7. záři (Son kol – Biškek – Alma-ata)

Ráno je opět frišné, ale zvykáme si. Ivoš ještě spí, když přijíždí pan taxikář, ovšem není zase moc kam spěchat. Dáme si v klidu vajíčka na snídani, černý čaj a marmeládu, sbalíme věci, pokocháme se pohledem na ranní opar na jezerem…a teprve potom vyrážíme. Taxikář přivezl do kempu nějaké zásoby, dostal taky snídani a nabral ještě vnučku paní majitelky. Mladá slečna si oblíbila Ivoše, takže máme o hihňání v autě postaráno. Cestou necestou po serpentinách pomalu klesáme do údolí. Podle mapy to nevypadá to, ale nakonec jedeme skoro dvě hodiny. Cesta nabere raketové tempo teprve až najedeme na novou hlavní silnici na Kočkor, jinak je to klasická polňačka. V rychlosti stavíme v cestovce, kde si bereme uložené věci a pokračujeme na maršrutku do Biškeku. Máme tentokrát docela štěstí, protože maršrutka je prakticky plná a na nás zůstala prémiová sedadla vepředu vedle řidiče. Silnice je opět naprosto top, takže cesta docela rychle ubíhá. Klasicky nejpomalejší je až samotný průjezd městem na autobusák.
Máme v Biškeku čas, ale na nějaké velké procházky to už nebude. Jdeme najít něco k jídlu a potom asi pojedeme dál do kazašské Almaty. Najít nějakou slušnou žrádelnu není tak úplně jednoduché, chvíli bloumáme okolo silnice, až zapadneme klasicky na plov a taštičku s masem. Ta se moc jíst nedá, protože to maso je fakt tuhý a zároveň tlustý. Gastro v Biškeku zachraňuje velká zmrzlina cestou zpět na autobusák. Máme opět štěstí, protože maršrutka do Almaty je plná a blíží se čas odjezdu. Vtipné, že jsme asi už potřetí potkali partu Maďarů, s kterýma jsme přiletěli do Astany. S touhle partičkou se váže ještě jedna veselá historka, kdy si naše partička tak hlasitě vykládala v maršrutce, že z toho všechny naprosto rozbolela hlava (maďarština se prostě delší dobu poslouchat nedá) a nejvíc našeho řidiče, který hlavnímu kecálkovi jasně naznačil, že už ho z toho vážně bolí hlava, tak ať urychleně zmlkne. Nutno dodat, že řidič vyplnil přání náš všech (moje určitě). Na hranice je to z Biškeku opravdu kousek, pěšky přeběhneme přes most na druhou stranu, kde vyplníme imigrační kartu, dostaneme razítko a pokračujeme dál vstříc kazašským stepím. Placka všude kolem nás a silnice jako přímka. Delší výlet přes Kazachstán musí být vážně zábava.
Na mapě to tak nevypadalo, ale je to nakonec cesta až do večera, protože v Almaty jsme až kolem šesté. Asi tu jsou velký pokuty, protože náš řidič velmi úzkostlivě dodržoval všechny rychlostní limity. Stavíme na západním nádraží, takže to máme na letiště opravdu hodně daleko. Je tu hodně živo a pěkný holky. Chvíli se poflakujeme až nakonec zapadneme do bistra na večeři. Zde už převládá turecká kuchyně, takže je hnedka větší výběr a oba se aspoň dobře najíme. Opět využívám skvělou apku 2GIS, podle které hnedka zjistím, že nám odtud jede bus až na letiště. Drobnou nevýhodou je snad 1,5hodinová jízda, ale s tím se nedá nic dělat. Ještě, že cestou máme obveselení v podobě přísné panímámy, která kontroluje průkazky a prodává lístky. V jednu chvíli s jedním pasažérem chytla, následovala ostrá hádka, která trvala až do výstupu nebohé důchodkyně. Chvilku byl klid, ale potom se jeden mladík ozval, a to neměl dělat. Panímáma byla ještě v ráži a následovala další smršť. My se bavíme, i když vůbec nevíme, o čem se hádají. Nakonec panímám mizí v kabině řidiče a tím, jak se blížíme letišti, tak lidí postupně ubývá. Konečně jsme na místě. Cestování různými dopravními prostředky bylo dneska až dost. Kupujeme něco na jídlo a pití a jdeme na hotel, který je hnedka vedle letiště. Cena mírná, poloha naprosto boží. Žádný velký luxus asi nikdo nečeká, společné sprchy a proleželé matrace v ceně. Čeká nás rychlý spánek do tří a ranní odlet do Minsku v pět.

8. září (Minsk – Vídeň)

Moc jsme toho nenaspali, dneska to bude náročné. Ještě štěstí, že to máme na letiště opravdu asi jen 200 metrů. Na letišti je docela živo a fronta docela dlouhá. Omylem seřadíme k přepážce, kde nikdo není a záhy zjišťujeme důvod, byznys class. Nu což, tváříme se neutrálně a jdeme kupředu, přece nás nevyhodí. Samozřejmě, že ne. Letenky máme a jdeme nakupovat do duty free obchodů. Ivoš zjistil, že má opravdu hodně kazašských tenge, tak teďka řeší, co s tím. Já takové problémy nemám, tak kupuji nějakou čokoládu, v oddělení parfémů se navoním a tím tak končím. Ivoš kupuje trička a parfém, ještě dáváme čaj a už je pomalu čas jít do letadla běloruských aerolinií. Oba se docela těšíme na Minsk. Myslím, že to bude příjemné zakončení výletu po bývalých sovětských republikách.
V Minsku máme asi 6 hodin, což bude sotva na výlet do města, ale když už tam budeme, tak to za tu legraci stojí. Zatímco většina lidí z letadla jde doleva do transitu, tak my dva ještě spolu s jednou dvojkou jdeme doprava na imigrační. Podle pokynů na webu máme pojištění speciálně pro Bělorusko, tudíž by vydání víz nemělo nic bránit. Nemělo, přesně to jsem si říkal, když jsem předstoupil před totálně vypruzenou paní, která na mě koukala stylem „Co tady chceš? Mazej pryč“. Ale já se jenom tak nedám, mávám pojištěním a dožaduji se vstupu. Paní volá kolegyně, které se ptám, zda umí anglicky. Paní kýve, že jo, ovšem výsledek není o nic lepší. Ivoš je už odbaven, zatímco já stále stepuji u nepříjemné úřednice. Uff, nakonec razítko dostávám a jsem milostivě vpuštěn. Říkám si, že takhle se mohli cítit cizinci, když přijížděli do Československa za komunismu. Opět máme štěstí, protože stíháme vybrat peníze, a hlavně ranní autobus do města. Čeká nás vyhlídková cesta do 30 km vzdáleného centra.
Baráčky, lesy, probouzející se město. Je tu překvapivě pěkně. Z busu vystupujeme na první zastávce metra a dál pokračujeme právě metrem. Snažíme se odhadnout, kde by asi mohlo být centrum. Prospekt nezávislosti je opravdu obří bulvár. Nakonec se projdeme parkem, koukneme na budovu bývalé KGB a dáme si v jedné z mála otevřených restaurací snídani. Je tu příjemně levno, jídlo podobné tomu na Ukrajině. Snad jen s kafem by se mohli hodně zlepšit. Chvilku relax a musíme zase do metra a na zastávku autobusu, protože čas je neúprosný. Autobus navíc jede pouze 2x za hodinu. A pak jenom Vídeň, rozloučení a zase někdy na cestách…

Další výlet za hranice všedních je za mnou a opět skvělý. Střední Asie má co nabídnout, a přitom sem nejezdí zatím skoro žádní turisté. Na cestování skoro ideální země, pohodová infrastruktura, krásná příroda, levno a velká pohoda. Kazachstán jsme vzali docela z rychlíku a na Kyrgyzstán taky nebylo moc času, navíc za humny je Tádžikistán. Doufám, že se brzo vrátím…