5. 6. 2014 – Haifa, Akko

Ranní vstávání po pár hodinách spánku. Sbaleno naštěstí mám, tak ani nikoho moc nebudím a potichu opouštím svůj jeruzalémský azyl, abych se sem zítra večer zase vrátil. Dvě hodiny jízdy znamená zaplatit 44 NIS,  cena, na kterou si chtě nechtě člověk prostě zvyknout musí. Chvilka spánku a vystupuji v poněkud pošmourné Haifě. Ubytování a kafe, nic jiného teď nepotřebuji. Kafe bude muset počkat, protože právě jede vlak, který by mě měl hodit do centra a taky se tak asi za 15 minut stalo. Ubytovacích možností je v Haifě žalostně málo, a jelikož couchsurfing opět zklamal, nezbývá než vzít za vděk nejlevnějším hostelem Port Inn, který se nachází doslova pár desítek metrů od vlakáče. Pěkné místo, super zahrada a poněkud zápaďácká cena 90 NIS za dormitory. Ložnice ještě není připravena, což mi docela vyhovuje, protože nastal čas na kafe, které je dispozici v instantní podobě zdarma v kuchyňce. K tomu fejsbůček a vymýšlení, kam se podívat dál. Ve hře je Nazareth a Jeruzalém, to je jasné, dilema je spíše o tom, kde přespat, kolik to bude stát a hlavně, co budu dělat, když bude šábes. Po jedenácté hodině nastal konečně čas check-inu, můžu tedy vyrazit někam do města, nejspíše směr Bahai shrine and gardens – zahrady rozkládající se na kopci nad mořem. Na místo by měl jet bus od nádraží, ale jelikož zastávka nikde a jsem hrdina, tak vyrážím na kopec pěkně po svých.  Vzhledem k tomu, že Bahai shrine za moc nestála, tak jsem nakonec i rád, že jsem zbytečně neutrácel za bus. Vyfotil jsem pár keříků v mlze a rozhodl se, že zkusím vylézt až nahoru k zahradám.  Údajně vstup je jenom pro skupiny, ale když už zde jsem, tak proč to nezkusit, třeba se tam nějak dostanu. Nedostanu. Protože jsem nahoru ani nevyšel.

[shashin type=“photo“ id=“1926,1928,1931″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Nechtělo se mi jít po silnici, tak jsem se rozhodl zkusit zkratku mezi domy, kterou ukončilo rozzuřené psisko na dvorku jedné bytovky. Tak nazpět a znovu a lépe, nebo…? Nebo na to dneska kašlu a radši půjdu na vlak a pojedu se podívat do Akko, kde by mě to mohlo bavit víc. Cestou nazpět zkouším ruský supermarket, kde si připadám, jako kdybych došel do dobře zásobeného Alberta a právě nabrali ruský personál. Měli zde opravdu všechno a já si koupil ruské Eskymo. Prodavačky na mě mluvili rusky a já na ně anglicky. Česky se mně nechtělo. Kousek dál u Arabů jsem si koupil falafel, zaplatil za něj 8 šekelů a opět jsem mluvil anglicky. Jako protřelý falafelář jsem ocenil možnost přidání (a konzumace samozřejmě) libovolného množství papriček a oliv.

[shashin type=“photo“ id=“1934,1936,1932″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Vlak do Akko stojí 18 šekelů a jezdí každou hodinu. Překvapivě jsem přišel tak akorát k odjezdu, abych za půl hodiny mohl vystoupit v Akko. Nevím, zda v Akko je nějaká vojenská základna, ale vlakem jelo plno pěkných vojand. Čím to je, že některý holky ve vojenským působily docela sexy?:-). Ale zpět k Akko, staré město není bohužel hned u vlakáče, tak nezbývá než opět po svých projít město směrem k moři a hradbám, které značí začátek starého města, které je pod ochranou UNESCO. Začátek plný turistů a stánků se suvenýrama  mě moc neoslovil, ale stačilo poodejít kousek dál k moři a vnořit se do útrob města a člověk hned pocítil zajímavou arabsky přímořskou atmosféru. Dlouhá kochačka na hradbách, přivřené oči a mysl levitující kdesi v dáli. Všechno by bylo parádní, nebýt toho, že mi během focení v Akko odešel Nikon D40x do věčných fotografických lovišť. Závěrka vypověděla poslušnost, bohužel se nedá nic dělat a mohlo to dopadnout i hůř a neměl jsem žádné fotky z výletu. Díky D40x za věrné služby a omlouvám se, že jsem tě musel tahat do takových nehostinných podmínek. Ve vedru, prachu i zimě jsi obstál a byl mi po těch osm let spolehlivým pomocníkem…díky a přeji příjemný pobyt v fotografickém nebi:-).
Už bez focení s trochou smutku se toulám uličkami starého města. Už ani nevím proč, ale většina obchůdků měla zavřeno a vůbec zde bylo docela málo lidí, což místu dodávalo takový ospalý nádech. Fotit nemůžu, tak se kochám a pomalu se přibližuji k citadele a tím pádem i k východu z labyrintu uliček. Času plno, protože dneska už mě nic nečeká, tak nespěchám a cestou se stavuji do tržnice pro třešně a olivy. Trochu jsem doufal, že ovoce nebo olivy by mohly patřit k tomu levnějšímu, ale tak úplně to není. Půl kila třešní stálo 15 šekelů (možná to bylo kilo…) a dva sáčky oliv mně přišly na 12 šekelů. Naštěstí aspoň olivy jsou zde za dobrou cenu, aby ne, když všude kam oko dohlédne jsou povětšinou olivovníky. Nazpět v Haifě vyrážím na nákup do ruského supermarketu, zítra začíná opět šábes, takže je třeba se trochu předzásobit. V hostelu využívám pohostinnosti úžasné zahrady, večeřím a zkouším dopsat zápisky. Moc se mi to nedaří, únava a hlasitá ruština z vedlejšího stolu mě zahnaly na pokoj…

Denní výdaje: 44 NIS bud Jeruzalém x Haifa, 90 NIS ubytko Port Inn Haifa, 6 NIS vlak do centra Haifa, 2 x 16 NIS vlak do Akko, 12 NIS olivy, 15 NIS třešně, 8 NIS falafel, 5 NIS voda, 28 NIS nákup (tuňák, chleba, humus, jogurt), 2 x 3 NIS pohledy.