Pico Areiro

Madeira – narozeninové Pico Areiro

30/3/2022 – narozeninové Pico Areiro

Dneska mám narozeniny, tím pádem dneska musí být pěkný počasí. A když bude pěkný počasí, tak bude výstup na nejvyšší vrchol Madeiry. Ráno v Sao Vicente je sice klasicky pošmourné, ale my víme svoje, protože mobil hlásí slunečno a webovka na Pico Ruivo slunečné počasí jenom potvrzuje.  Pamatuji si, že v cestopisech bylo vždy doporučováno vyrazit na výlet co možná nejdříve ráno. Ok, snaha byla, ale stejně vyrážíme až v sedm a na parkovišti u Pico Ruivo jsme až v devět. I přes modrou oblohu je docela dost svěže, takže oblíkáme vše, co je zrovna po ruce. Moc toho není, ale snad se trochu oteplí a zahřejeme se výstupem. Lidí je tady již docela dost, holt měli jsme přijet dřív, já to Petro říkal. Ještě rychlý espresso za euro a vyrážíme dobýt vrchol Pico Areiro. Cesta je sice ofiko zavřená, ale páska se zákazem je tu zjevně jenom pro forma.

Jak popsat cestu? Slunce, mlha, výhledy, focení a zase další focení, docela dost lidí a ….najednou stop, cesta uzavřena! To si snad dělají srandu, mám přeci narozeniny a součásti oslavy je dobytí vrcholu!? Dělníci opravující chodník po nedávných prudkých deštích jsou neoblomní. Musíme nazpět, nedá se nic dělat. Dostali jsme se do zhruba tří čtvrtin cesty na Areiro. Cesta přes několik menších sněhových políček a plno schodů je docela výživná. Jsem docela překvapen, že potkáváme tolik sotva dech popadajících důchodců. Trek není zase úplně zadarmo, prudkých schodů je plno a srázů, kam lze spadnout taky. Možná kdybychom vyrazili skutečně brzo, tak jsme trasu prošli, takhle máme smůlu a můžeme se jet vykoupat nebo…zkusit dobýt vrchol z druhé strany z Achada do Teixera. Bude to sice opět dlouhá cesta autem, ale když jsou dneska ty narozky, tak vrchol prostě zdoláme. Nejdřív hodně dolů do mlhy a potom zase hodně nahoru nad mlhu. Nic, na co by naše auto nebylo zvyklé.  Cesta z Achady na Areiro je na rozdíl od cesty z Ruivo již jenom taková příjemná tří kilometrová procházka, nemusíme to nijak hrotit a dát si nejdřív v místní vyladěné kavárně kafe a brownies. Na druhý pokus je nejvyšší vrchol Madeiry Pico do Areiro dobyt! Plán na narozky je tak splněn. Je fajn, že díky uzávěře hlavní trasy je na vrcholu docela málo lidí. Pod námi mlha, focení, pózing a vítězný zevl přímo na vrcholu. Zatímco Petru uchvátil gay pár ve stylových teniskách, který mě potom nutí, abych si taky koupil, tak já co nejvíce zlostným obličejem hypnotizuju polského dronistu, jenž mně ruší svým vrněním narozeninový klid na vrcholu. Snaha byla úspěšná, dronista to rychle zabalil a já si pár týdnů po výletu ty boty New Balance skutečně koupil.

Třetinkové pivko v chatě pod vrcholem, nazpět na parkoviště a domů do Sao Vicente.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
Fanal

Madeira – Rabacal a Fanal

29/3/2022 – Rabacal, Fanal

Dobré ráno…ranní pohled z terasy na zamračené a v mlze schované hory nevěstí nic dobrého. Dneska jsou v plánu levády u Rabacalu a další plány závisí na tom, kolik bude zbývat ještě času. Snídaně a odjezd, tentokrát nikoliv do tunelu, ale vyrážíme opět na čistokrevný autoclimbing. Čím výš stoupáme, tím víc je hnusně. Padá mlha a není vůbec nic vidět. Navíc ještě začíná pršet a dost silně foukat. Auto jede pořád dál, teploměr ukazuje sedm stupňů nad nulou a já pořád doufám, že tam za tím kopcem se najednou vyčasí a bude pěkně. Dojeli jsme na Rabacal a pěkně nebylo.

Výhodou hnusného počasí je ovšem to, že jsme tady v podstatě úplně sami. Nejpopulárnější levády na Madeiře a nikde ani noha. Sedím v autě a lamentuju. Pláštěnka nikde, nepromokavá bunda nikde, náhradní ponožky nikde, cokoliv náhradního nikde. Venku zima, mlha a poryvy větru pohazují s naším autem. Morálka není příliš vysoká, ale zpátky přece nepojedeme!

První část cesty z parkoviště dolů k chatě je v pohodě. Drobně prší, v lese ani moc nefouká, a hlavně v chatě je nádherná kavárna. Espresso a brownies, díky. Kromě toho mají plno dalších dobrot, quiche, sendviče apod. A hlavně v kavárně je sucho a teplo. Ven se mi moc nechce, ale nedá se nic dělat, musíme tam. V plánu není profláklá Levada das 25 Fontes, kde akorát bude plno lidí (první hromadné skupiny už příjely), ale vedlejší PR 6.3 Vereda da Lagoda do Vento a potom od vodopádu Vento přejdeme na Levado do Alecrim a vrátíme se nazpět na parkoviště. Bylo mokro, bylo vlhko, bylo bláto. Člověk se chvíli za vytrvalého deště snaží zůstat tak nějak v suchu, ale po čase stejně rezignuje. Naštěstí i přes hnusný počasí je docela teplo, takže vyloženě nemrznu. Vodopád Vento je moc pěkný, škoda počasí, ihned bych skočil do vody a vykoupal se.  Od vodopádu pokračujeme po schodech na horní levádu, kde děláme menší strategickou chybu a nevracíme se ihned na parkoviště, ale ještě si výlet prodlužujeme až na konec levády.  Začalo totiž ještě víc pršet, a navíc už nejsme tolik chráněni lesem a dost nepříjemně fouká. A také klusání vedle kanálu není zas až taková zábava. V létě by to asi bylo fajn, ve vodopádu se dá určitě koupat, ale dneska jsme už to chtěli mít spíše za sebou a být v teple v autě. No v teple, kdybych se měl do čeho převléct, tak bych byl v teple…

V případě škaredého počasí je nejlepší volnou jet tam, kde to je právě nekrásnější ve škaredém počasí, do vavřínového lesa Fanal.  Hodinu se potulujeme po pláni s roztroušenými, různě pokroucenými stropy v naprosté mlze. Je to právě mlha, která vytváří mystické divadlo a dává místu nezapomenutelnou atmosféru. Už jsem chtěl napsat, že podobný nápad mělo jenom pár lidí, takže zde bylo magické ticho, ale potom jsem si vzpomněl na partu Italů, kteří se prostě bavit jinak, než naprostým řevem asi neumí. Rychle od nich pryč.

Závěr dne trávíme u moře v Porto Moniz, kde jsou mezi skálami „přírodní“ bazénky a je to tím pádem jedno z mála místa na severu ostrova, kde se dá koupat. Smýt bahno by nebylo špatný, ale bez plavek nás sem asi nepustí. Jdeme raději na kafe a zákusek.

Večer v domě v Sao Vicente. Vaření, potulné kočky a láhev místní dobroty Poncha

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Madeira – přes Curral de Freias a Ribeira Brava do Sao Vicente

Dneska nám končí ubytko v Porto da Cruz, takže nás čeká přesun na druhé domluvené ubytování v Sao Vicente. Budíček, snídaně, sbalit věci do auta a odjezd přes hory a doly do Funchal a dál až do Curral de Freias. Údolí jeptišek není již dneska proslavené jeptiškama, ale pěstováním kaštanů a nedalekou vyhlídkou Eira de Serrado.

V devět dopoledne je ve vesnici ještě dost mrtvo. Jsme první turisti dnešního dne a je tady pěkná kosa. Paní z turistické kavárny na nás číhá, jak na lovnou zvěř. Jdeme proto raději do druhé kavárny na kafe a kaštanový koláč.  Vesnice v údolí je nakonec poněkud nuda, bude potřeba plán. Autem přejedeme do vesnice Fajã Escura, kde si uděláme výlet po okolí, potom nazpět na vyhlídku Eida de Serrado a pojedeme dál. Od kavárny ve vesnici vede cestička (překvapivě) do kopce kaštanovým sadem až k lesu, kde je odbočka na Pico Grande. Na ten my bohužel nemíříme a místo toho pokračujeme po silničce dál až k starému rezervoáru na vodu. Společnost nám dělají ovce a zmatená německá důchodkyně, která se trhla party mířící na vrchol a následovala nic netušíc nás. Doufám, že svoji partu ještě někde doběhla…

Po návratu do vesnice dáváme v kavárně limonádu a jedeme na vyhlídku Eida de Serrado. Úzká cesta a pěkně zprudka do kopce. U vyhlídky parkoviště a hotel, tady se něco nepovedlo. Na vyhlídku je to z parkoviště už jenom kousek, z vyhlídku dolů do údolí je to ovšem pořádný kus. Ještě, že se nerealizoval původní plán vyjít na vyhlídku z vesnice pěšky.  Pofotit, selfie a pryč.

A jelikož vyhlídek není nikdy dost, tak dáváme hnedka další dvě funchalovské vyhlídky. Lokaci i jméno první jsem již úspěšně zapomněl, ale bylo tam plno britských důchodců, kteří se museli koukat na to, jak tam sedíme a jíme chleba se salámem a sýrem. Druhou vyhlídkou byla samozřejmě slavná Miradouro do Cabo Girão, kde bylo milión lidí a prosklená podlaha do hloubky nějakých 500m. Pár fotek, selfie a rychle pryč.

Další zastávkou na dnešním auto výletě je přímořské městečko Ribeira Brava, kde je pěkně teplo, a hlavně by se tady mohlo dát koupat. Mimo zátoku jsou obří vlny. Trochu fouká, voda studenější, ale to půjde. Koupačka musí být. A taky že byla. A taky jsem se spálil.

Zatímco v Ribeira Brava bylo léto a slunce, o pár minut později cestou na sever jsme vjeli do deště a mlhy. Tady je to prostě na několika kilometrech úplně jinak. Cestou do Sao Vicente opět využíváme tunelu, díky kterému jsme v cíli za pár minut.  Vítá nás ospalé městečko a dobře zásobený supermarket, v kterém nakupujeme na vaření v novém ubytování.  Máme k dispozici v podstatě celý dům, resp. spodní patro. Velká paráda. Vařit budeme nakonec až zítra, dneska jdeme na něco dobrého do některé z restaurací na pobřeží. Včerejší ryba espada mě trochu zklamala, takže doufám, že dneska si spravím chuť. A taky, že ano…vybrali jsme si čerstvou rybu přímo z chlaďáku. Jak se jmenovala už nevím, ale byla skvostná. U večeře nám dělali společnost dva borci odněkud z Ostravska toho času v Británii. Docela v pohodě small talk, blbci to naštěstí nebyli. Další českou partu starších chlapíků potkáváme cestou zpět a ty dvě holky na stopu našly nakonec ubytko právě tady u této partičky…

Sao Jorge

Madeira – PR9 Levada do Caldeirão Verde

27/3/2022 – PR9 Levada do Caldeirão Verde

Bude pršet ve dne, bude pršet v noci, tak zní předpověď. Co budeme dělat v neděli? Sedět doma určitě ne, něco vymyslíme. V noci asi opravdu hodně pršelo, protože vodu máme dokonce i v bytě a už tím pádem chápu, proč jsou u prahu dveří těsnící gumy.  Trochu vody v bytě nic není, ale co je horší, uletěla mi pláštěnka!? Byla mně malá, ale furt to byla pláštěnka, která se na deštivé Madeiře dost hodí. Takže nyní nejenom, že nemám nepromokavou bundu, nemám již ani pláštěnku.

V devět přestává pršet, sedáme do auta a vyrážíme směr PR9 Levada do Caldeirão Verde na parkoviště Queimadas, odkud se vyráží na trek. Nikde nikdo, kromě nás je tu už jenom jedno další auto. Paní v kavárně právě otevírá, dáváme espresso, bolo de mel do zásoby na cestu a vyrážíme. Plán je dojít na konec levády Verde a potom se napojit na další levádu Caldeirão do Inferno. Trasa je to jednosměrná, takže stejnou cestou zpět. Bahno, plno vody, plno zeleně, strmé kaňony, vodopády přes cestu, tunely. Mokro, vlhko a když nesvítilo slunce i docela studeno. Výhledy do dálky i dolů do prázdna, balancování vedle vodního koryta, proskakování vodopádem nebo krok za krokem temným tunelem. Je to docela zábava.

Chvilku se snažím vyhýbat vodě, zvlášť ve druhé části je plno vodopádů přes cestu, takže jsem za chvíli durch a už chráním jenom foťák. Plán byl dojít až na konec levády, ale bohužel včerejší silný déšť nám zkazil plán. Řeka u vodopádu Verde nabrala poněkud více na síle a zrovna nevybízí k přebrodění. Je to škoda, ale za risk a případné uklouznutí to úplně nestálo. Navíc u vodopádu docela hustě pršelo, takže jsme se obrátili a klusali se zkřehlýma rukama nazpět. Cestou už jsme míjeli docela dost lidí včetně důchodcovských výprav, nezbývá než si zopakovat „čím dřív na známou levádu, tím líp“. Nejen podle ohlasů na webu ale i podle nás, jde o nejzábavnější a taky o nejmokřejší levádu na celé Madeiře.

Nazpět na parkoviště probíhá sušení a odbahňování. Já si chytře nevzal náhradní oblečení, takže i v autě stále v mokrém. Ráno byla závora na parkovišti nahoře, nyní musíme nejdřív zaplatit 3€ a teprve potom můžeme odjet. Bylo to pěkný, jedeme dál.

Když máme nyní díky zkrácené levádě ještě nějaký čas, tak si dneska uděláme ještě trochu autoturistiku. Nejdříve na skok do Santany kouknout na slavné domečky. Tady lze potvrdit ohlasy z webu, že domečky v Santaně jsou hodně přeceněné a v podstatě skanzen o ničem. Potom k moři k pevnosti São Jorge, kde měly být pozůstatky pevnosti (byl to myslím nakonec cukrovar) a pěkná cesta podél pobřeží, která ale byla zavřená kvůli padajícím kamenům.  Mohli jsme se jít koupat (moc zima), pozorovat českého fotografa fotícího donekonečna temná skaliska (nuda) nebo jít po příkré cestě na útes do kavárny. Je jasné, která varianta zvítězila.

Sardinky, ryba Espada (Tkaničnice atlanstská), víno a spát…

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço

Madeira – Vereda da Ponta de São Lourenço a Levada dos Balcões

Válka za humny, Covid si dává pauzu a zima je už prostě moc dlouho. A taky budu mít narozeniny. Z toho všeho plyne, že je čas vyrazit někam do tepla, někam daleko od reality všedního dne.  Co třeba na Madeiru? Se zastávkou v Portu? Jistěže, jedeme.

25/3/2022 – páteční odlet z Vídně přes Lisabon do Funchalu

Výhodou pátečního odletu je, že pracovní týden má jenom čtyři dny, nevýhodou je ovšem čtvrteční hospodský kvíz a nutnost se sbalit v pozdních nočních hodinách. Jak se povedlo nebo nepovedlo zjistím až na Madeiře.

Ranní vlak do Brna, kafe v McD, vlak do Vídně, pivko ve vlaku, vlak na letiště a plno času. Mám řízky, Petra nemá. Smála se a za chvíli ji bude polední řízek ve Vídni chutnat. Zpoždění, fronta, bleskové vyplnění portugalského formuláře a odlet. Místo u záchodků. Proč? Přístání v Lisabonu. Z terminálu na terminál a zase zpátky. Kafe, sendvič a odlet do Funchalu. Konečně mám místo na nohy, Easyjet v souboji s Ryanairem vyhrál.  Funchal, hledání půjčovny, dotaz na informacích a zase hledání. Telefon nikdo nebere. Půjčovna si nás nakonec našla sama. Peugeot 108, malé rachotivé autíčko za 200€ na šest dní. Platba, hledání otevřeného obchodu. Neúspěšně. Příkrá stoupání, příkrá klesání. Dneska budeme asi již o hladu. Městečko Porto da Cruz. Pusto, ticho, prázdno. Apartmán malý, studený a s pěkných výhledem. Na uvítanou keksy a bolo de mel. Mám takový hlad, že zapomenu i na to, že nemám rád rozinky. Dobrou, Madeiro.

26/3/2022 – PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço a PR11 Levada dos Balcões

Nebylo co jíst večer, není co jíst ani ráno. Venku je zataženo, ovšem výhled z pokojíku je za jedna. Připomíná mi to zde oblast kolem Salenta v Kolumbii. Porto da Cruz je malé, po kopci roztahané městečko, všude je daleko a hodně do kopce. Nezbývá než na nákup vzít auto. V obchodě je rovnou kavárna, kromě nákupu tak můžeme rovnou i posnídat. Sedí tu s námi pár místňáků, v TV válka na Ukrajině. Je pořád zataženo, a ne zcela teplo (= poněkud zima). Základní průzkum centra městečka je velmi rychlý. Pár hospod, škola, kostel, bazénky u moře a palírna rumu z cukrové třtiny, kam se dá jít dovnitř na exkurzi. Pořád je škaredě, tady nemá dneska smysl zůstávat. Zkusíme výlet na východní cíp ostrova, kde by mohlo být hezčí počasí.

Hodně zde fouká, co je ale důležitější, že mraky jsou pryč a místo nich slunce a modrá obloha. Na parkovišti u PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço je zatím jenom pár aut. Svačina, brýle, opalovací krém, zapnout tracker a můžeme vyrazit.  Nádherný výlet s fancy kavárnou na konci, neskutečnými výhledy na útesy a silným větrem všude okolo. Za kavárnou se dá ještě vylézt nahoru na kopec s výhledem na Funchal a na úplně nejvýchodnější kousek ostrova. Pohodový výlet s jedním jediným rizikem. Že se člověk pěkně připálí, jako se to stalo mně.  Na cestě zpět míjíme hrozné davy. Ano, vyplatí se přivstat…
Parkoviště je při odjezdu úplně plné, lidi parkuji všude, kde se dá. Uvolníme jednomu šťastlivci místo a vyrážíme na vyhlídku Miradouro Ponta de São Vicente, která je kousek po strmé silnici od prvního kruháče.  Hrozně fouká. Jsou tady snad ještě hezčí výhled na útesy než předtím, je to možný? Asi je. Hlad, žízeň a ten vítr! Žádný velký kochání, jedeme dolů do Machico na něco k snědku. Zítra je neděle, kdy jsou obchody zavřený, takže je třeba nakoupit také nějaké zásoby.  Vedle v kavárně doplňujeme ještě zásobu kofeinu a cukru, abychom měli dost energie na další výlet.  A kam nyní pojedeme?
Po kratším váhání vyrazíme do kopců do oblasti zvané Riberio Frio, kde si dáme krátký výlet na vyhlídku PR11 Levada dos Balcões. Takže zase nazpět tunelem do Porto da Cruz a potom už nahoru do kopců. A do deště. A do mlhy. Už bylo asi lepší počasí na výhled na vyhlídku po krajině. Lehce prší nebo padá mlha, těžko říct. Naštěstí i přesto je docela teplo, tak vyrážíme. A kdyby náhodou začalo pršet víc, tak cesta je krátká, za chvilku jsme zpět. Nevýhodou výletu na vyhlídku za mlhy je, že vůbec nic není vidět. Výhodou na druhou stranu je zase to, že jsme na jinak docela dost populárním místě úplně sami. Společnost na vyhlídce nám dělá pouze potulná kočka. Jinak ticho, klid a mlha všude okolo. Asi jsem si tady našel nové bydlení. Velký starý kamenný dům s terasovitou zahradou.  Opuštěný, zarostlý a naprosto kouzelný. Sice se do něho asi nikdy nepřestěhuji, ale to nevadí. Nazpět do reality, jsme oba durch, na další výlet to úplně nevypadá. Jedeme nazpět do naší airbnb ubikace usušit věci a potom v čistém někam na večeři.

Škeble, rizoto s mořskými plody, steak z tuňáka…dobrouuu

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Page 2 of 56

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén