Turecko 2021 – Istanbul

Den druhý, Istanbul

Co budeme dneska v Istanbulu dělat? Sinan má dneska částečně volno, nicméně odpo musí být v bratrově kanceláři a já tak dostanu volno na nějaký vlastní istanbulský špacír. Sinanova manželka je s dětmi někde u moře, takže ani tento výlet se s ní nepotkám. Vlastně nevím, zda je vůbec setkání s nesezdaným cizincem vůbec možný? Některé tradice jsou zde poměrně přísné a stále se dodržují.  Každopádně ráno vyrážíme do kanceláře Sinanova bratra, kde si v kuchyňce připravíme snídani. Sinan mezitím vyřídil plno telefonátů a zdvořilostních setkání s lidmi z okolí (dědula odnaproti přišel pokecat, Sinan připravil čaj, chvíli něco vykládali a dědula šel zase o dům dál. Když potom Sinan musí někam odběhnout, dědule nebo kdokoliv jinej z ulice pohlídá obchod). Dříve než vyrazím do města, jdeme společně se Sinanem koupit sim kartu, protože s daty bude život v Turecku veselejší. Pro cizince je k dispozici pouze turistická karta, jenž je samozřejmě výrazně dražší jak srovnatelná nabídka pro místní. Bezmála 500 Kč za simku s 20 GB dat je docela dost. Ale jiné možnosti bohužel není. Sinan zůstává v kanclu a já se v polední výhni vydávám na výlet po Istanbulu.

Jsme kousek od Fatih Camii, jedné z velmi atmosférických mešit, takže i když jsem zde už několikrát byl, tak ani dneska neodolám a jdu se toulat kolem mešity a pozorovat lidi.  Je docela vedro, pokračuji využívajíc každý dostupný stín k Zeyrek Camii. Mám trochu dojem, že už jsem zde také byl. Bývalý kostel, nyní mešita zapsaná v UNESCO a po Hagia Sophia druhá nejvýznamnější náboženská stavba byzantské říše v Istanbulu. Vedle je kavárna s pěknou vyhlídkou na Zlatý roh, já  ale pokračuji dál kolem akvaduktu k Aksaray a potom podél tramvajové linky vedoucí k Hagia Sophia. Je tady docela hodně lidí, bude lepší odbočit někam do bočních uliček. Mířím k Serefiye Sarnici, což by měl vodojem podobný jako Yerebatan, nebo tomu na Žlutém kopci v Brně.  Moji zvědavost tlumí zbytečně přepálené vstupné (100 lir), takže si nechávám zajít chuť a pokračuji přes Hippodrom k mešitě Sultanahmet, která je bohužel celá zakrytá lešením.  Jestliže jsem si mohl vybrat asi nejhorší čas k návštěvě (nyní již) mešity Hagia Sophia, tak to bylo právě dnešní odpoledne. Davy lidí všude okolo, davy lidí uvnitř. A ještě k tomu za chvilku začínal čas modliteb, takže nás z mešity zase vyhnali. Nezbývá než  se  do Hagia Sophia podívat ještě někdy jindy, ideálně třeba brzo ráno a pořádně v klidu si vychutnat nádherný interiér a atmosféru místa. Dneska jsem si vychutnal davy lidí a utíkal po chvilce dál směr palác Topkapi, kam se mně ani tentokrát moc nechtělo a raději jsem prošel Gulhane parkem až na konec k moři. Nic moc zajímavého tady není, nohy už docela bolí, naštěstí Eminonu, kde bych se mohl potkat se Sinanem, není již daleko.

Na výlet k mešite Eyup je již pozdě, Sinan je stále v práci, jdu se  podívat na moje oblíbené nádraží Sirkeci. Pro mě jedno z nejhezčích nádraží, které jsem kdy viděl. Vlak z Evropy vyklopí návštěvníky přímo ve středu Istanbulu, kousek od Zlatého rohu a Asie je na dohled. Dobrodružství může začít. Dneska sem bohužel vlaky nejezdí (ale snad brzo zase budou), turisté si zde mohou zajít na vystoupení dervišů nebo na čaj. Já volím druhou možnost a dávám si dva čajíky. I přes uchozené nohy jsem nadmíru spokojen. Pořád mám dost času, jdu se ještě aspoň kouknout, odkud jezdí lodě do čtvrti Eyup, kam bych se rád podíval zítra.  Na této straně Zlatého rohu nic do Eyupu nejede. Podle Google by loď měla jet z Karakoy, ale raději se ještě později zeptám Sinana.

Včera mě Sinan varoval, že bych si neměl dávat  oblíbený balik ekmek (ryba v chlebu), protože se údajně značně zhoršila kvalita mořské vody. A může za to samozřejmě Erdogan, kdo taky jiný.  Prošel jsem kolem rušných stánků s balik ekmekem až mostu Halič. Velké lodě s občerstvením vystřídaly zaparkované  (a opuštěné) lodě čekající na nové nájemce.  Mezi nimi ovšem jedna tradiční obyč bárka, kde se griluje, a která láká na něco dobrého.  Váhám mezi kofte a rybou, až nakonec i přes varování vítězí tradiční ryba v chlebu. Je to delikatesa! K tomu dva čaje a pohoda. Naprostá spokojenost.

Konečně volá Sinan, který je stále u bratra v kanceláři. S překvapením zjišťuji, že i v Istanbulu je všude blízko. Do kanclu to mám ani ne půl hodiny chůze. Mám toho dneska již docela dost, a to mě ještě čeká další kamarád Ahmet. Večeře (výborné pide), pokec, prohlídka jeho kanceláří a jedeme domů. Však je již taky skoro půlnoc. I když jsem každý již úplně někde jinde (a nemyslím geograficky), tak jsem rád, že se jednou za čas vidíme.

Den třetí, stále Istanbul

Dneska jsem chtěl původně jet ráno vlakem do Ankary a odtud pokračovat legendárním Dogu Ekspres do Karsu, ale plán jsem nakonec o den posunul. Sinan si kvůli mně vzal v práci volno, proto pojedu o den později, a ještě si dneska užiji Istanbul. V té souvislosti jsem začal dumat nad tím, zda do Karsu raději neletět a neušetřit nějaký čas. Dumání vzalo rychle za své, když jsem zjistil, že ve spacím vagónu je sice ještě jedno volné místo, ale to je pro dámu, a nikoliv pro pány. Takže smůla a budu holt muset do Karsu letět. Na vlak jsem se docela těšil, ale co se dá dělat. Dogu Ekspres jede bezmála 24 hodin, letadlo asi dvě hodiny a nebude to taková zábava. Co s ušetřeným časem? Však já na něco přijdu 😊.

Hmm, tak nakonec si Sinan úplně volno vzít nemohl a musí jít dopo do práce.  Ráno se loučíme se na stanici metra, kde si dávám snídani a dumám, kam dneska pojedu. S čajem se bude přemýšlet určitě líp. A taky že jo. Vyrazím metrem rovnou na Karakoy, kde si dám další čaj a lodí se posunu skoro až na konec Zlatého rohu k čtvrti Eyup. Ahh, plavby lodí kamkoliv v Istanbulu prostě miluju. Jen tak si dát čajík a pozorovat z lodi život na břehu.

Čtvrť Eyup je velmi konzervativní a je to ihned poznat. Okolo mešity není vidět jediná nezahalená žena. Je zde velmi živo, záhy chápu proč. Dneska je velká páteční modlitba. Možná i to přispívá k silné atmosféře celého místa. Připadám si trochu jak někde v Íránu a v bermudech se zde cítím skoro až nepatřičně. Kromě věřících je zde početně zastoupená také jandarma (policie) a dokonce jsme potkal evidentně tajné policisty. Je docela dost vedro, dávám zmrzku a vyrážím nahoru na vyhlídku Pierre Lotti. Mám takový tušení, že jsem tady na této vyhlídce kdysi již taky byl. Patrně se Sinanem a bude to minimálně deset let. Chvilku bloumám kolem, pak si sedám do kavárny na čaj a kupuji si přes mobil na zítra letenku do Karsu.

Celý kopec nad mešitou Eyup je jeden velký hřbitov, přičemž na vršku je pěkná vyhlídka a taky kavárna.

Všude kolem plno koček a psů, kteří letargicky leží ve stínu a čekají na chladnější večer. Já ale až do večera čekat nemůžu, vracím se proto dolů k mešitě a jdu se podívat dovnitř. Interiér je nádherný, ovšem nejlepší je stejně si sednout někam do rohu a pozorovat lidi.  Mnoho návštěvníků míří rovnou k hrobce po levé straně, jiní jenom tak koukají jako já, nebo se jdou pomodlit do mešity. Panuje zde opravdu skvělá atmosféra.

Ale to již volá Sinan, že v práci končí a sejdeme se u Karakoy.  Výborně, loď akorát přijíždí. Z Karakoy se přemísťujeme do Kadikoy. Nemůže být větší kontrast než velmi konzervativní Eyup a hip moderní Kadikoy.  Konzervativní oblečení vystřídaly výstřihy, roztodivné účesy, tetování, moderní kavárny a bary. Když bych chtěl v Istanbulu zapařit, tak tohle bude místo, kam si zajdu na pivo a na koncert. Chvilku sedíme v cukrárně na turecké kávě a nějaké té sladké dobrotě. Po načerpání energie z kofeinu a sladkostí pokračujeme dál k moři a potom po dlouhé promenádě nazpět do přístavu. Již se setmělo, čas na poslední společné jídlo a návrat domů. Sinan vybral podnik s luxusní kofte, kde žranicí zakončujeme společný čas. Díky Sinane, bylo to skvělý!

Dneska žádný velký ponocování, zítra ráno v 9 mám let do Karsu. To znamená vstávat před šestou a dostat se zavčas na otogar, odkud jede autobus na nové istanbulské letiště.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021

Tahle cesta začala 11. srpna. Ještě dva dny před odjezdem jsem byl Letní filmové školy v Uherské hradišti, odkud jsem v těžkým srdcem v pondělí odjel, abych stihl druhý den podepsat smlouvu v nové práci, sbalit se a ve středu ráno vyrazit na výlet. 

Rámec výletu byl určen dvěma faktory – termínem a covidovou situací. Časový plán mi říkal, že mám volno od 11. do 27. srpna. A covidová situace zase to, že v Turecku byl covid vždy v pohodě a turisty tady nikdy neomezovali.  Další zvažovanou destinací byla Arménie, což by byla pěkná náhrada za zrušený výlet na Kavkaz na začátku covidové pandemie.  A ještě jsem uvažoval o Uzbekistánu, kam se mně ale nechtělo, protože v srpnu je tam opravdu dost vedro. Turecko nakonec vyhrálo díky tomu, že je prostě můj oblíbenec a taky jsem strašně dlouho chtěl vyrazit na východ Turecka a pořád to odkládal, protože přednost dostaly zdánlivě lákavější destinace.  

Zpátky do středy 11. srpna, kdy jsem časně ráno vyrážel na vlak do Brna. Mám to naplánované tak, že v Brně je čas akorát na kafe a pokračuji dál do Vídně. Ale to by vlak nesměl mít zpoždění, tudíž mám času víc než na jedno rychlý kafe u Kofikofi. Co třeba cappuccino a croissant v McD? Vůbec to nebyla špatná volba, zvlášť když v Regiojetu nefungovalo občerstvení. Za dvě hodiny jsem ve Vídni, kde rychle přestupuji na Railjet do letiště.  

Oproti dubnu, kdy jsem letěl do Španělska je tu výrazně živěji, ale pořád mám pocit, že do normální stavu je ještě hodně daleko. Zase je tu aspoň klídek a není to takové hektické. Jdu se odbavit k přepážce Turkish airlines, kde je velká fronta. Každý Turek či Turkyně vracející se do vlasti má několik obřích zavazadel nebo nevyplněný formulář pro získání HES kódu. Asi už je čas zase si zvyknout na pomalejší životní tempo, kde se čas tolik neřeší. 

Střih a letiště Sabiha Gokcen v Istanbulu, razítko, HES kód, výměna peněz a hledání správného Havas busu na náměstí Taksim. Píšu Sinanovi, že už jsem v autobuse. Měli bychom se setkat na náměstí zhruba za dvě hodiny. V buse si uvědomuji, že nemám další dvě hodiny v buse co pít. Naštěstí jsem již v Turecku, kde není problém si vodu koupit přímo v autobuse za pár lir. Pár lir znamená také doslova pár korun, protože lira poslední roky dost oslabila a nyní je kurz 2,5 kč za jednu liru. Kdysi to bylo i víc než deset korun za liru. 

Vystupuji na náměstí Taksim, Sinan nikde, takže jdu na obhlídku dost možná v současnosti jednoho z nejdůležitějších míst v Turecku. Před několika lety se zde odehrávaly mohutné protesty proti Erdoganovi. Protestující vystřídal běžný dav lidí a také masivní policejní přítomnost. Stojí zde i nová mešita. Sinan mně později vysvětluje, že nově postavená mešita dalším z bodů postupné islamizace Istanbulu. Kupuji si simit, vodu a jsu se sednout na trávu do parku. Za chvíli k tomu ještě přistane čaj od pouličního prodavače a jsem naprosto spoko. Sinan píše, kde jsem, zda už jsem přijel do Istanbulu. Zjevně nedostal moji sms a teprve bude vyrážet. Nedá se nic dělat, jdu si vyměnit peníze a sednout na čaj. První čaj, druhý, třetí. Na další už nemám chuť, naštěstí Sinan již dorazil. Nezbytnost číslo jedna při pobytu v Turecko, respektive Istanbulu je HES kód a Istanbulkart. Nějaký kód jsem si vygeneroval již u nás, ale bohužel nikde jsem nenašel, zda ho můžu použít i jako HES kód na cesty, takže mně Sinan obstarává nový. A následne i Istanbulkart, kterou je třeba složitým procesem spárovat s HES kódem.  Trvalo to, ale nakonec se povedlo.  Za vynaložené úsilí se jdeme odměnit něčím dobrým. Vyhrávají geniálně dobré plátky masa s chlebem, rýží a ayranem. Dokonalost. Jsme ve středu města a jídlo stojí 50 lir. Slabá lira má něco do sebe. Pomalu sestupujeme dolů k mostu Galata, kde nás nabírá Sinanův brácha a jedeme domů.  I v 11 večer je hodně vedro, trochu se obávám, že nebudu moct spát, ale opak je naštěstí pravdou. 

Loseralm

Rakousko 2021 – Loseralm a domů

Den šestý, neděle. Balíme, snídaně a odjezd. Kemp se rychle vylidňuje (K negativnímu hodnocení kempu na webu – pokud akceptuji, že majitel je prostě náladový magor a večerka je v deset, tak není problém. Ubytko je levné a v pohodě.) Češi jedou domů. Bude opět krásně, takže místo zajížďky do Salzburgu jedeme k Altausee, odkud se dá po panoramastrasse vyjet autem až do 1500 mnm. Došlo kafe, potřebuji kafe. Neděle v Rakousku není na shánění otevřené kavárny ideální čas, ale přímo v městečku Altausee se nakonec daří. Kavárna s pekařstvím, vlastní kafe, zahrádka. Příjemné to zde bylo. Po kofeinové pauze vyrážíme vstříc výhledům a také platbě 18€ za použití panoramastrasse k Loseralm.  Výlet se postupně prodražuje, ale když už jsme tady, tak jedeme nahoru.  Od parkoviště u horské chaty vyrážíme k jezeru Augstsee a dál do kopce na Hochanger a hlavně nejvyšší vrchol Loser. Cestou ještě insta místo u Loserfenster s nádherným okenním výhledem. Celkem pět kilometrů tak nějak na pohodu. Ovšem i pět kilometrů si zaslouží odměnu. Radler a trhanec sice stojí víc jak mýtné sem, ale když už jsme tady. A co na závěr výletu u rakouských jezer? Koupačku v jezeru Altausee. Opět nádherný koupání s výhledem na okolní kopce a lesy. Stylové zakončení výletu a nyní již jenom po dálnici domů.

Galerie fotek z celého výletu je na https://www.zonerama.com/hondza/Album/7575565

Hallstatt

Rakousko 2021 – Hallstatt a Gosausee

Den čtvrtý – jedeme do epicentra jezerní oblasti, jedeme do Hallstattu.  Před pandemií městečko čelící overturismu, během pandemie zde bylo vylidněno, jaká bude atmosféra u jezera nyní? A kde se ubytujeme? A co tady budeme dělat? Praktické i teoretické otázky víří v hlavě během jízdy k hallstattskému jezeru. Zaparkujeme a uvidíme.  Procházka, fotka ikonického kostelíka, platba parkovného (tady se opravdu nevyplatí parkování přetáhnout) a jedeme se ubytovat ke kempu přímo v Hallstattu. Camping Klausner-Höll má na netu velmi rozporuplné (jemně řečeno) hodnocení, nicméně první dojmy jsou velmi v pohodě. Vyzbrojeni mapkou a pokynem, že máme postavit stan vzadu na poloprázdné louce se ubytováváme.

Někdo musí pracovat a někdo zase nemusí, a proto jde na kolo. Všude kopce, samé kopce, bude to krásný. Vybral jsem si kousek z trasy slavného závodu Salzkammergut trophy k rašeliništím Löckenmoos, takže mě od jezera čeká nějakých tisíc výškových v jednom dlouhé stoupání. Těším se.  Rovnou musím říct, že na takový kopce nejsem od nás z Vysočiny zvyklý, ale i tak jsme si to užil. A bylo by to ještě lepší, kdybych nebyl blbej a nejel na kole na stezky u rašeliniště, protože jeden takový zbloudilý hřebík dokáže zkazit i takový pěkný výlet. Mlíko a bombička sice nakonec díru zacelili a dalo se jet jakžtakž dál, ovšem raději rovnou nazpět do Hallstattu a nikoliv k jezerům Gosausee, kam jsem měl původně namířeno.  Tady to bude třeba někdy příště pořádně pojezdit :-).

Den pátý, sobota.  Zůstáváme v kempu, snídaně a vyrážíme k jezerům Gosausee. Chtěli jsme vyrazit brzo, ale nějak se to nepovedlo.  Na parkovištích u Gosausee je zde asi milion aut. Ok, snad se to nějak v horách rozptýlí. „Tady je to krásný“, říkám si, když vylezeme k jezeru a nepřestanu to opakovat po celou dobu výletu. Respektive změním „krásný“ za „nádherný“ u prostředního Gosaulacke a u horního Hinterer Gosausee. Nejsme nijak vysoko, ale díky ostrým štítům okolo to vypadá, že jsme skutečně v horách. U horního jezera je chata, kde jsme si dali klasicky radler, ale hlavně se tady dá koupat. Idylku místa dotváří kravky u jezera, kdy se jedna dokonce taky koupe.  Dáváme obídek a dumáme, co dál. Petra vykládá o Adámek hutte, která je někde daleko a vysoko u ledovce. Dneska tam určitě nepůjdeme, ale ještě někam bychom se mohli podívat.  Co třeba kousek nahoru? V odpoledním žáru to nebyl úplně ten nej nápad.  Dali jsme ještě cca 200 výškových, než jsme to otočili, abychom se stihli zavčas vrátit nazpět. Zatímco Petra to bere přímo, já jdu do chaty u jezera pro vodu a radler. Voda je zadarmo, radler klasicky za 4 eura. U instagramového pařezu se fotí partička Rusů v teplákách, holt cool trendy fotka s pařezem nebude. Poklusem nazpět, páč je sobota a obchody zavírají v šest a zítra je všude komplet zavřeno. Rychlá večeře než přijde bouřka a nějak přečkat noc v sousedství mladistvé elity našeho národa. Rachotíci bouřka trochu utlumuje párty a chvíli dokonce ani ty normalizační hitovky nejsou slyšet. Nějak jsem nakonec usnul.

Fotky z výletu k jezerům Gosausee: https://www.zonerama.com/hondza/Album/7575565

Schafberg

Rakousko 2021 – výstup na Schafberg

Den třetí, čtvrtek. Dneska se nikam nejede, dneska se bude stoupat na Schafberg. Od jezera to bude převýšení cca 1300 m, takže se máme na co těšit.  Ihned od jezera se jde docela ostře do kopce a nejinak tomu bude po celou cestu. Výjimkou jsou pastviny Vormaueralm, odkud je výhled na cílový vrchol, a kde se hodí dát si nějaký obídek před finálním výstupem. U Monichsee je rozdvojka, přičemž se dá jít kratší a náročnější nebo delší a lehčí cestou. Varování u náročnější cesty je dostatečně výmluvné, tudíž volíme lehčí variantu. Ani ta ale není rozhodně zadarmo, a hlavně závěrečná vertikála na vrchol dá docela zabrat. Málem bych ale zapomněl na to nejlepší z výstupu, ledovou naháčskou koupačku v Mittersee.  Nikde nikdo, hadry dolů a hop (asi na vteřinu) do ledové vody. I ta vteřina osvěžila. Od jezera jsme vyrazili docela pozdě, a tím pádem jsme na vrcholu taky docela pozdě. Z toho plyne, že sice mohl být sestup po vlastně ose fajn, ale už na něj není čas, a navíc nohy bolí a Petřino koleno, to je taky kapitola sama pro sebe.  Pohodlíčko není samozřejmě zadarmo, ale stojí skoro 30€. Právě tolik totiž stojí cesta lanovkou nazpět k jezeru.  Poslední vláček jede po páté, máme tak ještě chvilku na průzkum okolí. Ostře řezaný Spinnerin hnedka vedle Schafbergu budí docela respekt, stejně jako nekonečná propast vedle. Dolů se prostě koukat nechceš.  Čas vyrazit na cestu zpět. Na zubačce je fascinující plno věcí, kromě obligátního „jak to udělali“ se nabízí ještě otázka „jak to tehdy dávno udělali?“ Vláček zde totiž byl již za Františka Josefa.  Kemp, jídlo, chill, večerní pivo a nabít telefony. Fotky z výletu zde.

 

Page 2 of 53

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén