Rubrika: Gruzie Page 1 of 2

Půjčení auta v Gruzii

On 21.12.2014

Gruzie není velká země, vlastně je to spíše malá země, zvlášť poté co přijeli bratři z Ruska a dva kousky jim ukrojili. Ovšem 7 dní je málo i na takovou zemi jako je Gruzie. Takže jsme se rozhodli si půjčit auto. Jak je to tedy vlastně v Gruzii s možností půjčit si auto? Ptal jsem se na www.google.cz a aniž jsem věděl, kam pojedeme nebo jaké auto bychom si půjčili, tak jsem ihned zjistil, že

doprava (vlaky, busy, maršrutky) po Gruzii je tak levná, že se půjčení auta nemůže nikdy vyplatit
prý jsou silnici v Gruzii v tak špatném stavu, že se tam autem vůbec nedá jet
údajně jsou Gruzínci jakožto řidiči jedni z nejhorších široko daleko a tomu taky odpovídá statistika nehod, úmrtí a srážek s krávou nebo ovcí.

Pesimistické blogy o stavu dopravy mě trochu nalomily, co si budeme povídat. Ale Ivoš slíbil, že bude řídit a stejně vlastně jinou možnost nemáme. Takže, kde si půjčíme auto? Postupně jsem prošel stránky asi čtyř lokálních půjčoven (ty mezinárodní jsem ani nezkoušel) jako http://cars4rent.ge/ , http://naniko.com/rent-a-car-in-kutaisi/ nebo http://rentacar.ge/, abych zjistil, že nabídka je zhruba stejná a cena jakbysmet. U nejlevnějšího auta se cena pohybuje kolem 40 USD na den (a více), případně to samé ale v Eurech. Už přesně nevím proč (asi to vycházelo nejlevněji), ale rozhodl jsem se zabookovat Hyundai Getz u společnosti http://rentacar.ge/, jejíchž stránky Google prohlašuje za malware, a kteří vyšli asi ze všech nejlevněji. Při půjčení na 6 dní byla cena 41 USD/den plus záloha 200 USD. Na rezervaci bylo třeba poslat scan řidičáku a pasu.

Samotný proces výpůjčky přimo v Kutaisi byl kromě toho, že jsme pobočku nemohli najít, bezproblémový. Podepsali jsme smlouvu, pán nám předal auto a potom nám rusky (ani jeden neumíme rusky) vysvětloval jak řídit automat. Přidal ještě info o pojištění a o tom, že pokud se něco stane, tak budeme platit jak mourovatí (aspoň tak jsem si to přeložil) a mohli jsme vyjet.

A co jsme za 6 dní autem po Gruzie a ujetých cca 1200 km zjistili?

Benzín je levný (zhruba 24 Kč/litr), benzínových pump a různých servisů, kde umí kdeco opravit je všude plno.
Silnice v jsou v mnohem lepším stavu, než jsem předpokládal, ovšem občas asfalt komplet zmizí nebo se zničehonic objeví obří díry, kde lze ťuknout ráfek (a určitě i urvat kolo) velmi snadno
Gruzínští řidiči se toho nebojí. Předjíždí se často, kde to jde a jak to jde.
Počet jízdních pruhů je pouze orientační, dle potřeby jsou ze dvou čtyři a jede se dál.
Policie má sice nové Octavie a luxusní služebny, ale vše hlavně na okrasu. Rychlost se prý měří, ale asi je to všem jedno, protože „co to dá“ se jezdí vždy a všude.
Pozor na krávy! Je jich docela dost, chodí si kudy se jim zlíbí a hlavně si často myslí, že mají přednost.
Večerní dopravní špička v Tbilisi spolu s zákeřnýma jednosměrkama bylo docela peklo, ale jinak mimo hlavní trasu Kutaisi – Tbilisi moc aut nejezdí.
Ovšem hlavní zjištění, nepůjčovat si sice levné, ale malé a pomalé auto!! Proč? Jezdí se rychle a když chceš někoho pomalým autem předjet, tak ho co? Nepředjedeš nebo to trvá půl šíleně dlouho. To se dá přežít, ale určitě ne malé, ale ideálně 4×4 jakýkoliv jeep. I když jsou cesty v dobrém stavu, kdekoliv mimo hlavní trasu se dá narazit na šílený tankodrom na hranici jakékoliv sjízdnosti pro osobní auto, výjimkou nejsou díry, kde je člověk nejmíň čeká, velké kameny, bahno nebo je malé auto jednoduše slabé, aby se vydrápalo do kopců přes polní cesty a výmoly. Navíc, největší legrace nečeká na hlavních cestách, ale kdekoliv mimo v pustině, v odlehlé vesničce a to nejsou lokality, kde chce člověk řešit nepojízdný auto.

Přes počáteční nadšení ze svobody pohybu, přes únavu pramenící z nutnosti pořád sedět za volantem a někam jet, až po obavy, zda vůbec dojedeme a kolik by stála jakákoliv menší škoda, jsme nakonec ve zdraví a všeobecné spokojenosti dojeli a nutno říct, že jsme si cestu autem užili. Najeli jsme kolem 1200 km, vystoupali do 2400 m.n.m., projeli města, vesnice i odlehlé kláštery a přitom nakoukli málem až Ázerbájdžánu nebo podívali se na místa, kam bychom se bez auta nikdy nepodívali…

Gruzínská fotogalerie

By Hondza

On 19.12.2014

In Cesty do světa, Gruzie

Neuplynuly ani dva měsíce od návratu z Gruzie a fotogalerie je na světě 🙂 . Počasí nám střídavě přálo a nepřálo zároveň, z čehož plyne, že bylo dost zataženo, ale nepršelo. Ovšem i svítilo sluníčko a tím pádem Kavkaz ihned nabral úplně jinou dimenzi. A deštivá Chituara má taky něco do sebe a proto jsem si ji dovolil projet „retro“ filtrem, aby retro bylo ještě větší retro. Fotky skoro v originále jsou na Picasa galerii. Celkově lze hodnotit Gruzii jako vydařenou, protože:

auto jste nerozbili (a zas tak daleko jsme k tomu nebyli, když vezmu v potaz kvalitu silnici, gruzínské akční řidiče a statistiku)
viděli jsme hodně věcí (ale pořád málo, protože Svatenie, Tušetie nebo Kakheti region jsme nestihli. Ale to by bylo třeba další týden minimálně)
celkově se měli dobře (=počasí, jídlo, památky, příroda, zážitky)

K totální spokojenosti by to chtělo více času, lepší počasí a taky znalost ruštiny, která by nám více otevřela dveře k místním. Dost důvodů se někdy v budoucnu vrátit, nejlépe na jaře, mít čas a zemi si projet po vlastní ose.

[shashin type=“album“ id=“57,58,59,62,60,61,63″ size=“medium“ crop=“n“ columns=“max“ caption=“y“ order=“date“ position=“center“]

Gruzie 2014 – Stalinovo Gori a lanovky Chiatura

By Hondza

On 14.12.2014

In Cesty do světa, Gruzie

Den sedmý 31.10.2014

Dneska v 10 dopoledne máme odevzdat v Kutaisi auto, ale…má to jeden háček. Chceme se podívat do Stalinova muzea a Stalinovo muzeum otevírá v 10 hodin. Takže nestíháme, to je jasná věc. Ještě večer jsem psal chlapíkovi z půjčovny mail, ale jak se dalo čekat, tak v noci maily nečte, takže jsme bez odpovědi. Pád hodin zpoždění by projít mohlo, ale než platit pokutu nebo se dohadovat, tak raději volám, ať víme, zda ano nebo sedáme do auto a jedeme ihned na Kutaisi. Číslo ze smlouvy funguje, chlap tvrdí, že příjezd ve dvě je ok a že no extra charge. Tož pohoda, najednou máme času, že nevíme, co s ním. Nabízí se místní pevnost, ale předtím ještě nákup snídaňového proviantu v potravinách aneb včerejší pečivo to jistí. Je trochu mlha a krapet zimno, ale jinak svítí sluníčko, což slibuje nádherný den. I když z celé pevnosti zbyla hlavně horní čast, tak i přesto vypadá docela majestátně. Gori není nikterak zajímavé město, takže výhled tomu odpovídá, ale nevadí. Alespoň jsme si vyhlídli trhy na druhé straně u nádraží, kam se zajdeme podívat. Dáváme se do řeči s cvičícím chlapíkem, z kterého se vyklubal bývalý boxer v úctyhodném věku 80ti let. Možná jsme si nerozuměli, nebo byl prostě v neuvěřitelné kondici. Klobouk dolů. Vykládal nám, jak nesnáší Rusy. Tak v tomhle jsme si určitě rozuměli. Vypadá to, že by šlo sejít druhou stranou přímo trhům, tak se vydáváme na průzkum, ale bohužel končíme u spodní mohutné hradby. Nu alespoň jsme si dali pěknou ranní rozcvičku. Takže nazpět k autu a vyrážíme na trhovou čumendu. Nijak velky trh není, ale díky přítomnosti místních prodejců je zde docela zajímavě. Kupuju od bábušky kilo hroznů za 2 lari, něco pofotíme a jelikož se blíží desátá, tak valíme zpátky k Stalinovu muzeu.

[shashin type=“photo“ id=“2057,2068,2069″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Muzeu vévodí Stalinův rodný domek za kterým je socha (bohužel velká socha z náměstí před několika lety zmizela) a samotná monumentální budova muzea. Vstupné 10 lari je na gruzínské poměry docela vysoké, zvlášť když se vezme v úvahu, že mnoho zajímavějších míst je zadarmo nebo pouze za minimální poplatek a Stalin určitě není v Gruzii brán jako nějaká zvlášť positivní postava gruzínských dějin. Celé muzeum je vlastně strašná propaganda, je zde vykresleno Stalinovo revoluční mládí i život, ale o jeho zločinech, hladomoru a dalších věcech zde není ani písmenko. V celém muzeum jsme nepotkali žádné jiné návštěvníky, zato personálu tu je nepočítaně. Hodina stačila, sedáme do auta a vyrážíme pod dálnici směr Kutaisi. Krásná dálnice po pár kilometrech přeměnila v klasickou gruzínskou silnici s hustým provozem, kde si o předjíždění můžeme nechat jenom zdát a nezbývá než se dlouhé kilometry vláčet za tureckými kamiony. Kolem půl druhé přijíždíme do Kutaisi. Právě včas, chlapík už mi píše sms. Třeba ještě natankovat plnou a nechat vyčistit auto, aby vše vypadalo jako nové a můžeme vrátit auto. Oba se na tento okamžik docela těšíme, protože hlavně přední kolo stále ucházelo a vzhledem ke stavu auta, jsme sami netušili, co všechno by se mohlo na gruzínských silnicích všechno přihodit a hlavně, jak by se to potom řešilo. Jedinou objektivní vadou na kráse byl prasklý disk kola a jinak (i vzhledem k výměně zadního kola za přední) vše v pohodě. Subjektivně to auto jede a víc radši nedodávat. Parkujeme přes půjčovnu, pan šéf už na nás zamračeně čeká a hned mezi dveřma má připomínky k času příjezdu. Je něco málo po druhé hodině, kdy jsme měli dle ranní dohody přijet, tak nevím, co čekal? Chlapík prohlíží auto, zkoumavě se zastaví u prasklého plastového krytu disku, popojede autem tam a zpět a vrací se do kanclu, takže auto snad prošlo. Podepisujeme převzetí, dostáváme nazpět 200 USD zálohu, když začne vykládat něco o tom, že je rozbitý kryt disku (což uznáváme), a že jsme dojeli pozdě, tak máme zaplatit ještě 20 USD. Samozřejmě jenom tak, bez papírů. Sice mluví rusky s příměsí pár anglických slov, ale i tak mě to dostává spolehlivě do varu. Spouštím kulometou palbu v angličtině, že jsme si to ráno odsouhlasili a samozřejmě, že mu nic nedáme a max nějaké lari za poškozený kryt. Zálohu máme v kapse, tak už není co řešit, bereme batohy a i přes chlapíkovi protesty jdeme pryč. Aby neřekl, tak mu necháme dvacku za kryt, což je i tak víc než dost a padáme. Že neumí anglicky je jeho problém a ne náš.

[shashin type=“photo“ id=“2070,2064,2058″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Už po svých jdeme do města, kde si chceme co nejdříve najít ubytko, ať můžeme vyrazit na obhlídku města. Mám vybraný tuším Hostel Central, ale tam nakonec ani nedojdeme, protože jsme zakotvili v Guest House Rioni, což je v podstatě homestay zkombinovaný s hostelem. Na klepání nikdo neotevírá, naštěstí ale sousedi ví co a jak, volají majitele, kteří během pár minut přijedou. Máme pokoj v domácnosti majitelů, kteří tu s námi normálně budou bydlet. Platíme, dostáváme klíče a můžeme si dělat, co se nám zlíbí. Líbí se mi naprostá důvěra, která zde panuje. Nikdo neřeší, kdo jsme, prostě dostaneme klíče a můžeme se hnedka ubytovat. Vyrážíme do města cesta něco k jídlu (skvělý kebab za 3 lari!) a chceme se podívat k katedrále Baghrati, která zhlíží na město z kopečku nad řekou. I když je katedrála poměrně nově dostavěná, tak má své kouzlo.

Gruzie 2014 – od kláštera David Gareja na Kavkaz

By Hondza

On 14.12.2014

In Cesty do světa, Gruzie

Den pátý – 29.10.2014

Ráno vstáváme něco po sedmé, venku mlha a zataženo, ale i to zde má své kouzlo. Jdu se na chvilku projít, akorát abych mohl být svědkem toho, jak místní vyvádějí skot na pastvu. Je to skoro jako s dětmi do školy, akorát zde se vyvádí kousek za vesnici, kde už se nechají kravky svému osudu, aby se večer zase samotné vrátily domů. Plno domů je prázdných nebo nyní slouží jako příbytku pro skot. Moc optimistický pohled na vesnici není, není se čemu divit, že lidi odcházejí, když zde kromě chovu dobytka, zde není co dělat. Ani obchod zde není, takže musíme počkat, až se Mustafa vzbudí a ukuchtí nám nějakou snídani. Čas využíváme k další procházce a focení. Zatímco místňáci zde pobíhají jenom tak, my jsme navlečení jako do tuhé zimy. K snídani dostáváme vajíčka se sýrem a čaj za dosti kapitalistickou cenu a můžeme vyrazit dát za dobrodružstvím. Čeká nás ještě asi 10 km po asfaltu a od křižovatky dalších 5 km po bahnité cestě až k klášteru a v podstatě na dohled Azerbajdžánu. Úsilí stálo za to, klášter je pěkně opravený a zasazený mezi skály s nádherným výhledem. Vstupné se neplatí, tak si aspoň od mnichů kupuji pohled a víno. Kdyby bylo více času, tak se jdeme podívat ještě ke druhému klášteru nad hlavním komplexem, takhle si pofotíme, vylezeme na kopec nad klášter a zase sedáme do auta, protože bychom rádi ještě dneska dojeli nahoru do hor.

[shashin type=“photo“ id=“2107,2101,2093,2092,2095,2097″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Plán je zkusit druhou cestu přes Rustavi, objet Tbilisi a po Georgian military higway směr Kavkaz a ruská hranice. Zatímco na křižovatce ve směru na Udabno začíná asfalt, druhý směr do Rustavi je polní cesta, která se záhy mění na bahnitou cestu, aby se změnila na rozježděnou bahnitou cestu naším autem absolutně nesjízdnou. Ještě rádi couváme zpět a jedeme po stejné cestě nazpět do Udabna. Mít tak jeep, můžeme to zkusit, ale takhle bychom v pustině, a to by bylo docela zlý. Ale zase se můžeme podívat ke slanému jezeru, které je po cestě z Udabna. V Sagarejo dáváme chačapuri, sedám za volant a vyrážíme směrem k Tbilisi, kterou ale chceme objet a dostat se tak přímo na silnici do hor. Hlavní silnice jsou v zásadě v pohodě, občas díra nebo je silnice nějaká křivá, ale jinak klidná jízda. Ale i tak přijdou překvapení, jako na silnici kolem Tbilisi, kde se najednou pohodová silnice změnila v regulérní tankodrom, který sice místní přejíždí docela rychle, ale my jsme nasadili průměr tak 10 km/h, jinak by hrozil totální rozpad auta. Zatímto kolem Sagareja na silnici do Tbilisi byla jedna benzínka vedle druhé, tak nyní ani jedna a benzínu je čím dál méně, až zvažujeme, že to stočíme do Tbilisi, abychom nezůstali na suchu. Máme nějaké doporučené benzínky, ale to jde nyní stranou, budeme rádi za cokoliv. Nakonec bereme zavděk zašlé pumpě u cesty, na značku kašlem, důležité je, že mají petrol. Další zastávkou už na vojenské dálnici je pevnost Ananuri, rozkládající se nad přehradou Zhinvali.

[shashin type=“photo“ id=“2053,2054,2055″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Už jsme skoro nedoufali, ale objevuje se sluníčko a hlavně vypadá to, že jedeme vstříc modré obloze. Zajímavým fenoménem různých odpočívadel, zastávek a vyhlídek jsou toulaví psíci neurčité kavkazské pouliční rasy. Jeden takový nás odchytl právě nad přehradou Zhinvali, asi to bylo ještě hravé štěně, tak jsme chudáka aspoň nakrmili chlebem, co jsme měli (jak se hodil chleba z domova…). Pomalu stoupáme do kopců a říkáme si, kde asi tak složíme hlavu. Nakonec volba padla na lyžařské středisko Gudauri, které se nachází ve slušné výšce 2196 m.n.m., a kde bylo sice pusto prázdno, ale pár hotelů bylo přece jenom v provozu. Na výběr moc nemáme, 80 lari za pokoj není rozhodně málo, alespoň je tu teplo a přirozeně nezbytná Wifi. S jídlem je to podobné, k dispozici je bohatě zásobená benzínka, kde mají veškeré západní zboží, aby se tu Rusové necítili opuštěně a motel, kde z bohatého lístku mají asi tři jídla. Jinak je všude zavřeno. Dáváme Kharcho – gruzínskou variaci ruského boršče s chlebem za 7 lari a jdeme spát.

Den šestý – 30.10.2014

Večer jsme šli spát s tím, že ráno bude pěkně jasno a ráno jsme se probudili s tím, že jasno není. Nedá se nic dělat, třeba se to ještě protrhá a bude modro. V Gudauri před sezónou příkladně chcípl pes (ono to v sezóně nebude asi o moc lepší), takže na snídani můžeme jít buď na benzínku, nebo si můžeme zaplatit drahou hotelovou snídani. Jelikož je načase šetřit, tak jdeme na “zápaďáckou” benzínku na čaj a chačapuri, abysme si koupili vodu a chačapuri, protože čaj ani kafe není. Tankujeme plnou a vyrážíme dál vstříc vrcholkům Kavkazu. Všechno záleží na tom, v jakém stavu bude silnice, protože bychom rádi co nejblíž hoře Kazbegi nebo ideálně až do městečka Stepantsminda.

Gruzie 2014 – přes Vardzia do Tbilisi

By Hondza

On 10.12.2014

In Cesty do světa, Gruzie

Den třetí – 27.10. 2014

Na snídani se podávají míchaná vajíčka, ale ne v hotelu, ale ve vedlejším bistru. Dneska máme na plánu návštěvu skalního města Vardzia a přesun do Tbilisi. “Mám zapnout navigaci?”, ptám se Ivoše. Nee, víme, kam jedeme, prostě po hlavní pořád dál. Projíždíme městem Vale, když míjíme cedule oznamující, že za pár kilometrů jsme v Turecku. To nezní špatně, bohužel s autem tam nemůžeme a ani nechceme. Nezbývá se než se vrátit a najít tu správnou křižovatku směr Akhalkalaki. Ovšem přímo sem ještě nejedeme, v půlce cesty (v Khetvisi) sjedeme z hlavní cesty do skalního města Vardzia. Průvodce (rok vydání 2011) upozorňuje na špatnou kvalitu silnice, ovšem realita v podobě úplně nového asfaltu je jiná. Příjemná cesta, sem tam stavíme kvůli focení, snad jenom sluníčko by mohlo vykouknout. Vardzia je kromě Tbilisi asi největší turistický magnet, ale je vidět, že je po sezóně, prakticky nikdo zde není. Platíme vstupné 3 lari a vyrážíme na průzkum skalních domečků, jejíchž vznik se datuje do 12. století. Baví mě si představit, jak to zde asi přes dávnými dobami vypadalo, jací zde žili lidé, co přes den dělali a jak se zde měli. Průzkum je docela náročný, za chvíli oba docela cítíme nohy, ale i tak jsme zde vydrželi nějaké dvě hodiny. Opět škoda, že je zataženo, protože výhledy z jeskynní do údolí, kde se vine řeka, jsou nádherné. Využíváme toho, že máme auto a jedeme se ještě podívat do “Upper Vardzia”, kde by měly být řádové sestry. Nacházíme kostel a několik velmi pěkně udržovaných stavení se zahrádkou a dýněmi, jako by se řádové sestry chystaly na Halloween. Trochu škoda, že nám ubytování nevyšlo až přímo do Vardzie, protože ubytování v guesthousech u místních by muselo být nezapomenutelnou zkušeností. Kdyby měl náš Hyundai pohon 4×4 a hlavně kdyby byl Hyundai třeba jeep, tak bychom mohli do Akhalkalaki zkratkou přes kopce. Takhle se musíme vrátit na hlavní silnici, ale zase se můžeme zastavit u mohutné pevnosti na křižovatce cest v Khertvisi.

[shashin type=“photo“ id=“1989,1997,1981″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Mohutná a dosti zachovalá pevnost dává tušit velikost a slávu této usedlosti před několika staletími. Plus strategická poloha na skále s viditelností snad až do dnešního Turecka. Působivé. Dneska se tu pasou krávy a přístup po strmé kamenité cestě taky není z nejlehčích, ovšem za pár let, až se vše opraví, tak sem budou jezdit davy turistů. Prozatím jsme tu jenom my, párek toulavých psů a kravky, které mají v areálu rovnou i improvizovaný kravín. Pokračujeme dále směr Akhalkalaki, kde největší pozornost poutá nově budovaná trať z tureckého Karsu přes Tbilisi až ke Kaspickému moři do Baku. V duchu si říkám, že až bude dílo dokončeno, tak by trasu moje romantická železniční duše ráda vyzkoušela, ale to nebude dřív, než za několik let (i tak má vše už mnoho let zpoždění). Silnice rovné, občas trochu skákavé doplněné o nečekané díry, kolem dokola holá krajina se stády krav nebo ovcí. Už přesně nevím, zda přes Akhalkalaki nebo až někdy poté jsme si švihali po rovné silnici, užívali si krajiny, když nás (a hlavně naše auto) překvapila jedna ze zbloudilých a hodně nečekaných (a dosti hlubokých) děr na silnici. Auto nadskočila, poskočilo, ozvala se rána a nic se nestalo, auto jelo dál. Moje představa o zničeném nebo komplet urvaném kolem se naštěstí nenaplnila. Uff, odnesl to ráfek, kolo asi trošku uchází a volant má značné cukací tendence, ale jedeme dál. Před několika hodinami jsme byli kousek do tureckých hranic, nyní jsme pár kilometrů od těch arménských, ale bohužel ani do Arménie se nepodíváme. V Ninotsmindě, která je už z většiny arménských městem (je to dobře vidět na odlišné architektuře domů), tankujeme plnou nádrž a odbočujeme doleva do hor směr Tbilisi. Čeká nás několik jezer a také přejezd hor ve výšce dost přes dva tisíce metrů nad mořem. Jsme oba napjatí, jak to bude vypadat, zda bude sníh a půjde projet. Naštěstí silnici je dobrá, teplota sice klesla hodně k nule a k tomu se přidala hustá mlha, ale jet se dá docela dobře.

[shashin type=“photo“ id=“1980,2002,2003″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Míjíme menší Saghamo lake a pokračujeme k největšímu Paravani lake. I když je poměrně pošmourno, tak výhledy jsou úchvatné. V dáli se rýsující zasněžené kopule třítisícovek, kolem dokola planiny bez jediného stromu s ojedinělými tečkami, které značí stáda ovcí nebo krav. Čas od časů musíme zastavit, když se nám do cesty připlete stádo skotu, jako třeba za Tsalkou, kde jsme v jednu chvíli byli obklopení stovkami ovcí, které se rozhodly přejít silnici. Všichni jsou v pohodě, je to běžná situace, nikdo se nerozčiluje. Jen turisti jsou jak u vytržení a fotí a fotí. Hory jsme zdárně přejeli a už klesáme do Tbilisi. Sníh byl naštěstí jenom jako poprašek po okolí a mlha po čase opadla, hory vystřídaly listnaté podzimem zbarvené lesy s paneláky hlavního města na dohled. Čím víc se blížím Tbilisi, tím sílí proud a taky náš chaos, kde vlastně jsme a jak se dostaneme do centra. Zatímco Ivoš má co dělat, aby se vešel do všech pruhů s ostatními (důležité je se na silnici vecpat), já se snažím přijít na to, kde jsme a jak dojet někam do centra. Je dost chaos všeobecně, auta valící se kupředu v několika pruzích a my mezi nimi. Párkrát se snažíme někam odbočit, ale vinou nadjezdů, podjezdů, jednosměrek se nedaří. Víme jedno, jakmile dojedeme do centra, tak bereme první hotel, který bude po ruce. Zkoušíme hotel Cristal a Margo, v obou chtějí 120 peněz, v jednom místních lari a v druhém nečekaně v dolarech. Za ty prachy to není žádná světovka, ale bereme. Wifi, šílené vedro a hluk z rušné ulice, no už se stěhovat nebudeme. Ivoš jde spát, já vyrážám na průzkum. Ach jo, dvě stě metrů od nás je hostel, mohli jsme ušetřit. Ale jinak se sousedství v pořádku, plno hospod, rock bar a dokonce strip klub tu máme. Kolem osmé vyrážíme na večeři, ovšem najít normální restauraci, kde se vaří je docela problém. Po půl hodině hledání se konečně daří, dáváme pivka a k jídlu pstruha plněného ořechy a Ivoš má šašliky. Žádná levnota a přitom docela průměr, no jo, ty restaurace pro turisty. Na cestě k hotelu dáváme ještě pivko v irské hospodě, abychom se naladili, ach ano, musíme do strip klubu. Tušil jsem buďto průser ve stylu, že dostaneme do držky nebo srandu a zdroj veselých historek v budoucnu. Potvrdilo se to druhé, platíme vstupem 30 lari s tím, že v ceně je “welcome drink” (vodka samohonka dle bolehlavu v noci). Klub je prázdný, nikde ani noha, kromě pingl a několika znuděných tanečnic. S aurou svěťáků sedáme do sedačky a koukáme, co se bude dít. Jedno děvče se ujalo tance u tyče, zatímco její kolegyně si přisedly a začala konverzace. Já to sázel anglicky a Ivoš česky nebo mlčky. Na stůl přistála vodka a dvojité menu – na jednom byly nápoje a na druhém speciální služby. Nutno dodat, že hlavně služby počítaly s platem minimálně v dolarech. Přišel pán otravný pingl, kterému strašně páchlo s pusy s otázkou, zda objednáme slečnám pití. Vymlouvám se, že ještě počkáme, uvidíme a a vůbec, že nic objednávat nebudeme. To panu pinglovi nestačí, protože za chvíli otravuje prozměnu Ivoše, že holky něco chtějí. Ivoš nerozumí, holky otravují, pingl otravuje a začíná být nuda. Navíc, když ani jedna z přidělených slečen není moc pěkná, zvlášť moje Nataša z Moskvy stojí za to. Takže co teď? Holky utíkají pryč, když zjistili, že s náma nic a my se taky radši klidíme, než pinglovi dojde trpělivost. Platím vodu za 4 (!!) lari a jdeme ven. Uff…to byl zase zážitek. Na spravení chuti jdeme ještě do místního rockového doupěte, kde dáváme poslední pivo v kelímku a jdeme spát.