Turecko 2024: Dark Canoyon, přejezd do Amasya a Istanbul

Dark Canyon v Kemaliye a Sivas

Turecká snídaně s výhledem na řeku Eufrat ve společnosti vos a kadidla, které by je mělo odehnat. Líbí se mně, jak je turecká snídaně pomalá. Množství jídla na mističkách se nedá sníst rychle. Vše je třeba vychutnat, a hlavně nikam nespěchat. To se nám dneska docela daří, však máme taky v plánu spíše klidnější den. Aspoň začátek dne, odpoledne už zase bude ve znamení cestování a dalších přesunů.  Asi tři kilometry nazpět u mostu přes řeku je menší restaurace s terasou, odkud se dá vypravit na výlet lodí po kaňonu, zkusit si obří houpačku nebo zipline přes řeku. Po oddychu a občerstvení jdeme na půlhodinový výlet lodí po řece. U mostu je cedule s informacemi o známé silnici Tas Yolu vytesané ve skále.  Svého času jediná přístupová cesta místních do civilizace, dneska adrenalinová silnice, kterou si vychutnají hlavně motorkáři.  Já ale motorku nemám, takže si dám poklusem jen pár desítek metrů do tunelu a zpět. Jelikož chceme dneska odpo pokračovat vlakem dál do Divrigi a Sivase, tak bohužel musíme Kemaliye brzo opustit a nějak se dostat dolů k železnici. Máme dvě volby, stopování nebo taxi. Po včerejším úspěšném stopování jdeme zkusit štěstí také dneska. A opět čekáme pouze pár minut, první auto nám zastavilo samo od sebe, aniž jsme začali stopovat. Bohužel jeli jiným směrem, druhé nebo třetí auto už bylo úspěšné a za půl hodinky jsme se dostali kousek od vlakového nádraží v Ilce.  A za další hodinu již pokračujeme vlakem do Divrigi, kde máme půlhodiny na přestup do Sivase. Jednou z variant bylo zůstat v Divrigi a podívat se k nádherné mešitě zapsané v UNESCO, ovšem vzhledem k vyprodaným autobusům i vlakům do Istanbulu, musíme trochu improvizovat a jedeme rovnou do Sivase, odkud nám pojede noční bus do Istanbulu. Plán to byl velmi dobrý, bohužel realita byla jiná. Ultra pomalý vlak nabral velmi solidní zpoždění, tím pádem ani rezervaci 1,5 hodiny a nestačila a autobus nám ujel. Úplně štěstí na spoje tento výlet nemáme. No nevadí, místo noci v autobuse budeme muset rychle najít nějaký hotel a zítra se posuneme někam dál.  Ovšem ani to hledání hotelu nám dneska moc nešlo, první hotel plno, druhý hotel plno, pátý hotel plno. Booking hlásí všude plno. Už jsme oba v myšlenkách na noc na nádraží, když se na nás usmálo štěstí v podobně levného hotýlku, kde to je sice dost obyč, ale to takhle v 11 večer vůbec nevadí. Hlavně, že máme střechu nad hlavou.

Sivas, Amasya a Istanbul

Dneska ráno jsme měli již být v Istanbulu, místo toho jsme ale v Sivasi. Takže co teď? Na celý den tady rozhodně zábava nebude, takže se budeme muset někam přesunout. Volba padla na nedalekou Amasyi, odkud už by šlo jet večerním busem do Istanbulu. Sivas je docela velké město s několika starými medresami v centru. Prohlídku města máme za sebou během ranní procházky a už zase stojíme s báglama na zastávce čekáme na autobus směr otogar. Amasya je sice na turecké poměry nedaleko, nicméně i tak dá cesta busem pěkných 4,5 hodiny. A jsme zase na jiném otogaru, který je opět úplně mimo město a my řešíme, jak se dostat na centra. Autobus nám jede až v devět, máme tak docela dost času na prohlídku města, večeři a návrat zpět. Ovšem to by nejdřív musel nějaký bus do města vůbec jet. Chvilku jsme bezprizorně posedávali na zastávce a říkali si, jak dlouho asi budeme čekat, než zkusíme taxi, když nám sám od sebe zastavil pán a vzal nás do města. Během cesty jsme si dokonce něco povídali turecky, i když jsme si celkem nic nerozuměli 😊. Jak byl Sivas trochu zklamání, tak Amasya od začátku vše vynahradila.  V centru jsou moc pěkné osmanské domy u řeky Yesilirmak a nad nimi obří skála s hrobkami pontských králů.  Amasya je relativně turistická, uličky jsou plné obchodů se suvenýry, ale tak nějak na turecký poklidný způsob. Pro cizince je to z Istanbulu daleko, vstupné k hrobkách je tak normální pro všechny. Nejlepší je ovšem výhled od hrobek na město!  Focení, kochačka a nazpět dolů k řece, protože už bude čas najít nějakou dobrou lokantu (jídelnu) a dát si nějaké turecké dobroty. Kebab, kebab a zase kebab. Najít jídelnu, kde mají hotovky s rýží nebylo zase tak jednoduché, ale nakonec se povedlo.

Před odjezdem ještě trochu nervy, zda přislíbený servis bus společnost Metro vůbec přijede. Nakonec přijel pozdě a stejně jsme ještě čekali na autobusáku. Jízdenka na bus byla levnější než od ostatních společností a bylo to poznat. Chvílema to bylo v buse jak se zájezdem s CK Kormidlo.

Istanbul

Byla to docela úmorná cesta, ale nakonec jsme se do Istanbulu na Esenler otogar v osm ráno dostali. Pro další cesty si zde napíšu, že jde vystoupit už mnohem dřív třeba v Pendiku a dojet metrem.  Bude to asi o dost pohodlnější než cesta autobusem po městě. Kupujeme Istanbul kart a jedeme se ubytovat k Sinanovi. Ten byl tak hodný, že nám poskytl možnost zadarmo bydlet v bytě. Máme podkrovní byt s terasou a výhledem na Bospor. Čeká nás celý den v mém oblíbeném městě. Návštěva známých míst, večer pokec s kamarády Sinanen a Ahmetem. Jediná škoda, že máme na Istanbul pouze dnešek, zítra dopoledne odlétám do Budapešti a Petra letí večer do Uzbekistánu.

Turecko 2024: Neznámá Kapadokie a přejezd do Kemaliye

Aksaray, Ihlara valley a Güzelyurt

Podle jízdního řádu jsme měli být v Aksaray před sedmou, ovšem už v šest nás budí stevard, že jsme na místě. Na autobusáku je minimum lidí, žádné malé autobusy naším směrem, takže musíme do centra, odkud jezdí minibusy naším směrem. Původní plán byl, že pojedeme do Güzelyurtu, kde se ubytujeme, ovšem první jede bus do Ihlary, takže je třeba změnit plán. Nejdřív bude výlet do údolí Ihlara a potom se někde ubytujeme.

Turecko v nedávné době přišlo na to, že na turistech se dá dobře vydělat a napálilo vstupné na nejpopulárnější místa do vysokých eurových výšin. Vstup do přírodního kaňonu Ihlara je pro cizince 15€, pro místní pár drobných lir. Systém dvojích cen mě nikdy nepřestane iritovat. Ovšem tentokrát jsem kapituloval a zaplatil. Procházka je to pěkná, ale za 15 euro? Ráno jsme byli v kaňonu ještě víceméně sami, v poledne při cestě nazpět potkáváme desítky místních návštěvníků. Cizinců je minimum. Moc bych si přál, aby se Turkům tento dvojí metr nevyplatil. Bohužel v dnešní době overturismu je to asi jenom moje přání. Po vycházce si dáváme oběd na náměstí v Ihlaře a dumáme, jak se dostaneme do Güzelyurtu, kde jsme se chtěli dneska ubytovat. Napadlo mě zeptat se klučiny, který nás obsluhoval. Ten hnedka pochopil příležitost, zavolal svýmu dědovi nebo strýčkovi, který nás za usmlouvaných 200 lir vzal do nedaleké vesnice. V Güzelyurtu je plno možností ubytování za docela příjemné ceny. Cizinci tady žádní nejsou, ale patrně sem jezdí místní milenci nebo novomanželé na romantiku 😊. Proto asi ty rudé balónky na posteli.

Zatímco Petru sklátila únava, já vyrážím na průzkum městečka. Přímo pod ubytováním máme starou již opuštěnou část města plnou skalních obydlí a na protější straně údolí jsou ve skále vytesané řecké kostely. Náměstíčko je klasicky turecké, je zde několik čajoven a všude klábosící Turci. Tohle je poklidné Turecko, jak ho mám rád.

Večeře, další čaje na náměstí a spát…

Güzelyurt a přejezd do Erzicanu

Dnešek máme skoro celý na průzkum Güzelyurtu a okolí, protože autobus dál na východ do Erzincanu jede zase až večer. Po bohaté a na Turecko přiměřeně pomalé snídani vyrážíme do terénu. Prozkoumáváme podobnou trasu, kterou jsem šel včera a potom pokračujeme dál do nedalekého údolí podívat se ještě na nějaké skalní kostelíky a trochu se při tom upéct na přímém slunci. Čas velmi líně ubíhá. Nás autobus do Aksaraye jede až ve tři, takže nás čeká  ještě několik hodin turkish slow life. Celkově hodnotím Güzelyurt velmi kladně, turismus sem ještě moc nedorazil a je tady plno co vidět. Bohužel k dalším zajímavostem po okolí by bylo třeba auto.

Další hodiny příjemného zevlu následující v Aksarayi, kde bohužel kromě mešity celkem nic k vidění není. Ten křivý sloup jako velkou zajímavost úplně nepočítám. Na večeři kebábek, k tomu baklava a můžeme vyrazit na otogar. Autobus je opět v komfortním rozložení 2+1 a nás čeká nějakých 10 hodin, než vystoupíme o nějaké stovky km dál v Erzincanu.

Erzincan a Kemaliye

Slunečné ráno s výhledem na holé kopce střední Anatolie dávalo tušit, že dneska bude nádherný den. V šest ráno je na autobusáku totálně mrtvo, nezbývá než počkat na bus do města, kde by měl někde být autobusák se spojem do Kemaliye. Někde by měl být. Ano, měl. Ale kde? To nikdo neví. Následující dvě hodiny jsou vyplněny neustálým vyptáváním se na autobus do Kemaliye. Každý (pokud vůbec tuší) ukazuje někam jinam. Běháme po centru města jak paka a nechce se nám věřit, že nikdo neví, odkud jede autobus do Kemaliye? Nakonec pomohla rada „někde za soudem“ spolu s podrobnými Google mapami. Autobusák jsme našli, ale bohužel bez autobusu. Jediný spoj za den jede v 16:30 a nyní je 8 ráno. Na to si dáme další čaj a třeba nás napadne, co tady budeme celý den dělat? Budeme čekat? Pojedeme jinam? Pojedeme úplně pryč? Kombinací plno a zároveň žádná taková, že bychom jednohlasně řekli, že tam teda jedeme. Po dalším čaji nakonec vítězí varianta čekání na vlak, který jeden o půl třetí. Vystoupíme ve stanici Bagistas, odkud se snad do nedalekého Kemaliye už nějak dopravíme. Všechno zlé je vždy pro něco dobré. Třeba na nádraží v Erzicanu bylo bezva bistro, kde měli koláče, tousty, čaje nebo zmrzku. A potom kolem jel legendární Dogu Express, který svého času jezdil z Istanbulu až do Karsu na úplném východě Turecka. A také jsme díky jízdě osobákem do Basistas viděli asi nejhezčí úsek opěvované trasy východního expresu. Nádherná cesta desítkami tunelů a mostů kolem řeky. Opravdu to hodně stojí za to.

Vystoupili jsme ve stanici Basistas, kde je sice před nádražím čajovna, ale jinak nikde nic. Minibus není a pojede možná někdy večer. Je mega vedro a my jdeme na nedalekou hlavní stopovat. Hlavní silnice ovšem neznamená nijak frekventovanou dopravu. Máme štěstí, asi po 10 minutách nám staví pán s rodinou, který kvůli nám musí přeskupit půlku nákladu v autě.  Za půl hodinku svižné jízdy jsme v cíli. Z Erzincanu jsme do Kemaliye jeli krásných 12 hodin. Zbývá ještě najít nějaké ubytování, kterých tady ovšem moc není. Městečko se tváří jako turistické, ale asi jeden hotel pro všechny stačí. Nakonec jsme našli ubytko za 2 tisíce v jednom nově otevřeném penzionu kousek vedle.

Na večeři cig a masové kofte. Petra této večeře ještě pár dní docela litovala…

Turecko 2024: návštěva u kamarádů

Naposledy jsem byl v Turecku před třemi lety a po návratu jsem nastoupil do nového zaměstnání na Fakultě chemické. Před třemi lety jsem se od paláce Ishak Pasha koukal k Araratu, vylezl jsem Deniz golu v pohoří Kačkar a také na horu Nemrut, podíval se po letech do Kapadokie, uronil slzu nad nelítostným turismem a na závěr pobyl pár dní na jihu u kamaráda Berka.

Myslím, že malá návštěva po třech letech nebude škodit, budeme pár dní na návštěvě u kamarádů a týden budeme cestovat. Zní to jako dobrý plán uprostřed léta.

Ovšem ani dobrému plánu se nevyhnou ze začátku nějaké menší komplikace. Jsou to třeba docela drahé letenky, a také nutnost vracet se přes Budapešť, nebo Petřina navazující cesta do Uzbekistánu.

Vyrážíme v pátek v sedm ráno z Tišnova, v Brně máme čas akorát na rychlé kafe a koláček, protože minibus Gepard express jede během několika minut. Po desáté dopolední jsme na letišti ve Vídni, kde nás čekají dvě hodinky čekání na letadla Ajet do Istanbulu. Měl jsem asi napsat minimálně dvě hodiny, protože jsme hnedka ze startu nabrali asi hodinu zpoždění. Naštěstí na navazující let do Izmiru máme dost času a letíme se stejnou aerolinkou, takže nás čeká pohodový tranzit místo nutnosti dalšího odbavení. Druhý let je už jenom hodina do Izmiru, ovšem ani v osm večer ještě nejsme stále v cíli. Ještě nás čeká autobus Havas do Aydinu. Máme hodinu a půl čas, což je tak akorát na výměnu peněz a zjištění, že Turecko asi za ty tři roky docela podražilo. Na letištích v Turecku nikdy nebylo extra levně, ale malé jídlo v bufetu před letištěm za 400 TL neboli 280 CZK se mi zdá docela dost.

O půl desáté sedáme do minibusu a v jedenáct večer jsme konečně u Berka v Aydinu. Je tu docela teplo, nádhera. Během rychlé pozdní večeře jsme se domluvili, že zítra vstaneme brzo a pojedeme do národního parku k moři. Těšíme se.

Samozřejmě, že v osm jsme nevyjeli, Myslím, že nikdo z nás neočekával, že bychom opravdu včas vyjeli. Protože prostě Turecko. Na výlet vyrážíme bez snídaně, což je zrovna moc rád nemám, nicméně je před námi vidina moře a dopolední snídaňový piknik.

Kupodivu jsme tento nápad na piknik u moře neměli úplně sami.  Schválně jsme jeli na poslední pláž v národním parku, kde jsme čekali klídek. Ovšem opak byl pravdou, nenašli jsme jediné volné místo.  Na druhé pláži to již bylo o dost lepší. Máme svůj vlastní stolek a na něm plno jídla. Tohle Turci prostě umí a v tomhle jsou prostě skvělí.  Další činnost, v které jsou Turci skvělí je tzv. Turkish slow life. Jinými slovy totální turecká pohoda, kdy se prostě ale vůbec nic neděje. Prostě nic. Potom taky nic. A potom je většinou čaj, nějaké jídlo a vykládání. Takhle nějak jsme strávili většinu dne. Samozřejmě jsme se také koupali, moře bylo super klidné a teplé. Nelze zapomenout na množství ochočených divokých prasat, který tu normálně pobíhaly sem a tam. Na jídelníčku měly sladký melouny a plno dalšího jídla naprosto bez práce. Ze začátku to byla docela atrakce, později odpoledne, když se prasata stávala drzejšími už to taková legrace nebyla.

Odpoledne k nám dorazila ještě zbylá část rodiny: Berkova manželka Ozge se synkem a bratrem. My dva s Berkem odjíždíme kolem páté nazpět do Aydinu a odtud na zahradu na grilovačku. Letos je na zahradě o něco méně fíků než před třemi lety. Děláme dušené maso na ohni, k tomu máme zelenina, chleba a pivko. Pohoda na turecký způsob.

Turecká snídaně a antické město Nysa

Neděle začíná velmi pomalým ránem a chystáním turecké snídaně, což znamená přípravu jídla všeho druhu. Po desáté se scházíme na zahradě u velkého stolu a hodujume. Jako u všech podobných akcíc si říkám, že by bylo dobré, kdyby více lidí umělo anglicky nebo já trochu turecky. Vzhledem k tomu, že ani jedno neplatí, tak konverzace vázne. Po snídaně následuje odpočinek, po kterém bychom my, nedočkaví Evropané, rádi někam vyrazili. Zdá se mně, že se trochu neslučuje s dnešní tureckou představou slow life, ale co už s námi, když jsem tady. Předpověď hlásí 40 stupňů, což taky výletovým plánům úplně nepřeje. Nakonec v brzkém odpolední vyrážíme do antického města Nysa, fantastické historické místo (mimo jiné rodiště boha Dionýsa) s minimem místních turistů. Další zastávkou bylo město Tralles, kde bylo bohužel zavřeno, tak jsme pokračovali dál do muzea v Aydinu. Super dokreslení historického kontextu po návštěvě Nysy a Tralles.

Před odjezdem na autobusák ještě stíháme společnou večeři, kdy se podává masové a sýrové pide (směs doneseš do pekárny, kde ti připraví těsto a upečou. Super servis!) a pak už jenom loučení s příslibem brzkého shledání.

Saudská Arábie 2024 – koupání v Rudém moři, kosmopolitní Džidda a návrat z Rijádu domů

Výlet se nám pomalu chýlí k závěru, dneska měníme směr cesty a pojedeme na sever po dálnici do Džiddy, odkud letíme za pár dní do Rijádu. Máme před sebou cca 400 km po asi docela kvalitní dálnici, takže cesta pěkně rychle ubíhá. Ze začátku míjíme podél dálnice velká stáda velbloudů a jinak klasicky trochu nuda kolem nás. Kolem poledne stavíme u benzinky na jídlo. Rádi bychom si dneska dali něco jiného jak kuře s rýží, abychom si opět dali kuře s rýží. Sice nám kluci ukazovali ještě ryby v chlaďáku, ale jelikož jsme si moc nerozuměli ohledně ceny, tak jsme zvolili stejnou místní klasiku. Kopec rýže, grilované kuře, cibule, papričky a sladký čaj. Kosti z oběda bereme s sebou pro psy, kteří se potulují na ulici. Tankujeme plnou a vyrážíme na poslední část cesty. Benzín stojí cca 12 Kč/litr a benzinky jsou pěkně s obsluhou, většinou není třeba vůbec vylézat z auta. Mají to ti Arabové s migranty jakožto manuálními pracovníky „dobře“ vymyšlené.

Ještě nejsou ani dvě odpoledne, když přijíždíme do Džiddy. Doprava značně zhoustne, naštěstí řešení – Ivoš jako řidič a já jako navigátor se ukazuje jako docela funkční. V takovém provozu s půjčeným autem moc jezdit nechci. Parkujeme u hotelu Al Andalus, v kterém strávíme poslední dvě noci v Saudské Arábii. Zítra musíme vrátit auto, ovšem i tak máme času víc než dost na obhlídku starého města Al-Balad, nákupy suvenýrů a třeba i nějaké koupání. Podle pana recepčního jsou koupací pláže na opačném konci města, cca hodinu cesty autem. Bereme plavky a vyrážíme. „Hele, koukni, tohle tady určitě nebylo“, ukazuju na znatelně černě odřený zadní blatník. Tak super, přejedeme celou Saudskou Arábii bez škrábance a potom nás někdo odře na parkovišti u hotelu. Ach jo, takže co teď? Nějaké pojištění asi máme, ale spoléhat na to úplně nejde. Četl jsem, že se vše musí vždy nahlásit na dopravní policii. Štěstí v neštěstí jsou ochotní lidi na recepci, kteří se nám velmi ochotně snaží pomoct. Pořád někam telefonují, ovšem spojit se s dopravní policií se nedaří. Když už to trvá docela dlouho a už je to přestalo bavit, tak nás posílají do nedaleké půjčovny Yelo, kde nám prý určitě pomůžou. No tak to jsem zvědav. Na hotelu uměl recepční aspoň trochu anglicky, v autopůjčovně se už o nějaké znalosti angličtiny nedá vůbec mluvit. Dělám nějaké pokusy s překladačem a pán si ještě vykládá s naším recepčním, nicméně tak nějak tuším, že to nikam moc nepovede. Prý zítra při vracení zaplatíme za nezaviněný škrábanec 100 až 300 rijálů a bude. Smířit se s tím moc nechci, ale co nám zbývá.

Historickou čtvrť Al-Balad máme nedaleko, tak jenom přejedeme autem, zaplatíme parkovné na několik hodin a vyrážíme nasát atmosféru staré Arábie. Mnoho domů je opraveno, nebo se opravuje, ale i tak to má svoje kouzlo. Vlastně poprvé jsme v trochu turistické čtvrti s klasickými suvenýrovými obchůdky. Zítra vyrazíme na nákupy. V jedné z bočních uliček jsme si dali neuvěřitelně dobrý falafel za doslova pár korun. Byl tak dobrý, že jsme se po chvilce vrátili ještě pro nášup.

Džidda – Rijád a domů

Všechno nejde vždy naplánovat do detailů a ani by to nebylo dobrý. Máme dnešek tak trochu navíc. Potřebujeme dopoledne vrátit auto a potom máme volno. Džidda je moderní město, kromě čtvrti Al-Balad tady nebude moc k vidění, ale nějak se zabavíme. Po snídani na hotelu vyrážíme na poslední cestu naším Changanem do autopůjčovny. Chlápek, kterému jsem včera vylíčil naší story o poškrábaném blatníku tady dneska samozřejmě není. Tak to bude ještě zajímavý. Naštěstí ale nebylo. Dnešního chlápka v půjčovně auto vcelku nezajímalo, vzal si od nás papír, něco napsal do počítače a prohlásil, že je vše ok a můžeme jít. Škrábance tohoto typu tady asi neřeší, podobné má koneckonců každé druhé auto.

Za dopoledního dusna jdeme pěšky do Al-Balad. Jsme široko daleko jediní exoti, kteří tady chodí pěšky. Však komu by se v takovým vedru chtělo opouštět klimatizované auto? My už auto nemáme, taxíkem pořád jezdit nechceme, tak není jiné možnosti. V Džiddě se hodně staví nové budovy. Je zajímavý pozorovat, že všichni dělníci jsou migranti (Bangladéš, Pákistán). Bez nich by se tady vůbec nic neudálo, neměl by kdo stavět domy, uklízet ulice, obsluhovat benzinky, uklízet.  Dopoledne je v Al-Balad ještě dost mrtvo, pár obchůdků se suvenýry jsme ale nakonec otevřených našli. A taky pohledy! Za denního světla je vidět, že mnoho ze starých domů je na pokraji zhroucení. Patrně se čeká až to spadne a potom místo toho postaví repliku pro turisty. Toulání a nakupování jsme zakončili v restauraci, kde jsme si vybrali čerstvou rybu, kterou nám během chvilky usmažili. Moc možností povykládat si s místními Araby jsme doposud neměli, takže jsme rádi využili jakžtakž anglicky mluvícího pána vedle nás a vyzpovídali, jak je to s počtem žen doopravdy (musíš se o ně umět postarat), co dělá a jak se má. Jako manažer ve státní nemocnici se rozhodně neměl špatně.

Později odpo jsme měli nápad vyzkoušet koupání na druhý pokus, bohužel ani tentokrát se moc nezadařilo. Když jsme konečně po hodinové jízdě taxíkem našli veřejnou pláž, tak nás nepustili dovnitř, protože dneska byl vstup pouze pro rodiny. Místo koupání jsme zakotvili v nedaleké restauraci, odkud jsme se aspoň mohli koukat, jak se ostatní koupou.

Poslední noc v Džiddě, snídaně a odjezd taxíkem na letiště. Je pátek a všude je naprosto mrtvo. Po dvou hodinách letu přistáváme v Rijádu, kde mám dobře sedm hodin času, než nám poletí letadlo do Vídně. Chvíli pátráme po vlaku, který by měl jet až do centra, ale máme smůlu, trať ještě není v provozu. Škoda, nezbývá než opět využít appky na taxíky. Po hodině v autě vystupuje u Masmak fortress, která je ale komplet po lešením, takže máme smůlu. Místo prohlídky pevnosti se chceme jít někam najíst. V podstatě naprosto náhodou jsme se během pár set metrů ocitli v naprostém chaosu Indie nebo v Bangladéše.  Jako když se najednou octneš uprostřed Dillí, takový to byl najednou nápor na všechny smysly. Hluk, smrad, nepořádek a obrovské množství lidí všude. V hospodě jsme si dali biryani a v nedaleké kavárně ještě indický čaj s palačinkou. Kousek vedle za rohem ještě šťávu z cukrové třtiny.  A potom jsme přešli pár setrů nazpět k pevnosti a zase jsme byli v klidné Saudské Arábii.

Cesta nazpět taxíkem na letiště. Chvíle čekání na odlet do Vídně a tím saudskoarabský výlet končí.

Saudská Arábie 2024 – Al-Baha a vesnice Thee Ain

Centrum Taifu je po ránu úplně vylidněné s jedinou výjimkou, kterou je  snídaňové bistro. Konečně budeme mít na snídani něco jiného jak croissant v celofánu a jogurt. Dal jsem si shaksuku (vajíčka se zeleninou v zapékací misce) a Ivoš měl něco jako jogurt s musli a medem. K tomu yemeni tea (čaj s mlékem) a můžeme vyrazit zase někam dál.

Dnešním dopoledním cílem je nedaleký vrchol Jebel Dakah (2450 m.n.m.), kde bude třeba možnost nějakého výletu. Ať se taky projdeme po svých a nevozíme se furt v autě. Plán to byl pěkný, realita je ovšem taková, že až na vrchol vede asfaltka a pěší turistikou se vůbec nepočítá. A to nejenom taky na konci, ale i kdekoliv jinde, prostě autem všude.  Místo výletu jsme se opět povozili autem, nakrmili potulné psíky, vyfotili drzé opice a v oparu schované výhledy. Víc zábavy tady asi není, takže se otáčíme nazpět do Taifu a odtud po dálnici do cíle dnešního dne, do Al-Bahy.  Oproti včerejšku je dnešních 250 km kopcovitou krajinou vyloženě za odměnu.

Kolem třetí odpoledne jsme v cílí dnešního dne v Blue Sky hotelu v Al-Baha. Název úplně neodpovídá dnešní realitě, protože je zataženo a začíná pršet. Tady už je dost poznat, že jsme v nadmořské výšce přes 2000 m.n.m.  Mimo jiné z ničeho nic přijdou mraky a celé město se během pár minut schová do mega husté mlhy. Jak se nám to stalo během odpoledního oběda. Pro místní asi normálka, to jenom my jsme na hustou mlhu v Saudské Arábii koukali, jak kdyby začalo sněžit.

Po jídle máme ještě dost času na nějaký výlet, ale co podniknout, když je mlha a hustě prší? Zima sice není, ale na nějaké větší akce to asi nebude. Zkoušíme vyjet ještě trochu výš do Raghadan Forest Parku, kde by třeba mohla být nějaká zábava. Bohužel se rozpršelo ještě víc, takže se po chvilce otáčíme nazpět na hotel. Obávám se, že ani kdyby bylo pěkně, tak v parku by nás to moc nebavilo. Místní forest park je spíše takový zábavní park s různými stánky. Takže nic pro nás.

Místní gastro nabídka a s tím spojené zážitky jsou jednoduše skvělé. Odpoledne jsme si ve městě objednali nějaké zapečené věci a pan majitel nám jenom tak ještě přihodil další dobroty. Ať ochutnáme. Večer jsme opět náhodně vlezli tam, kde bylo hodně lidí. Jídelní lístek je komplet v arabštině a ani s překladačem jsme nebyli o moc chytřejší. Jeden ze zákazníků si zrovna odnášel jídlo domů a hnedka nám to doporučoval, že tady je prostě skvělé jídlo. A aby dokázal, že je to pravda, tak svoje zabalené jídlo rozbalil a nabídl nám ochutnat. Pak jsme ještě pokecali s personálem a slíbili, že určitě brzo pojedeme do Pákistánu.

Al-Baha – Thee Ain Village

Ráno v Al-Baha probíhá v podobném pákistánském rytmu jako večeře. V bistru si tentokrát dáváme fazolový foul s čaj s mlékem. Klasicky jsem docela hladový, takže mám rychle prázdný talíř. To se patrně nelíbilo nedaleko sedícím, protože mně věnovali část svojí snídaně. Marné byly moje protesty, prostě dobrou chuť a jez!

Loučíme se a vyrážíme nejdříve do Khairah Forest Park, v kterém by mohlo být více přírody, jak ve včerejším Raghadan parku.  Bohužel ani zde na nás ovšem nečekají turistické stezky, ale opět jen a pouze upravený park. Škoda. Chvilku odpočíváme, Ivoš pátrá po nějakém novém ptactvu a pokračujeme dál. Nejdříve nazpět do Al-Baha a potom po velmi klikaté silnici s mnoha tunely dolů z hor. Naším cílem je historická vesnice Thee Ain Heritage Village. Vesnice má úžasnou polohu s výhledem na hory, ale je taková ehm, prostě jako nově postavená. Vedle velké parkoviště a nově vybudované návštěvnické centrum. Jediná chyba (a naše štěstí), že tady nejsou kromě nás žádní jiní turisti. Když už to není moc autentické, tak aspoň příjemné zpestření a super výhledy. Autentické vesnice jsou totiž kdekoliv jinde. Ujeli jsme sotva pár kilometrů, když jsme spatřili vedle silnici podobná kamenná stavení jako v Thee Ain. Zde ale v mnohem horším stavu. Přibližujeme se autem a jdeme na průzkum. Propadené střechy, podlahy a stropy z hlíny a dřevěných trámů. Nebude to tak dávno, kdy stavení opustili poslední obyvatelé. Na některých místech destrukce vlivem počasí postupuje velmi rychle, jsme ale dost opatrní, abychom někam nespadli. Oba se shodujeme, že to bylo mnohem zábavnější než dokonalé domy v Thee Ain Village.

Pokračujeme autem dál směrem k moři a cíli dnešního dne. Tím je divně znějící město Al Qunfudhah. Jsem trochu smutný, že už nestihneme podívat blíže Jemenu, bohužel nejde stihnout vše. Na města Džizán, Abhá nebo Najrán bychom potřebovali další stovky kilometrů a dalších několik dní. Ubytováváme se v hotelu u dálnice a po odpočinku hurá na koupačku. Teplotní změna oproti horách je dost razantní. Pravda, že taky vlhkost dělá svoje.  Pobřeží kousek od hotelu je plné sutě a odpadků, vedle blíže městu jsou zase samé liduprázdné promenády.  Koupání jsme nakonec našli až za městem na pláži honosně pojmenované Palm Beach, kde se koupali i místní. A dokonce jsme zde potkali i ženy. Jinak ale saudskoarabské ulice vypadají jako by ženy vůbec neexistovaly.

S naší bledou kůží a v plavkách oba záříme jako sluníčka. Moře je neuvěřitelně teplé (podle webu 31,5 °C) a velmi mělké. Plavat se vůbec nedá, prostor pro koupání je jasně vymezen a kdokoliv se dostane dál, je ihned hnán plavčíky nazpět. Voda jak doma ve vaně a koupání vlastně taky. Plus brutální západ slunce, takový obří rudý kotouč se jen tak nevidí. Jakmile slunce zaleze za obzor, nastává také ihned konec povoleného koupání.

Page 1 of 66

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén