30. srpen (Charyn Canyon – Kegen – Karkara border – Karakol)

Kosa jako svině! No nějak jsme to přes noc dali, ale ještěže už je ráno. Vypadá to, že bude pěkně, tak jenom počkat, až sluníčko dorazí až k nám na dno kaňonu. Dorazilo, my se ohřáli, ale jelikož snídani nemáme, tak bez velkého rozjímání se balíme a dupeme nahoru, abychom se brzo dostali na hlavní silnici a mohli pokračovat dál třeba až do Kyrgyzstánu. Ani jsme se moc nezapotili a už nasedáme do turistického vozítka, které jede jako na zavolanou. To je ale krásné asfaltové parkoviště. Čím více turistů, tím lépe, že jo? No ještě, že ta silnice není ještě hotová.

Bydlí v té noře sysel nebo svišť? Opravdu zásadní otázka, která nás provází při pohledu na tisíce děr všude kolem. Jak dostaneme sysla nebo sviště ven z nory? Nijak, bude stačit štěstí. Stejně jako my po ránu, tak i sysel nebo svišť má rád sluníčko. Jsme jak myšky (doslova) a čekáme, až se některý z hlodavců vystrčí čumák. Fotit hnědé zvíře na hnědém pokladu není úplně dobrý nápad. Jdeme dál, ale naštěstí nijak daleko, protože nás bere nás auto s dvěma Francouzema. Borci patří k repre týmu futsalu, ale zatímco hráči už jsou doma, tak pánové z realizačního týmu se rozhodli udělat si výlet. Prý jsou Češi ve futsal lepší. Fotbalová konverzace nám vydrží akorát tak na křižovatku, kde už na nás čeká…hádej kdo? Naše včerejší taxi s tím samým řidičem. Tomu se snad nedá říct ani náhoda. Ivoš se raduje, že bude mít nazpět mikinu, ale bohužel smůla, protože pán ji nechal v Almaty. Řekl bych, že vnoučkovi bude určitě slušet. Po včerejšímu cenovém úspěchu to na nás zkouší znova, ale už se nedáme a platíme do Kegenu běžnou cenu. Bylo deset, když jsme dorazili do Kegenu. Zatím jde všechno podle plánu. Tady na křižovatce na konci světa se chceme trochu najíst a budeme pokračovat na opuštěný hraniční přechod Karkara. Obyvatelstvo je už velice čínské a celé městečko je v podstatě jedna velká křižovatka, kdy jedna cesta vede do Kyrgystánu a druhá do Číny. Kromě hladu musíme pořešit ještě fakt, že nemáme skoro žádné peníze a na bankomat to tady úplně nevypadá. No nejdříve to jídlo, to je důležitější. Ivoš dostává lagman (nudle s masem a zeleninou) a já si dávám manty plněné masem. A zase černý čaj, ten se neomrzí. Po jídle následuje méně příjemná část pobytu, a to domluva s taxikářem a sehnání peněz. Taxi na hranice je výnosný byznys, takže s tím nebyl problém a peníze nakonec taky v pohodě, protože na poště byl bankomat. Už si bohužel přesně nevzpomínám, ale taxi stálo tuším 7 nebo 8 tisíc tenge. Nijak daleko to není, ale když v podstatě neexistuje žádná doprava, tak co naděláme? Cestou necestou, za chvíli jsme na hranici. Tady potřebujeme ovšem větší štěstí, protože pokud ho nebudeme mít, tak tu pěkně dlouho zakempujem. Ale zase když se dívám na okolní krajinu, tak by to tak špatný taky nebylo. Hraniční přechod, který je otevřen pouze přes léto má prostě svoji poetiku. Vítá nás salutující mladý voják, který nám zkontroluje pasy a posílá nás o 50 metrů dál, kde si vezmou imigrační kartu a dostaneme výstupní razítko. Před námi jsou dvěma auta, týpek s Volvem právě odjíždí, ale to druhé by nás mohlo vzít. Mohlo? Ne mělo, prostě musí! Kvaltujeme na kyrgyzskou stranu, kde se usmějeme do kamery a ihned dostaneme razítko. Rychle a s úsměvem, ovšem hlavně nás auto vezme až do Tyupu.

No to je paráda. Jedeme tak kvapem, že ani nestíháme udělat fotku hraničního přechodu. Hranice neznamená jenom přechod z jednoho státu do druhého ale i jakýsi geografický zlom. Zatímco na kazašské straně byla všude holá step, tak na kyrgyzské jsou nádherné kopce a pastviny plné skotu a koní. V podstatě celá cesta až do chvíle, kdy jsme přijeli na asfalt je naprosto úchvatná. Nevím, kam se dívat dřív a člověk by nejraděj pořád fotil nebo zastavoval. Paní se synem nás veze až do Tyupu, kde si nestihneme ani odskočit a už na nás volá chlapík, zda nechceme vzít do Karakolu. Nám se to hodí, tak není co řešit. Nakonec ani ubytování hledat nemusíme, protože nás řidič bere k svýmu kámošovi, kterej provozuje guesthouse. Není to úplně v centru, ale dojít se to dá a když tak si vždycky můžeme vzít taxi za 70 somů. Anglicky tu nikdo nerozumí ani slovo, ale tak nějak jsme se dohodli na 1300 somech za noc. Dneska nám prostě přálo štěstí, klikatou cestu z Charyn kaňonu jsme zvládli v rekordním čase. Co teď? Měli bychom něco sníst a vyměnit peníze, protože nemáme ani jeden kyrgyzský som.

Karakol vypadá jako docela příjemné ale hodně roztahané město. Moc pěkné jsou staré přízemní baráčky, které mají často vyzdobené fasády nebo okna s modrými ornamenty. Do centra je to docela slušná půlhodinová procházka. Měníme v bance € za somy a jdeme na trh něco sníst. Ulička – na jedné straně bouda s kuchyní a naproti jídelna. Dobré jako vždy. Dalším úkolem dnešního odpoledne je sehnat místní simku. Místní mně posílají do Beeline. Na první pokus se nedaří, protože nejede net, ale v druhé pobočce je už všechno v pohodě a během chvilky mám super levný internet 4 GB na týden asi za euro a půl. Jasné, že pokrytí někde v kopcích asi nebude, ale i tak – 100 somů na týden!? S internetem je hnedka veseleji, teda jak komu. Ivoš má zrovna špičku, takže bleskově hledáme veřejné WC, což je problém. Nakonec končíme v hospodě naproti Destination Karakol. Dáváme nějaký saláty a klasicky černý čaj. V Destination Karakol jsme byli taky, páč máme v plánu nějaké výlety a nebude špatný to trochu zkonzultovat. Dlouho jsme čekali, než chlapík vyřídí holky z Francie, které si zařizovali vícedenní trek patrně k Altyn Arashan. My jsme v plánu využít služeb Destination Karakol neměli, takže borec se s náma nepáral. Sdělil nám, že můžeme jít kamkoliv a je to na nás kam půjdem. Aspoň, že Altyn Arashan nám rozmluvil. Při odchodu potkáváme starší pár z Česka, který se právě odtama vrátil. Všichni tu mají super vybavení a obří bágly. My máme malé batůžky a taky to zvládáme. Místo vícedenních treků si holt uděláme nějaký jednodenní výšlap. Kromě trajdaní po městě jsme ještě stihli nádherný dřevěný kostelík, kde jsme potkali – ano, další Čechy. Holky tu budou měsíc, hlasitě závidíme. Na závěr dne kupujeme pohledy ve Fatcat café vedle Destination Karakol a vyrážíme k domovu. Jsme cca v 1800 m.n.m., takže jakmile zapadne slunce, tak se okamžitě dost citelně ochladí. To nám ale nebrání zajít ještě na pivko. Prostředí sice jak z laciné diskošky, ale místní to mají evidentně rádi a chodí sem slavit nebo jenom tak pařit. Pivo bylo poněkud mdlé, jak by pravil znalec Na GH nás ještě před spaním odchytl pan domácí, dáváme čaj a pár minut kostrbaté konverzace. Od synka a jeho translatoru jsme se dozvěděli, že jsou Ujgurové a pantáta pro změnu pěl ódy na Putina. Hmm, tady asi hovory o politice raděj nepovedeme. Vovka má prý velké svaly a Lukašenko je taky frajer. Tak snad radši dobrou…

31. srpen (Karakol – Jeti Oguz)

Ráno máme na zavtrak (=snídani) blinčiky (=palačinky), na které so oba dopřáváme vydatně džemu, protože dneska bude rozhodně energie potřeba. Marmelády jsou tady prostě nej. Sladký a strašně dobrý. Po snídani drámo s panem domácím, který se ukázal být trochu vykuk a jeho cena 1300 somů nebyla za pokoj, ale za osobu. Tím nás trochu namíchl, tak zvažujeme, že půjdeme jinam. A za 1000 na osobu zůstanete? Stěhovat se nám ráno nechce, tak ok, ale příště to na nás už nezkoušej!

Ráno je venku dost čerstvo, ale dá se to na sluníčku vydržet. Bereme si taxíka za 70 somů na vokzal, kde nás odchytává další taxi. Chvilka smlouvání a jedeme. Kromě nás jede ještě postarší Rus, který taky dost smlouvá, ale na rozdíl od nás nesouhlasí hnedka s první částkou, ale chce zastavit, vystoupit a teprve potom se s řidičem domluví. Jak se ukazuje o pár chvil pozděj, tak to nebyl ani tak tvrdý vyjednavač, ale pán už měl svoji ranní špička. Během cesty do Jeti Oguz vypařil zbytek vodky a začal vymýšlet blbiny. Oba dva výtečníci (řidič nebyl ožralej, ale sympoš to taky rozhodně nebyl) do nás hučí, ať s nima jedeme dál až vodopádům, ale to ani omylem. Navíc jak zjistili, že jim něco rozumíme, tak začali divně šeptat, což bylo divný. Jdeme pěšky a dejte nám pokoj.

Jeti Oguz Kurort je konečná u lázní, a hlavně úžasné červené skály. Modrá obloha, sluníčko a pořádně čerstvý vzduch. Aby ne, když dneska výlet startujeme ve dvou tisících nad mořem. To mimojiné znamená, že vystoupání každého brdku bolí a docela se zapotíme. A taky se můžeme dneska pěkně spálit, teda aspoň já. Ty skály jsou prostě boží, nemůžu se vynadívat a pořád mám pocit, že bych to měl vyfotit ještě jinak, lépe a z jiného úhlu nebo s jinou expozicí. Máme před sebou dneska odhadem dvacet kilometrů, tak tu zase nemůžu cvakat věčnost. Vyrážíme!

Jestli jsme někdy byli oba fascinování stádem ovcí, tak to bylo právě tady. Stovky a stovky ovcí před námi. Dva pastevci na koních je dirigují a ovečky postupně klušou na místo dnešní pastvy. A my jsme taky jak dvě ovce, stojíme a fotíme. Fantastické představení. No pokračujeme dál. Cestu mám naplánovanou podle offline mapy.cz, tak se ztratit nemůžeme. Kravičky, koně nebo ovce. Prostě si tu jenom tak běhají a pasou. Mají báječný zvířecí život, tedy aspoň do doby, než skončí na jatkách. Chvílí jdeme po pastvině, chvíli lesem ale pořád nahoru. Na jedné z kýčovitých vyhlídek obědváme chleba a sýr. V tento okamžik prostě nemůže být líp. Nikde ani noha, kromě těch zvířecích a fantastická příroda kolem nás. Asi aby nám po obědě rychleji slehlo, tak Ivoš vymyslel, že si vyšlápnem na kopeček přes námi, protože odtud určitě uvidíme jezero Issyk-kul. Tím se po strmém výšlapu dostáváme do 2600 m.n.m bohužel ovšem bez výhledu. Společnost na vršku nám dělají krásní koně. Jak ti sem vydrápali? Pokračujeme dál a už se docela těšíme až v budeme trochu klesat do údolí. Slunce docela praží a moc vody už nemáme. Konečně se cestička stáčí doprava a my klesáme k řece a jurtám v údolí. Sem už se dá dojet docela pohodlně autem a udělat si u řeky třeba piknik. Na koupačku v divoké horské řece to ale určitě není, nebo je, ale jen pro hodně otužilé. Zpátky do Jeti Oguz Kurort jdeme kaňonem podél vody. Vodu jsme nabrali v jednom prameni a hnedka se jde líp. Celkem jsme dali necelých 20 km, což nám na rozchození ve vyšší nadmořské výšce docela stačí: https://www.sports-tracker.com/workout/janpernica/5b891fdcb99d964e427ddea7 Zpět ve vesnici potkáváme zase další partičku z Česku. Chvíli oddechneme, já zapěji ódu na Cocacolu a s nově nabytou energii jdeme na taxi nazpět do Karakolu. Žádné velké smlouvání se opět nekonalo, protože jsme neměli vcelku moc na výběr. Dalo se samozřejmě stopovat, ale my už jsme viděli někde na dobrém jídle. Přece jenom únava už dělá svoje. Večeříme ve velkém stanu, který je patrně pro letní sezónu přebudován v restauraci. Oba máme variantu lagmanu. Nejede mně internet, tak se jdu zeptat do prodejny, protože mám podezření, že jsme nezaplatil paušál na týden. Je to jinak, v celé zemi prostě vypadl internet. Hmm, s touhle variantou jsem úplně nepočítal. Tak aspoň vím, že až zase příště nepojede, tak chyba nebude na mém přístroji. Po večeři bereme opět taxi na GH, kde už je energie tak akorát na sprchu, chvilku s internety a spát.