29.4.2009 – z Pakse do Vientinne

Vždy když ráno musím balit věci, jsem tak rád, že mám tak málo věcí. Ještě nezbytný ranní check-out a může se varzit na poslední z hvězdicovitých výletů z Pakse, a to konkrétně k Wat Phu Champasak, což je památka krmérského střihu zapsaná v UNESCO. Pamatuji si, že Lenka říkala, že tam nemám jezdit, že je to o ničem, tak jsem docela zvědav…
Ještě ale musím nakoupit lístky na večer do Vientine (hlavní město Laosu). Zdá se, že nic moc jiného jak spací VIP busy zde přes noc nemají, takže mně nezbývá než uvalit poměrně slušný balík, páč jinak bych nejspíše skysnul někde po cestě bez šance chytit následný bus do Luang Prabang.
Když chci jet na Champasak musím přes Ban Muang, to je jasná věc. Náklaďák požadavaným směrem by měl jet opět z trhu, což je docela dobrý, aspoň si můžu dát ránko klidovou procházku. Není totiž vůbec kam spěchat, protože auto zde sice je, ale odjezd je hodně v nedohlednu. Místní ženy mají pick-up především jako zásobovací prostředek, a proto nakupují a nakládají, a my čekáme a čekáme. Tovar se ukládá dle mně záhadného systému, tu nahortu na střechu, tu do kabiny nebo pod sedačky. Během nekonečného čekání se přidala knírkatá Julie z Irska, tak aspoň nebyla taková nuda. Odjezd asi až po dvou hodinách.
Cestou zastavujeme ještě v masně pro kýtu z buvola.
Chytrá knížka prací, že loďka na druhou stranu mekongu by měla stát cca 2000 kip, ve skutečnosti stojí 5000 kip. Ať děláme co děláme, srazit cenu se nám nedaří. Inflace 150 procent během dvou let je ovšem slušná.
Z druhého břehu jdeme ještě cca 2 km do vesnice Champasak, kde si v GH půjčujeme kola za 1€ na den a nutno říct, že to byla asi zatím nejlepší kola co jsem v Laosu a Kambodži viděl.
Výlet o byl příjemný, nicméně za 30 000 kip patrně nestál. K vidění je de facto úplně to samé jako v Angkoru jenom v daleko menší formě. Chrám je pravda trochu jiný, položený na úpatí hory Mt. Penis (a to není vtip:o), tudíž působí na první pohled trochu jinak, ale přesto měla Lenka pravdu, nestojí to za to. [sthumbs=540|541|542,160,3,y,center]
Cesta zpět přes řeku do Ban Muang probíhá v zásadě podobně, jenom s tím rozdílem, že se nečekaně rozjasnilo, a tím pádem jsme se poměrně slušně sesmažily zaživa. Takže i po skoro dvou měsících v Asii opět do ruda.
Poslední pick-up z Ban Muang by měl jet kolem půl čtvrté, ovšem jak se dalo čekat, nikde nic a nikde nikdo. Teda kromě agilních řidičů, kteří když vidí cizince hned zavětří příležitost. Jejich nabídky jsou ovšem trochu mimo naše finanční možnosti, takže co teď? Snažíme se smlouvat a při tom vymýšlet jak to celé udělat. Výsledkem je cena 120 000 kip za cestu do Pakse a nebo 20 000 kip za cestu na křižovatku. Prašť jak uhoď. Nakonec se nám daří cenu ještě stáhnout dolů až na 70 000 kip, což už je jakž takž i vzhledem k tomu, že nemám zase tolik času, abych si mohl dovolit luxus uvíznutí někde na stopu. Pan řidič poté co se zastavil ještě ve vesnici po cestě a nabral prkna, nás vzal až ke GH, takže to zase tak špatné nebylo.
Jenom co jsme vystoupili, tak se opět spustila klasická průtrž mračen.
Zbývá tak akorát čas na převlečení se do cestovního, Internet a jídlo v nedaleké indické restauraci. Dhal, Gralic Naan a Lassi za 2,5 dolaru, úžasná dobrota.
V 19:30 máme hromadný odjezd směr VIP bus station na spací bus do Vientinne. De facto půku busu obsadili lidi z Sabaidy2 GH. Původem asi bus z Thajska si rozhodně přízvisko King of bus zaslouží. Bus je vysoký aspoň 4m, rozdělený na dvě rovnocenná patra, kdy jsou vždy po stranách regulérní postele, bohužel vždy pro dva lidi. Zjišťuju, že ke spokojenosti mně chybí tak 15 cm na délku (to není lascivní vtip, ale délka postele), ale spát se tu dá,m zvláště, když mně přeje štěstí a nemám spolunocležníka. Moje modlitby, abych nemusel sdílet lože s tou obtloustlou Američankou se vyplnili.
Na večeři je něco se jídlem ani nazvat nedá, jak já jsem rád, za ten indický dhal…

[4000 kip x 2 – 2 x bageta, 10 000 kip + 35 000 kip doiprava tam a zpět do Ban Muang, 2 x 5000 kip – loď, 30 000 kip – vstupné, 10 000 kip – kolo, 6000 kip – net, 20 000 kip – večeře, 150 000 – VIP bus do Vientinne, 2 x 5000 kip – voda, 80 000 – 2 x nocleh]

30.4.2009 – z Vientinne do Luang Prabang

Dnešek je dnem přesunovým, dnem strávených v autobuse. Ranní probuzení ve velké vesnici zvané Vientinne, respektive jako kdyby bylo hlavní město ČR Brno . Na Jižním terminálu již čekají nenasytní taxikáři, kteří mě velmi rádi za 20 000 kipů převezou na Severní terminál. Předražené jako obvykle.
Do Luang Prabang jedou autobusy co hodina, nicméně ten v 7:30 například nejede. Proč to nikdo neví, prostě nejede. V rámci plánu abych byl brzo v cíli, mně nezbývá než být opět jako bohatý a zhýčkaný turista a jet VIP busem. Cena je VIP, autobus už méně, oproti předcházejícímu je posun dolů, ale zase jede rychle, nikde nestaví a v ceně lístku je i oběd.
Snídaně bohužel v ceně není, ta je v mé režii. Nádražka jak někde v Česku nabízí různé pofidérní míchaniny za cca 1€. Hlad je potvora, dávám rýži s čímsi těžko identifikovatelným, co bylo ale docela dobré a hodně pálivé. Jako zákusek je banana cake, osvědčená lahoda.
Ještě než dojedem do Van Vieng, což jsou cca 3 hodiny od hlavního města, tak tu mám první zvracení, a samozřejmě, že se jedná o moji sousedku. Oběd je docela dobrý a hlavně v ceně.
Asie je opravdu „malá“, když na obědě potkávám Italku, s kterou jsme se potkali u Zlatého viklanu v Barmě.
Následujících skoro 180 km jedeme cca 6 hodin, důvodem je asi tak 1000 ostrých zatáček a permanentní stoupání a klesání. Tento fakt patrně nebyl znám mé spolucestující a jejím kámoškám za mnou, které se na obědě pořádně najedli a nyní během cesty zvrací jedna za druhou. Ta moje je extra přebornice, dost se divím, že má ještě co zvracet a vždycky mě nakonec překvapí. Sem tam to holky nestihli, tudíž to potom odnesla podlaha, okna, oblečení atd. Smrad v autobuse byl ukázkový…:-).
V Luang Prabang přistáváme někdy navečer, takže pokud počítám dobře posledních 20h jsme seděl v buse a ujel přitom kolem 1000 km.
Z autobusáku, která je jako obyvkle na popud taxikářské lobby úplně mimo město, beru sdílený taxi za standardtní cizineckou taxu 1€ (10 000 kip) do centra, hádat se nemá cenu. Jako obvykle beru první vyhlédnutý hostel za 50 000 kip, cena je slušná a pokoj docela taky.
Zbývá čas a energie akorát tak na ‘all you can eat’ vegetariánský bufet za 5000 kipů, neskutečný ovocný shake a courání se po nočním trhu. Zjišťuju, že se ze mě stává postupně vegetarián, sice maso sem ta pozřu, ale jinak samé nudle, rýže a zelenina…:-).
Poměrně nezajímavý cestovní den obveselila večerní příhoda s elektroinstalací. Spát jsem šel docela brzo, když mně kolem jedenácté lehce probouzí jakési záhadné prskání a jiskření. Ve spánku mě vůbec nedochází co se děje, beru to jako součást snu, takže se akorát převalím an druhý bok a spím dál. Když mě najednou kolem 23h budí ťukání na dveře, rychle obléct (spím nahý) a otevřít. Ve dveřích poznávám slečnu z recepce, jenž se mě ptá, zda mně svítí světlo. Notně rozespalo odvětím, že jasně, ještě to zkouším, když nám oběma dochází, co bylo to praskání. Vadná elektroinstalace, přeškvařené dráty, jiskry a prskání. Už dokonale probuzen mně dochází, že jsem taky mohl krásně vyhořet. Rychle sebrat věci a urychleně se přesunout jinam…ufff, dobrou…

[115 000 kip – bus do LP, 20 000 kip – tuk tuk, 2000 kip – záchody, 7000 kip – banana cake, 10 000 – rýže + směska na snídani, 5000 kip – voda, 10000 kip – tuk tuk, 3000 kip – net, 5000 kip – vegan bufet, 5000 kip – shake]

1.5.2009 – Luang Prabang

Nový pokoj znamená výrazné vylepšení. Klid, ne takové vedro, 2 x větrák, samostatná koupelna. Je to poměrně velký luxus na to abych platil jenom 50 000 kip, takže čekám každým okamžikem „ťuk ťuk“ a oznámení o změně ceny.
Luang Prabang je zdá se speciální město v Laosu, ceny které platí všude jinde, zde naprosto neplatí. Vše tak 2 x dražší, jediná voda zůstává jistotou v tomhle nejistém asijském světě, 5000 kipů.
Cestování nejsou jenom samé radosti, ale taky kupa povinností. Každodení psaní deníku, plánování, vymýšlení a nebo třeba psaní pohledů. Ten poslední bývalým kolegům posílám dneska. Známka stojí 7500 kipů, což je vlastně jeden dolar, takže další past na cizince. Když je učinené povinnostem dnešního dne zadost, je možno konečně vyrazit na prohlídku města.
Watů neboli buddihstických chrámů jsem už za celou cestu viděl požehnaně, takže nemám pocit, že bych zde musel navštívit vše, spíše bych se rád mrknul kolem, trochu se toulal, nasával atmosféru, a když mě něco zaujme, tak třeba zaplatím drahé vstupné a půjdu se pokochat. Výjimku by měl tvoři chrám Wat Xieng Thong, kde patrně ty dvě Eura zaplatím a odpoledne se tam půjdu podívat.
Dopolední prohlídku zakončuji prohlídkou s výhledem na Mekong a poměrně dobrou nudlovkou za 12 000 kipů. Je čas začít se chovat jako místní a dát si siestu, přes poledne a v brzkém odpoledni tu nikdo vůbec nic nedělá, takže není nejmenší důvod, abych byl já výjimkou. Spánek, knížka a siesta.
Sotva po siestě vylezu před GH jsme odhalen a nucen přistoupit na vyšší tarif ubytování. Je to sice moje doposud nejdražší ubytování, ale co se dá dělat, lepší než se zase někam stěhovat a trochu komfortu si taky někdy zasloužím. Royal Palace Museum mám skoro za rohem, ale dovnitř se podívat nejdu, mám pocit, že by to byly vyhozené peníze a tak mě stačí focení v okolí. Opět to vypadá na další odpolední liják, tudíž se jdu bleskem podívat na Wat Xieng Thong, který je docela pěkný (avšak za 20 000 kipů to stejně nestojí) a překvapivě je to bez vstupného.
Blíží se pátá hodina a pro mě nutnost začít nakupovat nějaké suvenýry. Moc tohle nakupování nemám rád, ale nedá se nic dělat. Byl to boj, tvrdý smlouvací a vybírací boj s nejistým výsledkem v podobě triček a nějakých cetek. Nic moc. Den zakončuji opět v populárním veganském bufetu, ovocným shakem a Internetem.

[10 000 kip – bageta kuřecí, 12 000 kip – polívka, 4000 kip – Miranda, 2 x 5000 kip – voda, 18 000 kip – tričko, 20 000 kip – fisherman pants, 10 000 kip – polštář, 5000 kip – bufet, 5000 kip – kafe, 4000 kip – net, 5000 kip – shake, 10 000 kip – Lao beer]

[sthumbs=549|557|566,160,3,y,center]

2.5.2009 – Luang Prabang

Konkurence!! To je to nejsprostší asijské slovo! Všichni se jej bojí vyslovit a nikdo nechápe jeho význam. Proč jinak by v celém Luang Prabang půjčovali ty stejná malá kola za 20 000 (2€) kipů?? Můj milý GH není výjimkou a místo toho, aby mně dal jakožto váženému hostu slevu, tak platím stejnou taxu jako kdekoliv ve městě. Na rozdíl od zbytku Laosu, zde v LP není základní měnovou jednotkou 1000 kipů, ale rovnou 10 000 kipů. Je to škoda, ale přesně tohle je důsledek nezodpovědného chování bohatých západních turistů, kteřé jsou ochotni platit za každou blbost to co si místní řeknou, čímž je rozmazlují a ustanovují, tak úplně nové a nesmyslené ceny.
Takže dneska pro velký úspěch opět další cyklovýlet. Cílem by měla být vesnice Ban Xan Khong, cca 3 km vzdálená od LP, kde by mělo být povícero výrobců místních handicrafts, hlavně barvených látek, rušního papíru a dalšího.
Je to již taková klasika mého výletu, Lonely Planet je opět vyznamenal, když mě poslal úplně opačným směrem. Místo abych správně zabočil za mostem doprava, tak mě tahle skvělá knížka poslala doleva. Takže místo návštěvy vesnice se zcela nečekaně dostávám opět k Jižnímu autobusovému nádraží. Vše špatné je k něčemu dobré, aspoň si zde můžu ověřit cenu autobusu do Van Vieng, která je bohužel skoro stejná jako do do dále položeného Vientinne. Cena je 95 000 kip, cestovky si účtují plus 10 – 15 tisíc kipů, což je de facto cena taxi, takže to vyjde nastejno. Nevydělám ani neprodělám.
Z autobusáku opět do centra a následuje druhý pokus. Tentokráte neponechávám nic náhodě, hnedle jak vidím někoho rozumně vypadajícího, tak se ptám. Odezva a výsledek je okmažitý v podobě polní cestě přesně na druhou stranu, než jsem jel poprvé.
Klášter, který jsem navštívil po cestě s pěkným výhledem na řeku, byl výrazně lepší, než vesnice samotná. S mnichy jsem si opět bezvadně popovídal a vůbec, čím to je, že mniši jsou vždy tak v klidu a pohodě? Zvláštní lidé, vždy milí a příjemní, většinou velmi vzdělaní a anglicky mluvící s takovou jakoby aurou nad sebou…
Ban Xan Khong je moderní turistická vesnice, kde jedinou výhodou je minimum lidí a tím i relativně větší klid na výběr blbinek. Beru nějaké věci z ručního rýžového papíru a rychle pryč.
Zpátky ve městě se věnuju oblíbené popolední aktivitě – nicnedělání. I vzhledem k vedru, vlhku a dusnu, je to jednoznačně to nejlepší (do dobře, skoro…:-) co lze popoledni provozovat.
Vzhledem k tomu, že dnešek je můj poslední den v LP, je to zcela jistě poslední šance nakoupit nějaké suvenýry. Nechce se mi, ale co se dá dělat. Základem budiž káva. Vybírám různé druhy za dohromady skoro 100 000 kipů. Snad bude chutnat. Dalším bodem je autobusový lístek na zítra a dalších sto tisíc je pryč. Platím za GH, kolo a laundry a další dvě stě tisíc je fuč, a to jsem chvíli slastný pocit kipového milionáře. Oj, jak to bylo pomíjivé.
Celý Luang Prabang je díky UNESCO a zástupům turistů jedno velké turistické ghetto, kde hrají prim peníze a touha vydělat. A o to příjemnější jsou chvilkové výjimky, jako páns pojízdným stánkem s cukrovinkama a pečivem. Když jsem uslyšel, že za jeden kousek chce pouhé 2000 kip, měl jsem pocit, že jsem se možná přeslechl, a že se jedná o dvacet tisíc. Nebylo tomu tak, tahle neskutečně dobré a levné zákusky byly opravdu za dva tisíce!
A večer opět nákupy, chci šetřit, ale moc se nedaří, stejně to asi nemá cenu. Grilované rybce s lepivou rýží v sáčku (sticky rice) prostě nelze odolat. Nakonec stejně místo nákupů jenom tak korzuju na trhu a užívám si příjemnou večerní atmošku. Večer končím papaya shakem a spát, je mně nějak divně, tak to raděj ještě jistím paralenem.

[110 000 – lístek do Van Vieng, 198 000 kip – 3 x nocleh + laundry + bike, 7000 kip – koláče, 5000 kip – shake, 10 000 kip – bageta, 88 000 – káva, 17 000 kip – ryba + sticky rice, 20 000 kip – šátek, 20 000 – kabela, 2 x 8000 kip – košile + pouzdro, 8000 kip – rýžový papír s mnichy, 2 x 10 000 kip – vějíř, 2 x 5000 kip – voda]