Rubrika: Cesty do světa Page 1 of 35

Kypr 2022 – Erasmus a výlety

Dopoledne do školy a odpoledne na výlet. A když bude volný den, uděláme si větší výlet, ať Kypr pořádně poznáme. Jakmile jme si splnili erasmácké školní povinnosti a zopákli si angličtinu, tak jsme šli na autobus nebo sedli do auta a jeli se někam podívat. Kypr není rozlohou nijak velký, dá se docela dobře během týdne poznat celý, je třeba ale mít půjčené auto, protože veřejná doprava sice funguje, ale není úplně určená na cestování ve smyslu množství spojů, odjezdů, příjezdů apod.

  • Ayia Napa (Ayioi Anargyroi path) – autobusem nejdříve do Larnacy a potom další busem podél pobřeží. Vystoupili jsme tak, abychom se mohli napojit na stezku  Ayioi Anargyroi  path a dojít podél pobřeží nazpět do Ayia Napa.  Limitem na kochacím výletu je poslední spoj z Ayia Napa nazpět do Larnacy, tudíž jsme museli ke konci hodně přidat a stejně jsme nakonec nedošli až do cíle a z časových důvodů jsme konec dojeli busem.  Galerie z výletu zde: https://eu.zonerama.com/hondza/Album/8459164
  • Kourion – archeologická oblast Kourion leží nedaleko Limassolu a dá se k ní dostat relativně pohodlně busem. Relativně znamená, že autobus nejede moc často a cesta je poněkud zdlouhavá. Navíc je tu samozřejmě poslední autobus a potom už leda taxi nazpět. Pozdní odpoledne, areál bez turistů, západ Slunce, vítr a výhledy na širé moře. Zachovalé mozaiky a sloupy. Za pár € vstupné to stojí. Galerie na Zoneramě.
  • Severní Kypr – autobusem z Limassolu do Nicósie, noc v hostelu, druhý den přechod na tureckou část Kypru a autobusem do Famagusty (centrum města a opuštěné město Varosha). Na večer nazpět do Nicósie a odtud sdíleným taxíkem do Kyrénie, kde na nás již čekal hostel. Další den prohlídka přístavu v Kyrénii a vymýšlení cesty k křížáckému hradu Saint Hillarion. Taxi bylo moc drahé, takže místo toho jedeme nazpět do Nicósie a nazpět do Limassolu. Půjčeným autem by se toho stihlo víc, ale zase by to nebyla taková sranda. A navíc bych musel řídit :-). Severní část Kypru v obrazech na Zoneramě a ghost town Varosha zde.
  • Rokle Avakas gorge – tento výlet by šel autobusem z Limassolu provést jen velmi obtížně, tudíž jsme si na pět dní půjčili auto a naplánovali výlety i do míst, která jsou hůře dostupná.  Poloostrov Avakas je až za Pafosem, takže dobré dvě hodinky levostranného řízené. Ovšem stálo to za to. Po prašné cestě jsme jeli doslova „až kam to šlo“, odměnou za cestu autem je nádherná skalnatá soutěska, kterou jsme bohužel nestihli celou, nicméně tu nejlepší část jsme určitě viděli. Cestou zpět jsme dali ještě zastávku u vraku lodi Edro III. Galerie na Zoneramě.
  • Artemis trail kolem Olymposu – s autem se také jede lépe do hor, které se zvedají pár km za Limassolem. Bez větších problémů se dá vystoupat skoro až na vrchol k 2000 m.n.m.  Přímořské vedro vystřídá svěží jarní počasí, kdy i mikina přijde vhod. Palmy jsou pro změnu vystřídány borovicemi.  Před sezónou v květnu nebyla nikde ani noha, stánky a obchody povětšinou zavřené, další výletníci nikde. Na vrchol bylo zbytečné se plahočit, vzali jsme zavděk sjezdovkou a zbytky sněhu.
  • Aphrodite trail u Bath of Aphrodite – závěrečný výlet celého pobytu. Autem do Bath of Aphrodite a potom již po svých do kopce k vrcholku Moutti tis Sotiras, odkud se otevřely nádherné výhledy na cíp poloostrova. Klesání na hlavní cestu a nazpět do městečka na koupačku. Fotky z obou výletů opět na Zoneramě.
Bica da Cana

