3.5.2009 – z Luang Prabang do Vang Vieng

Pryč z LP, dneska mířím už dá se říct nazpět do Thajska, do města Vang Vieng – proslulého batůžkářského party ghetta. Nejsem si úplně jist, zda je dobrá volba nebo ne, ale snad to bude lepší jak courání se po Vientinne. Není už moc času,  schůdných a dostupných alternativ k cestování ubývá.
V Asii je na všechno plno času, ale na autobusák musím jet už s hodinovým předstihem, proč to netuším…
I slepý a hluchý by poznal, že náš autobus jede do Van Vieng. Bus je plný cizinců, resp tzv. turistů a batůžkářů především z anglicky mluvících zemí, kteří jsou povětšinou strašně „free“ a „cool“ ,ale hlavně trochu mimo moji realitu. Koho by např. napadlo cestovat po Asii s obřím polštářem?:) Tohle je legrace, horší je, že tito „turisté“ na ose Bangkok, Siem Reap, Luang Prabang převažují a úplně ruinují normální turistický průmysl a šroubují ceny do závratných výšin. Cool and trendy slečny z UK vždy zaplatí jakoukoliv částku za cokoliv, prostě o tom nepřemýšlejí a platí. A domorodci by byli hloupí, kdyby těchto hloupých lidiček nevyužili. Rohlík se sýrem za 1€? Proč ne…:D.
Dalších asi 1000 zatáček, tentokrá bez zvracení a jsem konečně ve Van Vieng. Sdílený tuk-tuk za 10 tisícků už nikoho nepřekvapí.
Beru jeden z velmi levných bungalovů na ostrově za řekou a jdu na průzkum. Ty proslulé bary s permanentné puštěnými Friends skutečně existují, musím se v duchu smát. Jinak ovšem centrum spíše připomíná vylidněné plážové středisko hlboko po sezóně než proslulé party place. Nikde nikdo a nic se neděje a ani žádné drogy mě nikdo nenabízí. Opravdu jsem čekal vibrující místo plné lidí a všech neřestí světa, ale tohle…? Docela nuda.
A opět potkávám starou známou Italku, během těch dvou měsíců je to snad již počtvrté. Asi osud :-). Tím pádem je hnedle veseleji. Jdeme se k řece koupat, ale proud je tak silný, že místo koupání se koná spíše jakési namáčení. Tak aspoň kecáme a kecáme a kecáme. Konečně mám taky možnost vidět místní drogovou scénu v praxi, a to v podobě neskutečně sjetého týpka, co svůj výlet na traktorové duši po řece proměnil v jeden extra bad trip. Je mu asi hodně zle, protože se třepe, brečí, naříká…hodně těžká vykalenost.
A pokračujeme na jídlo a do víru nočního života, který se, zde nějak nekoná. Curry je pálivé peklo, ale bojuji s tím statečně i s pomocí Lao beer. Jako zástupci starší generace volíme místo zběsilé diskárny houpací síť a pivko…příjemná pohoda až do brzkého rána….;-)

[10 000 kip – bageta, 10 000 kip – tuk tuk, 35 000 kip – jídlo + Lao beer, 12 000 x 2 kip – 2 x pivko, 2 x 2000 kip – voda]

4.5.2009 – Vang Vieng

Psáno na letišti v Dubaji, kde je tak příšerná zima, že jsem musel jít do McD a dát si kafe, je tak chutný jako dva týdny uleželý vývar z ponožek. Apple Pie je snad ještě menší než v ČR, hranolky jsou bléé a fuj a voda Volvic je pekelně zbytečný luxus, ovšem pořád vodu ze záchodu pít nelze. Mám dojem, že se probouzím ze snu…

De facto mám dneska před sebou poslední pořádný den v Asii a určitě poslední pořádný den v Laosu. Další dva dny už budou víceméne přesouvací a přesunovací. I když by poslední den nabádal k zběsilému cestování, opak je pravdou. Mám v plánu se jet podívat k jedné z mnoha jeskyní v okolí, vykoupat se a užívat si…
Vstávám kolem půl osmé, ovšem než si vypůjčím kolo, posnídám tuňákový sendvič a vypiju kokosový shake je hodně po desáté. Při půjčení kola po mě chtějí deposit v podobě pasu, což jednoznačně odmítám, tak jim nechávám aspoň klíč od mého bungalovu. Evidentně zde už mají bohaté zkušenosti s výtečníky, kteří kolo buď nevrátili nebo jej v rozjařenosti hodili do řeky. Stejně by mě zajímalo, kde v Laosu všichni nakupují tento jednotný styl kol? Zda je to všechno import z Číny nebo jsou tady tyhle kola skutečně tak oblíbená? Každopádně jízda na nic je docela děs, a to zvláště po „silnici“ nebo spíše polní cestě, která vede k mojí vyhlednuté jeskyni. Dle referencí by měla jeskyně stát za to, a také by zde mělo být výborné koupání v laguně. Na obojí jsem zvědav, i když na koupání asi vzhledem ke spalujícímu žáru více.
Už i most přes řeku je zpoplatněný…ach jo:(.
Těch 6 km ke jeskyni je cesta lemována několika neprosto práznými stánky s občerstvením, prodejnami kdečeho a mnoha cedulemi na naprosto nejlepší jeskyně a naprosto nejúžasnější koupání. Ještě než mohu smočit nožku v laguně a vůbec se mrknou co je to za jeskyni, tak turisto zaplať. Deset tisíc pro tebe přece nic není…
Ještě si můžu koupit nebo respektive pronajmout za další € baterku, ovšem já jsem chytrý turista, co ví, že když jde do jeskyně, tak tam nejsou okna, ani lampa a baterku mám. Čeho jsme se trochu obával, se při vstupu do jeskyně potvrdilo. Všechny jeskyně světa blednou před Moravským krasem, který je rozlohou, monumentálností, množstvím krápníků úplně někde jinde. Zde je teda navíc Buddha, no dobře. Naštěstí takovou lagunu a krásné koupání v Moravském krasu není. Sice studenější ale o to průzračnější tyrkysová voda, nikde nikdo, pohoda maximální. Ovšem jenom do té doby, než se přiřítí parta cool and trendy tlustých Angličanek se svými boyfriendy. Tím končí veškerá zábava je čas jet domů, škoda. Nechci být sexista, ale ty slečny z britských ostrovů vážně nedávám. Povětšinou jsou to dost vypasená selata oblečené v příšerném nevkusu…:-).
V tak skoro 40°C se nazpět šlape opravdu výtečně, v podstatě se koupu podruhé, tentokrát ve vlastním potu. Tudíž následuje sprcha a relax v mé bambusové chýši. Je to hodně simple ubytování, ale pro mé účelý bohatě stačí.
Zbytek dne v single provedení poněkud nuda. Na pivo nebo někam juchat se mně nechce, takže spíše volím takové reminiscenční menu v podobě klasického jídla JV Asie : Fried noodle with vegetable se zákuskem v podobě neskutečně dobré banánové palačinky, a to vše zapíjím legendárním Lao pivkem.
Nad cenou 3 $/h za Internet se nemá cenu rozčilovat….
A jelikož zítra vstávám na šestou a nemám co dělat, jdu spát se slepicema. Pevně doufám, že slepice mají lepší spánek než já a jsou schopné usnout za zvuků vedlejší diskotéky, která hraje naplno, i když je počet hostů roven nule.

[10 000 kip – tuňákový sendvič, 5000 kip – kokosový shake, 10 000 kip – půjčení kola, 2 x 2000 kip – voda, 6000 kip – “vstupné” na most, 10 000 – vstup do jeskyně, 10 000 kip – banana pancake, 10 000 kip – nudle, 10 000 kip – Laos beer, 10 000 kip – net]

5.5.2009 – přesun z Vang Vieng až do Thajska

Další den plný přesunů a lepší už to nebude. Vstávačka kolem šesté s cílem chytnout bus v 6:30. Překvapivě se daří, i díky tomu, že neklusám jako trouba na autobusák, ale v klidu si bus chytnu mávnutím ruky po cestě.
Docela by mě zajímalo, proč jsou vždy autobusáky tak daleko od centra? Důvody jsou dle mého dva, jednak tuk-tukářská mafie, která tím pádem kasíruje a kasíruje a potom cestovky a vůbec turismus, který tím pádem dovoluje různě čachrovat a manipulovat s cenou, odjezdy atd. Dle LP byl totiž před dvěma lety autobusák v centru, tedy všem na očích, což se asi plno lidem nelíbilo, a proto je dneska na periférii.
Cesta lokálním autobusem je příjemná, levná a pomalá. Ale to mě nevadí, dneska mám času plno a žádné povinnosti, v podstatě se potřebuji dostat nějak do Thajska a to je vše. Na druhou stranu by bus mohl jet rychleji, protože jsem nějak opomněl snídani. Na tu je čas až ve Vientinne na autobusáku v místním bufíku, kdy to jístí klasické menu: rýže + směska + kafe. Ták a teď mám dvě možnosti co dělat. Buď pojedu přímým busem na Nong Khai (Thai) za 15 000 kipů, ale ten jede jenom jednou za hodinu a je hned plný. Anebo pojedu místní dopravou, pěkně s přestupy v přecpaném busíku…
Byl bych vážně blázen, kdybych si vybral tu jednodušší variantu, není nad jet někam a nevím kam v přeplněném buse, ale co už, legrace musí být a komplikace jakbysmet. Takže nejdřív najít zastávku odkud jede busna Friendship Bridge (hranice). OK mám nalezeno a teď čekám, čekám a čekám…nedočkám se. Po trapně dlouhé době, kdy už mě to přestává bavit, se zkouším pozeptat místních, kteří mě směřují na jiný bus, který je označen jenom v místním jazyce a já tím pádem vůbec nevím kam jedu. Je to levné a já mám pocit, že už mě nic překvapit nemůže, takže jedem. A kupodivu jsem dojel na hranice…
Následujíc razítka, žádné prohledávání, další razítko a jsem v zemi nikoho, kde čeká shuttle bus za 4000 kipů do Thajska. Mekong za mnou, Bangkok přede mnou….a další razítka a jsem konečně v Thajsku, kde už čekají otravní tuk-tukáři s předraženou taxou na nádraží, ale to už patří k věci.
I když jsem se původně trochu obával o volná místa kvůli thajskému státnímu svátku, realita je naštěstí jiná. Druhá třída bez AC je sice vyprodaná, ale jinak pohoda, lůžko s AC za 688 bahtů je moje. Zbývá dobře 6 hodin do odjezdu s výraznou perspektivou nicnedělání. Dávám tedy batoh do úschovny (10 THB) a ptám se, kam jít a kde je centrum. V lámané angličtině se mě dostaně odpovědi, že prý k Tescu. Vypadá to sice, ale budiž, ta 30 bahtů a pár minut jsem u Tesca, ale nikoliv v centru. Zkouším nějak čidičovi vysvětlit, že tohle není místo kam chci jet, nedá si to vymluvit a já zase nemám sil ho dál přesvědčovat. Jde se teda do Tesca. Je to kulturní šok v pravém slova smyslu, z laoského venkova do thajského luxusu. Kromě poměrně levné elektroniky, je to klasická shoppingová nuda. Pryč. Pěšky je to nesmysl, tak mávám na úplně ožralého tuktukáře, který po mě chce jenom 20 bahtů a když mu je dávám, tak se diví, že je to nějak málo.
Deník, jídlo, deník, nákup zásob na cestu a vlak za pár minut vyjíždí. Dávám pivko, vyjíždíme, padá na mě lehká melancholie v podstatě prácě skončeného výletu, nedá se nic dělat, každá cesta má svůj konec.

[30 000 kip – bus do Vientinne, 10 000 kip – jídlo na autobusáku, 5000 kip – kafe, 5000 kip – voda, 2000 kip – záchod, 5000 kip – minibus na hranice, 4000 kip – shuttle bus, 40 THB – tuk tuk na vlakáč, 30+20 kip – cesta do Tesca, 688 THB – vlak, 10 THB – ananas, 30 THB – jídlo Padthai, 40 THB – kořalka, 50 THB – pivko, 5000 kip – cola]

6.5.2009 – opět v Bangkoku a domů

Poslední den v Bangkoku a poslední den v Asii. Cesta Bangkokem mně připomíná cestu vlakem do Istanbulu, už jsme dávno ve městě, ale trvá to ještě dlouhé desítky minut než dojedeme na hlavní nádraží Hualamphong. Zpoždění máme asi hodinu, možná víc, ale to není důležité. Na nádraží je plno lidí, většina sedí nebo spí na zemi. I když mám už docela hlad, jdu nejdřív najít úschovnu, kde bych rád uschoval přes den batoh, než si jej večer vyzvenu a pojedu na letiště. Cena se oproti Nong Khai docela zvedla, zde za úschovu chtějí 70 bahtů. Patrně i provozovatelům se zdá tato cena příliš vysoká, když se na letáku omlouvají, že je to drahé, ale že jako soukromníci nedostanou žádnou dotaci na provoz atd.
Vedro, dusno a vlhko – mám pocit, že v BKK je vždy v tomhle ohledu nejextrémnější počasí. Stejné je to i s jídlem, které je vždy v Thajsku o chloupek pálivější než v okolních zemích. Když si u malého stánku dávám rýži s masovou směsí, tak mě málem vytrysknou slzy, a to jsem měl docela pocit, že pálivá asijská kuchyně mě už nerozhodí.
Po snídani pokračuji pěšky k hlavní řece Chao Phraya s cílem chytnou loďku blíže k Khao San Road, což není dneska úplně jendoduché, protože je jednak stání svátek, tudíž vše jezdí v hodně víkendovém provozu a za druhé jsem si vtipně vybral přístaviště, kde ty hlavní lodě nestaví. Na druhou stranu času mám dost a cíle v podstatě žádné, na nějaké zajímavosti asi protentokrát kašlu a nechám si je další návštěvy BKK. Spíše bych chtěl na Khao San, kde bych nakoupil něco drobností, nějaké hodně „značkové“ oblečení, možná batoh nebo hamaku. A nakonec celé polední a popolední úsilí skončilo následovně. Nejdříve jsem dal hodinku na netu v kavárně, kde byli samí Korejci. Potom jídlo a po jídle ovoce a další ovoce a palačinka a dobroty. Zkouším jedny bermudy, druhé a batoh, až se rozhodnu vyměnit ještě nějaké dolary a kupuji bermudy a batoh, obé dohromady za 500 Kč. A najednou je už nějak moc hodin, tak zase honem hop na loď, přestup na Skytrain a pro batoh do úschovny na vlakáč. Zdě, vědom si toho, že mám plno času, si dávám jídlo a poslední ananas. Autobus, jehož číslo jsem už dávno zapomněl, by mě měl dovézt z Hualamphong k Victory monumentu, odkud by už jet přímý autobus na letištní terminál, odkud vezmu další shuttle bus už přímo k odletu. Místní bus skutečně přijel a já jen doufal, že jede tam kam má a na informacích měli přesně informace. Směr jsme nabrali dobrý, ovšem podcenil jsem jednu věc, a to odpolední bangkokskou dopravní špičku. V pekelném vedru a dusnu se bus pohybuje doslova krokem a mnohdy ani to ne, několik set metrů jedeme skoro hodinu a z původního „hodně času na letiště“ se začíná stávat „ málo času na letiště“, a to ještě moc nevím kde vystoupit a v buse samozřejmě anglicky nikdo moc nevládne. Trocha adrenalinu na konec výletu, tak to má být. Samozřejmě, že nakonec mně jako obvykle přeje štěstí. Ujímá se mě paní v autobuse, co částečně rozumí a ví, kde bus na letiště stojí, takže jenom co dojedeme na místo, tak společně utíkáme přes celý obří kruháč a všechny jeho nadjezdy a nadchody, až na druhou stranu kde už čeká letištní bus. Lehká úklona, sepnutí rukou, úsměv…lepší poděkování ani nemohli Thajci vymyslet.
Cesta busem na letištní terminál je z Victory Monument překvapivě rychlá, mnohem lepší než z letiště na Khao San. Na terminálu už čeká bezplatný shuttle a konečně na letišti. Ufff.
Poslední utrácení na posledním thajském dole v jídelně, polívka se moc nepovedla, ale jinak ty sladkosti byly dobré. Tím, že letím s Emirates nemá smysl se nějak přecpávat přes cestou, páč je jasné, že v letadle budou opět gurmánské hody. Boeing 777 čeká, odlet 20:30 thajského času. Je zde krásně, snad co nejdřív na viděnou…
Jídlo, filmy, hudba, hry, krásné letušky, hladký let, pohoda….jsem v Dubaji….osmi hodinové čekání, pekelná klimatizace, vše drahé, hnusný McD, zima, spánek…další Boeing 777 směr Mnichov…snídaně, filmy, víno, káva, oběd, hladký let, krásné letušky, pohoda…jsem v Mnichově…hledání autobusáku, nikdo zde nic neví a netuší, běhání, internet, druhý terminál, dotaz, pokrčení ramen, konečně, autobus…ujíždí….a potom jsem čekal ještě hodinu, než přijel ten správný a zpožděný bus SA směr Praha, poté přestup na Brno, klasická D1, pokec se sympatickou medičkou a Brno…a konec.