Aksaray, Ihlara valley a Güzelyurt
Podle jízdního řádu jsme měli být v Aksaray před sedmou, ovšem už v šest nás budí stevard, že jsme na místě. Na autobusáku je minimum lidí, žádné malé autobusy naším směrem, takže musíme do centra, odkud jezdí minibusy naším směrem. Původní plán byl, že pojedeme do Güzelyurtu, kde se ubytujeme, ovšem první jede bus do Ihlary, takže je třeba změnit plán. Nejdřív bude výlet do údolí Ihlara a potom se někde ubytujeme.
Turecko v nedávné době přišlo na to, že na turistech se dá dobře vydělat a napálilo vstupné na nejpopulárnější místa do vysokých eurových výšin. Vstup do přírodního kaňonu Ihlara je pro cizince 15€, pro místní pár drobných lir. Systém dvojích cen mě nikdy nepřestane iritovat. Ovšem tentokrát jsem kapituloval a zaplatil. Procházka je to pěkná, ale za 15 euro? Ráno jsme byli v kaňonu ještě víceméně sami, v poledne při cestě nazpět potkáváme desítky místních návštěvníků. Cizinců je minimum. Moc bych si přál, aby se Turkům tento dvojí metr nevyplatil. Bohužel v dnešní době overturismu je to asi jenom moje přání. Po vycházce si dáváme oběd na náměstí v Ihlaře a dumáme, jak se dostaneme do Güzelyurtu, kde jsme se chtěli dneska ubytovat. Napadlo mě zeptat se klučiny, který nás obsluhoval. Ten hnedka pochopil příležitost, zavolal svýmu dědovi nebo strýčkovi, který nás za usmlouvaných 200 lir vzal do nedaleké vesnice. V Güzelyurtu je plno možností ubytování za docela příjemné ceny. Cizinci tady žádní nejsou, ale patrně sem jezdí místní milenci nebo novomanželé na romantiku 😊. Proto asi ty rudé balónky na posteli.
Zatímco Petru sklátila únava, já vyrážím na průzkum městečka. Přímo pod ubytováním máme starou již opuštěnou část města plnou skalních obydlí a na protější straně údolí jsou ve skále vytesané řecké kostely. Náměstíčko je klasicky turecké, je zde několik čajoven a všude klábosící Turci. Tohle je poklidné Turecko, jak ho mám rád.
Večeře, další čaje na náměstí a spát…
Güzelyurt a přejezd do Erzicanu
Dnešek máme skoro celý na průzkum Güzelyurtu a okolí, protože autobus dál na východ do Erzincanu jede zase až večer. Po bohaté a na Turecko přiměřeně pomalé snídani vyrážíme do terénu. Prozkoumáváme podobnou trasu, kterou jsem šel včera a potom pokračujeme dál do nedalekého údolí podívat se ještě na nějaké skalní kostelíky a trochu se při tom upéct na přímém slunci. Čas velmi líně ubíhá. Nás autobus do Aksaraye jede až ve tři, takže nás čeká ještě několik hodin turkish slow life. Celkově hodnotím Güzelyurt velmi kladně, turismus sem ještě moc nedorazil a je tady plno co vidět. Bohužel k dalším zajímavostem po okolí by bylo třeba auto.
Další hodiny příjemného zevlu následující v Aksarayi, kde bohužel kromě mešity celkem nic k vidění není. Ten křivý sloup jako velkou zajímavost úplně nepočítám. Na večeři kebábek, k tomu baklava a můžeme vyrazit na otogar. Autobus je opět v komfortním rozložení 2+1 a nás čeká nějakých 10 hodin, než vystoupíme o nějaké stovky km dál v Erzincanu.
Erzincan a Kemaliye
Slunečné ráno s výhledem na holé kopce střední Anatolie dávalo tušit, že dneska bude nádherný den. V šest ráno je na autobusáku totálně mrtvo, nezbývá než počkat na bus do města, kde by měl někde být autobusák se spojem do Kemaliye. Někde by měl být. Ano, měl. Ale kde? To nikdo neví. Následující dvě hodiny jsou vyplněny neustálým vyptáváním se na autobus do Kemaliye. Každý (pokud vůbec tuší) ukazuje někam jinam. Běháme po centru města jak paka a nechce se nám věřit, že nikdo neví, odkud jede autobus do Kemaliye? Nakonec pomohla rada „někde za soudem“ spolu s podrobnými Google mapami. Autobusák jsme našli, ale bohužel bez autobusu. Jediný spoj za den jede v 16:30 a nyní je 8 ráno. Na to si dáme další čaj a třeba nás napadne, co tady budeme celý den dělat? Budeme čekat? Pojedeme jinam? Pojedeme úplně pryč? Kombinací plno a zároveň žádná taková, že bychom jednohlasně řekli, že tam teda jedeme. Po dalším čaji nakonec vítězí varianta čekání na vlak, který jeden o půl třetí. Vystoupíme ve stanici Bagistas, odkud se snad do nedalekého Kemaliye už nějak dopravíme. Všechno zlé je vždy pro něco dobré. Třeba na nádraží v Erzicanu bylo bezva bistro, kde měli koláče, tousty, čaje nebo zmrzku. A potom kolem jel legendární Dogu Express, který svého času jezdil z Istanbulu až do Karsu na úplném východě Turecka. A také jsme díky jízdě osobákem do Basistas viděli asi nejhezčí úsek opěvované trasy východního expresu. Nádherná cesta desítkami tunelů a mostů kolem řeky. Opravdu to hodně stojí za to.
Vystoupili jsme ve stanici Basistas, kde je sice před nádražím čajovna, ale jinak nikde nic. Minibus není a pojede možná někdy večer. Je mega vedro a my jdeme na nedalekou hlavní stopovat. Hlavní silnice ovšem neznamená nijak frekventovanou dopravu. Máme štěstí, asi po 10 minutách nám staví pán s rodinou, který kvůli nám musí přeskupit půlku nákladu v autě. Za půl hodinku svižné jízdy jsme v cíli. Z Erzincanu jsme do Kemaliye jeli krásných 12 hodin. Zbývá ještě najít nějaké ubytování, kterých tady ovšem moc není. Městečko se tváří jako turistické, ale asi jeden hotel pro všechny stačí. Nakonec jsme našli ubytko za 2 tisíce v jednom nově otevřeném penzionu kousek vedle.
Na večeři cig a masové kofte. Petra této večeře ještě pár dní docela litovala…