Turecko 2024: návštěva u kamarádů

Naposledy jsem byl v Turecku před třemi lety a po návratu jsem nastoupil do nového zaměstnání na Fakultě chemické. Před třemi lety jsem se od paláce Ishak Pasha koukal k Araratu, vylezl jsem Deniz golu v pohoří Kačkar a také na horu Nemrut, podíval se po letech do Kapadokie, uronil slzu nad nelítostným turismem a na závěr pobyl pár dní na jihu u kamaráda Berka.

Myslím, že malá návštěva po třech letech nebude škodit, budeme pár dní na návštěvě u kamarádů a týden budeme cestovat. Zní to jako dobrý plán uprostřed léta.

Ovšem ani dobrému plánu se nevyhnou ze začátku nějaké menší komplikace. Jsou to třeba docela drahé letenky, a také nutnost vracet se přes Budapešť, nebo Petřina navazující cesta do Uzbekistánu.

Vyrážíme v pátek v sedm ráno z Tišnova, v Brně máme čas akorát na rychlé kafe a koláček, protože minibus Gepard express jede během několika minut. Po desáté dopolední jsme na letišti ve Vídni, kde nás čekají dvě hodinky čekání na letadla Ajet do Istanbulu. Měl jsem asi napsat minimálně dvě hodiny, protože jsme hnedka ze startu nabrali asi hodinu zpoždění. Naštěstí na navazující let do Izmiru máme dost času a letíme se stejnou aerolinkou, takže nás čeká pohodový tranzit místo nutnosti dalšího odbavení. Druhý let je už jenom hodina do Izmiru, ovšem ani v osm večer ještě nejsme stále v cíli. Ještě nás čeká autobus Havas do Aydinu. Máme hodinu a půl čas, což je tak akorát na výměnu peněz a zjištění, že Turecko asi za ty tři roky docela podražilo. Na letištích v Turecku nikdy nebylo extra levně, ale malé jídlo v bufetu před letištěm za 400 TL neboli 280 CZK se mi zdá docela dost.

O půl desáté sedáme do minibusu a v jedenáct večer jsme konečně u Berka v Aydinu. Je tu docela teplo, nádhera. Během rychlé pozdní večeře jsme se domluvili, že zítra vstaneme brzo a pojedeme do národního parku k moři. Těšíme se.

Samozřejmě, že v osm jsme nevyjeli, Myslím, že nikdo z nás neočekával, že bychom opravdu včas vyjeli. Protože prostě Turecko. Na výlet vyrážíme bez snídaně, což je zrovna moc rád nemám, nicméně je před námi vidina moře a dopolední snídaňový piknik.

Kupodivu jsme tento nápad na piknik u moře neměli úplně sami.  Schválně jsme jeli na poslední pláž v národním parku, kde jsme čekali klídek. Ovšem opak byl pravdou, nenašli jsme jediné volné místo.  Na druhé pláži to již bylo o dost lepší. Máme svůj vlastní stolek a na něm plno jídla. Tohle Turci prostě umí a v tomhle jsou prostě skvělí.  Další činnost, v které jsou Turci skvělí je tzv. Turkish slow life. Jinými slovy totální turecká pohoda, kdy se prostě ale vůbec nic neděje. Prostě nic. Potom taky nic. A potom je většinou čaj, nějaké jídlo a vykládání. Takhle nějak jsme strávili většinu dne. Samozřejmě jsme se také koupali, moře bylo super klidné a teplé. Nelze zapomenout na množství ochočených divokých prasat, který tu normálně pobíhaly sem a tam. Na jídelníčku měly sladký melouny a plno dalšího jídla naprosto bez práce. Ze začátku to byla docela atrakce, později odpoledne, když se prasata stávala drzejšími už to taková legrace nebyla.

Odpoledne k nám dorazila ještě zbylá část rodiny: Berkova manželka Ozge se synkem a bratrem. My dva s Berkem odjíždíme kolem páté nazpět do Aydinu a odtud na zahradu na grilovačku. Letos je na zahradě o něco méně fíků než před třemi lety. Děláme dušené maso na ohni, k tomu máme zelenina, chleba a pivko. Pohoda na turecký způsob.

