Den třetí – 27.10. 2014

Na snídani se podávají míchaná vajíčka, ale ne v hotelu, ale ve vedlejším bistru. Dneska máme na plánu návštěvu skalního města Vardzia a přesun do Tbilisi. “Mám zapnout navigaci?”, ptám se Ivoše.  Nee, víme, kam jedeme, prostě po hlavní pořád dál. Projíždíme městem Vale, když míjíme cedule oznamující, že za pár kilometrů jsme v Turecku. To nezní špatně, bohužel s autem tam nemůžeme a ani nechceme. Nezbývá se než se vrátit a najít tu správnou křižovatku směr Akhalkalaki. Ovšem přímo sem ještě nejedeme, v půlce cesty (v Khetvisi) sjedeme z hlavní cesty do skalního města Vardzia. Průvodce (rok vydání 2011) upozorňuje na špatnou kvalitu silnice, ovšem realita v podobě úplně nového asfaltu je jiná. Příjemná cesta, sem tam stavíme kvůli focení, snad jenom sluníčko by mohlo vykouknout. Vardzia je kromě Tbilisi asi největší turistický magnet, ale je vidět, že je po sezóně, prakticky nikdo zde není. Platíme vstupné 3 lari a vyrážíme na průzkum skalních domečků, jejíchž vznik se datuje do 12. století. Baví mě si představit, jak to zde asi přes dávnými dobami vypadalo, jací zde žili lidé, co přes den dělali a jak se zde měli. Průzkum je docela náročný, za chvíli oba docela cítíme nohy, ale i tak jsme zde vydrželi nějaké dvě hodiny. Opět škoda, že je zataženo, protože výhledy z jeskynní do údolí, kde se vine řeka, jsou nádherné. Využíváme toho, že máme auto a jedeme se ještě podívat do “Upper Vardzia”, kde by měly být řádové sestry. Nacházíme kostel a několik velmi pěkně udržovaných stavení se zahrádkou a dýněmi, jako by se řádové sestry chystaly na Halloween. Trochu škoda, že nám ubytování nevyšlo až přímo do Vardzie, protože ubytování v guesthousech u místních by muselo být nezapomenutelnou zkušeností. Kdyby měl náš Hyundai pohon 4×4 a hlavně kdyby byl Hyundai třeba jeep, tak bychom mohli do Akhalkalaki zkratkou přes kopce. Takhle se musíme vrátit na hlavní silnici, ale zase se můžeme zastavit u mohutné pevnosti na křižovatce cest v Khertvisi.

[shashin type=“photo“ id=“1989,1997,1981″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Mohutná a dosti zachovalá pevnost dává tušit velikost a slávu této usedlosti před několika staletími. Plus strategická poloha na skále s viditelností snad až do dnešního Turecka. Působivé. Dneska se tu pasou krávy a přístup po strmé kamenité cestě taky není z nejlehčích, ovšem za pár let, až se vše opraví, tak sem budou jezdit davy turistů. Prozatím jsme tu jenom my, párek toulavých psů a kravky, které mají v areálu rovnou i improvizovaný kravín. Pokračujeme dále směr Akhalkalaki, kde největší pozornost poutá nově budovaná trať z tureckého Karsu přes Tbilisi až ke Kaspickému moři do Baku. V duchu si říkám, že až bude dílo dokončeno, tak by trasu moje romantická železniční duše ráda vyzkoušela, ale to nebude dřív, než za několik let (i tak má vše už mnoho let zpoždění). Silnice rovné, občas trochu skákavé doplněné o nečekané díry, kolem dokola holá krajina se stády krav nebo ovcí. Už přesně nevím, zda přes Akhalkalaki nebo až někdy poté jsme si švihali po rovné silnici, užívali si krajiny, když nás (a hlavně naše auto) překvapila jedna ze zbloudilých a hodně nečekaných (a dosti hlubokých) děr na silnici. Auto nadskočila, poskočilo, ozvala se rána a nic se nestalo, auto jelo dál. Moje představa o zničeném nebo komplet urvaném kolem se naštěstí nenaplnila. Uff, odnesl to ráfek, kolo asi trošku uchází a volant má značné cukací tendence, ale jedeme dál. Před několika hodinami jsme byli kousek do tureckých hranic, nyní jsme pár kilometrů od těch arménských, ale bohužel ani do Arménie se nepodíváme. V Ninotsmindě, která je už z většiny arménských městem (je to dobře vidět na odlišné architektuře domů), tankujeme plnou nádrž a odbočujeme doleva do hor směr Tbilisi. Čeká nás několik jezer a také přejezd hor ve výšce dost přes dva tisíce metrů nad mořem. Jsme oba napjatí, jak to bude vypadat, zda bude sníh a půjde projet. Naštěstí silnici je dobrá, teplota sice klesla hodně k nule a k tomu se přidala hustá mlha, ale jet se dá docela dobře.

[shashin type=“photo“ id=“1980,2002,2003″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Míjíme menší Saghamo lake a pokračujeme k největšímu Paravani lake. I když je poměrně pošmourno, tak výhledy jsou úchvatné. V dáli se rýsující zasněžené kopule třítisícovek, kolem dokola planiny bez jediného stromu s ojedinělými tečkami, které značí stáda ovcí nebo krav. Čas od časů musíme zastavit, když se nám do cesty připlete stádo skotu, jako třeba za Tsalkou, kde jsme v jednu chvíli byli obklopení stovkami ovcí, které se rozhodly přejít silnici. Všichni jsou v pohodě, je to běžná situace, nikdo se nerozčiluje. Jen turisti jsou jak u vytržení a fotí a fotí. Hory jsme zdárně přejeli a už klesáme do Tbilisi. Sníh byl naštěstí jenom jako poprašek po okolí a mlha po čase opadla, hory vystřídaly listnaté podzimem zbarvené lesy s paneláky hlavního města na dohled. Čím víc se blížím Tbilisi, tím sílí proud a taky náš chaos, kde vlastně jsme a jak se dostaneme do centra. Zatímco Ivoš má co dělat, aby se vešel do všech pruhů s ostatními (důležité je se na silnici vecpat), já se snažím přijít na to, kde jsme a jak dojet někam do centra. Je dost chaos všeobecně, auta valící se kupředu v několika pruzích a my mezi nimi. Párkrát se snažíme někam odbočit, ale vinou nadjezdů, podjezdů, jednosměrek se nedaří. Víme jedno, jakmile dojedeme do centra, tak bereme první hotel, který bude po ruce. Zkoušíme hotel Cristal a Margo, v obou chtějí 120 peněz, v jednom místních lari a v druhém nečekaně v dolarech. Za ty prachy to není žádná světovka, ale bereme. Wifi, šílené vedro a hluk z rušné ulice, no už se stěhovat nebudeme. Ivoš jde spát, já vyrážám na průzkum. Ach jo, dvě stě metrů od nás je hostel, mohli jsme ušetřit. Ale jinak se sousedství v pořádku, plno hospod, rock bar a dokonce strip klub tu máme. Kolem osmé vyrážíme na večeři, ovšem najít normální restauraci, kde se vaří je docela problém. Po půl hodině hledání se konečně daří, dáváme pivka a k jídlu pstruha plněného ořechy a Ivoš má šašliky. Žádná levnota a přitom docela průměr, no jo, ty restaurace pro turisty. Na cestě k hotelu dáváme ještě pivko v irské hospodě, abychom se naladili, ach ano, musíme do strip klubu. Tušil jsem buďto průser ve stylu, že dostaneme do držky nebo srandu a zdroj veselých historek v budoucnu. Potvrdilo se to druhé, platíme vstupem 30 lari s tím, že v ceně je “welcome drink” (vodka samohonka dle bolehlavu v noci). Klub je prázdný, nikde ani noha, kromě pingl a několika znuděných tanečnic. S aurou svěťáků sedáme do sedačky a koukáme, co se bude dít. Jedno děvče se ujalo tance u tyče, zatímco její kolegyně si přisedly a začala konverzace. Já to sázel anglicky a Ivoš česky nebo mlčky. Na stůl přistála vodka a dvojité menu – na jednom byly nápoje a na druhém speciální služby. Nutno dodat, že hlavně služby počítaly s platem minimálně v dolarech. Přišel pán otravný pingl, kterému strašně páchlo s pusy s otázkou, zda objednáme slečnám pití. Vymlouvám se, že ještě počkáme, uvidíme a a vůbec, že nic objednávat nebudeme. To panu pinglovi nestačí, protože za chvíli otravuje prozměnu Ivoše, že holky něco chtějí. Ivoš nerozumí, holky otravují, pingl otravuje a začíná být nuda. Navíc, když ani jedna z přidělených slečen není moc pěkná, zvlášť moje Nataša z Moskvy stojí za to.  Takže co teď? Holky utíkají pryč, když zjistili, že s náma nic a my se taky radši klidíme, než pinglovi dojde trpělivost. Platím vodu za 4 (!!) lari a jdeme ven. Uff…to byl zase zážitek. Na spravení chuti jdeme ještě do místního rockového doupěte, kde dáváme poslední pivo v kelímku a jdeme spát.

Den čtvrtý – 28.10.2014

Předpověď na dnešní den, která slibovala déšť, se zdá se nevyplní, ale na sluníčko to taky nevypadá. Na hotelu se snídaně nepodává, tak musíme vyrazit do okolí na chačapuri a čaj. V bistru mají i nějaké dorty a baklavu, takže lepší snídaně už snad ani být nemůže. Snad jenom dobré kafe mi chybí, ale to nejde sehnat nikde. Plánujeme s průvodcem kam vyrazit a co vidět. Prozatím dáme procházku po hlavní třídě Rustaveli k Freedom square a potom přes staré Tbilisi na vyhlídku k soše Matky Gruzie a pevnosti Narikala. Míjíme divado, operu, parlament a přes obrovský kruháč jménem Freedom square pokračujeme do starého Tbilisi. Líbí se mi staré rozpadlé baráčky s kdysi honosnými balkóny a průčelími. Současná realita je o dost jiná, mnohdy se divíme, že tam ještě někdo může vůbec bydlet. Ale líbilo by se mi zde bydlet v nějakém hostelu, je tu klid a pěkně. Kousek od nás na kopci se tyčí obrovská plechová (!) socha Matky Gruzie držící v jedné ruce meč a v druhé číši vína. Aspoň, že se vyjasnilo a je něco z kopce vidět.

[shashin type=“photo“ id=“2005,2009,2020″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Kousek dál na kopci je pevnost Narikala, kam vede od řeky lyžařská lanovka. Pevnost je poměrně nezajímavá oproti například pevnosti Khertvisi, ale výhled je docela ucházející. Docela se mi líbí kostel uvnitř pevnosti, abych se z Wikipedie dozvěděl, že byl postaven jako kopie někdy v devadesátých letech. Zpátky se vracíme nikoliv lanovkou, ale po svých kolem sirných lázní, kam jsme původně chtěli večer zajít. Pokračujeme přes řeku do nového parku, odkud je blízko ke dvěma architektonickým perlám, futuristickému mostu Míru a ještě více moderněji vypadajícím tubusům, kde má být tuším divadlo. Nedalo mně, abych si nevzpomněl na Kaplického knihovnu, kterou u nás politici zazdili. Zpět na ulici Rustaveli se vracíme přes uličky starého Tbilisi. Jsou zde dobře vidět kontrasty, kdy na jedné straně jsou pororozpadlé baráky, úzké uličky a dosti zanedbaná zákoutí a jenom kousek od tohoto “skanzenu” je samý střed města, bulváry, obchody a typické velkoměsto. Asi není potřeba zmiňovat, kde se nám líbí víc. V malém pekařství si kupuji ještě horské chačapuri plněné sýrem a mákem. Já bych možná ještě zůstal do večera v Tbilisi, ale Ivoše to zde zase tak nebaví, tak se pomalu suneme nazpět k autu. Aspoň máme možnost vyzkoušet místní metro, sice jenom jednu stanici, ale to nevadí. Sice si je třeba koupit kartu, kam se nabíjí jízdné, ale i tak je to velmi levné.

[shashin type=“photo“ id=“2013,2015,2019″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Metro vypadá docela podobně tomu pražskému, akorát je mnohem hlouběji a celkově v sovětském stylu velkolepější. Na závěr ještě kupujeme nějaké suvenýry jako tričko Gruzie v mém případě nebo dýky v případě Ivoše a vyrážíme k autu. Doprava ještě není tak hustá jako večer a jelikož se navigace překvapivě umoudřila, tak výjezd z města je poměrně rychlý a bezproblémový. Rád bych se dneska ještě dostal do východní vinařské oblasti Kakheti. Poprvé usedám za volant, provoz není nijak velký, silnice jsou široké, takže se jede docela příjemně. Je zataženo a začíná trochu mrholit, sice lepší jak déšť, ale taky nějaké slunce bychom si zasloužili. Za Sagarejo se najednou objevuje cedule oznamující, že ke klášteru Davit Gareja je to 50 km. Davit Gareja je kláštera na Gruzínsko Azerbajdžánské hranici, kam jsme měli původně namířeno, ale nakonec se to odpískalo z časových a dopravních důvodů (cesta ke klášteru má být víceméně polní cesta). Chvilka rozhodování a odbočujeme doprava s tím, že uvidíme a pokud bude cesta trochu slušná, tak to zkusíme. K našemu překvapení je silnice úplně v pohodě, tak vyrážíme dál pustiny a doufáme, že někam dojedeme, a  že tam kam dojedeme, bude nějaké ubytování. Míjíme obrovská stáda ovcí, která doprovází pastevci na koních a hlídací psi. Krajina se výrazně proměnila, zmizely jakékoliv lesy a zůstaly jenom širé zvlněné pláně. Spolu se zataženou oblohou působí okolí až mysteriózně. Kocháme se, fotíme a jedeme dál, akorát vlastně nevíme kam. Když už jedeme krajinou až podezřele dlouho, tak konečně před námi domky, které patří vesnici Udabno. Dobrých třicet kilometrů ani chaloupka a najednou uprostřed pustiny vesnice. Mimochodem Udabno znamená v překladu poušť, což je docela příhodné pojmenování. Stavíme na začátku vesnice, kde se jdu zeptat, zda tu není nějaké ubytování. Ač to vypadalo hodně nepravděpodobně, tak ubytování zde je a ne ledajaké. Polský pár, který provozuje tzv. Gareji line (linka z Tbilisi ke klášteru) otevřel před rokem Udabno oasis club – cestovatelskou oázu uprostřed širých plání. Když nám chlapílk z vesnice ukazoval na velký bíle nahozený barák, že tam se dá přespat, tak jsem tomu moc nevěřil, přece jenom česko-ruská konverzace je poněkud ošemetná. Ťukám na dveře, otevírá mi vlasatý chlapík, který jak se ukazuje perfektně anglicky a hlavně se tu dá ubytovat. Není to sice žádná lidovka, ovšem za 60 lari máme něco jako chatku, kde se dokonce topí a teče voda.  Mustafa původem z Bagdádu zde působí jako “zimní správce” a i když je zde dost kosa a není tu prakticky co dělat, tak si to zde evidentně užívá. Dostáváme na přivítanou drink cha-cha, což je kořalka z vína, kterou Mustafa pije jako tequilu s citrónem a solí. Navíc je zde čepované pivko, takže i když je dosti vlezlo, tak je tu vlastně příjemně. Je jasné, že v sezóně, kdy zde jsou na spaní i stany a je zde plno lidí, zde musí být super večírky. Mustafa je pohodář, nic neřeší a je mu v takovém hippie stylu evidentně dobře. Dáváme večeři, ještě chvíli kecáme, a jelikož je opravdu dost kosa, tak to balíme a jdeme do peřin. Škoda, že není jasno, hvězdná obloha by byla určitě nezapomenutelná…