu vajíčka na snídani, černý čaj a marmeládu, sbalíme věci, pokocháme se pohledem na ranní opar na jezerem…a teprve potom vyrážíme. Taxikář přivezl do kempu nějaké zásoby, dostal taky snídani a nabral ještě vnučku paní majitelky. Mladá slečna si oblíbila Ivoše, takže máme o hihňání v autě postaráno. Cestou necestou po serpentinách pomalu klesáme do údolí. Podle mapy to nevypadá to, ale nakonec jedeme skoro dvě hodiny. Cesta nabere raketové tempo teprve až najedeme na novou hlavní silnici na Kočkor, jinak je to klasická polňačka. V rychlosti stavíme v cestovce, kde si bereme uložené věci a pokračujeme na maršrutku do Biškeku. Máme tentokrát docela štěstí, protože maršrutka je prakticky plná a na nás zůstala prémiová sedadla vepředu vedle řidiče. Silnice je opět naprosto top, takže cesta docela rychle ubíhá. Klasicky nejpomalejší je až samotný průjezd městem na autobusák.
Máme v Biškeku čas, ale na nějaké velké procházky to už nebude. Jdeme najít něco k jídlu a potom asi pojedeme dál do kazašské Almaty. Najít nějakou slušnou žrádelnu není tak úplně jednoduché, chvíli bloumáme okolo silnice, až zapadneme klasicky na plov a taštičku s masem. Ta se moc jíst nedá, protože to maso je fakt tuhý a zároveň tlustý. Gastro v Biškeku zachraňuje velká zmrzlina cestou zpět na autobusák. Máme opět štěstí, protože maršrutka do Almaty je plná a blíží se čas odjezdu. Vtipné, že jsme asi už potřetí potkali partu Maďarů, s kterýma jsme přiletěli do Astany. S touhle partičkou se váže ještě jedna veselá historka, kdy si naše partička tak hlasitě vykládala v maršrutce, že z toho všechny naprosto rozbolela hlava (maďarština se prostě delší dobu poslouchat nedá) a nejvíc našeho řidiče, který hlavnímu kecálkovi jasně naznačil, že už ho z toho vážně bolí hlava, tak ať urychleně zmlkne. Nutno dodat, že řidič vyplnil přání náš všech (moje určitě). Na hranice je to z Biškeku opravdu kousek, pěšky přeběhneme přes most na druhou stranu, kde vyplníme imigrační kartu, dostaneme razítko a pokračujeme dál vstříc kazašským stepím. Placka všude kolem nás a silnice jako přímka. Delší výlet přes Kazachstán musí být vážně zábava.
Na mapě to tak nevypadalo, ale je to nakonec cesta až do večera, protože v Almaty jsme až kolem šesté. Asi tu jsou velký pokuty, protože náš řidič velmi úzkostlivě dodržoval všechny rychlostní limity. Stavíme na západním nádraží, takže to máme na letiště opravdu hodně daleko. Je tu hodně živo a pěkný holky. Chvíli se poflakujeme až nakonec zapadneme do bistra na večeři. Zde už převládá turecká kuchyně, takže je hnedka větší výběr a oba se aspoň dobře najíme. Opět využívám skvělou apku 2GIS, podle které hnedka zjistím, že nám odtud jede bus až na letiště. Drobnou nevýhodou je snad 1,5hodinová jízda, ale s tím se nedá nic dělat. Ještě, že cestou máme obveselení v podobě přísné panímámy, která kontroluje průkazky a prodává lístky. V jednu chvíli s jedním pasažérem chytla, následovala ostrá hádka, která trvala až do výstupu nebohé důchodkyně. Chvilku byl klid, ale potom se jeden mladík ozval, a to neměl dělat. Panímáma byla ještě v ráži a následovala další smršť. My se bavíme, i když vůbec nevíme, o čem se hádají. Nakonec panímám mizí v kabině řidiče a tím, jak se blížíme letišti, tak lidí postupně ubývá. Konečně jsme na místě. Cestování různými dopravními prostředky bylo dneska až dost. Kupujeme něco na jídlo a pití a jdeme na hotel, který je hnedka vedle letiště. Cena mírná, poloha naprosto boží. Žádný velký luxus asi nikdo nečeká, společné sprchy a proleželé matrace v ceně. Čeká nás rychlý spánek do tří a ranní odlet do Minsku v pět.

8. září (Minsk – Vídeň)

Moc jsme toho nenaspali, dneska to bude náročné. Ještě štěstí, že to máme na letiště opravdu asi jen 200 metrů. Na letišti je docela živo a fronta docela dlouhá. Omylem seřadíme k přepážce, kde nikdo není a záhy zjišťujeme důvod, byznys class. Nu což, tváříme se neutrálně a jdeme kupředu, přece nás nevyhodí. Samozřejmě, že ne. Letenky máme a jdeme nakupovat do duty free obchodů. Ivoš zjistil, že má opravdu hodně kazašských tenge, tak teďka řeší, co s tím. Já takové problémy nemám, tak kupuji nějakou čokoládu, v oddělení parfémů se navoním a tím tak končím. Ivoš kupuje trička a parfém, ještě dáváme čaj a už je pomalu čas jít do letadla běloruských aerolinií. Oba se docela těšíme na Minsk. Myslím, že to bude příjemné zakončení výletu po bývalých sovětských republikách.
V Minsku máme asi 6 hodin, což bude sotva na výlet do města, ale když už tam budeme, tak to za tu legraci stojí. Zatímco většina lidí z letadla jde doleva do transitu, tak my dva ještě spolu s jednou dvojkou jdeme doprava na imigrační. Podle pokynů na webu máme pojištění speciálně pro Bělorusko, tudíž by vydání víz nemělo nic bránit. Nemělo, přesně to jsem si říkal, když jsem předstoupil před totálně vypruzenou paní, která na mě koukala stylem „Co tady chceš? Mazej pryč“. Ale já se jenom tak nedám, mávám pojištěním a dožaduji se vstupu. Paní volá kolegyně, které se ptám, zda umí anglicky. Paní kýve, že jo, ovšem výsledek není o nic lepší. Ivoš je už odbaven, zatímco já stále stepuji u nepříjemné úřednice. Uff, nakonec razítko dostávám a jsem milostivě vpuštěn. Říkám si, že takhle se mohli cítit cizinci, když přijížděli do Československa za komunismu. Opět máme štěstí, protože stíháme vybrat peníze, a hlavně ranní autobus do města. Čeká nás vyhlídková cesta do 30 km vzdáleného centra.
Baráčky, lesy, probouzející se město. Je tu překvapivě pěkně. Z busu vystupujeme na první zastávce metra a dál pokračujeme právě metrem. Snažíme se odhadnout, kde by asi mohlo být centrum. Prospekt nezávislosti je opravdu obří bulvár. Nakonec se projdeme parkem, koukneme na budovu bývalé KGB a dáme si v jedné z mála otevřených restaurací snídani. Je tu příjemně levno, jídlo podobné tomu na Ukrajině. Snad jen s kafem by se mohli hodně zlepšit. Chvilku relax a musíme zase do metra a na zastávku autobusu, protože čas je neúprosný. Autobus navíc jede pouze 2x za hodinu. A pak jenom Vídeň, rozloučení a zase někdy na cestách…

Další výlet za hranice všedních je za mnou a opět skvělý. Střední Asie má co nabídnout, a přitom sem nejezdí zatím skoro žádní turisté. Na cestování skoro ideální země, pohodová infrastruktura, krásná příroda, levno a velká pohoda. Kazachstán jsme vzali docela z rychlíku a na Kyrgyzstán taky nebylo moc času, navíc za humny je Tádžikistán. Doufám, že se brzo vrátím…

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – jezero Sonkol

By Hondza

On 25.1.2019

In Cesty do světa, Kazachstán a Kyrgystán 2018

4. září (Cholpon-ata – Kočkor)

Dneska se posuneme zase dál, protože nás čeká závěrečná fáze kyrgyzského výletu u jezera Son-kol. Bylo by lákavé zůstat ještě na nomádské hry, ale bohužel není dost času. Jdeme na snídani a potom do prodejny suvenýrů, kde zjišťuji, že včera jsem nakoupil krapet draho. Co už, můžu si říkat, že mám třeba lepší kvalitu. Ivoš se chce podívat přímo k jezeru Issyk-kul, já po tom zase tak netoužím, ale jdeme. Předpověď na dneska byla tak možná na 16 stupňů, ale přesto se na pláži lidi koupou. Na sluníčku je docela teplo, jak ale vlezem do stínu, tak je hnedka zima. Ivoš se koupe, ale mně se moc nechce. Podle průvodce je Cholpon-ata taková kyrgyzská riviéra nejen pro místní, ale hlavně pro Rusy. V našem případě jsou na pláži hlavně obtloustlí důchodci a paní s obříma květákama (rozuměj stylová trvalá, která u nás na východě frčí už od osmašedesátýho), mladé Rusky se zcela nepřekvapivě koupou někde jinde. Nebo jim vadí, že místo plavčíka zde hlídkuje uniformovaný policista. Plovací vestu nemá, ale píšťalku ano. Takže když plaveš moc daleko, začne zuřivě pískat, a když se nehodláš vrátit, tak za tebou pošle člun kolegů. Koho měl dálkový plavec na prázdném jezeře ohrozit, to opravdu netuším. Polehávání na pláži je fajn, ale třeba se posunout dál. Proplétáme se parkem kolem budovy ROH na vokzal, kde by mohla být maršrutka do Balykchy. Z vokzalu nás posílají přes hlavní ulici, protože odtud prý něco jede. Čeká tady taxík, ale my chceme levnější maršrutkou. Tak zase jdeme zpět, abychom se za pár minut zase vrátili a sedli do sdíleného taxíku. Maršrutky asi nejsou. Jedeme hodinu, možná ani to ne a už jsme v Balykchy. Hlavní silnice jako z partesu, ale jen co se zabočí vedle, tak polňačka plná prachu. Vokzal také žádná sláva, taže jsme rádi, že další sdílený taxík se brzo naplnil a můžeme vyrazit do Kočkoru. Vzhledem k vzdálenosti je v této části země doprava docela drahá. Asi daň za kvalitní silnice. Docela překvapivě se změnila krajina, zatímco ještě kolem Cholpon-ata bylo docela zeleno, tak zde převládá vyprahlá polopoušť. V Kočkoru máme v plánu se ubytovat, vyměnit peníze, něco dobrého sníst a domluvit výlet k jezeru.
Z nějakým neznámých důvodů je limit pro výběr peněz z bankomatu velice malý, takže se může lehce stát, že klidně deset minut počkáš, než jedna osoba vybere třeba deset výběrů. V Cholpon-atě mně už došla trpělivost, protože borci vypadali, že vybírají asi milion, tady v Kočkoru jsem doufal, že paní nejsou tolik ve vatě a jednou musí s výběrem přestat. Ivoš si mezitím koupil jídlo a já furt čekám. Vybral jsem pár tisíc somů a pokračujeme najít ubytko. Nemáme to úplně blízko, ale na to už jsme zvyklý. Míjíme výstavní sochu Lenina, dvakrát odbočíme a jsme v pěkném GH. Asi nejmodernějším dům, v jakém jsme zatím bydleli, evidentně dobře zvládnutý turistický byznys se vyplatí. Necháváme na pokoji věci a jdeme se najíst do jídelny na hlavní ulici. Osmdesátkový interiér včetně soukromých kójí (doslova jako malé kupé ve vlaku) pro nerušené gastro hody. Ceny mírné, jídlo výborné. Opět paříme černý čaj, ale ne moc dlouho, protože chceme zavčas najít cestovní kancelář, kde se chceme domluvit na odvozu od jezera Son-kol. První po ruce je Jailoo turism, kde nám chlapík vysvětluje, kudy se dá z Kyzartu jít k jezeru a kde se dá přespat. Cena za taxi od jezera má do lidovky hodně daleko (45 USD), ale bohužel v pátek ráno už nebude moc času na velké rozmýšlení a nějaké komplikované domlouvání. Jdeme se kouknout ještě dál do města, kde jsou další kanceláře, ale jelikož jedna byla zavřená a v druhé nikdo nebyl, tak bylo o výběru rozhodnuto. A když už jsme ve městě, tak ještě chvilku dupeme kolem silnice až k hřbitovu, který jsme míjeli při příjezdu.
Romantika na hřbitově, některé náhrobky jsou rozhodně hodně zajímavé. Celkově pestrá směsice jednoduše nazdobených hrobů a monumentálních krypt. Zvláště v odpoledním slunci s horami na pozadí velmi fotogenické. Nazpět frčíme taxíkem, protože lenost a taky nechceme, aby nám v cestovce zavřeli před nosem. Pak už jenom nákup proviantu (chleba a ovoce) na zítřek a sehnat nějakou večeři. Jako i v jiných případech, tak i tady jak se přiblíží večer, tak najednou není kam jít na jídlo, protože je všude zavřeno. Chvilku sedíme v naší jídelně z odpoledne, ale tady nás již bohorovně ignorují, tak to musíme zkusit jinde. V bufetu kousek od cestovky mají naštěstí ještě otevřeno, beru tři kusy oroma a černý čaj. A pak už jenom jít spát a těšit se na zítřek.

5. září (Kočkor – Kyzart – Son kol)

Snídaně se podává ve vedlejším domě, kde se asi také běžně ubytovává, ale dneska je tu úplně prázdno. Máme palačinky a samozřejmě místní dokonalé marmelády. Je to tady krásný, připadám si jako u babičky na slavnostní snídani. Po ránu žádné velké vedro není, ale slunce vzduch rychle ohřívá. Je stejně zajímavé, že i když je pár stupňů nad nulou, tak není taková zima, jako když u nás je podobná teplota. Loučíme se a jdeme sehnat odvoz do Kyzartu. Na autobusáku bohužel děláme trochu chybu, když sebou necháme vláčet místním „bossem“, který nám domluvil cenu a sám si pro sebe vzal ještě všimné. Smlouvat, smlouvat, a ještě jednou smlouvat, zvláště pokud jde o taxikáře! (Ivoši, pamatuj na to! 😊) Veze nás dědula, který se pořád ptá, kam jedeme a zda jedem do Kyzart pass nebo ne. My opakujeme, že až do Kyzart city a tak pořád dokola. Fakt je, že Kyzart pass je docela vysoko a tím pádem výšlap k jezeru potom asi nebude tak brutál. Ale my se nebojíme a plán máme jasný. Zvláštní cesta, na obou stranách pustina bez jediného stromu, před námi se klikatí prašná cesta a my jedeme dál a dál. Když máme smůlu, tak chytnem Kamaz s uhlím a to se potom dusíme v prachu.
Podle mapy je Kyzart trochu jinde, než kam jedeme, ale důležité je, že jedeme správně. Ve skutečnosti podle mapy Kyzartem projíždíme a končíme až ve vesničce za ním. U Guesthouse (ano, i v poslední dědině se ubytování jmenuje guesthouse) potkáváme partu turistů a světě div se, protože se opět zdravíme “Ahoooj”.Parta z Česka bere koně a má v plánu stejnou trasu jako my pěšky. Já na koně po zkušenosti z Kolumbie jen tak nevlezu. Dědula z GH nám kreslí do prachu cesty trasu našeho výletu. Máme jít kolem mešity, nemocnice a potom pořád rovně. Mám dojem, že na tomhle výletě se ztratit nemůžeme, prostě pořád za nosem přes kopec. No, a přesto jsme se hnedka za mešitou ztratili. Bere nás hodný pán v prastarém UAZu, kterým se rychlostí chůze šineme naším směrem. Pán veze náklad cihel a je v pohodě, vůbec mu nevadí, že sotva jede. Docela nám pomohl, protože jsme se vymotali z uliček a nyní už víme, že máme zabočit ke hřbitovu a potom už uvidíme cestičku do kopců. Už máme nasazené bágly, když nás ještě odchytává pohádkový kyrgyzský dědeček, který nás zve k sobě domů na čaj a džem. A taky nám chce vnutit jurtu svého synka, které je někde u jezera. K tomu nám čmárá cosi na papírek a kreslí tři kopečky jako tři jurty. Kýváme a jdeme si po svých. Budeme rádi, když to nějak přejdeme a najdeme jakékoliv ubytování. Loučíme se, utahujeme si batohy a vyrážíme. Od hřbitova jdeme po cestičce, která nás (pevně doufáme) povede až do cíle. Vypadá to vlastně děsně jednoduše, přejdeme tento menší hrbek a za chvilku nemáme co dělat. Až na to, že jsme nyní v 2200 metrů nad mořem a pravděpodobně se dostaneme o tisíc metrů výš, možná ještě víc.
Dupeme pomalu ale jistě. Každý svoje tempo ve svých vlastních myšlenkách. Míjíme našeho dědu, který nakládá seno. Něco na nás gestikuluje, asi není spokojen s výběrem naší trasy, která nevede k jeho jurtám. U potůčku dáváme první pauzu, hlavní kopec jako by se vůbec nepřibližoval. Parta Čechů na koních nás dohnala, nejedou na koních nijak výrazně rychleji, ale mají tu výhodu, že koník se tak rychle neunaví. Následující hodiny asi nebudu podrobněji popisovat. Prostě jsme šli, každý svým tempem, krok za krokem. Občas pauza, svačina, vydechnout a zase dál. Pro mě je nejhorší, když zastavím a tělo se uklidní, tak potom když opět pokračuju, tak se může srdce rozskočit. Chvilku potom trvá, než se tělo uklidní a najedu na strojové tempo.
Naši kolegové na koních už jsou asi v cíli, když jsme konečně na kopci. Ta odměna! Ten pocit! Před námi blankytně modrá hladina jezera Son kol, za námi v dáli Kyzart a vedle nás údaj 3360 m.n.m. Selfíčka a vítězné pocity. Nyní už nás čeká jenom sestup k jezeru, ubytování a koupačka. Na vršku dost fouká, tak jdeme trochu dolů, kde si dáváme oběd ze zásob po zásluze odpočíváme. Sestup k jezeru už je velká pohoda. Kličkujeme mezi mokřady a stády koníků. Fotíme a těšíme se k jezeru, kde už na nás vykukují naše jurty. (Nakonec jsme ušli 17 km a vystoupali cca 1200 výškových metrů: https://www.sports-tracker.com/workout/janpernica/5b91ec8b8bfe5d12bdbe0c7b). Idylu trochu hyzdí lodní kontejner vedle jurt, ale co se dá dělat, idylka nedotčené krajiny bez závanu civilizace je v dnešní době už dost daleko. Jurta bude podle stavu plsti rozhodně staršího data, ale to nám nevadí. Důležité je, že tady je plno dek, protože ty budeme určitě během mrazivé noci potřebovat. Házíme bágly dovnitř a jdeme se koupat. Teď nebo nikdy! Jak může být voda studená netušíme, ale to je snad lepší. Zahřívá nás euforie z výstupu a taky odpolední slunce. Holky kousek od nás musí mít asi velké divadlo. Do vody to ještě jde, ovšem jak si tělo uvědomí tu strašnou zimu a chce se dostat po kluzkých kamenech ven, tak to je teprve ta pravá legrace. Osvěžilo! Navíc, kdo může říct, že se letos v létě koupal ve třech tisících? A ještě běhá po planině bosky a potom má co dělat, aby vybral všechny bodlinky z chodidel? Jdeme se zahřát do jurty a potom na prochajdu než zapadne slunce. Místo je to opravdu magické, tedy až na tu zimu, která nastává okamžitě poté co zapadne slunce. To už je na všechny vrstvy, které mám v batohu a ani tak to není úplně komfort. Ale to půjde, zvyknem si, nejsme žádný bábovky.
Večeři máme až na půl osmou, když už je skoro tma. Paní nás volá do vedlejší jurty, kde na náš čeká zeleninová směska s masem, trochu tužší chleba a samozřejmě nezbytný černý čaj a marmelády. Po chvilce přichází i naší čeští spolucestující, kteří sice nemají večeři, ale přišli aspoň na čaj. A hlavně mají slivovici. V této nadmořské výšce i dva loky dělají svoje. Chvíli kecáme a jdeme brzo spát.

6. září (Son-kol)

V noci rozhodně největší teplo nebylo. Nákrčník jako čepice se docela hodil, ovšem vlněné deky fakt hodně hřály, takže se spalo krásně. Tedy až na noční výlet na záchod, protože to neznamená jenom vstát, ale komplet se obléct, přežít pár stupňů nad nulou, nezabloudit, nezmrznout, vrátit se na nazpět a usnout. Ještě, než jsme usnuli, tak třetí postel obsadil průvodce našich kolegů z Česka. Ivoš si stěžoval, že do něj v noci kopal, a prý že „plastik bum bum“. To není žádný dvojsmysl – překvapivě – ale igelit, kterým je omotaná jurta na jednom místě a ten vlivem větru celou noc bušil do stěny jurty.
Ráno ovšem stojí za to a je z těch, na které se nezapomíná. Jezero, slunce, ticho a klid. Totální zen, myšlenky někde daleko a díky někomu neznámému, že máme možnost takových zážitků. Jdeme na snídani, protože je potřeba se pořádně prolít čajem a načerpat marmeládovou sílu na dnešní pochod. Dneska to bude takzvaně „na klid“. Čeká nás zhruba dvacetikilometrová prochajda kolem břehu jezera do hlavního kempu s jurtama, kde přespíme a zítra odjedeme nazpět do Kočkoru.
Po snídani ještě chvíli zevlíme, pomalu balíme věci a vyrážíme na cestu. Naši spolucestovatelé teprve balí stany, mají dneska na plánu kratší trasu, ale i tak s plnou polní si docela máknou. Sem tam pauza, focení, kochačka. V podstatě kopírujeme břeh jezera a jdeme a jdeme. Chvílema docela fouká, takže to není zas tak úplně příjemné. A hlavně cílové jurty jsou pořád tak malé a nijak se nepřibližují. Co se ale přibližuje, jsou tmavá oblaka s deštěm, které jdou odněkud z místa našeho dnešního noclehu. Říkáme si, že nás to obejde, ale obejít nás to nemusí a tady na planině se rozhodně nemáme kam schovat. Sem tam potkáme nějaké jurty, to ano, ale stejně zmoknout nechceme. Máme asi hodinu, možná hodinu a půl do cíle, když stavíme u jednoho z tábořišť, že si dáme čaj. Paní nás uvádí do jídelní jurty, kde je po obvodu dlouhý stůl připravený pro hosty, kteří by snad měli každou chvíli přijít. Ale ti nepřicházejí, protože je po sezóně, a tak za dva nebo tři týdny to tady jurtaři zabalí a zaženou stáda do údolí do tepla.
Dáváme čaj, nějaké sušenky a chipsy, které ale nechutnají jako chipsy a vyrážíme dál. Mračna se přibližují a my dusáme do cíle, co nám síly stačí. Doposud jsme měli na počasí štěstí, a to nám v podstatě vydrželo, až do konce, protože když už to vypadalo, že doopravdy zmokneme, tak se objevilo auto, která nás vzalo až do našeho cílového kempu. Shodou okolností, které úplně neumím vysvětlit, nás vzal týpek přesně z naší jurty. Náhoda? Nemyslím si. Jsme rádi, že máme dnešní pochod za sebou a před sebou už jenom kochačku, teplo jurty a jídlo. Sedíme v jídelním stanu, pijeme čaj a čekáme až přestane pršet. Je to tady již komerčnější, ale pořád tak nějak v normě. Déšť nemá dlouhého trvání, takže se můžeme jít zase kochat. A že to nyní stojí za to. Mraky, světlo, slunce, tmavé mraky, jezero před námi. Neskutečná hra odstínů a světel před západem slunce začíná. Snažím se vše vyfotit, i když vím, že to nejde. Jediný spolehlivý foťák je moje mysl. Užívám si každou vteřinu a znovu si říkám, jaké mám štěstí, že mám tolik možností a můžu tady být a tohle všechno vidět. Tady u jezera není vůbec žádný signál, nicméně nedaleko je malý hrbek, nebo spíše opuštěný základy nějakého domu, kde malý signál evidentně je. Začínají se sem totiž trousit lidi, zvedají mobily a snaží se chytit signál pro kontakt s vnějším světem. Já to ani nezkouším, vlastně jsem rád, že tyhle tři dny jsem naprosto offline. Rychle se stmívá, a ještě rychleji se ochlazuje, no a my jdeme na večeři. Domlouvám se, kdy bude zítra snídaně, protože taxi pro nás přijede už na 7:30 a jak bývá v těchto krajích dobrým zvykem, tak jdeme brzo spát. Poslední dobrou noc v Kyrgyzstánu.

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – World Nomad Games

By Hondza

On 23.1.2019

In Cesty do světa, Kazachstán a Kyrgystán 2018

3. září (World Nomad Games – Cholpon-ata)

Dneska se nikam daleko necestuje, protože vyrážíme na nomádské hry. Snídaně z vlastních zdrojů, pohledy s sebou a vyrážíme. Nejdříve jedeme na poštu, máme to ostatně kousek. Je otevřeno a zavřeno zároveň, takže máme smůlu. Prostě přijde zítra. Přes obchod se suvenýry a výměnu peněz se obloukem vracíme na vokzal, kde čekáme, že bude přistavena pohodlná maršrutka, kam si pohodlně sednem a pojedeme do Kyrchyn valley za nomády. Cože, maršrutka nikde? Máme jako jet taxíkem? Nebo počkáme? Sami tu rozhodně nejsme, ale asi jsem čekal větší davy, tak docela v pořádku. Nakonec ani dlouho nečekáme, po chvíli maršrutka přijíždí, následuje ostrá strkanice a vyrážíme. Já dokonce sedím, takže pohodě. Ivoš vráží hlavou do stropu, ale taky jede. Člověk by neřekl, kolik síly bude v bábuškách, když dojde na tlačenici. Jedem snad dvě hodiny, jednak to úplně blízko není a potom jsme pořád v koloně, a to máme vážně dobrého řidiče, který předjíždí, kdy může.
Závěrečná část je po polní cestě do údolí. Oba vyhlížíme cíl a když jsme konečně na místě, tak nám z velkolepých rozměrů údolí, množství lidí, aut a jurt trochu padá brada. Tohle je vážně velký. Davy aut a lidí směřují do údolí v takovém zvláštním chaosu, i když se zdá, že všechno vlastně funguje. Jdeme za davem. Vstupné se nevybírá, jedinou oficialitou je rychlá rentgenová prohlídka a kontrola fotoaparátu. Fajn, že tady jsou v pohodě a nikdo neplaší s terorismem. A jsme v areálu a tady už je to velký. Desítky jurt, nomádů (nebo se aspoň tváří jako nomádi) v tradičním oblečení, tanečky, jídlo, zpěv. Jednoduše jsme na začátku vůbec nevěděli, kam dřív skočit. Všechno dneska evidentně směřuje k slavnostnímu zahájení tady v údolí. Proč bylo včera jedno zahájení ve městě a dneska je druhé tady, to těžko říct. Tam to bylo asi ofiko a tady už se jede víc etno. Ale ofiko je to zde i tak hodně, vrtulníkem přilétá prezident Kyrgystánu a je tu množství limuzín, které se prodírají davy a všudypřítomným prachem. Není úplně jasné, co se kde děje, a co se kde bude dít. Program akcí nikde napsaný není. Třeba v jurtách na začátku jsou připraveny hostiny, stoly se doslova prohýbají jídlem, ale my vůbec netušíme proč. Teda kromě toho, že ta hostina není pro nás. Až na konci dne jsem se někde dočetl, že to byla soutěž (asi). Na oběd dáváme plov z obřího uzbeckého hrnce a jinak se touláme a fotíme. Byl to právě plov, který až příliš výrazně pozdravil můj žaludek a donutil mě zažít něco, co jsem úplně neplánoval. A to bleskový sprint po obrovské pláni k záchodům. Nějak naivně jsem čekal všude toi-toiky a vcelku očekávatelně jsem nic podobného nenašel. Takže běžím k nejbližšímu WC kontejneru (jak to jinak nazvat?) doufajíc, že fronta bude krátká a moje trávící ústrojí ještě chvíli trpělivé. V podstatě obě se naštěstí vyplnilo, ovšem stálo to za to. Přiběhnu, paní zaplatil pár somů a během chvilky jsem uvnitř, jsou jsou dvě umyvadla, tak čtyři až pět mušlí a stejný počet „open space kabinek“. Fíha, zapomeň Honzo na naše západoevropské soukromčo zavřených dveří, jde ti o čisté trenky. Trochu doufám, že na mě aspoň vyjde kóje nejdál od dveří, protože přece jenom zadřepnout přímo u vchodu není zcela nutný. Uff, vyšla, aspoň že tak. Další detaily celé akce asi netřeba, snad jen, že jsem si to celé zopakoval ještě o pár hodin později s tím rozdílem, že k WC kontejneru to bylo tak dvakrát dál a moje zažívání trpělo o dost víc. Ale co, tohle prostě patří k cestování.

Zahájení bylo velkolepé, Ivoš to komentoval, že to je jak vinobraní ve Znojmě a měl v podstatě pravdu. Byť tady se o dost více (a hlavně rychleji) jezdilo na koních a zpívalo v jakémsi nesrozumitelném kyrgyzském barytonu. Zpěvy, tance, pověsti, ukázky jízdy, chrabré výkony, akrobacie a davy diváků kolem. My se koukáme z dálky a povětšinou toho moc nevidíme. Kolem čtvrté divadlo pomalu končí a my jdeme dál, protože budeme muset za chvíli nabrat kurz nazpět do města a je jasné, že doprava bude chaos a hlavně chaos. Takže nakoukneme do etno jarmarku, kde je všechno možné i nemožné a mají to i docela drahé. Lezeme na obrovskou věž, z které máme krásný výhled na celý areál. Jak si tak lezu po kulatině, tak zcela po evropsku dumám, kolik je celková nosnost stavby. Líbí se mě, že tady se prostě na naše přehnané opatrnictví ještě nehraje. Minimum zákazů, nařízení a pásek omezujících vstup (kromě toho, když jedou papaláši, tak to potom jde vše stranou) a víc spoleh na vlastní úsudek a rozum, čemuž jsme u nás asi trochu už odvykli. Zapadá slunce, začíná být chladno, a to je znamení k tomu, abychom šli na parkoviště sehnat nějaký odvoz nazpět do Cholpon-aty. Matně tuším, kde jsme vystupovali z maršrutky, ale stejně se v tom chaosu ztrácíme. Všude se víří prach, nad areálem je doslova prachová deka. Poptávka produkuje nabídku, takže ani dlouho nečekáme a jsme osloveni podnikavcem, jenž přijel sedmi místným autem, které za krásné dva tisíce somů pojede nazpět. Jedem my dva spolu s partou z Německa a jedním Australanem. Každý jsme dali asi 300 somů, což je v přepočtu na naše penízky asi čtyři eura. Chlapík neumí ani slovo anglicky, ale to nevadí, protože má Google translator, kam nahraje svůj vzkaz a mobil to přetlumočí do angličtiny. Takže se třeba dozvídáme, že tady se pěstuje ta nejlepší marihuana. Žel nabídka tohoto typu již nepřišla. Nejedeme cestou kudy jsme přijeli ale opačným směrem přes kopec do druhého údolí. Tím jsme celou cestu trochu zrychlili, protože jsme se vyhnuli koloně z údolí, ovšem na hlavní silnici je i tak šňůra aut. Toho se ale náš řidič vůbec nebojí a prostě v protisměru všechny předjíždíme. Praktická výhoda širokých silnic. Nazpět v Cholpon-atě jdeme už jenom na večeři do stejného podniku, kde jsme byli ráno na čaji. Už mají docela vyjedeno, ale plov nebo lagman je vždy. Hospoda patří evidentně celé rodině, matka vaří a dvě malé dcera obsluhují. Po jídle jdu ještě do lékárny pro prášek na žaludek, průjem a podobné a budu doufat, že už mně bude zítra líp. Paní v lékárně neumí anglicky ani ahoj, takže ještě, že máme ten translátor. Pokynům vůbec nerozumím, ale opět, ještě že mám ten translátor, kterým pokyny vyfotím a nechám si přeložit. Prášek, pomodlit se a na kutě. Máme toho dneska oba dost. Sice jsme neviděli žádný sport, což je dost škoda, ale i tak nám celá akce splnila očekávání hodně nad sto procent. Mělo to atmošku, sice trochu chaos, ale to k tomu patří. Příští hry budou za dva roky v Turecku, kde si z toho Erdogan udělá asi svoji spartakiádu a už to nebude určitě tak dobré.

Kazachstán a Kyrgyzstán 2018 – Jyrgalan a Cholpon-ata

By Hondza

On 14.1.2019

In Cesty do světa, Kazachstán a Kyrgystán 2018

1. září (Karakol – Jyrgalan)

Balíme věci, jdeme za panímámou na snídani (dneska jsou volská oka) a honem na autobusák, odkud nám jede maršrutka do Jyrgalanu. Je tu docela mrtvo, obchody teprve otevírají, tak kupujeme aspoň hrozny a chleba. Jyrgalan je vesnička na konci světa, která má to štěstí a smůlu zároveň, že je uvedena v průvodci Lonely Planet, tím pádem se stala docela populární a většina osazenstva maršrutky jsou cizinci. Platí se 100 somů za osobu a potom asi dvacka za větší batoh. My s malými baťůžky platit nemusíme, což ale neplatí o dvojici z Francie, která má dohromady jeden velký batoh, ale řidič jim nerozumí a myslí si, že každý z nich má jeden batoh a ten druhý se snaží zatajit. To ho naštve a z busu je vyhodí. Zvláštní, protože 20 somů za batoh je opravdu pár korun.
O dvě hodiny později konečná pod horami v Jyrgalanu. Nádhera. Na zastávce cedule od US AID s nabídkou homestay (guesthouse), většina lidí z busu jde hlavním směrem do vesnice, zatímco my to bereme přesně naopak nad vesnici, kde by měli být také dvě možnosti ubytka. Trochu bloudíme, protožežádná cedulka nebo někdo, koho bychom se mohli doptat. Konečně nás GH nacházíme, je sice otevřeno, ale doma nikdo. Tak chvilku čekáme a doufáme, že někdo ukáže.Není mně vůbec dobře a nikam dál se mně už rozhodně nechce. Paní se nakonec ukazuje, byla splknout se sousedkama o barák vedle. Spaní je v pokojíčku v patře za 700 somů, přičemž snídaně je v ceně a večeře za 300 somů. Jsme spokojeni, Jyrgalan vypadá úžasně a paní domu je taky moc sympatická. Méně sympatické je, že je mně fakt divně, tak ani nechutnám nabízené jídlo a jdu si nahoru lehnout. Ivoš jde na obhlídku, já zůstávám, abych nabral sil. Asi jsem snědl něco hodně divného, nebo mám otravu z jídla, protože takové blitíčko, to se jenom tak nevidí. A k tomu okamžitá brutální slabost. Požádal jsem paní domácí o černý čaj a dostal jsem ještě červenou tabletku (asi) na průjem. Není mně sice vůbec dobře, ale říkám si, že tu přece nebudu jenom tak ležet a jdu se podívat ven a třeba koupit v obchodě chleba. Těch pár set metrů bylo pekelných, myslel jsem, že to prostě nedojdu nazpět. Slabost, ostré slunce a nadmořská výška dělají svoje. Potřebuji spánek a klid. Lehám do peřin a doufám, že bude líp. Ivoš mezitím výletuje a já mu závidím, protože je tady neskutečně nádherně. Naštěstí spánek a klid pomáhají, večer už je to lepší, takže i večeři (paní domácí připravila skvělé oromo) jsem schopen z půlky sníst. Zatímco mně už je líp, tak něco podobného, co jsem prožíval před pár hodinama já, nyní padlo na Ivoše. Přišel, lehnul a druhého dne nevstal. Podezření padá na vajíčka od paní domácí z Karakolu. No, co už, hlavně že se cítím líp. U večeře vykládám s Polkou a Španělem nejen o cestování a blížících se nomádských hrách. Vtipné je, že přijeli stejným letem z Budapešti do Astany a jeli také stejným nočním vlakem do Almaty. Poslední černý čaj a jdem spát. Ráno bude dobře a půjdeme na výlet.

2. září (Jyrgalan – Karakol – Cholpon-ata)

Ráno jsem skoro jako rybička, Ivoš je už taky docela v pohodě, i když ani v jednom případě to stále na nějaké extra dlouhé výšlapy není. Snídám oromo ze včerejška a už se cítím docela dobře. Co s načatým dneškem? Zůstaneme v Jyrgalanu nebo se posuneme dál? Sám nevím, na jednu stranu je pěkně a dalo by se tu úplně bez problémů relaxovat. Na straně druhé se ani jeden necítíme ještě úplně na sto procent, takže nějaké větší akce by dneska asi v úvahu nepřipadaly. S těžkým srdcem vítězí nakonec odjezdová varianta s dovětkem, že se sem třeba ještě někdy podívám. Maršrutka jede 3x denně, brzo ráno, v 11:30 a potom myslím, že o půl páté. Vůbec je překvapivé, že tu mají pevný jízdní řád. To jsem ani nečekal. Ivoš dopo ještě odpočívá a já se jdu podívat na chvilku po okolí. Totálně rozjímací chvíle. Ticho, klid, výhled. Koně, ovce, krávy. Teď projelo jedno auto. Nyní míjím stádo ovcí. Nádherná dokonalost. Jen nerad se vracím zpět na pokoj. Loučíme se s paní domácí, ještě společnou fotku a jdeme na maršrutku.
V Karakolu se loučíme s našima spolunocležníkama z Jyrgalanu a jdeme se naobědvat na trh. Paní, u které jsem jedli měla vše pěkně navařeno, takže stačilo ukázat a už jsme mohli hodovat. Po obědě bereme taxi na autobusák (Karakol je hodně rozpláclé město), odkud pojedeme další maršrutkou do Cholpon-ata, protože dneska začínají World Nomad Games. Počítám, že tam bude celý Kyrgystán a vlastně nevím, zda čekat nějaké velké etno nebo spíše velkou komerci. Cesta ubíhá pěkně rychle až před Cholpon-atu, kde je najednou plno aut a objížďky kvůli zahájení nomádské olympiády. Když VIP, tak pořádně a rovnou zavřeme celou silnici. Takže to probíhá tak, že když jede někdo významný, tak se celá široká hlavní silnice v obou směrech uzavře a všechna auta musí zůstat v bočních ulicích. Kdo si tuhle akci hodně užívá je policie, která je vybavena píšťalkami, a tak se píská a píská. Horší to mají řidiči, kteří bez ohledu na to, jak mají drahé auto musí čekat. A zatímco v Karakolu aut moc nebylo a spíše jsme viděli ojeté šunky, tak zde je to samý Lexus a jiná luxusní auta. Máme při příjezdu docela štěstí, že musíme jenom na jednu objížďku a jinak se vezeme bez přestávky až do centra k vokzalu.
Mám podle bookingu vytipované jedno ubytko, ale nebylo to vůbec nutné, protože poptávka zatím vysoce převyšuje nabídku, tak nás ubytovává paní v GH na stejné ulici a každý máme svůj vlastní pokoj s TV a koupelnou za nějakých 700 somů. Původní plán bylo podívat se na zahájení, ale tam jsme ani nedošli, protože ten, kdo neměl lístek byl nějaký kilometr před stadionem zastaven a prostě smůla. Docela máme oba chuť na rybu, tak jdeme náhodně do jedné docela pěkné restaurace, kde bylo plno lidí, ale bohužel tentokrát plno lidí neznamenalo kvalitu, ale fakt, že hospoda byla zmíněná a doporučená v Lonely planet. Takže v Cholpon-ata do restaurace U Rybaka rozhodně ne. Celkově předražené a jídlo slabota. Tak vysušenou rybu jsem v životě nejedl a Ivošův pstruh byl taky z kategorii spíše bez chuti. Aspoň, že pivko ušlo. Žádné velké teplo po západu slunce není, na zahájení se nepodíváme, tak jdeme spát.

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – Karakol a Jeti Oguz trek

By Hondza

On 9.1.2019

In Cesty do světa, Kazachstán a Kyrgystán 2018

30. srpen (Charyn Canyon – Kegen – Karkara border – Karakol)

Kosa jako svině! No nějak jsme to přes noc dali, ale ještěže už je ráno. Vypadá to, že bude pěkně, tak jenom počkat, až sluníčko dorazí až k nám na dno kaňonu. Dorazilo, my se ohřáli, ale jelikož snídani nemáme, tak bez velkého rozjímání se balíme a dupeme nahoru, abychom se brzo dostali na hlavní silnici a mohli pokračovat dál třeba až do Kyrgyzstánu. Ani jsme se moc nezapotili a už nasedáme do turistického vozítka, které jede jako na zavolanou. To je ale krásné asfaltové parkoviště. Čím více turistů, tím lépe, že jo? No ještě, že ta silnice není ještě hotová.

Bydlí v té noře sysel nebo svišť? Opravdu zásadní otázka, která nás provází při pohledu na tisíce děr všude kolem. Jak dostaneme sysla nebo sviště ven z nory? Nijak, bude stačit štěstí. Stejně jako my po ránu, tak i sysel nebo svišť má rád sluníčko. Jsme jak myšky (doslova) a čekáme, až se některý z hlodavců vystrčí čumák. Fotit hnědé zvíře na hnědém pokladu není úplně dobrý nápad. Jdeme dál, ale naštěstí nijak daleko, protože nás bere nás auto s dvěma Francouzema. Borci patří k repre týmu futsalu, ale zatímco hráči už jsou doma, tak pánové z realizačního týmu se rozhodli udělat si výlet. Prý jsou Češi ve futsal lepší. Fotbalová konverzace nám vydrží akorát tak na křižovatku, kde už na nás čeká…hádej kdo? Naše včerejší taxi s tím samým řidičem. Tomu se snad nedá říct ani náhoda. Ivoš se raduje, že bude mít nazpět mikinu, ale bohužel smůla, protože pán ji nechal v Almaty. Řekl bych, že vnoučkovi bude určitě slušet. Po včerejšímu cenovém úspěchu to na nás zkouší znova, ale už se nedáme a platíme do Kegenu běžnou cenu. Bylo deset, když jsme dorazili do Kegenu. Zatím jde všechno podle plánu. Tady na křižovatce na konci světa se chceme trochu najíst a budeme pokračovat na opuštěný hraniční přechod Karkara. Obyvatelstvo je už velice čínské a celé městečko je v podstatě jedna velká křižovatka, kdy jedna cesta vede do Kyrgystánu a druhá do Číny. Kromě hladu musíme pořešit ještě fakt, že nemáme skoro žádné peníze a na bankomat to tady úplně nevypadá. No nejdříve to jídlo, to je důležitější. Ivoš dostává lagman (nudle s masem a zeleninou) a já si dávám manty plněné masem. A zase černý čaj, ten se neomrzí. Po jídle následuje méně příjemná část pobytu, a to domluva s taxikářem a sehnání peněz. Taxi na hranice je výnosný byznys, takže s tím nebyl problém a peníze nakonec taky v pohodě, protože na poště byl bankomat. Už si bohužel přesně nevzpomínám, ale taxi stálo tuším 7 nebo 8 tisíc tenge. Nijak daleko to není, ale když v podstatě neexistuje žádná doprava, tak co naděláme? Cestou necestou, za chvíli jsme na hranici. Tady potřebujeme ovšem větší štěstí, protože pokud ho nebudeme mít, tak tu pěkně dlouho zakempujem. Ale zase když se dívám na okolní krajinu, tak by to tak špatný taky nebylo. Hraniční přechod, který je otevřen pouze přes léto má prostě svoji poetiku. Vítá nás salutující mladý voják, který nám zkontroluje pasy a posílá nás o 50 metrů dál, kde si vezmou imigrační kartu a dostaneme výstupní razítko. Před námi jsou dvěma auta, týpek s Volvem právě odjíždí, ale to druhé by nás mohlo vzít. Mohlo? Ne mělo, prostě musí! Kvaltujeme na kyrgyzskou stranu, kde se usmějeme do kamery a ihned dostaneme razítko. Rychle a s úsměvem, ovšem hlavně nás auto vezme až do Tyupu.

No to je paráda. Jedeme tak kvapem, že ani nestíháme udělat fotku hraničního přechodu. Hranice neznamená jenom přechod z jednoho státu do druhého ale i jakýsi geografický zlom. Zatímco na kazašské straně byla všude holá step, tak na kyrgyzské jsou nádherné kopce a pastviny plné skotu a koní. V podstatě celá cesta až do chvíle, kdy jsme přijeli na asfalt je naprosto úchvatná. Nevím, kam se dívat dřív a člověk by nejraděj pořád fotil nebo zastavoval. Paní se synem nás veze až do Tyupu, kde si nestihneme ani odskočit a už na nás volá chlapík, zda nechceme vzít do Karakolu. Nám se to hodí, tak není co řešit. Nakonec ani ubytování hledat nemusíme, protože nás řidič bere k svýmu kámošovi, kterej provozuje guesthouse. Není to úplně v centru, ale dojít se to dá a když tak si vždycky můžeme vzít taxi za 70 somů. Anglicky tu nikdo nerozumí ani slovo, ale tak nějak jsme se dohodli na 1300 somech za noc. Dneska nám prostě přálo štěstí, klikatou cestu z Charyn kaňonu jsme zvládli v rekordním čase. Co teď? Měli bychom něco sníst a vyměnit peníze, protože nemáme ani jeden kyrgyzský som.

Karakol vypadá jako docela příjemné ale hodně roztahané město. Moc pěkné jsou staré přízemní baráčky, které mají často vyzdobené fasády nebo okna s modrými ornamenty. Do centra je to docela slušná půlhodinová procházka. Měníme v bance € za somy a jdeme na trh něco sníst. Ulička – na jedné straně bouda s kuchyní a naproti jídelna. Dobré jako vždy. Dalším úkolem dnešního odpoledne je sehnat místní simku. Místní mně posílají do Beeline. Na první pokus se nedaří, protože nejede net, ale v druhé pobočce je už všechno v pohodě a během chvilky mám super levný internet 4 GB na týden asi za euro a půl. Jasné, že pokrytí někde v kopcích asi nebude, ale i tak – 100 somů na týden!? S internetem je hnedka veseleji, teda jak komu. Ivoš má zrovna špičku, takže bleskově hledáme veřejné WC, což je problém. Nakonec končíme v hospodě naproti Destination Karakol. Dáváme nějaký saláty a klasicky černý čaj. V Destination Karakol jsme byli taky, páč máme v plánu nějaké výlety a nebude špatný to trochu zkonzultovat. Dlouho jsme čekali, než chlapík vyřídí holky z Francie, které si zařizovali vícedenní trek patrně k Altyn Arashan. My jsme v plánu využít služeb Destination Karakol neměli, takže borec se s náma nepáral. Sdělil nám, že můžeme jít kamkoliv a je to na nás kam půjdem. Aspoň, že Altyn Arashan nám rozmluvil. Při odchodu potkáváme starší pár z Česka, který se právě odtama vrátil. Všichni tu mají super vybavení a obří bágly. My máme malé batůžky a taky to zvládáme. Místo vícedenních treků si holt uděláme nějaký jednodenní výšlap. Kromě trajdaní po městě jsme ještě stihli nádherný dřevěný kostelík, kde jsme potkali – ano, další Čechy. Holky tu budou měsíc, hlasitě závidíme. Na závěr dne kupujeme pohledy ve Fatcat café vedle Destination Karakol a vyrážíme k domovu. Jsme cca v 1800 m.n.m., takže jakmile zapadne slunce, tak se okamžitě dost citelně ochladí. To nám ale nebrání zajít ještě na pivko. Prostředí sice jak z laciné diskošky, ale místní to mají evidentně rádi a chodí sem slavit nebo jenom tak pařit. Pivo bylo poněkud mdlé, jak by pravil znalec Na GH nás ještě před spaním odchytl pan domácí, dáváme čaj a pár minut kostrbaté konverzace. Od synka a jeho translatoru jsme se dozvěděli, že jsou Ujgurové a pantáta pro změnu pěl ódy na Putina. Hmm, tady asi hovory o politice raděj nepovedeme. Vovka má prý velké svaly a Lukašenko je taky frajer. Tak snad radši dobrou…

31. srpen (Karakol – Jeti Oguz)

Ráno máme na zavtrak (=snídani) blinčiky (=palačinky), na které so oba dopřáváme vydatně džemu, protože dneska bude rozhodně energie potřeba. Marmelády jsou tady prostě nej. Sladký a strašně dobrý. Po snídani drámo s panem domácím, který se ukázal být trochu vykuk a jeho cena 1300 somů nebyla za pokoj, ale za osobu. Tím nás trochu namíchl, tak zvažujeme, že půjdeme jinam. A za 1000 na osobu zůstanete? Stěhovat se nám ráno nechce, tak ok, ale příště to na nás už nezkoušej!

Ráno je venku dost čerstvo, ale dá se to na sluníčku vydržet. Bereme si taxíka za 70 somů na vokzal, kde nás odchytává další taxi. Chvilka smlouvání a jedeme. Kromě nás jede ještě postarší Rus, který taky dost smlouvá, ale na rozdíl od nás nesouhlasí hnedka s první částkou, ale chce zastavit, vystoupit a teprve potom se s řidičem domluví. Jak se ukazuje o pár chvil pozděj, tak to nebyl ani tak tvrdý vyjednavač, ale pán už měl svoji ranní špička. Během cesty do Jeti Oguz vypařil zbytek vodky a začal vymýšlet blbiny. Oba dva výtečníci (řidič nebyl ožralej, ale sympoš to taky rozhodně nebyl) do nás hučí, ať s nima jedeme dál až vodopádům, ale to ani omylem. Navíc jak zjistili, že jim něco rozumíme, tak začali divně šeptat, což bylo divný. Jdeme pěšky a dejte nám pokoj.

Jeti Oguz Kurort je konečná u lázní, a hlavně úžasné červené skály. Modrá obloha, sluníčko a pořádně čerstvý vzduch. Aby ne, když dneska výlet startujeme ve dvou tisících nad mořem. To mimojiné znamená, že vystoupání každého brdku bolí a docela se zapotíme. A taky se můžeme dneska pěkně spálit, teda aspoň já. Ty skály jsou prostě boží, nemůžu se vynadívat a pořád mám pocit, že bych to měl vyfotit ještě jinak, lépe a z jiného úhlu nebo s jinou expozicí. Máme před sebou dneska odhadem dvacet kilometrů, tak tu zase nemůžu cvakat věčnost. Vyrážíme!

Jestli jsme někdy byli oba fascinování stádem ovcí, tak to bylo právě tady. Stovky a stovky ovcí před námi. Dva pastevci na koních je dirigují a ovečky postupně klušou na místo dnešní pastvy. A my jsme taky jak dvě ovce, stojíme a fotíme. Fantastické představení. No pokračujeme dál. Cestu mám naplánovanou podle offline mapy.cz, tak se ztratit nemůžeme. Kravičky, koně nebo ovce. Prostě si tu jenom tak běhají a pasou. Mají báječný zvířecí život, tedy aspoň do doby, než skončí na jatkách. Chvílí jdeme po pastvině, chvíli lesem ale pořád nahoru. Na jedné z kýčovitých vyhlídek obědváme chleba a sýr. V tento okamžik prostě nemůže být líp. Nikde ani noha, kromě těch zvířecích a fantastická příroda kolem nás. Asi aby nám po obědě rychleji slehlo, tak Ivoš vymyslel, že si vyšlápnem na kopeček přes námi, protože odtud určitě uvidíme jezero Issyk-kul. Tím se po strmém výšlapu dostáváme do 2600 m.n.m bohužel ovšem bez výhledu. Společnost na vršku nám dělají krásní koně. Jak ti sem vydrápali? Pokračujeme dál a už se docela těšíme až v budeme trochu klesat do údolí. Slunce docela praží a moc vody už nemáme. Konečně se cestička stáčí doprava a my klesáme k řece a jurtám v údolí. Sem už se dá dojet docela pohodlně autem a udělat si u řeky třeba piknik. Na koupačku v divoké horské řece to ale určitě není, nebo je, ale jen pro hodně otužilé. Zpátky do Jeti Oguz Kurort jdeme kaňonem podél vody. Vodu jsme nabrali v jednom prameni a hnedka se jde líp. Celkem jsme dali necelých 20 km, což nám na rozchození ve vyšší nadmořské výšce docela stačí: https://www.sports-tracker.com/workout/janpernica/5b891fdcb99d964e427ddea7 Zpět ve vesnici potkáváme zase další partičku z Česku. Chvíli oddechneme, já zapěji ódu na Cocacolu a s nově nabytou energii jdeme na taxi nazpět do Karakolu. Žádné velké smlouvání se opět nekonalo, protože jsme neměli vcelku moc na výběr. Dalo se samozřejmě stopovat, ale my už jsme viděli někde na dobrém jídle. Přece jenom únava už dělá svoje. Večeříme ve velkém stanu, který je patrně pro letní sezónu přebudován v restauraci. Oba máme variantu lagmanu. Nejede mně internet, tak se jdu zeptat do prodejny, protože mám podezření, že jsme nezaplatil paušál na týden. Je to jinak, v celé zemi prostě vypadl internet. Hmm, s touhle variantou jsem úplně nepočítal. Tak aspoň vím, že až zase příště nepojede, tak chyba nebude na mém přístroji. Po večeři bereme opět taxi na GH, kde už je energie tak akorát na sprchu, chvilku s internety a spát.