Turecká snídaně a antické město Nysa

Neděle začíná velmi pomalým ránem a chystáním turecké snídaně, což znamená přípravu jídla všeho druhu. Po desáté se scházíme na zahradě u velkého stolu a hodujume. Jako u všech podobných akcíc si říkám, že by bylo dobré, kdyby více lidí umělo anglicky nebo já trochu turecky. Vzhledem k tomu, že ani jedno neplatí, tak konverzace vázne. Po snídaně následuje odpočinek, po kterém bychom my, nedočkaví Evropané, rádi někam vyrazili. Zdá se mně, že se trochu neslučuje s dnešní tureckou představou slow life, ale co už s námi, když jsem tady. Předpověď hlásí 40 stupňů, což taky výletovým plánům úplně nepřeje. Nakonec v brzkém odpolední vyrážíme do antického města Nysa, fantastické historické místo (mimo jiné rodiště boha Dionýsa) s minimem místních turistů. Další zastávkou bylo město Tralles, kde bylo bohužel zavřeno, tak jsme pokračovali dál do muzea v Aydinu. Super dokreslení historického kontextu po návštěvě Nysy a Tralles.

Před odjezdem na autobusák ještě stíháme společnou večeři, kdy se podává masové a sýrové pide (směs doneseš do pekárny, kde ti připraví těsto a upečou. Super servis!) a pak už jenom loučení s příslibem brzkého shledání.

Saudská Arábie 2024 – koupání v Rudém moři, kosmopolitní Džidda a návrat z Rijádu domů

Výlet se nám pomalu chýlí k závěru, dneska měníme směr cesty a pojedeme na sever po dálnici do Džiddy, odkud letíme za pár dní do Rijádu. Máme před sebou cca 400 km po asi docela kvalitní dálnici, takže cesta pěkně rychle ubíhá. Ze začátku míjíme podél dálnice velká stáda velbloudů a jinak klasicky trochu nuda kolem nás. Kolem poledne stavíme u benzinky na jídlo. Rádi bychom si dneska dali něco jiného jak kuře s rýží, abychom si opět dali kuře s rýží. Sice nám kluci ukazovali ještě ryby v chlaďáku, ale jelikož jsme si moc nerozuměli ohledně ceny, tak jsme zvolili stejnou místní klasiku. Kopec rýže, grilované kuře, cibule, papričky a sladký čaj. Kosti z oběda bereme s sebou pro psy, kteří se potulují na ulici. Tankujeme plnou a vyrážíme na poslední část cesty. Benzín stojí cca 12 Kč/litr a benzinky jsou pěkně s obsluhou, většinou není třeba vůbec vylézat z auta. Mají to ti Arabové s migranty jakožto manuálními pracovníky „dobře“ vymyšlené.

Ještě nejsou ani dvě odpoledne, když přijíždíme do Džiddy. Doprava značně zhoustne, naštěstí řešení – Ivoš jako řidič a já jako navigátor se ukazuje jako docela funkční. V takovém provozu s půjčeným autem moc jezdit nechci. Parkujeme u hotelu Al Andalus, v kterém strávíme poslední dvě noci v Saudské Arábii. Zítra musíme vrátit auto, ovšem i tak máme času víc než dost na obhlídku starého města Al-Balad, nákupy suvenýrů a třeba i nějaké koupání. Podle pana recepčního jsou koupací pláže na opačném konci města, cca hodinu cesty autem. Bereme plavky a vyrážíme. „Hele, koukni, tohle tady určitě nebylo“, ukazuju na znatelně černě odřený zadní blatník. Tak super, přejedeme celou Saudskou Arábii bez škrábance a potom nás někdo odře na parkovišti u hotelu. Ach jo, takže co teď? Nějaké pojištění asi máme, ale spoléhat na to úplně nejde. Četl jsem, že se vše musí vždy nahlásit na dopravní policii. Štěstí v neštěstí jsou ochotní lidi na recepci, kteří se nám velmi ochotně snaží pomoct. Pořád někam telefonují, ovšem spojit se s dopravní policií se nedaří. Když už to trvá docela dlouho a už je to přestalo bavit, tak nás posílají do nedaleké půjčovny Yelo, kde nám prý určitě pomůžou. No tak to jsem zvědav. Na hotelu uměl recepční aspoň trochu anglicky, v autopůjčovně se už o nějaké znalosti angličtiny nedá vůbec mluvit. Dělám nějaké pokusy s překladačem a pán si ještě vykládá s naším recepčním, nicméně tak nějak tuším, že to nikam moc nepovede. Prý zítra při vracení zaplatíme za nezaviněný škrábanec 100 až 300 rijálů a bude. Smířit se s tím moc nechci, ale co nám zbývá.

Historickou čtvrť Al-Balad máme nedaleko, tak jenom přejedeme autem, zaplatíme parkovné na několik hodin a vyrážíme nasát atmosféru staré Arábie. Mnoho domů je opraveno, nebo se opravuje, ale i tak to má svoje kouzlo. Vlastně poprvé jsme v trochu turistické čtvrti s klasickými suvenýrovými obchůdky. Zítra vyrazíme na nákupy. V jedné z bočních uliček jsme si dali neuvěřitelně dobrý falafel za doslova pár korun. Byl tak dobrý, že jsme se po chvilce vrátili ještě pro nášup.

Džidda – Rijád a domů

Všechno nejde vždy naplánovat do detailů a ani by to nebylo dobrý. Máme dnešek tak trochu navíc. Potřebujeme dopoledne vrátit auto a potom máme volno. Džidda je moderní město, kromě čtvrti Al-Balad tady nebude moc k vidění, ale nějak se zabavíme. Po snídani na hotelu vyrážíme na poslední cestu naším Changanem do autopůjčovny. Chlápek, kterému jsem včera vylíčil naší story o poškrábaném blatníku tady dneska samozřejmě není. Tak to bude ještě zajímavý. Naštěstí ale nebylo. Dnešního chlápka v půjčovně auto vcelku nezajímalo, vzal si od nás papír, něco napsal do počítače a prohlásil, že je vše ok a můžeme jít. Škrábance tohoto typu tady asi neřeší, podobné má koneckonců každé druhé auto.

Za dopoledního dusna jdeme pěšky do Al-Balad. Jsme široko daleko jediní exoti, kteří tady chodí pěšky. Však komu by se v takovým vedru chtělo opouštět klimatizované auto? My už auto nemáme, taxíkem pořád jezdit nechceme, tak není jiné možnosti. V Džiddě se hodně staví nové budovy. Je zajímavý pozorovat, že všichni dělníci jsou migranti (Bangladéš, Pákistán). Bez nich by se tady vůbec nic neudálo, neměl by kdo stavět domy, uklízet ulice, obsluhovat benzinky, uklízet.  Dopoledne je v Al-Balad ještě dost mrtvo, pár obchůdků se suvenýry jsme ale nakonec otevřených našli. A taky pohledy! Za denního světla je vidět, že mnoho ze starých domů je na pokraji zhroucení. Patrně se čeká až to spadne a potom místo toho postaví repliku pro turisty. Toulání a nakupování jsme zakončili v restauraci, kde jsme si vybrali čerstvou rybu, kterou nám během chvilky usmažili. Moc možností povykládat si s místními Araby jsme doposud neměli, takže jsme rádi využili jakžtakž anglicky mluvícího pána vedle nás a vyzpovídali, jak je to s počtem žen doopravdy (musíš se o ně umět postarat), co dělá a jak se má. Jako manažer ve státní nemocnici se rozhodně neměl špatně.

Později odpo jsme měli nápad vyzkoušet koupání na druhý pokus, bohužel ani tentokrát se moc nezadařilo. Když jsme konečně po hodinové jízdě taxíkem našli veřejnou pláž, tak nás nepustili dovnitř, protože dneska byl vstup pouze pro rodiny. Místo koupání jsme zakotvili v nedaleké restauraci, odkud jsme se aspoň mohli koukat, jak se ostatní koupou.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Poslední noc v Džiddě, snídaně a odjezd taxíkem na letiště. Je pátek a všude je naprosto mrtvo. Po dvou hodinách letu přistáváme v Rijádu, kde mám dobře sedm hodin času, než nám poletí letadlo do Vídně. Chvíli pátráme po vlaku, který by měl jet až do centra, ale máme smůlu, trať ještě není v provozu. Škoda, nezbývá než opět využít appky na taxíky. Po hodině v autě vystupuje u Masmak fortress, která je ale komplet po lešením, takže máme smůlu. Místo prohlídky pevnosti se chceme jít někam najíst. V podstatě naprosto náhodou jsme se během pár set metrů ocitli v naprostém chaosu Indie nebo v Bangladéše.  Jako když se najednou octneš uprostřed Dillí, takový to byl najednou nápor na všechny smysly. Hluk, smrad, nepořádek a obrovské množství lidí všude. V hospodě jsme si dali biryani a v nedaleké kavárně ještě indický čaj s palačinkou. Kousek vedle za rohem ještě šťávu z cukrové třtiny.  A potom jsme přešli pár setrů nazpět k pevnosti a zase jsme byli v klidné Saudské Arábii.

Cesta nazpět taxíkem na letiště. Chvíle čekání na odlet do Vídně a tím saudskoarabský výlet končí.

Saudská Arábie 2024 – Al-Baha a vesnice Thee Ain

Centrum Taifu je po ránu úplně vylidněné s jedinou výjimkou, kterou je  snídaňové bistro. Konečně budeme mít na snídani něco jiného jak croissant v celofánu a jogurt. Dal jsem si shaksuku (vajíčka se zeleninou v zapékací misce) a Ivoš měl něco jako jogurt s musli a medem. K tomu yemeni tea (čaj s mlékem) a můžeme vyrazit zase někam dál.

Dnešním dopoledním cílem je nedaleký vrchol Jebel Dakah (2450 m.n.m.), kde bude třeba možnost nějakého výletu. Ať se taky projdeme po svých a nevozíme se furt v autě. Plán to byl pěkný, realita je ovšem taková, že až na vrchol vede asfaltka a pěší turistikou se vůbec nepočítá. A to nejenom taky na konci, ale i kdekoliv jinde, prostě autem všude.  Místo výletu jsme se opět povozili autem, nakrmili potulné psíky, vyfotili drzé opice a v oparu schované výhledy. Víc zábavy tady asi není, takže se otáčíme nazpět do Taifu a odtud po dálnici do cíle dnešního dne, do Al-Bahy.  Oproti včerejšku je dnešních 250 km kopcovitou krajinou vyloženě za odměnu.

Kolem třetí odpoledne jsme v cílí dnešního dne v Blue Sky hotelu v Al-Baha. Název úplně neodpovídá dnešní realitě, protože je zataženo a začíná pršet. Tady už je dost poznat, že jsme v nadmořské výšce přes 2000 m.n.m.  Mimo jiné z ničeho nic přijdou mraky a celé město se během pár minut schová do mega husté mlhy. Jak se nám to stalo během odpoledního oběda. Pro místní asi normálka, to jenom my jsme na hustou mlhu v Saudské Arábii koukali, jak kdyby začalo sněžit.

Po jídle máme ještě dost času na nějaký výlet, ale co podniknout, když je mlha a hustě prší? Zima sice není, ale na nějaké větší akce to asi nebude. Zkoušíme vyjet ještě trochu výš do Raghadan Forest Parku, kde by třeba mohla být nějaká zábava. Bohužel se rozpršelo ještě víc, takže se po chvilce otáčíme nazpět na hotel. Obávám se, že ani kdyby bylo pěkně, tak v parku by nás to moc nebavilo. Místní forest park je spíše takový zábavní park s různými stánky. Takže nic pro nás.

Místní gastro nabídka a s tím spojené zážitky jsou jednoduše skvělé. Odpoledne jsme si ve městě objednali nějaké zapečené věci a pan majitel nám jenom tak ještě přihodil další dobroty. Ať ochutnáme. Večer jsme opět náhodně vlezli tam, kde bylo hodně lidí. Jídelní lístek je komplet v arabštině a ani s překladačem jsme nebyli o moc chytřejší. Jeden ze zákazníků si zrovna odnášel jídlo domů a hnedka nám to doporučoval, že tady je prostě skvělé jídlo. A aby dokázal, že je to pravda, tak svoje zabalené jídlo rozbalil a nabídl nám ochutnat. Pak jsme ještě pokecali s personálem a slíbili, že určitě brzo pojedeme do Pákistánu.

Al-Baha – Thee Ain Village

Ráno v Al-Baha probíhá v podobném pákistánském rytmu jako večeře. V bistru si tentokrát dáváme fazolový foul s čaj s mlékem. Klasicky jsem docela hladový, takže mám rychle prázdný talíř. To se patrně nelíbilo nedaleko sedícím, protože mně věnovali část svojí snídaně. Marné byly moje protesty, prostě dobrou chuť a jez!

Loučíme se a vyrážíme nejdříve do Khairah Forest Park, v kterém by mohlo být více přírody, jak ve včerejším Raghadan parku.  Bohužel ani zde na nás ovšem nečekají turistické stezky, ale opět jen a pouze upravený park. Škoda. Chvilku odpočíváme, Ivoš pátrá po nějakém novém ptactvu a pokračujeme dál. Nejdříve nazpět do Al-Baha a potom po velmi klikaté silnici s mnoha tunely dolů z hor. Naším cílem je historická vesnice Thee Ain Heritage Village. Vesnice má úžasnou polohu s výhledem na hory, ale je taková ehm, prostě jako nově postavená. Vedle velké parkoviště a nově vybudované návštěvnické centrum. Jediná chyba (a naše štěstí), že tady nejsou kromě nás žádní jiní turisti. Když už to není moc autentické, tak aspoň příjemné zpestření a super výhledy. Autentické vesnice jsou totiž kdekoliv jinde. Ujeli jsme sotva pár kilometrů, když jsme spatřili vedle silnici podobná kamenná stavení jako v Thee Ain. Zde ale v mnohem horším stavu. Přibližujeme se autem a jdeme na průzkum. Propadené střechy, podlahy a stropy z hlíny a dřevěných trámů. Nebude to tak dávno, kdy stavení opustili poslední obyvatelé. Na některých místech destrukce vlivem počasí postupuje velmi rychle, jsme ale dost opatrní, abychom někam nespadli. Oba se shodujeme, že to bylo mnohem zábavnější než dokonalé domy v Thee Ain Village.

Pokračujeme autem dál směrem k moři a cíli dnešního dne. Tím je divně znějící město Al Qunfudhah. Jsem trochu smutný, že už nestihneme podívat blíže Jemenu, bohužel nejde stihnout vše. Na města Džizán, Abhá nebo Najrán bychom potřebovali další stovky kilometrů a dalších několik dní. Ubytováváme se v hotelu u dálnice a po odpočinku hurá na koupačku. Teplotní změna oproti horách je dost razantní. Pravda, že taky vlhkost dělá svoje.  Pobřeží kousek od hotelu je plné sutě a odpadků, vedle blíže městu jsou zase samé liduprázdné promenády.  Koupání jsme nakonec našli až za městem na pláži honosně pojmenované Palm Beach, kde se koupali i místní. A dokonce jsme zde potkali i ženy. Jinak ale saudskoarabské ulice vypadají jako by ženy vůbec neexistovaly.

S naší bledou kůží a v plavkách oba záříme jako sluníčka. Moře je neuvěřitelně teplé (podle webu 31,5 °C) a velmi mělké. Plavat se vůbec nedá, prostor pro koupání je jasně vymezen a kdokoliv se dostane dál, je ihned hnán plavčíky nazpět. Voda jak doma ve vaně a koupání vlastně taky. Plus brutální západ slunce, takový obří rudý kotouč se jen tak nevidí. Jakmile slunce zaleze za obzor, nastává také ihned konec povoleného koupání.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Saudská Arábie 2024 – posvátná Medina a kráter Al Wabah

Al Ula – Medina

Dneska nás čeká přejezd do Medíny.  Na naší oblíbené benzince bereme plnou a vyrážíme. Ani nevím, jestli se během cesty událo něco zajímavého a zaznamenáníhodného. Silnice kvalitní, hodně rovné, provoz minimální. Jídlo na odpočívadlech výborné.

Další zastávka: Medina. Ivoš se ujal řízení, já navigoval a za chvilku jsme byli v hotelu Diamond. Provoz je kromě centra Mediny minimální, takže jsme cestu zvládli vlastně docela rychle.

Po odpočinku vyrážíme pěšky k Prorokově mešitě (Al-Masdžid an-Nabaví) . Není to sice moc zajímavá procházka zástavbou, ale aspoň si uděláme představu o životě v Medině. Zatímco kolem hotelu je Medina dost průměrně omšelé město, tak u mešity už je to samý hotel, výškové budovy a staveniště.

V okolí mešity (tam kam nás pustili) jsme strávili několik hodin posedáváním a pozorováním pestré směsice lidí z celého muslimského světa. Celý prostor okolo mešity s tisícovkami věřících má velkou sílu a elektrizující atmosféru.

Po skončení večerní modlitby vyrážíme nazpět do hotelu. Tento zážitek si budeme oba ještě dlouho pamatovat.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Medina – Al Wabah crater – Taif

Dneska se pěkně projedeme. Kdybychom jeli rovnou do Džiddy nebo do Mekky, tak máme řidičskou pohodu. My ale jedeme dál na jih Saudské Arábie, a navíc do Mekky nemůžeme. Takže to znamená oblouk vnitrozemím a nějakých 600 km před námi. Byla zde ještě varianta, kdy bychom vrátili auto v Džiddě a přeletěli úplně dolů na jih, ale to jsme nakonec vzdali.

Plánovaná zastávka je zhruba v půlce u Wahab kráteru. Asi jsem nikdy neviděl kráter, který asi vznikl (nebo tak aspoň vypadá) po pádu meteoritu, takže i přes značnou nehostinnost celého oblasti, jsme oba spoko. A navíc jsme si udělali vítanou pauzu. U kráteru je parkoviště připravené na turisty, kteří zde zatím nějak nejsou. Na webu jsem se dočetl, že kráter hlídá správce, který návštěvníkům pohrozí, ať nelezou dolů, že tam unikají nějaké jedovaté plyny a už tam tři lidi zahynuli. A přesně tohle nám správce lámanou směsicí jazyků taky pověděl.

Další kilometry do Taifu již docela ubíhají, krajina se zase trochu mění. Je poznat, že neustále lehce stoupáme. Taky už není silnice neustále rovná přímka, což dost pomůže zábavnosti a koncentraci za volantem. Až teprve kolem páté odpoledne jsme v Taifu, dneska to byla opravdu jízda na celý den. Ještě chvíle zdržení s hledáním hotelu, parkováním (velmi aktivně odtahují špatně zaparkovaná auta) a celkově domluvou a máme konečně pro dnešek hotovo. Už to vypadalo, že v Saudské Arábii  žádné ženy nepotkáme, ale na recepci našeho hotelu je žena! Úplně bylo vidět, jak má radost, že s námi může mluvit. A myslím, že i na nás to bylo vidět.

Bydlíme úplně v centru města, takže to máme kousek do starého města, které ale klasicky už vůbec není staré. Ve spleti uliček jsou hlavně obchody se zlatem, my ale hledáme nějaké jídlo. Nakonec jsme skončili v indonéské restauraci, kde byl ale hlavně personál z Egypta.

Ještě nedávno byla povinnost zavřít obchody během modliteb, dneska už to povinné není, ale přesto skoro každý zavře. My jsme tak akorát stihli nakoupit vodu a něco na ráno, než majitel zavřel a odešel do mešity.

Saudská Arábie 2024 – z Wadi Disah do Al-Ula (Hegra)

Wadi Disah -> Al Ula

Ranní běh musí být i v Saudské Arábii. Jsme tady dost za exoty, ale výklus to byl moc pěkný.  Následuje rychlá snídaně v supermarketu a vyrážíme na výlet do druhého místního Wádí. Včera jsme aspoň někoho potkali, ovšem tady už není vůbec nikdo, když nepočítám tři zbloudilé velbloudy. Opět velká nádhera s naprosto neuvěřitelnými scenériemi. Jednoho dne bude Wadi Disah turistické místo, kde se bude platit vstupné a do Wádí povede pohodlná pěšinka. Jsme rádi, že zatím máme místo jen a pouze pro sebe.

Dost bylo kochání, je třeba se posunout dál do Al Uly. Cesta je to dlouhá a nepříliš zábavná. Minimum aut a skoro žádné osídlení. Za Al Faraah nás navigace Google vede přes Abu Rakah, a to nebyla dobrá volba. Doposud pohodlná silnice se změnila na kvalitu třetí až čtvrté třídy, okolní krajina se přešla z „zajímavá poušť“ do měsíční krajiny bez života, a navíc zde ani nebyl dlouhou dobu žádný signál. Samozřejmě, že jsem zrovna řídil já a Ivoš si dával šlofíka. Během neustálého kličkování mezi výmoly jsem si představoval, že budeme mít defekt a nedovoláme se žádné pomoci. Místní asi věděli, že tahle silnice nestojí za nic, tudíž jsme nepotkali jediné auto. Naštěstí náš Changan je kvalitní stroj a zvládl i tuhle výzvu. Nedaleko Al Uly se krajina zase změnila, tentokrát ovšem pozitivně. Všude okolo nás jsou neskutečně skalní útvary v písečné poušti.  Jedeme se ubytovat do vesničky asi 10 km od Winter parku. Docela pěkné ubytko s bazénem máme za 200 SAR. Do Al Uly je to čtvrt hodinka autem, zato k Elephant’s rock pouze pár minut, takže toho ještě před západem slunce využíváme. Nádherné místo, které je perfektně připravené na turisty. Posezení s prémiovou kávičkou, chill hudbou a posezením. Taková saudskoarabská romantika.

Moc se ale nezdržujeme, protože máme oba velký hlad. V Al Ule zastavujeme u první jídelny pro místní pracanty.  Mix pákistánské a bangladéšské kuchyně nemůže zklamat.  Po jídle ještě procházka po městě, většina provozů je zrovna zavřená, protože je čas modlitby. Na závěr dne jsem dostal v cukrárně zadarmo baklavu a měl radost jak malý děcko 😊.

Al Ula – Hegra

Včera padlo rozhodnutí ještě dneska zůstal v oblasti Al Ula a rozhodně jsme udělali dobře. Třeba proto, že jsem si mohl jít ráno zaběhat do pouště mezi skály. A byl to naprosto epický výběh. Po výběhu jsme zajeli pro proviant na benzínku a potom na snídaňový piknik do pouště.  Changan po uježděné pistě jede bez problémů a my se kocháme. Opět všude kolem nás neuvěřitelný scenérie. Na uježděném povrchu jede auto bez problémů, ovšem v jemném písku už by to asi taková pohoda nebyla, takže raději auto otáčíme zpět k silnici.

Návštěva starého města v Al Ule je pěkným příklad saudskoarabského pojetí turismu. Parkovat se dá pouze na dvou místech, odkud se musí dodávkou asi půl minuty do města. Pěšky nám jít nedovolili. Staré město je skanzen, kdo by čekal něco extra původního, bude docela zklamán. Ve většině domů jsou různé obchůdky, které ale mají přes poledne zavřeno. Jinam jít nejde. Po chvilce jsme se shodli, že nás to moc nebaví a jedeme pryč.  Třeba na oběd do místní vývařovny, kde je nám oběma líp než v turistické vesničce.

Jelikož máme další program až o půl třetí a Ivoš by rád odpoledního šlofíka, tak jedeme zpět na ubytko. Čeká nás Hegra tour (95 SAR) s odjezdem z Winter parku. Docela by mě zajímalo, proč se tomuhle parkovišti uprostřed pouště říká „zimní“? Ještě nedávno bylo možné k nabatejským hrobkám zajet jen tak sólo. Tohle ale bohužel není styl turismu, který mají Saudové rádi. Je to moc nezávislé a levné, a to tady nemají rádi. Takže nejdřív je  třeba si na webu zaplatit exkurzi na přesný čas, potom dojet do Winterparku, odkud pojedeme busem na parkoviště u Hegry. Zde se projdeme asi 100 metrů do návštěvnického centra, kde na nás čeká další bus. Během cca 2 hodin stihneme čtyři zastávky u nejvýznamnějších hrobek. Je to nádherný, informace od průvodce velice zajímavé, ale přece jenom na můj vkus trochu moc organizované. Ale nedá se nic dělat, jiná možnost návštěvy stejně není. Poněkud nám nepřeje počasí, většinu exkurze je zataženo a ke konci i na chvilku zaprší. Déšť v Saudské Arábii! A dokonce byla bouřka!

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Page 1 of 65

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén