PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço

Madeira – Vereda da Ponta de São Lourenço a Levada dos Balcões

Válka za humny, Covid si dává pauzu a zima je už prostě moc dlouho. A taky budu mít narozeniny. Z toho všeho plyne, že je čas vyrazit někam do tepla, někam daleko od reality všedního dne.  Co třeba na Madeiru? Se zastávkou v Portu? Jistěže, jedeme.

25/3/2022 – páteční odlet z Vídně přes Lisabon do Funchalu

Výhodou pátečního odletu je, že pracovní týden má jenom čtyři dny, nevýhodou je ovšem čtvrteční hospodský kvíz a nutnost se sbalit v pozdních nočních hodinách. Jak se povedlo nebo nepovedlo zjistím až na Madeiře.

Ranní vlak do Brna, kafe v McD, vlak do Vídně, pivko ve vlaku, vlak na letiště a plno času. Mám řízky, Petra nemá. Smála se a za chvíli ji bude polední řízek ve Vídni chutnat. Zpoždění, fronta, bleskové vyplnění portugalského formuláře a odlet. Místo u záchodků. Proč? Přístání v Lisabonu. Z terminálu na terminál a zase zpátky. Kafe, sendvič a odlet do Funchalu. Konečně mám místo na nohy, Easyjet v souboji s Ryanairem vyhrál.  Funchal, hledání půjčovny, dotaz na informacích a zase hledání. Telefon nikdo nebere. Půjčovna si nás nakonec našla sama. Peugeot 108, malé rachotivé autíčko za 200€ na šest dní. Platba, hledání otevřeného obchodu. Neúspěšně. Příkrá stoupání, příkrá klesání. Dneska budeme asi již o hladu. Městečko Porto da Cruz. Pusto, ticho, prázdno. Apartmán malý, studený a s pěkných výhledem. Na uvítanou keksy a bolo de mel. Mám takový hlad, že zapomenu i na to, že nemám rád rozinky. Dobrou, Madeiro.

26/3/2022 – PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço a PR11 Levada dos Balcões

Nebylo co jíst večer, není co jíst ani ráno. Venku je zataženo, ovšem výhled z pokojíku je za jedna. Připomíná mi to zde oblast kolem Salenta v Kolumbii. Porto da Cruz je malé, po kopci roztahané městečko, všude je daleko a hodně do kopce. Nezbývá než na nákup vzít auto. V obchodě je rovnou kavárna, kromě nákupu tak můžeme rovnou i posnídat. Sedí tu s námi pár místňáků, v TV válka na Ukrajině. Je pořád zataženo, a ne zcela teplo (= poněkud zima). Základní průzkum centra městečka je velmi rychlý. Pár hospod, škola, kostel, bazénky u moře a palírna rumu z cukrové třtiny, kam se dá jít dovnitř na exkurzi. Pořád je škaredě, tady nemá dneska smysl zůstávat. Zkusíme výlet na východní cíp ostrova, kde by mohlo být hezčí počasí.

Hodně zde fouká, co je ale důležitější, že mraky jsou pryč a místo nich slunce a modrá obloha. Na parkovišti u PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço je zatím jenom pár aut. Svačina, brýle, opalovací krém, zapnout tracker a můžeme vyrazit.  Nádherný výlet s fancy kavárnou na konci, neskutečnými výhledy na útesy a silným větrem všude okolo. Za kavárnou se dá ještě vylézt nahoru na kopec s výhledem na Funchal a na úplně nejvýchodnější kousek ostrova. Pohodový výlet s jedním jediným rizikem. Že se člověk pěkně připálí, jako se to stalo mně.  Na cestě zpět míjíme hrozné davy. Ano, vyplatí se přivstat…
Parkoviště je při odjezdu úplně plné, lidi parkuji všude, kde se dá. Uvolníme jednomu šťastlivci místo a vyrážíme na vyhlídku Miradouro Ponta de São Vicente, která je kousek po strmé silnici od prvního kruháče.  Hrozně fouká. Jsou tady snad ještě hezčí výhled na útesy než předtím, je to možný? Asi je. Hlad, žízeň a ten vítr! Žádný velký kochání, jedeme dolů do Machico na něco k snědku. Zítra je neděle, kdy jsou obchody zavřený, takže je třeba nakoupit také nějaké zásoby.  Vedle v kavárně doplňujeme ještě zásobu kofeinu a cukru, abychom měli dost energie na další výlet.  A kam nyní pojedeme?
Po kratším váhání vyrazíme do kopců do oblasti zvané Riberio Frio, kde si dáme krátký výlet na vyhlídku PR11 Levada dos Balcões. Takže zase nazpět tunelem do Porto da Cruz a potom už nahoru do kopců. A do deště. A do mlhy. Už bylo asi lepší počasí na výhled na vyhlídku po krajině. Lehce prší nebo padá mlha, těžko říct. Naštěstí i přesto je docela teplo, tak vyrážíme. A kdyby náhodou začalo pršet víc, tak cesta je krátká, za chvilku jsme zpět. Nevýhodou výletu na vyhlídku za mlhy je, že vůbec nic není vidět. Výhodou na druhou stranu je zase to, že jsme na jinak docela dost populárním místě úplně sami. Společnost na vyhlídce nám dělá pouze potulná kočka. Jinak ticho, klid a mlha všude okolo. Asi jsem si tady našel nové bydlení. Velký starý kamenný dům s terasovitou zahradou.  Opuštěný, zarostlý a naprosto kouzelný. Sice se do něho asi nikdy nepřestěhuji, ale to nevadí. Nazpět do reality, jsme oba durch, na další výlet to úplně nevypadá. Jedeme nazpět do naší airbnb ubikace usušit věci a potom v čistém někam na večeři.

Škeble, rizoto s mořskými plody, steak z tuňáka…dobrouuu

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Prodloužený víkend v Moldávii – kláštery Orheiul Vechi a Curchi

Sobota v Moldávii

Dneska máme v plánu výlet na venkov. Snídaně, check-out a návrat na ten samý autobusák jak včera. Každá část vokzalu má svoji vlastní kasu, tudíž je třeba nejdříve najít, odkud jezdí minibusy do Trebujeni a potom teprve koupit lístky. K mému překvapení jezdí minibusy opravdu na čas. Náš spoj ale jede až za dvě hodiny a nám se čekat nechce, proto bereme spoj do Orhei, odkud snad něco do Trebujeni pojede. Autobusák v Orhei je v podzimním sychravém počasí poněkud depresivní místo. Naštěstí zde nemusíme dlouho čekat, protože minibus do Trebujeni jede v 12:45.  Většina cestujících čeká schovaných v teple auta, ve třičtvrtě se odněkud najednou zjevil řidič a vyrážíme.  Za půl hodiny jsme na místě, zastávka je příhodně hnedka vedle vyhlídnutého ubytování Valea Stancii. Nejlevnější to není, ale moc jiných možností zde na vsi taky není.  Bágly si necháváme na pokoji a hurá na výlet. Mapy.cz nabízejí pěknou cestu podél řeky Raut až ke klášteru Orheiul Vechi.  Konečně se udělalo pěkně a hnedka je vše veselejší.  Nejdřív prozkoumáme vesnici a potom budeme pokračovat údolím podél řeky ke klášteru. Zajímavý je systém vodovodních pump, které jsou různě rozesety po vesnici. Patrně vždy sloužily pro více domů, ovšem nyní je mnoho z nich jich nefunkčních. Pokrok nezastavíš a studny nahradil vodovod.

Klášter má úžasnou polohu na hřebeni, je odtud vidět do daleka. Část původního kláštera je přímo ve skále, fakt pěkný místo. A taky oblíbený. Zatímco cestu podél řeky jsme absolvovali sami, tak nyní je to již jeden rusky mluvící turista za druhým. Vyfotili jsme se u kříže, nějaký selfíčka a jdeme dolů k parkovišti sehnat něco k jídlu? Ač je tu docela dost lidí, tak možností k jídlu je málo. U cesty nikdo nic neprodává. Hlídač parkoviště nás posílá do vesnice, kde je restaurant.  Úplně se nám jeho informace nezdá, ale máme hlad a na další možnosti jídla to jinde nevypadá. Jdeme asi kilometr nazpět do vesnice Butuceni, kde je skutečně restaurace, a dokonce i otevřená. Eco resort Butuceni. Jídlo je výborné, víno taky, ceny nejsou úplně lidovka na místní poměry, ani na naše poměry. Hospoda byla evidentně oblíbená nejen mezi turisty, ale i mezi místní mafií. Jak jinak taky nazvat partičku v teplákách a mokasínech, která hodovala vedle a potom odjela obřím zatemněným mercedesem? Někdo si jezdí autem, jiný pěkně po svých. Začíná se smrákat a před námi je ještě pár km po silnici nazpět do Trebujeni. Po vínu se jde tak nějak svižněji a lehčeji.  Stíháme cestu akorát, abychom ještě trefili do vesnice a nespadli cestou ze srázu dolů. V magazinu ještě kupujeme něco dobrého, pivko a jde se na kutě.

Neděle v Moldávii

Ráno je dost kosa, patrně trochu mrzne, ale hlavně je úplně modro! Dneska máme v plánu podívat se ještě k dalším klášterům Curchi a vrátit se zavčas nazpět do Kišiněva, protože v osm večer máme let do Vídně. Po snídani jdeme ještě na malý špacír do vesnice, protože minibus do Orhei jede až v deset třicet. Cestou potkáváme veselou posádku traktůrku, která slaví dnešní pěkné počasí již od brzkého rána. Oslavencem je dědula jak vystřižený z představy o ruském násoskovi, který si s nám chce hnedka připít. Úplně se nám ani jednomu nechce, společná láhev není úplně lákává, ale dědula je neodbytný. Zatímco za náma běžel s lahví, tak jeho parťáci na traktůrku odjíždí někam pryč. Ivoš se vytrvale brání, já tak pevnou vůli nemám. Zdvořilostní panák se dá vypít bez doteku láhve. Dědula byl spokojen, vydal se za kámošema a my pokračujeme dál. Veselo musí být. Platíme a jdeme počkat na minibus. Ten přijíždí o něco dřív, Ivoš je v obchodě, já nastupuji a jdu za Ivošem. Minibusek mezitím odjíždí. Jestli jsem správně pochopil, tak o pár set metrů dál na zastávku. V buse mám totiž všechny věci. Ok, porozuměl jsem správně, bus na nás čeká a vše je na svém místě. Jedeme nazpět do Orhei, ale nebudeme zajíždět až na vokzal, ale necháme se vysadit na křižovatce směr Curchi. Odtud nás snad někdo dál vezme. Místní takhle cestují normálně, tak proč ne my? Prvních pár minibusů jede sice naším směrem, ale jinam. Kam? To nevím, zase tak moc si nerozumíme.  Patrně bude lepší se nespoléhat jenom na minibusy a prostě stopovat. Vyplatilo se. Zastavil nám bývalý mnich, který nás povozil po okolních dědinách, kde nám ukázal i další kláštery, a přitom povykládal o historii regionu a klášterů. I s pouhými několika anglickými slovíčky se dá vést hodnotná konverzace.

Původně jsem myslel, že by se dal kolem Curchi udělat nějaký výlet, ale zase nemáme tolik času a dost fouká. Takže jenom krátká prohlídka, dopití lahváče, snězení makovce (přece ho nepovezu nazpět) před klášterem a zase nazpět hlavní chytit nějaký auto do Orhei. Nedělní provoz je velice sporadický, ale máme štěstí. Za pár minut nám staví chlapík v mercedesu. Paní, která s námi jede, platí za stop asi 20 lei, tak my také. Stopování zde bude často asi bráno jako placená služba. V Orhei bereme první minibus, shodou okolností máme stejného řidiče jako při cestě sem, a za 1,5 hod jsme v Kišiněvě. Co teď? Máme pořád hodně času.  Nejdříve pořádné jídlo v Placentě a potom nějaké nákupy. Se suvenýry je to tady dost těžké. Žádné totiž nejsou, nepočítám-li církevní předměty a pár magnetů v obchodě u kláštera. Určité možnosti jsou na velkém trhu, koupil jsem granátové jablka a sladkosti na váhu. Nějaká paní nám začala nadávat, že neumíme rusky, když jsme v Moldávii. Ještě, že mám na výletě zásadu, že se nebudu rozčilovat. Nakonec i na suvenýry došlo, v jedné boční ulici cestou k Placentě jsem zahlídl obchůdek s lokálními předměty, hrníčky, tričky a další turistickými blbinami.  Ivoš nakoupil a můžeme jet na letiště.

Trolejbus na letiště jede z hlavní silnice, cesta trvá více jak půlhodiny a stojí jenom dvě lei. Již cestou mně přišla sms, že náš let má zpoždění. Na letišti po odbavení (přes mobil check-in možný nebyl) se zpoždění zvětšuje o další hodinu. Radost. Místo v osm poletíme v deset a ve Vídni budeme v 11. Naštěstí je zde hospoda, kde mají pivko za docela slušnou cenu. Dvouhodinové zpoždění tak docela rychle uběhne a my jsme kolem 23 hodiny nazpět ve Vídni.

Určitě by se v Moldávii dalo strávit více času, udělat další výlety a tolik nespěchat.  Ovšem i prodloužený víkend má svoji hodnotu a na letmé seznámení s zemí naprosto stačí.  Moldávie nás oba  mile překvapila, za pozornost stojí hlavně venkov a dobré jídlo.  Jestliže Moldávie přežije současnou napjatou situaci a nestane součásti rozpínavého Ruska, tak jen doporučuji.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Prodloužený víkend v Moldávii – Kišiněv a Tiraspol

Do Moldávie jsem se chtěl vždycky podívat. Kecám, nechtěl. Teda trochu ze zvědavosti chtěl. Zajímalo mě, jak vypadá malinká země mezi Rumunskem a Ukrajinou, o které vlastně vůbec nic nevím, a čerpám především z obecného povědomí, že je to nejchudší země Evropy, která má navíc na svém území velmi nechtěné dítě v podobě nikým neuznaného Podněstří.

Letos jsem s Ivošem nikde nebyl, takže co na prodloužený víkend do Moldávie? Jasný, jedem.  Letadlo z Vídně letí velmi příhodně ve čtvrtek a vrací se v neděli. Tři dny budou na zemi, jenž je o něco větší jak Morava, a kde vlastně není nic mimořádně zajímavého, tak akorát.

Odpolední odlet z vídeňského letiště velí vyrazit ve sváteční den již ráno. Nejdříve mě čeká cesta do Znojma, kde mě nabere Ivoš a budeme pokračovat na letiště do Vídně. Kontroly na hranicích (ještě? zatím?) nejsou, problémy jsou tudíž vyloučeny.  Ještě tak mít kde zaparkovat.  Relativně levné parkoviště „C“ na letiště je „besetzt“ a 160€ za tři na dalším parkovišti je trochu moc.  Jedeme tedy nazpět do vesnice Schwechat, kde je „lowcost“ parkoviště Tiger parking (6€ na den).  Rezervaci nemáme, volné místo tady je, není co řešit. Nikdo po nás nic nechce, asi nějaký inovativní systém platby, kterému zatím nerozumíme. Za dvě eura jsme vlakem na letišti a můžeme se konečně pustit do řízků! Některé bizarní tradice je třeba držet. Po odbavení dáváme ještě pivečko a tím myslím můžeme prohlásit výlet za zahájený. Pan Ivo zahájení potvrdil rozlitím piva na sedačku a už je opravdu nejvyšší čas odletět do Kišiněva.

Za dvě hodiny jsme na místě, následuje trochu zdlouhavá kontrola pasů a očkování. Další razítko je v pasu a můžeme vyrazit do města. Před letištěm je docela živo, čekáme na trolejbus č.30 do centra města. Lístky kupovat netřeba, protože si je koupíme přímo u paní v trolejbusu. Cena lístku dvě lei se rovná ani ne třem korunám českým. Tady se mně bude líbit. Po půl hodině vystupujeme v centru města a jdeme se ubytovat do Bed&Breakfast Olsi – cena se snídaní je cca 500 kč/osoba.  Po řízkových hodech již vytrávilo, bude to chtít vyzkoušet něco místního a dát si moldavské pivko. Paní na recepci nás posílá do „tradiční“ restaurace Vatra asi kilometr daleko. Jídlo dobrý, pivko pouze německý, ceny lehce evropské a byla dokonce i živá hudba.

 

Pátek v Moldávii

V pokoji bez oken se spí dobře, ale je tu hrozný vedro. Dle zpráv z internetu měl v tuhle dobu Putin přiškrtit Moldávii plyn, tudíž jsem čekal všude zimu. Nakonec to asi nebylo tak dramatický. Kontinentální snídaně je nuda, klasicky jsem se přejedl a můžeme vyrazit na obhlídku. Předpověď na dnešek velela pěkné počasí, leč realita byla šedá, vlezlá a sychravá. To bude chtít něco na zahřátí! Ivoš by chtěl vodku, ale já ho naštěstí přesvědčuji do místního koňaku Kvit. Když ranní opička, tak ve stylu. Jak starý alkáda si naléváme do kelímku trochu životodárné tekutiny, přihneme si a vyrážíme na hřbitov. Co země, to jiný hřbitov. Zde se vyžívají v obřích portrétech zemřelých na náhrobcích. Vtipná je také lavička a stoleček u hrobů. Když si chceš s nebožtíkem posedět, máš možnost. Ze hřbitova pokračujeme do velkého parku u jezera, které je komplet zelené a trénují tady kajakáři (neboť to byly kánoe? Nikdy nevím). Přes park se vracíme do směr centrum. U východu z parku se odehrává ještě jeden dobrý bizár. Pod dohledem kamer zde energicky žvaní obrýlený chlapík. Pár lidí si ho natáčí na mobil, tak jdeme blíž a Ivoš si ho taky natáčí. Když byl řečník v nejlepším, tak se chopil poblíž opřeného velkého kladiva a začal demonstrativně ničit látku zabraňující vstupu do opuštěné restaurace. Velké divadlo. Shodli jsme se, že to byl asi nějaký místní Pitomio.

V parku již prakticky ve středu města si dáváme kafe v pěkné francouzské kavárně. Hipsteřina v centru Kišiněva. A jde se dál, bulvár, vládní budovy, vítězný oblouk nebo spíše oblouček, chrám a další park. A tím asi zajímavosti v centru města končí. Chvíli ještě chodíme sem a tam, ale brzo je nám zima a dostavuje se hlad. Zrovna míjíme pěkně vypadají restauraci La Placinte, jdeme bez váhání dovnitř.  Opět kontrola očkovacích certifikátů. Je tady teplo, a hlavně mají jídelní lístek s nádhernými obrázky včetně cen. Dá se platit kartou a Wifi je free. Po dobrém obědě přichází čas rozhodování, co budeme dělat odpoledne. Nechci to úplně nutit, ale já bych jel do Tiraspolu. Není to daleko a není tam zase tak moc co k vidění – ideální půldenní výlet.

Vyrážíme na avtovokzal, kde to konečně vypadá jako v Moldávii.  Nádraží jsou vlastně stanoviště kolem velkého trhu, kde se prodává vše možné. Jsou tady části jenom se zeleninou nebo masem.  Nás zajímá maršrutka do Tiraspolu, ke které nás směruje místní ožrala, jenž za to kupodivu nic nechce. Kupujeme si lístek a za chvilku vyrážíme. Maršrutky jezdí docela přesně dle jízdního řádu. Cesta trvá skoro dvě hodiny a je to dost nuda. Cesty jsou kvalitní podobně jako ty naše, za okny placka. Jediné vzrušení je hranice mezi Moldávií a Podněstřím. Na to že Podněstří je nikým neuznaný stát, tak hranice je se vším všude. Vojáci, imigrační kontrola, jenom místo razítka dostáváme papír, který nesmíme ztratit. Konečná minibusu je na vlakovém nádraží v Tiraspolu. Tady to má silně ruskou atmosféru, a to nejen proto, že je všude azbuka. Nevalnému dojmu pomáhá celková ošuntělost a minimum lidí všude okolo. Měníme na nádru nějaké peníze na místní rubl a vyrážíme do města. Ve městě vcelku nic není, vlastně jedinou atrakcí je tank na podstavci a potom socha Lenina poblíž. Taky je možné vyrazit lodí po Dněstru nebo si dát něco dobrého. My jsme si dali nejdříve výlet k tanku a potom docela dobré jídlo v první otevřené restauraci. Začíná se stmívat, bude lepší se přesunout nazpět na vlakáč, protože nocovat by se nám tady moc nechtělo. Maršrutka naštěstí jede během chvilky.

Vokzal v Tiraspolu je takhle večer již naprosto pustý a prázdný. Kupuji si ještě něco na jídlo a jdu odpočívat na pokoj. Ivoš nemá dost a vyráží do víru města.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021 – Kapadokie

Den dvanáctý, z Nemrutu až do Kapadokie

Dneska je neděle, dneska do Narince resp. Kahty nic nepojede, poučil mě po ránu pan domácí, když jsem ptal na možnost dopravy zpět. Nyní je ten moment, kdy bych čekal, že přijde s nabídkou odvozu a nic se neděje? Že mu to ale trvalo. Asi promýšlel, zda si může říct o rovnou stovku za odvoz. Zato já jsem nic nepromýšlel a rovnou se mu vysmál, protože to raději půjdu do vesnice po svých.  Následovalo handrkování, můj odchod nahoru pro věci a nakonec jsem na jeho 50 lir kývnul. Je to pořád dost za pár kilometrů, ale zase nebudu muset šlapat dvě hodiny po asfaltu.

V Narince u benzinky nečekám snad ani pět minut a už sedím v minibusu do Kahty, kde bych se měl rozhodnout kam dál. Lákalo by mě podívat se do Sanliurfy a jet potom do Kapadokie přes noc. Ovšem bude asi takový vedro (40 stupňů a více), že bych musel být stejně přes den někde zalezlej a to by mě nebavilo. Bude proto asi lepší jet busem přes den než se péct ve městě. Nebyla to moc zábavná cesta, plno zastávek, čas ubíhal a já doufal, že do Kayseri přijedeme zavčas, abych stihl ještě nějaký bus do Göreme. Na otogaru v Goreme je docela živo, bohužel jde ale jen o dálkové linky. Na vedlejších malém otogaru je naopak mrtvo, nicméně mám opět štěstí. Minibus jakoby čekal jenom na mě, jsem jediným pasažérem a platím cash přímo řidiči bez lístku.

Göreme! Tak tady bych to nepoznal, změna oproti poslední návštěvě v roce 2008 je naprosto brutální. Restaurace, hotely a plno lidí. Plno světel a ještě víc lidí. Jdu se ubytovat do Kamelya Cave Hostel, kde jsem si vzal pěkně po batůžkářsku dormitory v jeskyni. Chlapík na recepci se konverzačně ptá, zda jsem v Göreme poprvé. To neměl dělat, protože jsem ihned spustil o tom, že je to tady k nepoznání oproti tomu, jak to vypadalo někdy před 15 lety. Jako odpověď jsem dostal soucitný pohled od kluka, který v té době byl patrně na základce a teď neví, co na tento stařecký povzdech odpovědět.

Večerní nákup v supermarketu stíhám pár minut před zavíračkou, potom už jenom chill na hostelové terase a pokec s ostatníma. Už jsem úplně zapomněl, jaký je to družit se v hostelu s dalšími cestovateli. Němec žijící v Brazílii, který mně sám od sebe začíná vykládat o covidu, je ale docela otravný. Nechápu, co motivuje lidi vykládat svůj covid světonázor úplně cizím lidem?

Den třináctý, Kapadokie

Spaní v jeskyni v naprosté tmě je docela zvláštní. Snídaně na terase je ale velká paráda a jídlo je i docela dobrý, na to že snídaně je v ceně už tak levnýho ubytka. Dneska bude krásný slunečný den, už se těším na nějaký pěkný výlet po okolí. Vlastně nemám žádný plán, prostě půjdu tam, kam mě nohy ponesou a kde to bude pěkný.

Opalovací krém (bude vedro), vodu (bude vedro), foťák (bude co fotit), svačinu (bude hlad) a můžu vyrazit.  Na hlavní ulici se dám doleva a půjdu do údolí, které si ještě pamatuji z dob dávno minulých, do Pigeon valley.  Vezmu to nejdřívě do Uchisaru, kde bych si mohl vylézt na vyhlídku a potom se vrátím přes Love valley nazpět do Göreme.

Včera večer jsem byl trochu vyděšen davy lidí v centru městečka, naštěstí jak vyjdu ven do přírody mezi skály, jsem zde úplně sám. Opět je to tady velká paráda. Políčka s vinnou révou, skalní domečky, cestičky, výhledy. Je to tady nádherný. Cestou necestou se blížím k Uchisaru, kde ale nakonec na vyhlídku nejdu a místo toho se kochám okolím. V jedné zahrádce, kde je úplně prázdno, si dávám čaj a odpočívám. Nenapadlo mě zeptat se na cenu čaje, protože doposud nebylo třeba cenu kontrolovat, nikdo mě nechtěl odrbat, prostě pohoda. Doufám, že výjimka potvrzuje pravidla a zatím dobrou zkušenost. Čaj za 11 lir byl prostě úlet, nicméně moje předsevzetí pro tuhle cestu bylo nehádat se s nikým a užívat si to. Pomyslím si tedy něco o kreténech, zaplatím a jdu dál. Podle map přecházím silnici a jdu směrem Love valley. Začíná být dost vedro a mám málo vody. Klasika. Každopádně je to tady parádní. Opět jsem tu úplně sám. Kam se nedá dostat autem, tam nikdo není. Tudíž první lidi potkávám až u ikonických skalních penisů.  Odtud už nejbližší stezkou nazpět do Göreme. Mám toho tak akorát, a hlavně už nemám vodu.  Cola, voda a Magnum. Díky slabé liře je i takové Magnum za pár korun.

Mám šetřit? Ptám se sám sebe před večeří a hnedka si odpovídám, že to není nutné.  Jídlo je tady v Goreme dražší, ale pořád vlastně úplně v pohodě. Adana kebab za nějkých 60 tl je zatraceně dobrý jídlo. K tomu ayran a následuje moje maximální spokojenost.

Den čtrnáctý, Kapadokie

Dneska máme na snídani lečo neboli menemen. K tomu nějaké čajíky, kafe a jsem ready na další výlet.  Kam to bude? Počkám na autobus do Cavusinu a odtud bych někam vyrazil. Patrně do Zelve muzeum a dál se uvidí dle sil a vedra. Pro pohyb po oblasti by určitě bylo nejlepší mít půjčené auto, ale to mám jako šetřivý cestoval smůlu. Autobus jede jenom do Cavusinu, do Zelve se žádným autobusem nedostanu. Takže pěkně pěšky podle offline map. Cestu si moc neužívám, je už dost vedro a cestička je neustále nahoru a dolů, klikatí se mezi skálami a možností, kde uklouznout, je docela hodně. Když jsem si plánoval dnešní výlet, tak jsem se moc nedíval, kam pojedu a co je kde zajímavého. To byla možná trošku chyba, protože Zelve je tzv „další skalní město“, které nesnese ale vůbec žádné srovnání třeba se skalním městem Vardzia v Gruzii. No už jsme tady, projdu si to a potom se rozhodnu, kam dál.  Než ale někam zase vyrazím, bude se třeba posilnit. Ve stánku u vchodu beru vodu a opodál si rozdělávám piknik – rajčata, sýr a chleba. Menu mohlo být bohatší, ale co už. Zasytí, dodá energii a můžu zase někam vyrazit.

Zase pěšky nazpět do Cavusinu. Nic lepšího mě s ohledem na vedro nenapadlo. Cesta není ničím zajímavá, je vedro, a ještě jdu chvíli po silnici. Naštěstí cesta rychle ubíhá, a hlavně na mě čeká v Cavusinu moc příjemná a naprosto neturistická čajovna. Žádný turistický pozlátko, ale normální čajovna pro místní. Vůbec je fascinující porovnat rušné Göreme a velmi ospalý Cavusin, který je pouze pár km od turistického epicentra. Dávám dva čajíky a vyrážím prašnou cestou nazpět do Göreme. Tady už to není taková romantika jako včera, většina cest je dost prašných a rozježděných od čtyřkolek.

Nazpět ve vesnici jdu rovnou na hostel, kde si vyzvedávám batoh a přesunuji se na horní terasu. Zároveň bych si rád dal sprchu, ale bohužel voda zrovna neteče. Představa celonoční zapocené cesty není zrovna lákavá. Dávám čajík a budu doufat, že během psaní pohledů se podaří vodu zprovoznit. Za hodinu se přání stalo skutkem. Sprcha, sbalit věci a jelikož se blíží čas odjezdu, vyrážím na náměstí, odkud jezdí autobusy. Lístek do Izmiru mám již koupený, odjezd o půl deváté večer s příjezdem do Izmiru ráno. V pohodě stíhám ještě durum s ayranem na večeři. A pak už jenom čekat až se objeví autobus společnosti Oncu.

Je kolem deváté, když autobus konečně přijíždí. Je úplně plno? A mám sedět na první sedadle? No pěkně to začíná. Naštěstí šlo jenom o jakýsi sběrný autobus, protože za Nevsehirem zastavujeme u benzinky a většina cestujících přestupuje na bus do Istanbulu. Najednou je bus prakticky prázdný, mám svoje koupené místo a teď už jenom usnout a ráno se probudit v Izmiru.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
Nemrut Dagi

Turecko 2021 – na horu Nemrut Dagi

Den desátý, Diyarakir a dál k Nemrut Dagi

Vedro v noci, vedro ráno. Předpověď hlásí skoro 40 stupňů, to bude krásný. Snídaně v hotelu a honem do města, než se vše rozpálí ještě víc. V Diyarbakiru jsem byl naposledy v roce 2007, když jsem si udělal výlet na východ Turecka ještě jako erasmácký student. Pamatuji si hlavně hradby, kam se dalo vylézt, potom hrozný vedro a taky plno Kurdů v tradičních kalhotech s rozkrokem u kolen.  Gastro vzpomínka zahrnuje ještě sladší baklavu, než je v Turecku zvykem a jogurty prodávané na ulici ve velkých pětilitrových kyblících.

Realita po čtrnácti letech je poněkud odlišná.  Zanedbaný střed města je minulostí, hradby a parky se opravují. Na první pohled je vidět veliká změna. Vedro zůstává, Kurdů v nasrávačkách mnoho nepotkávám a stejně tak kyblíkový jogurty jsou ojedinělé.  Staré město pozbylo rekonstrukcí něco ze svého kouzlo, od rána je hrozný vedro, takže nakonec nejvíc času trávím v nádherné mešitě Ulu Camii. Posedávání na tlustých kobercích v mešitě prostě miluju. A navíc v mešitě je docela příjemně chladno. Cestou zpět si dávám baklavu se zmrzlinou a tím tak nějak symbolicky zakončuji pobyt v kurdské metropoli. Je čas si vzít batoh a posunout se zase někam dál.

Chvíle čekání na bus na otogar, hledání správného minibus nádraží (je hnedka vedle hlavního otogaru), obídek v lokantě a jedeme do Sivereku, kde bych chtěl přestoupit na další minibus do Kahty. A když se zadaří, tak z Kahty pojedu směrem Nemrut do vesnice Karadut. Plán je to smělý, sám jsem zvědav, kde nakonec dneska zakotvím. Ještě k tomu jídlu v nádražní lokantě, jak už jsem v Turecku pár dní a mám ponětí o cenách a o tom, jak to zde chodí, tak už je člověk tak nějak klidnější a řeší vše na pohodu. Přijdu k busu, optám se, kdy jede. Rozumím tak půlku, ale i to stačí a vím, že mám čas na oběd. Batoh si nechávám v kanceláři. V lokantě si vyberu směsku s rýží, na cenu se ptát nemusím, už nějak tuším, že maximálně budu platit 40 lir. K jídlu ještě ayran a čajík. Celkem za 43 lir. Dojídám, platím a už na mě volají, že je čas odjezdu.

Za hodinu jsme v Sivereku, kde je čas akorát si odskočit a už frčíme dál do Kahty. Podle mapy to vypadá, že bude výhodné po cestě vystoupit v Narince, odkud je to do cíle dnešního dne již kousek.  Za předpokladu, že nějaké auto nebo minibus do Karadutu pojede. V Narince je to trochu koupel ve vlastním potu, naštěstí brzy nacházím stín v obchodě a chladím se limonádou. Minibus prý pojede tak za půl hodiny. A skutečně, asi za třičtvrtě hodiny se ukázal prázdný minibus a jedeme.  Zase mi všechno krásně vychází. Cestou nás zastavují vojáci, koukají na můj pas a nedůvěřivě se ptají, co sem jedu dělat. Jdu na Nemrut, odpovídám.  V Karadutu jsou patrně jenom dvě možnosti ubytování – Karadut a Isik pension. Jelikož Isik je po cestě první, vystupuji zde. Znuděný chlapík si říká o 150 lir za ubytování se snídaní a večeří. Jsem tu evidentně jediný host, takže jsem asi měl trochu smlouvat. Další nabídkou je výlet po okolních památkách a na Nemrut, což zdvořile odmítám s tím, že na Nemrut půjdu pěšky. Chlapík zjistil, že na mě už víc nevydělá, tudíž se začal tvářit ještě více znuděně. Na pokoji je hrozný vedro, jdu se raději projít po vesnici. Kousek nad penzionem je mizerně zásobený obchod, kde si kupuji sušenky a vodu na zítra. Znuděnost a apatie je asi obecným znakem vesnice. Ve druhém penzionu si chci dát čaj a opět pocit, že dost otravuji. Turisté tady nejsou, tak je to prostě nebaví.

Už se přesně nepamatuji, co bylo na večeři, ovšem vím, že byla hrozně pozdě a měl jsem už dost hlad. Taky jsem chtěl snídani na zítra třeba už v šest, ale to se chlapíkovi nechtělo, proto bude snídaně až v sedm a já díky jeho lenosti budu pěkně dupat do kopce za dopoledního žáru.

Den jedenáctý, na Nemrut

Dneska to bude o cestě pořád nahoru a potom o cestě – pro změnu –  pořád dolů. Rychlá turecká snídaně v sedm ráno, voda a cola do batohu a můžu vyrazit. Ze zhruba 1000 mnm budu stoupat většinou po silnici až do 2150 mnm. No už jsem měl lepší nápady, nicméně ráno je člověk ještě plný sil a elánu s představou pěkné stezky ve stínu olivovníků. Stín nebyl a olivovníky už vůbec ne. Abych nešel pořád po asfaltu, tak volím zkratku přes kameny. O co to bylo kratší, o to byla cesta prudší. Nepomohl jsem si. Zbytek cesty už pěkně asfalt s udivenými pohledy náhodných okolo jedoucích řidičů aut.

Za dvě hodiny jsem na kopci v návštěvnickém centru, kde je třeba si koupit lístek, a hlavně je zde voda a hospoda s jídlem. Chvíli relaxuji, abych nabral zase trochu lidskou barvu a vydávám se na posledních dvě stě výškových metrů k sochám bohů. Konečně nahoře! Jsem zde prakticky sám, a ty výhledy. Nádherný. Místo má svoji atmosféru. Oplatí se jenom tak si sednout a nechat se unášet dávnou historií.

Nazpět dole v návštěvnické centru si dávám na oběd lečo(!) s ayranem a čajíkem. Vůbec se mně nechce klusat dolů, ale bohužel musím. A čím dýl tady budu lelkovat, tím větší bude po cestě vedro. Kupuji magnetky, beru do lahví vodu a vyrážím. Trochu doufám, že by mě nějaký auto mohlo po cestě nabrat a popovézt do Karadutu. Byl jsem naivní a v odpoledním žáru jsem si cestu pěkně užil.  Voda vyšla tak akorát, a nakonec jsem měl docela dost – 26 km a 1200 metrů převýšení.

Odpočinek, večeře a dumání nad tím, co budu dělat zítra.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Page 3 of 56

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén