Naposledy jsem byl v Turecku před třemi lety a po návratu jsem nastoupil do nového zaměstnání na Fakultě chemické. Před třemi lety jsem se od paláce Ishak Pasha koukal k Araratu, vylezl jsem Deniz golu v pohoří Kačkar a také na horu Nemrut, podíval se po letech do Kapadokie, uronil slzu nad nelítostným turismem a na závěr pobyl pár dní na jihu u kamaráda Berka.

Myslím, že malá návštěva po třech letech nebude škodit, budeme pár dní na návštěvě u kamarádů a týden budeme cestovat. Zní to jako dobrý plán uprostřed léta.

Ovšem ani dobrému plánu se nevyhnou ze začátku nějaké menší komplikace. Jsou to třeba docela drahé letenky, a také nutnost vracet se přes Budapešť, nebo Petřina navazující cesta do Uzbekistánu.

Vyrážíme v pátek v sedm ráno z Tišnova, v Brně máme čas akorát na rychlé kafe a koláček, protože minibus Gepard express jede během několika minut. Po desáté dopolední jsme na letišti ve Vídni, kde nás čekají dvě hodinky čekání na letadla Ajet do Istanbulu. Měl jsem asi napsat minimálně dvě hodiny, protože jsme hnedka ze startu nabrali asi hodinu zpoždění. Naštěstí na navazující let do Izmiru máme dost času a letíme se stejnou aerolinkou, takže nás čeká pohodový tranzit místo nutnosti dalšího odbavení. Druhý let je už jenom hodina do Izmiru, ovšem ani v osm večer ještě nejsme stále v cíli. Ještě nás čeká autobus Havas do Aydinu. Máme hodinu a půl čas, což je tak akorát na výměnu peněz a zjištění, že Turecko asi za ty tři roky docela podražilo. Na letištích v Turecku nikdy nebylo extra levně, ale malé jídlo v bufetu před letištěm za 400 TL neboli 280 CZK se mi zdá docela dost.

O půl desáté sedáme do minibusu a v jedenáct večer jsme konečně u Berka v Aydinu. Je tu docela teplo, nádhera. Během rychlé pozdní večeře jsme se domluvili, že zítra vstaneme brzo a pojedeme do národního parku k moři. Těšíme se.

Samozřejmě, že v osm jsme nevyjeli, Myslím, že nikdo z nás neočekával, že bychom opravdu včas vyjeli. Protože prostě Turecko. Na výlet vyrážíme bez snídaně, což je zrovna moc rád nemám, nicméně je před námi vidina moře a dopolední snídaňový piknik.

Kupodivu jsme tento nápad na piknik u moře neměli úplně sami.  Schválně jsme jeli na poslední pláž v národním parku, kde jsme čekali klídek. Ovšem opak byl pravdou, nenašli jsme jediné volné místo.  Na druhé pláži to již bylo o dost lepší. Máme svůj vlastní stolek a na něm plno jídla. Tohle Turci prostě umí a v tomhle jsou prostě skvělí.  Další činnost, v které jsou Turci skvělí je tzv. Turkish slow life. Jinými slovy totální turecká pohoda, kdy se prostě ale vůbec nic neděje. Prostě nic. Potom taky nic. A potom je většinou čaj, nějaké jídlo a vykládání. Takhle nějak jsme strávili většinu dne. Samozřejmě jsme se také koupali, moře bylo super klidné a teplé. Nelze zapomenout na množství ochočených divokých prasat, který tu normálně pobíhaly sem a tam. Na jídelníčku měly sladký melouny a plno dalšího jídla naprosto bez práce. Ze začátku to byla docela atrakce, později odpoledne, když se prasata stávala drzejšími už to taková legrace nebyla.

Odpoledne k nám dorazila ještě zbylá část rodiny: Berkova manželka Ozge se synkem a bratrem. My dva s Berkem odjíždíme kolem páté nazpět do Aydinu a odtud na zahradu na grilovačku. Letos je na zahradě o něco méně fíků než před třemi lety. Děláme dušené maso na ohni, k tomu máme zelenina, chleba a pivko. Pohoda na turecký způsob.

Turecká snídaně a antické město Nysa

Neděle začíná velmi pomalým ránem a chystáním turecké snídaně, což znamená přípravu jídla všeho druhu. Po desáté se scházíme na zahradě u velkého stolu a hodujume. Jako u všech podobných akcíc si říkám, že by bylo dobré, kdyby více lidí umělo anglicky nebo já trochu turecky. Vzhledem k tomu, že ani jedno neplatí, tak konverzace vázne. Po snídaně následuje odpočinek, po kterém bychom my, nedočkaví Evropané, rádi někam vyrazili. Zdá se mně, že se trochu neslučuje s dnešní tureckou představou slow life, ale co už s námi, když jsem tady. Předpověď hlásí 40 stupňů, což taky výletovým plánům úplně nepřeje. Nakonec v brzkém odpolední vyrážíme do antického města Nysa, fantastické historické místo (mimo jiné rodiště boha Dionýsa) s minimem místních turistů. Další zastávkou bylo město Tralles, kde bylo bohužel zavřeno, tak jsme pokračovali dál do muzea v Aydinu. Super dokreslení historického kontextu po návštěvě Nysy a Tralles.

Před odjezdem na autobusák ještě stíháme společnou večeři, kdy se podává masové a sýrové pide (směs doneseš do pekárny, kde ti připraví těsto a upečou. Super servis!) a pak už jenom loučení s příslibem brzkého shledání.