Madeira – Bica da Cana, Achadas da Cruz a rozloučení s Madeirou

31/3 – slunce, mlha, větrníky a nejhezčí vodopád na Madeiře

Dneska mělo být dle předpovědi škaredě, ale přitom je opět pěkně. Na Madeiře prostě nikdy nevíš. Balíme naše airbnb ubytování a vyrážíme opět do hor směr Encumeada a náhorní plošina Paul da Serra. Příšerný počasí z prvního výletu by dneska mělo nahradit sluníčko a (snad) nekonečné výhledy na všechny strany. První zastávka je v sedle Encumeada, odkud vede množství tras do všech směrů a jde odtud také jít i na Pico Areiro (trasa byla zavřená). Dáváme si hodinový okruh po jedné z levád a pokračujeme dál k náhorní plošina a vyhlídce Bica da Cana.

Na náhorní plošině je množství větrníků, které jsou v mlze a slunci nečekaně fotogenické. Je to taková hra s počasím, jednou je slunečno a vidět do daleka, aby za pár vteřin přišla mlha a nebylo vidět vůbec nic. To byl případ i vyhlídky Bica da Cana, chvilku byly vidět větrníky s cáry mlhy okolo a za pár vteřin už jenom mlha. Jedeme dál k vřesovišti, kde odbočujeme z hlavní cesty na tábořiště, protože je čas pikniku. Obídek v 1600 metrech doslova „in the middle of nowhere“ má své kouzlo a taky se při něm dá báječně spálit. Jak obelhat mozek, který stále myslí, že když fouká, tak to určitě neopaluje?

A jedem dál. Nejdříve k lanovce Achadas da Cruz, která ale není v provozu, a ještě je všude okolo brutální mlha, takže výhled nula nic. Tohle se úplně nepovedlo, ale nevadí, ve vedlejší kavárně dáme kafe a pokračujeme dál. Tady na západě ostrova již nejsou žádné tunely, řízení auta tím pádem je vysoká škola zatáček.  Pokračujeme do Ponta do Pargo, kde se chceme kouknout na maják a taky na údajně nejhezčí vodopády na celé Madeiře Garganta Funda. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Ty vyhlídky se mi úplně nezdají, ale třeba bude za dalším rohem slunce. Na Madeiře je vše možné.

Přijeli jsme k majáku. Hmm, nicmoc a mlha. Jedeme dál, třeba to bude u vodopádu lepší. Prudce nahoru, prudce dolů, potom chvilku po svých a…zase mlha. Tam, tam za mlhou, jenž by se dala krájet, tam je nejhezčí vodopád. A dokonce je slyšet. Fotím mlhu a jdeme nazpět. Tentokrát k vyhlídce Miradouro o Farolim, odkud by mohlo být vidět na maják, ale to by tu nemohla být zase mlha. Petra už má mlhy plný zuby a jde do kavárny, já si dávám ještě větrnou procházku k majáku. Asi jsem doufal, že najednou mlha zmizí. Nezmizela.  Situaci jako obvykle zachraňuje kavárna. Protože když jsme vyšli z kavárny, bylo najednou jasno! Teda jenom tak napůl, maják byl pořád v mlze.  Jedeme dál, přece jenom se musíme ještě dneska dostal do Funchalu a vrátit auto. Naštěstí z Ponta do Pargo už zase vedou tunely podél pobřeží a Madeira je opravdu maličká. Máme ještě trochu času, tak sjíždím z dálnice k moři ještě na jednu koupačku, protože tady už je zase slunce a léto. Už nevím, kde jsme se nakonec koupali (asi Calheta), ale bylo to fajn a moře nebylo ani tak moc studený (ve skutečnosti 18 stupňů max). Jak se blížíme k Funchalu, tak houstne i doprava, jinak je totiž na ostrově naprostej dopravní klid. Máme nyní dva úkoly, vrátit auto a ubytovat se. Sraz s pánem z autopůjčovny máme u muzea Cristiana Ronalda. Jsem až překvapen, jak vše nakonec klaplo. Zastavili jsme, do minuty byl chlapík u nás, přesedl si do svého auta a ahoj.

Všude je strašně moc lidí, zlatej klidnej venkov. Po ubytování v hostelu jdeme do centra na večeři. Máme poslední večer na Madeiře, tak by to chtělo něco speciálního. Zatímco Petra volí prozíravě rybu, já zcela neprozíravě místní specialitu Estepada.  Zatímco Petra si pochutnala, já si nepochutnal a bylo mně akorát těžko. Nebylo to úplně špatné, ale prostě moc hovězího, moc masa a všeho.  Situaci zachraňuje otevřený bar s Ponchou. To je aspoň drink, člověk dá dva pohárky a už je nakulenej 😊.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

1/4 – přesun z Madeiry do Porta, 2/4 Porto a 3/4 odlet přes Miláno do Prahy

Madeirská část výletu končí 1. dubna ráno v 8:50, kdy odlítáme do Porta, kde budeme dva dny a teprve poté se budeme vracet nazpět domů.

V šest ráno není ve Funchalu ani noha a bohužel ani náš autobus. Podle jízdního řádu měl již dávno jet, ale stále se nic neděje. Jízdní řád bude trochu orientační, ale nakonec taxi hledat nemusíme a jsme na letišti včas. Rychlý kafe, odbavení, opětovné vyplnění portugalského formuláře a máváme Madeiře na rozloučenou. Bylo to moc pěkný.

Co nás čeká v Portu? Pěkné airbnb ubytování v centru Porta, nečekaně studené i když slunečné počasí, dobré jídlo a pití, kafe, výhledy, úzké uličky, staré domy, kavárny, červené střechy, starý most, turisti, výlet na kole, moře, pláže, vítr…a v neděli ráno odlet domů.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
Pico Areiro

Madeira – narozeninové Pico Areiro

30/3/2022 – narozeninové Pico Areiro

Dneska mám narozeniny, tím pádem dneska musí být pěkný počasí. A když bude pěkný počasí, tak bude výstup na nejvyšší vrchol Madeiry. Ráno v Sao Vicente je sice klasicky pošmourné, ale my víme svoje, protože mobil hlásí slunečno a webovka na Pico Ruivo slunečné počasí jenom potvrzuje.  Pamatuji si, že v cestopisech bylo vždy doporučováno vyrazit na výlet co možná nejdříve ráno. Ok, snaha byla, ale stejně vyrážíme až v sedm a na parkovišti u Pico Ruivo jsme až v devět. I přes modrou oblohu je docela dost svěže, takže oblíkáme vše, co je zrovna po ruce. Moc toho není, ale snad se trochu oteplí a zahřejeme se výstupem. Lidí je tady již docela dost, holt měli jsme přijet dřív, já to Petro říkal. Ještě rychlý espresso za euro a vyrážíme dobýt vrchol Pico Areiro. Cesta je sice ofiko zavřená, ale páska se zákazem je tu zjevně jenom pro forma.

Jak popsat cestu? Slunce, mlha, výhledy, focení a zase další focení, docela dost lidí a ….najednou stop, cesta uzavřena! To si snad dělají srandu, mám přeci narozeniny a součásti oslavy je dobytí vrcholu!? Dělníci opravující chodník po nedávných prudkých deštích jsou neoblomní. Musíme nazpět, nedá se nic dělat. Dostali jsme se do zhruba tří čtvrtin cesty na Areiro. Cesta přes několik menších sněhových políček a plno schodů je docela výživná. Jsem docela překvapen, že potkáváme tolik sotva dech popadajících důchodců. Trek není zase úplně zadarmo, prudkých schodů je plno a srázů, kam lze spadnout taky. Možná kdybychom vyrazili skutečně brzo, tak jsme trasu prošli, takhle máme smůlu a můžeme se jet vykoupat nebo…zkusit dobýt vrchol z druhé strany z Achada do Teixera. Bude to sice opět dlouhá cesta autem, ale když jsou dneska ty narozky, tak vrchol prostě zdoláme. Nejdřív hodně dolů do mlhy a potom zase hodně nahoru nad mlhu. Nic, na co by naše auto nebylo zvyklé.  Cesta z Achady na Areiro je na rozdíl od cesty z Ruivo již jenom taková příjemná tří kilometrová procházka, nemusíme to nijak hrotit a dát si nejdřív v místní vyladěné kavárně kafe a brownies. Na druhý pokus je nejvyšší vrchol Madeiry Pico do Areiro dobyt! Plán na narozky je tak splněn. Je fajn, že díky uzávěře hlavní trasy je na vrcholu docela málo lidí. Pod námi mlha, focení, pózing a vítězný zevl přímo na vrcholu. Zatímco Petru uchvátil gay pár ve stylových teniskách, který mě potom nutí, abych si taky koupil, tak já co nejvíce zlostným obličejem hypnotizuju polského dronistu, jenž mně ruší svým vrněním narozeninový klid na vrcholu. Snaha byla úspěšná, dronista to rychle zabalil a já si pár týdnů po výletu ty boty New Balance skutečně koupil.

Třetinkové pivko v chatě pod vrcholem, nazpět na parkoviště a domů do Sao Vicente.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
Fanal

Madeira – Rabacal a Fanal

29/3/2022 – Rabacal, Fanal

Dobré ráno…ranní pohled z terasy na zamračené a v mlze schované hory nevěstí nic dobrého. Dneska jsou v plánu levády u Rabacalu a další plány závisí na tom, kolik bude zbývat ještě času. Snídaně a odjezd, tentokrát nikoliv do tunelu, ale vyrážíme opět na čistokrevný autoclimbing. Čím výš stoupáme, tím víc je hnusně. Padá mlha a není vůbec nic vidět. Navíc ještě začíná pršet a dost silně foukat. Auto jede pořád dál, teploměr ukazuje sedm stupňů nad nulou a já pořád doufám, že tam za tím kopcem se najednou vyčasí a bude pěkně. Dojeli jsme na Rabacal a pěkně nebylo.

Výhodou hnusného počasí je ovšem to, že jsme tady v podstatě úplně sami. Nejpopulárnější levády na Madeiře a nikde ani noha. Sedím v autě a lamentuju. Pláštěnka nikde, nepromokavá bunda nikde, náhradní ponožky nikde, cokoliv náhradního nikde. Venku zima, mlha a poryvy větru pohazují s naším autem. Morálka není příliš vysoká, ale zpátky přece nepojedeme!

První část cesty z parkoviště dolů k chatě je v pohodě. Drobně prší, v lese ani moc nefouká, a hlavně v chatě je nádherná kavárna. Espresso a brownies, díky. Kromě toho mají plno dalších dobrot, quiche, sendviče apod. A hlavně v kavárně je sucho a teplo. Ven se mi moc nechce, ale nedá se nic dělat, musíme tam. V plánu není profláklá Levada das 25 Fontes, kde akorát bude plno lidí (první hromadné skupiny už příjely), ale vedlejší PR 6.3 Vereda da Lagoda do Vento a potom od vodopádu Vento přejdeme na Levado do Alecrim a vrátíme se nazpět na parkoviště. Bylo mokro, bylo vlhko, bylo bláto. Člověk se chvíli za vytrvalého deště snaží zůstat tak nějak v suchu, ale po čase stejně rezignuje. Naštěstí i přes hnusný počasí je docela teplo, takže vyloženě nemrznu. Vodopád Vento je moc pěkný, škoda počasí, ihned bych skočil do vody a vykoupal se.  Od vodopádu pokračujeme po schodech na horní levádu, kde děláme menší strategickou chybu a nevracíme se ihned na parkoviště, ale ještě si výlet prodlužujeme až na konec levády.  Začalo totiž ještě víc pršet, a navíc už nejsme tolik chráněni lesem a dost nepříjemně fouká. A také klusání vedle kanálu není zas až taková zábava. V létě by to asi bylo fajn, ve vodopádu se dá určitě koupat, ale dneska jsme už to chtěli mít spíše za sebou a být v teple v autě. No v teple, kdybych se měl do čeho převléct, tak bych byl v teple…

V případě škaredého počasí je nejlepší volnou jet tam, kde to je právě nekrásnější ve škaredém počasí, do vavřínového lesa Fanal.  Hodinu se potulujeme po pláni s roztroušenými, různě pokroucenými stropy v naprosté mlze. Je to právě mlha, která vytváří mystické divadlo a dává místu nezapomenutelnou atmosféru. Už jsem chtěl napsat, že podobný nápad mělo jenom pár lidí, takže zde bylo magické ticho, ale potom jsem si vzpomněl na partu Italů, kteří se prostě bavit jinak, než naprostým řevem asi neumí. Rychle od nich pryč.

Závěr dne trávíme u moře v Porto Moniz, kde jsou mezi skálami „přírodní“ bazénky a je to tím pádem jedno z mála místa na severu ostrova, kde se dá koupat. Smýt bahno by nebylo špatný, ale bez plavek nás sem asi nepustí. Jdeme raději na kafe a zákusek.

Večer v domě v Sao Vicente. Vaření, potulné kočky a láhev místní dobroty Poncha

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Madeira – přes Curral de Freias a Ribeira Brava do Sao Vicente

Dneska nám končí ubytko v Porto da Cruz, takže nás čeká přesun na druhé domluvené ubytování v Sao Vicente. Budíček, snídaně, sbalit věci do auta a odjezd přes hory a doly do Funchal a dál až do Curral de Freias. Údolí jeptišek není již dneska proslavené jeptiškama, ale pěstováním kaštanů a nedalekou vyhlídkou Eira de Serrado.

V devět dopoledne je ve vesnici ještě dost mrtvo. Jsme první turisti dnešního dne a je tady pěkná kosa. Paní z turistické kavárny na nás číhá, jak na lovnou zvěř. Jdeme proto raději do druhé kavárny na kafe a kaštanový koláč.  Vesnice v údolí je nakonec poněkud nuda, bude potřeba plán. Autem přejedeme do vesnice Fajã Escura, kde si uděláme výlet po okolí, potom nazpět na vyhlídku Eida de Serrado a pojedeme dál. Od kavárny ve vesnici vede cestička (překvapivě) do kopce kaštanovým sadem až k lesu, kde je odbočka na Pico Grande. Na ten my bohužel nemíříme a místo toho pokračujeme po silničce dál až k starému rezervoáru na vodu. Společnost nám dělají ovce a zmatená německá důchodkyně, která se trhla party mířící na vrchol a následovala nic netušíc nás. Doufám, že svoji partu ještě někde doběhla…

Po návratu do vesnice dáváme v kavárně limonádu a jedeme na vyhlídku Eida de Serrado. Úzká cesta a pěkně zprudka do kopce. U vyhlídky parkoviště a hotel, tady se něco nepovedlo. Na vyhlídku je to z parkoviště už jenom kousek, z vyhlídku dolů do údolí je to ovšem pořádný kus. Ještě, že se nerealizoval původní plán vyjít na vyhlídku z vesnice pěšky.  Pofotit, selfie a pryč.

A jelikož vyhlídek není nikdy dost, tak dáváme hnedka další dvě funchalovské vyhlídky. Lokaci i jméno první jsem již úspěšně zapomněl, ale bylo tam plno britských důchodců, kteří se museli koukat na to, jak tam sedíme a jíme chleba se salámem a sýrem. Druhou vyhlídkou byla samozřejmě slavná Miradouro do Cabo Girão, kde bylo milión lidí a prosklená podlaha do hloubky nějakých 500m. Pár fotek, selfie a rychle pryč.

Další zastávkou na dnešním auto výletě je přímořské městečko Ribeira Brava, kde je pěkně teplo, a hlavně by se tady mohlo dát koupat. Mimo zátoku jsou obří vlny. Trochu fouká, voda studenější, ale to půjde. Koupačka musí být. A taky že byla. A taky jsem se spálil.

Zatímco v Ribeira Brava bylo léto a slunce, o pár minut později cestou na sever jsme vjeli do deště a mlhy. Tady je to prostě na několika kilometrech úplně jinak. Cestou do Sao Vicente opět využíváme tunelu, díky kterému jsme v cíli za pár minut.  Vítá nás ospalé městečko a dobře zásobený supermarket, v kterém nakupujeme na vaření v novém ubytování.  Máme k dispozici v podstatě celý dům, resp. spodní patro. Velká paráda. Vařit budeme nakonec až zítra, dneska jdeme na něco dobrého do některé z restaurací na pobřeží. Včerejší ryba espada mě trochu zklamala, takže doufám, že dneska si spravím chuť. A taky, že ano…vybrali jsme si čerstvou rybu přímo z chlaďáku. Jak se jmenovala už nevím, ale byla skvostná. U večeře nám dělali společnost dva borci odněkud z Ostravska toho času v Británii. Docela v pohodě small talk, blbci to naštěstí nebyli. Další českou partu starších chlapíků potkáváme cestou zpět a ty dvě holky na stopu našly nakonec ubytko právě tady u této partičky…

Page 1 of 35

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén