Rubrika: Cesty do světa Page 2 of 35

Sao Jorge

Madeira – PR9 Levada do Caldeirão Verde

27/3/2022 – PR9 Levada do Caldeirão Verde

Bude pršet ve dne, bude pršet v noci, tak zní předpověď. Co budeme dělat v neděli? Sedět doma určitě ne, něco vymyslíme. V noci asi opravdu hodně pršelo, protože vodu máme dokonce i v bytě a už tím pádem chápu, proč jsou u prahu dveří těsnící gumy.  Trochu vody v bytě nic není, ale co je horší, uletěla mi pláštěnka!? Byla mně malá, ale furt to byla pláštěnka, která se na deštivé Madeiře dost hodí. Takže nyní nejenom, že nemám nepromokavou bundu, nemám již ani pláštěnku.

V devět přestává pršet, sedáme do auta a vyrážíme směr PR9 Levada do Caldeirão Verde na parkoviště Queimadas, odkud se vyráží na trek. Nikde nikdo, kromě nás je tu už jenom jedno další auto. Paní v kavárně právě otevírá, dáváme espresso, bolo de mel do zásoby na cestu a vyrážíme. Plán je dojít na konec levády Verde a potom se napojit na další levádu Caldeirão do Inferno. Trasa je to jednosměrná, takže stejnou cestou zpět. Bahno, plno vody, plno zeleně, strmé kaňony, vodopády přes cestu, tunely. Mokro, vlhko a když nesvítilo slunce i docela studeno. Výhledy do dálky i dolů do prázdna, balancování vedle vodního koryta, proskakování vodopádem nebo krok za krokem temným tunelem. Je to docela zábava.

Chvilku se snažím vyhýbat vodě, zvlášť ve druhé části je plno vodopádů přes cestu, takže jsem za chvíli durch a už chráním jenom foťák. Plán byl dojít až na konec levády, ale bohužel včerejší silný déšť nám zkazil plán. Řeka u vodopádu Verde nabrala poněkud více na síle a zrovna nevybízí k přebrodění. Je to škoda, ale za risk a případné uklouznutí to úplně nestálo. Navíc u vodopádu docela hustě pršelo, takže jsme se obrátili a klusali se zkřehlýma rukama nazpět. Cestou už jsme míjeli docela dost lidí včetně důchodcovských výprav, nezbývá než si zopakovat „čím dřív na známou levádu, tím líp“. Nejen podle ohlasů na webu ale i podle nás, jde o nejzábavnější a taky o nejmokřejší levádu na celé Madeiře.

Nazpět na parkoviště probíhá sušení a odbahňování. Já si chytře nevzal náhradní oblečení, takže i v autě stále v mokrém. Ráno byla závora na parkovišti nahoře, nyní musíme nejdřív zaplatit 3€ a teprve potom můžeme odjet. Bylo to pěkný, jedeme dál.

Když máme nyní díky zkrácené levádě ještě nějaký čas, tak si dneska uděláme ještě trochu autoturistiku. Nejdříve na skok do Santany kouknout na slavné domečky. Tady lze potvrdit ohlasy z webu, že domečky v Santaně jsou hodně přeceněné a v podstatě skanzen o ničem. Potom k moři k pevnosti São Jorge, kde měly být pozůstatky pevnosti (byl to myslím nakonec cukrovar) a pěkná cesta podél pobřeží, která ale byla zavřená kvůli padajícím kamenům.  Mohli jsme se jít koupat (moc zima), pozorovat českého fotografa fotícího donekonečna temná skaliska (nuda) nebo jít po příkré cestě na útes do kavárny. Je jasné, která varianta zvítězila.

Sardinky, ryba Espada (Tkaničnice atlanstská), víno a spát…

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço

Madeira – Vereda da Ponta de São Lourenço a Levada dos Balcões

Válka za humny, Covid si dává pauzu a zima je už prostě moc dlouho. A taky budu mít narozeniny. Z toho všeho plyne, že je čas vyrazit někam do tepla, někam daleko od reality všedního dne.  Co třeba na Madeiru? Se zastávkou v Portu? Jistěže, jedeme.

25/3/2022 – páteční odlet z Vídně přes Lisabon do Funchalu

Výhodou pátečního odletu je, že pracovní týden má jenom čtyři dny, nevýhodou je ovšem čtvrteční hospodský kvíz a nutnost se sbalit v pozdních nočních hodinách. Jak se povedlo nebo nepovedlo zjistím až na Madeiře.

Ranní vlak do Brna, kafe v McD, vlak do Vídně, pivko ve vlaku, vlak na letiště a plno času. Mám řízky, Petra nemá. Smála se a za chvíli ji bude polední řízek ve Vídni chutnat. Zpoždění, fronta, bleskové vyplnění portugalského formuláře a odlet. Místo u záchodků. Proč? Přístání v Lisabonu. Z terminálu na terminál a zase zpátky. Kafe, sendvič a odlet do Funchalu. Konečně mám místo na nohy, Easyjet v souboji s Ryanairem vyhrál.  Funchal, hledání půjčovny, dotaz na informacích a zase hledání. Telefon nikdo nebere. Půjčovna si nás nakonec našla sama. Peugeot 108, malé rachotivé autíčko za 200€ na šest dní. Platba, hledání otevřeného obchodu. Neúspěšně. Příkrá stoupání, příkrá klesání. Dneska budeme asi již o hladu. Městečko Porto da Cruz. Pusto, ticho, prázdno. Apartmán malý, studený a s pěkných výhledem. Na uvítanou keksy a bolo de mel. Mám takový hlad, že zapomenu i na to, že nemám rád rozinky. Dobrou, Madeiro.

26/3/2022 – PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço a PR11 Levada dos Balcões

Nebylo co jíst večer, není co jíst ani ráno. Venku je zataženo, ovšem výhled z pokojíku je za jedna. Připomíná mi to zde oblast kolem Salenta v Kolumbii. Porto da Cruz je malé, po kopci roztahané městečko, všude je daleko a hodně do kopce. Nezbývá než na nákup vzít auto. V obchodě je rovnou kavárna, kromě nákupu tak můžeme rovnou i posnídat. Sedí tu s námi pár místňáků, v TV válka na Ukrajině. Je pořád zataženo, a ne zcela teplo (= poněkud zima). Základní průzkum centra městečka je velmi rychlý. Pár hospod, škola, kostel, bazénky u moře a palírna rumu z cukrové třtiny, kam se dá jít dovnitř na exkurzi. Pořád je škaredě, tady nemá dneska smysl zůstávat. Zkusíme výlet na východní cíp ostrova, kde by mohlo být hezčí počasí.

Hodně zde fouká, co je ale důležitější, že mraky jsou pryč a místo nich slunce a modrá obloha. Na parkovišti u PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço je zatím jenom pár aut. Svačina, brýle, opalovací krém, zapnout tracker a můžeme vyrazit.  Nádherný výlet s fancy kavárnou na konci, neskutečnými výhledy na útesy a silným větrem všude okolo. Za kavárnou se dá ještě vylézt nahoru na kopec s výhledem na Funchal a na úplně nejvýchodnější kousek ostrova. Pohodový výlet s jedním jediným rizikem. Že se člověk pěkně připálí, jako se to stalo mně.  Na cestě zpět míjíme hrozné davy. Ano, vyplatí se přivstat…
Parkoviště je při odjezdu úplně plné, lidi parkuji všude, kde se dá. Uvolníme jednomu šťastlivci místo a vyrážíme na vyhlídku Miradouro Ponta de São Vicente, která je kousek po strmé silnici od prvního kruháče.  Hrozně fouká. Jsou tady snad ještě hezčí výhled na útesy než předtím, je to možný? Asi je. Hlad, žízeň a ten vítr! Žádný velký kochání, jedeme dolů do Machico na něco k snědku. Zítra je neděle, kdy jsou obchody zavřený, takže je třeba nakoupit také nějaké zásoby.  Vedle v kavárně doplňujeme ještě zásobu kofeinu a cukru, abychom měli dost energie na další výlet.  A kam nyní pojedeme?
Po kratším váhání vyrazíme do kopců do oblasti zvané Riberio Frio, kde si dáme krátký výlet na vyhlídku PR11 Levada dos Balcões. Takže zase nazpět tunelem do Porto da Cruz a potom už nahoru do kopců. A do deště. A do mlhy. Už bylo asi lepší počasí na výhled na vyhlídku po krajině. Lehce prší nebo padá mlha, těžko říct. Naštěstí i přesto je docela teplo, tak vyrážíme. A kdyby náhodou začalo pršet víc, tak cesta je krátká, za chvilku jsme zpět. Nevýhodou výletu na vyhlídku za mlhy je, že vůbec nic není vidět. Výhodou na druhou stranu je zase to, že jsme na jinak docela dost populárním místě úplně sami. Společnost na vyhlídce nám dělá pouze potulná kočka. Jinak ticho, klid a mlha všude okolo. Asi jsem si tady našel nové bydlení. Velký starý kamenný dům s terasovitou zahradou.  Opuštěný, zarostlý a naprosto kouzelný. Sice se do něho asi nikdy nepřestěhuji, ale to nevadí. Nazpět do reality, jsme oba durch, na další výlet to úplně nevypadá. Jedeme nazpět do naší airbnb ubikace usušit věci a potom v čistém někam na večeři.

Škeble, rizoto s mořskými plody, steak z tuňáka…dobrouuu

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021 – Kapadokie

Den dvanáctý, z Nemrutu až do Kapadokie

Dneska je neděle, dneska do Narince resp. Kahty nic nepojede, poučil mě po ránu pan domácí, když jsem ptal na možnost dopravy zpět. Nyní je ten moment, kdy bych čekal, že přijde s nabídkou odvozu a nic se neděje? Že mu to ale trvalo. Asi promýšlel, zda si může říct o rovnou stovku za odvoz. Zato já jsem nic nepromýšlel a rovnou se mu vysmál, protože to raději půjdu do vesnice po svých.  Následovalo handrkování, můj odchod nahoru pro věci a nakonec jsem na jeho 50 lir kývnul. Je to pořád dost za pár kilometrů, ale zase nebudu muset šlapat dvě hodiny po asfaltu.

V Narince u benzinky nečekám snad ani pět minut a už sedím v minibusu do Kahty, kde bych se měl rozhodnout kam dál. Lákalo by mě podívat se do Sanliurfy a jet potom do Kapadokie přes noc. Ovšem bude asi takový vedro (40 stupňů a více), že bych musel být stejně přes den někde zalezlej a to by mě nebavilo. Bude proto asi lepší jet busem přes den než se péct ve městě. Nebyla to moc zábavná cesta, plno zastávek, čas ubíhal a já doufal, že do Kayseri přijedeme zavčas, abych stihl ještě nějaký bus do Göreme. Na otogaru v Goreme je docela živo, bohužel jde ale jen o dálkové linky. Na vedlejších malém otogaru je naopak mrtvo, nicméně mám opět štěstí. Minibus jakoby čekal jenom na mě, jsem jediným pasažérem a platím cash přímo řidiči bez lístku.

Göreme! Tak tady bych to nepoznal, změna oproti poslední návštěvě v roce 2008 je naprosto brutální. Restaurace, hotely a plno lidí. Plno světel a ještě víc lidí. Jdu se ubytovat do Kamelya Cave Hostel, kde jsem si vzal pěkně po batůžkářsku dormitory v jeskyni. Chlapík na recepci se konverzačně ptá, zda jsem v Göreme poprvé. To neměl dělat, protože jsem ihned spustil o tom, že je to tady k nepoznání oproti tomu, jak to vypadalo někdy před 15 lety. Jako odpověď jsem dostal soucitný pohled od kluka, který v té době byl patrně na základce a teď neví, co na tento stařecký povzdech odpovědět.

Večerní nákup v supermarketu stíhám pár minut před zavíračkou, potom už jenom chill na hostelové terase a pokec s ostatníma. Už jsem úplně zapomněl, jaký je to družit se v hostelu s dalšími cestovateli. Němec žijící v Brazílii, který mně sám od sebe začíná vykládat o covidu, je ale docela otravný. Nechápu, co motivuje lidi vykládat svůj covid světonázor úplně cizím lidem?

Den třináctý, Kapadokie

Spaní v jeskyni v naprosté tmě je docela zvláštní. Snídaně na terase je ale velká paráda a jídlo je i docela dobrý, na to že snídaně je v ceně už tak levnýho ubytka. Dneska bude krásný slunečný den, už se těším na nějaký pěkný výlet po okolí. Vlastně nemám žádný plán, prostě půjdu tam, kam mě nohy ponesou a kde to bude pěkný.

Opalovací krém (bude vedro), vodu (bude vedro), foťák (bude co fotit), svačinu (bude hlad) a můžu vyrazit.  Na hlavní ulici se dám doleva a půjdu do údolí, které si ještě pamatuji z dob dávno minulých, do Pigeon valley.  Vezmu to nejdřívě do Uchisaru, kde bych si mohl vylézt na vyhlídku a potom se vrátím přes Love valley nazpět do Göreme.

Včera večer jsem byl trochu vyděšen davy lidí v centru městečka, naštěstí jak vyjdu ven do přírody mezi skály, jsem zde úplně sám. Opět je to tady velká paráda. Políčka s vinnou révou, skalní domečky, cestičky, výhledy. Je to tady nádherný. Cestou necestou se blížím k Uchisaru, kde ale nakonec na vyhlídku nejdu a místo toho se kochám okolím. V jedné zahrádce, kde je úplně prázdno, si dávám čaj a odpočívám. Nenapadlo mě zeptat se na cenu čaje, protože doposud nebylo třeba cenu kontrolovat, nikdo mě nechtěl odrbat, prostě pohoda. Doufám, že výjimka potvrzuje pravidla a zatím dobrou zkušenost. Čaj za 11 lir byl prostě úlet, nicméně moje předsevzetí pro tuhle cestu bylo nehádat se s nikým a užívat si to. Pomyslím si tedy něco o kreténech, zaplatím a jdu dál. Podle map přecházím silnici a jdu směrem Love valley. Začíná být dost vedro a mám málo vody. Klasika. Každopádně je to tady parádní. Opět jsem tu úplně sám. Kam se nedá dostat autem, tam nikdo není. Tudíž první lidi potkávám až u ikonických skalních penisů.  Odtud už nejbližší stezkou nazpět do Göreme. Mám toho tak akorát, a hlavně už nemám vodu.  Cola, voda a Magnum. Díky slabé liře je i takové Magnum za pár korun.

Mám šetřit? Ptám se sám sebe před večeří a hnedka si odpovídám, že to není nutné.  Jídlo je tady v Goreme dražší, ale pořád vlastně úplně v pohodě. Adana kebab za nějkých 60 tl je zatraceně dobrý jídlo. K tomu ayran a následuje moje maximální spokojenost.

Den čtrnáctý, Kapadokie

Dneska máme na snídani lečo neboli menemen. K tomu nějaké čajíky, kafe a jsem ready na další výlet.  Kam to bude? Počkám na autobus do Cavusinu a odtud bych někam vyrazil. Patrně do Zelve muzeum a dál se uvidí dle sil a vedra. Pro pohyb po oblasti by určitě bylo nejlepší mít půjčené auto, ale to mám jako šetřivý cestoval smůlu. Autobus jede jenom do Cavusinu, do Zelve se žádným autobusem nedostanu. Takže pěkně pěšky podle offline map. Cestu si moc neužívám, je už dost vedro a cestička je neustále nahoru a dolů, klikatí se mezi skálami a možností, kde uklouznout, je docela hodně. Když jsem si plánoval dnešní výlet, tak jsem se moc nedíval, kam pojedu a co je kde zajímavého. To byla možná trošku chyba, protože Zelve je tzv „další skalní město“, které nesnese ale vůbec žádné srovnání třeba se skalním městem Vardzia v Gruzii. No už jsme tady, projdu si to a potom se rozhodnu, kam dál.  Než ale někam zase vyrazím, bude se třeba posilnit. Ve stánku u vchodu beru vodu a opodál si rozdělávám piknik – rajčata, sýr a chleba. Menu mohlo být bohatší, ale co už. Zasytí, dodá energii a můžu zase někam vyrazit.

Zase pěšky nazpět do Cavusinu. Nic lepšího mě s ohledem na vedro nenapadlo. Cesta není ničím zajímavá, je vedro, a ještě jdu chvíli po silnici. Naštěstí cesta rychle ubíhá, a hlavně na mě čeká v Cavusinu moc příjemná a naprosto neturistická čajovna. Žádný turistický pozlátko, ale normální čajovna pro místní. Vůbec je fascinující porovnat rušné Göreme a velmi ospalý Cavusin, který je pouze pár km od turistického epicentra. Dávám dva čajíky a vyrážím prašnou cestou nazpět do Göreme. Tady už to není taková romantika jako včera, většina cest je dost prašných a rozježděných od čtyřkolek.

Nazpět ve vesnici jdu rovnou na hostel, kde si vyzvedávám batoh a přesunuji se na horní terasu. Zároveň bych si rád dal sprchu, ale bohužel voda zrovna neteče. Představa celonoční zapocené cesty není zrovna lákavá. Dávám čajík a budu doufat, že během psaní pohledů se podaří vodu zprovoznit. Za hodinu se přání stalo skutkem. Sprcha, sbalit věci a jelikož se blíží čas odjezdu, vyrážím na náměstí, odkud jezdí autobusy. Lístek do Izmiru mám již koupený, odjezd o půl deváté večer s příjezdem do Izmiru ráno. V pohodě stíhám ještě durum s ayranem na večeři. A pak už jenom čekat až se objeví autobus společnosti Oncu.

Je kolem deváté, když autobus konečně přijíždí. Je úplně plno? A mám sedět na první sedadle? No pěkně to začíná. Naštěstí šlo jenom o jakýsi sběrný autobus, protože za Nevsehirem zastavujeme u benzinky a většina cestujících přestupuje na bus do Istanbulu. Najednou je bus prakticky prázdný, mám svoje koupené místo a teď už jenom usnout a ráno se probudit v Izmiru.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
Nemrut Dagi

Turecko 2021 – na horu Nemrut Dagi

Den desátý, Diyarakir a dál k Nemrut Dagi

Vedro v noci, vedro ráno. Předpověď hlásí skoro 40 stupňů, to bude krásný. Snídaně v hotelu a honem do města, než se vše rozpálí ještě víc. V Diyarbakiru jsem byl naposledy v roce 2007, když jsem si udělal výlet na východ Turecka ještě jako erasmácký student. Pamatuji si hlavně hradby, kam se dalo vylézt, potom hrozný vedro a taky plno Kurdů v tradičních kalhotech s rozkrokem u kolen.  Gastro vzpomínka zahrnuje ještě sladší baklavu, než je v Turecku zvykem a jogurty prodávané na ulici ve velkých pětilitrových kyblících.

Realita po čtrnácti letech je poněkud odlišná.  Zanedbaný střed města je minulostí, hradby a parky se opravují. Na první pohled je vidět veliká změna. Vedro zůstává, Kurdů v nasrávačkách mnoho nepotkávám a stejně tak kyblíkový jogurty jsou ojedinělé.  Staré město pozbylo rekonstrukcí něco ze svého kouzlo, od rána je hrozný vedro, takže nakonec nejvíc času trávím v nádherné mešitě Ulu Camii. Posedávání na tlustých kobercích v mešitě prostě miluju. A navíc v mešitě je docela příjemně chladno. Cestou zpět si dávám baklavu se zmrzlinou a tím tak nějak symbolicky zakončuji pobyt v kurdské metropoli. Je čas si vzít batoh a posunout se zase někam dál.

Chvíle čekání na bus na otogar, hledání správného minibus nádraží (je hnedka vedle hlavního otogaru), obídek v lokantě a jedeme do Sivereku, kde bych chtěl přestoupit na další minibus do Kahty. A když se zadaří, tak z Kahty pojedu směrem Nemrut do vesnice Karadut. Plán je to smělý, sám jsem zvědav, kde nakonec dneska zakotvím. Ještě k tomu jídlu v nádražní lokantě, jak už jsem v Turecku pár dní a mám ponětí o cenách a o tom, jak to zde chodí, tak už je člověk tak nějak klidnější a řeší vše na pohodu. Přijdu k busu, optám se, kdy jede. Rozumím tak půlku, ale i to stačí a vím, že mám čas na oběd. Batoh si nechávám v kanceláři. V lokantě si vyberu směsku s rýží, na cenu se ptát nemusím, už nějak tuším, že maximálně budu platit 40 lir. K jídlu ještě ayran a čajík. Celkem za 43 lir. Dojídám, platím a už na mě volají, že je čas odjezdu.

Za hodinu jsme v Sivereku, kde je čas akorát si odskočit a už frčíme dál do Kahty. Podle mapy to vypadá, že bude výhodné po cestě vystoupit v Narince, odkud je to do cíle dnešního dne již kousek.  Za předpokladu, že nějaké auto nebo minibus do Karadutu pojede. V Narince je to trochu koupel ve vlastním potu, naštěstí brzy nacházím stín v obchodě a chladím se limonádou. Minibus prý pojede tak za půl hodiny. A skutečně, asi za třičtvrtě hodiny se ukázal prázdný minibus a jedeme.  Zase mi všechno krásně vychází. Cestou nás zastavují vojáci, koukají na můj pas a nedůvěřivě se ptají, co sem jedu dělat. Jdu na Nemrut, odpovídám.  V Karadutu jsou patrně jenom dvě možnosti ubytování – Karadut a Isik pension. Jelikož Isik je po cestě první, vystupuji zde. Znuděný chlapík si říká o 150 lir za ubytování se snídaní a večeří. Jsem tu evidentně jediný host, takže jsem asi měl trochu smlouvat. Další nabídkou je výlet po okolních památkách a na Nemrut, což zdvořile odmítám s tím, že na Nemrut půjdu pěšky. Chlapík zjistil, že na mě už víc nevydělá, tudíž se začal tvářit ještě více znuděně. Na pokoji je hrozný vedro, jdu se raději projít po vesnici. Kousek nad penzionem je mizerně zásobený obchod, kde si kupuji sušenky a vodu na zítra. Znuděnost a apatie je asi obecným znakem vesnice. Ve druhém penzionu si chci dát čaj a opět pocit, že dost otravuji. Turisté tady nejsou, tak je to prostě nebaví.

Už se přesně nepamatuji, co bylo na večeři, ovšem vím, že byla hrozně pozdě a měl jsem už dost hlad. Taky jsem chtěl snídani na zítra třeba už v šest, ale to se chlapíkovi nechtělo, proto bude snídaně až v sedm a já díky jeho lenosti budu pěkně dupat do kopce za dopoledního žáru.

Den jedenáctý, na Nemrut

Dneska to bude o cestě pořád nahoru a potom o cestě – pro změnu –  pořád dolů. Rychlá turecká snídaně v sedm ráno, voda a cola do batohu a můžu vyrazit. Ze zhruba 1000 mnm budu stoupat většinou po silnici až do 2150 mnm. No už jsem měl lepší nápady, nicméně ráno je člověk ještě plný sil a elánu s představou pěkné stezky ve stínu olivovníků. Stín nebyl a olivovníky už vůbec ne. Abych nešel pořád po asfaltu, tak volím zkratku přes kameny. O co to bylo kratší, o to byla cesta prudší. Nepomohl jsem si. Zbytek cesty už pěkně asfalt s udivenými pohledy náhodných okolo jedoucích řidičů aut.

Za dvě hodiny jsem na kopci v návštěvnickém centru, kde je třeba si koupit lístek, a hlavně je zde voda a hospoda s jídlem. Chvíli relaxuji, abych nabral zase trochu lidskou barvu a vydávám se na posledních dvě stě výškových metrů k sochám bohů. Konečně nahoře! Jsem zde prakticky sám, a ty výhledy. Nádherný. Místo má svoji atmosféru. Oplatí se jenom tak si sednout a nechat se unášet dávnou historií.

Nazpět dole v návštěvnické centru si dávám na oběd lečo(!) s ayranem a čajíkem. Vůbec se mně nechce klusat dolů, ale bohužel musím. A čím dýl tady budu lelkovat, tím větší bude po cestě vedro. Kupuji magnetky, beru do lahví vodu a vyrážím. Trochu doufám, že by mě nějaký auto mohlo po cestě nabrat a popovézt do Karadutu. Byl jsem naivní a v odpoledním žáru jsem si cestu pěkně užil.  Voda vyšla tak akorát, a nakonec jsem měl docela dost – 26 km a 1200 metrů převýšení.

Odpočinek, večeře a dumání nad tím, co budu dělat zítra.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
Isak Pasha

Turecko 2021 – palác Isak Pasha

Den osmý, z Kačkaru k íránským hranicím

Dneska bude zase dlouhý den. Již v šest ráno choulím na předním sedadle minibusu dolů do Yusufele a užvaněná Američanka je tady taky. Tiché rozjímání končí, bude se konverzovat až do Bahlaru, kde naštěstí vystupuje. Tady by to bylo taky hodně dobrý, ale bohužel zase tolik času nemám a třeba se zase posunout o kousek dál. V Yusufele jsme po osmé, bus do Erzurumu jede až hodinu, mám plno času na dobrou snídani v lokantě. Na tradičním menu je hrachovka a čaj. Ne každý ale preferuje takto lehkou snídani. Někteří dávají kebab a je tady i obtloustlý Turek, který obírá něco jako ovar. Dobrou chuť.

Za další dvě hodiny vystupuji z poloprázdného minibusu na otogaru v Erzurumu. Bohužel nikoliv ve městě ale někde daleko na periferii, návštěva města bude jindy. Ptám se na bus do Dogubayazitu, odpověď mě ale úplně nepotěšila. Přímý bus až zadlouho, lze  ale jet do nejdříve do Agri, které je na půl cesty a potom cestu dorazit dalším busem. Před dlouhou čekačkou dávám přednost velkému autobusu do Agri, který jede asi ve dvě odpoledne.

Další dvě hodiny a jsme na autobusáku v Agri. A opět po výstupu následuje kolečko dotazů, jak se dostanu dál do cíle.  „Musíš na otogar ve městě, odtud nic do Dogubayazitu nejede“, odpovídá pán za přepážkou a mně nezbývá nic jiného, než zkusit sehnat odvoz do města. Budu-li mít štěstí, pojede městský bus, nebude-li štěstí, budu muset taxíkem. Štěstí mám, protože jenom co vylezu před autobusák, čeká na mě autobus. Lístek nemám a nemám ani možnost si ho koupit, protože místo lístků se zde používají předplacené karty. Naštěstí pan řidič je hodný a bere mě zadarmo. S dopomocí ostatních cestujících vystupuji ve městě a jdu hledat druhý otogar. Agri bude asi dost díra, tady se nemá smysl zdržovat déle, než je nutné. Na bus dvorku je hodně mrtvo, naštěstí ale do Dogubayazitu jede minibus za chvilku. Kupuji limču, sladkost na svačinu a čekám. Je docela vedro a už mě to dneska nebaví.  Poslední hodina v buse a jsem v cíli. Vystupuji v centru města a jdu hledat hotel. Na hlavní třídě by dle mapy mělo být několik možností, zkouším náhodně hotel Aslan v boční ulici. Cena je opět kolem 80 lir.

Jdu se podívat do města, protože mám docela dost po celodenním cestování hlad. Mezitím volá Sinan a ptá se, jak se mám. Na jídlo mi doporučuje místní specialitu Abdigor, která se prodává v jednom podniku s tradiční kuchyní na hlavní třídě. Rád se nechám nalákat na něco nového, takže proč ne. Abdigor je jedna obří koule (kofte) s rýží. Nebylo to špatné, ale myslím, že turecká kuchyně umí lepší speciality. V restauraci je ještě jeden cyklocestovatel, který se chystá na výstup na Ararat a diví se, že já na horu nelezu.

Podvečerní Dogubazayit má zajímavou atmosféru. Na ulici jsou prakticky jenom muži, kteří posedávají na ulici u čaje klábosí. Čajovny jsou vybaveny velkými kamny na dřevo, které vystrčí na ulici.  Okolo jsou rozmístěny malé stoličky a může se otevřít.  Ještě, než si zajdu na čaj, mám před sebou jeden úkol, a to nechat se ostříhat. Na turecké lazebníky mám ještě ze svých erasmus studií ty nejlepší vzpomínky, tak se docela těším. Nakonec to bylo docela normální stříhání bez opalování chlupů na uších zapalovačem, nicméně i tak to bylo nejlepší ostříhání za posledních x let. Žádný tří minutové ostříhání jako u nás, ale poctivá lazebnická práce. Poslední kurdská móda to sice není, ale jsem spokojen.

A pak už jenom oslavit nový sestřih čajíkem a dobrou.

Den devátý, Isak Pasha

V pokoji trochu smrdí cigaretový kouř, ale jinak krásný spaní. Dneska mám v plánu výlet za město k paláci Isak Pasha, kam jsem se chtěl podívat už kdysi dávno, když jsem Dogubayazitem projížděl na cestě do Íránu. A potom se možná potkám se Sinanovým bratrancem a odpoledně vyrazím dál směrem Nemrut Dagi. Mám stále v hlavě více možností včetně zastávky u jezera Van a výšlapu na druhý Nemrut, kde je na vrcholu krásná kaldera s jezerem.

Teď mám ale hlad, takže honem na snídani. Na první dobrou sedám do pekařství, kde si objednávám börek na váhu a čajík.  Cestou na zastávku minibusu (u radnice) ještě kupuji vodu a koláče, nakonec ani dlouho nečekám a vyrážíme za město k paláci.  Řidič se mně ptá, odkud jsem a když to zjistí, hnedka na mobilu pouští český eurosong. Nadšení pro českou hudbu mu ale dlouho nevydrží, hudba je to tak hrozná, že za chvilku ladí zpět kurdský popík. Palác ještě není otevřen, jdu nejdřív pofotit palác z horní terasy od občerstvení a potom kouknout na mešitu na druhé straně. Na mnoha pohledech je právě z tohoto místa vidět také zasněžený vrcholek Araratu, bohužel je to ale fake, protože Ararat je schován za kopcem. Samotný palác je tak na hodinku, ne že by nebyl zajímavý, ale mnoho přestaveb, vylepšení a rekonstrukcí je prostě znát. Navíc už přijíždějí ruští turisté, původní pohoda je tatam a já vlastně stejně spěchám nazpět, protože v poledne mám sraz se Sinanovým bratrancem, a ještě nemám ani lístek na bus, který jede po jedné odpolední.

Je vedro a zároveň hodně fouká, jsem rád, že nemusím dlouho čekat a jedu busíkem nazpět do města.  Ještě než se půjdu odhlásit z hotelu, bude třeba něco sníst. Volím klasiku v podobě durumu s ayranem. Pan majitel umí pěkně anglicky, chvilku si vykládáme. Dopíjím čaj, loučím se a jdu naproti pro batoh, protože za chvilku mě čeká Sinanůn bratranec u radnice. Jsem zvědav, zda ho poznám a taky jak budeme komunikovat, protože neumí ani slovo anglicky.

Nakonec to byla sranda, něco jsme zvládli pomocí překladače a něco s dopomocí Sinana na telefonu. Důležité je, že již mám lístek do Diyarbakiru a sedám do taxíku na otogar.

Cesta do Diyarbakiru je dlouhá a nudná. Spánek, čtení a koukání z okna. Čas od času je pauza na otogaru nebo na odpočívadle na jídlo. Jediným vzruchem jsou zdravotní problémy jednoho ze spolucestujících, kdy se dokonce volá záchranka, na kterou čekáme u dálnice. Chlapíkovi se nakonec udělalo dobře, podepisuje papír a pokračuje s námi dál. Doufal jsem, že tento bus dojede do Diyarbakiru nějak rozumně, ale bohužel četné zastávky a čekačky nakonec vedly k tomu, že na otogaru jsme až v 23 hodin večer. Po krásných 10 hodinách v buse vystupuji do rozpálené noci. Autobusák je jako obvykle daleko od centra, o nějakém autobusu do města si mohu nechat jenom zdát, tudíž nezbývá nic jiného než další taxík.

O půlnoci ulehám v hotelu Aslan. Je stále mega vedro, zítra se tady asi naprosto usmažím…

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Page 2 of 35

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén