7. 6.2014 – Ramallah, Nablus

Na dnešek se těším, protože opět vyrážím do Palestiny! Tentokrát do opačné části než byl naposledy Hebron. Rád bych dojel do Nablusu a pokud vyjde čas, si dal pivko v jediném palestinském pivovaru v Taybehu.  A pokud to nevyjde, tak se aspoň projdu po Ramallahu. Opět prázdné město a opět ty dva až tři kilometry do centra města, kupodivu i když to jdu poněkolikáté, tak pořád je to docela příjemná procházka. Mám namířeno k arabským autobusákům u Damascus gate, odkud by měl jet bus do Ramallahu. A do třetice zase jiný nádraží, zmatek musí být i kdyby na falafel nebylo! První nádraží špatně, druhé nádraží zase špatně a samozřejmě až poslední jsem našel to správné, odkud jezdí autobusy severním směrem. Výhoda neexistence jízdních řádů je, že skoro vždy když člověk dojde na nádraží, tak něco jede. Takže přijdu, nasednu, zaplatím a jedeme. Qalandia check point vypadá zatím asi nejvíc ostře, hlavně díky pomalovaným zdem a takové tomu příhraničnímu bordelu. V Ramallahu mě dneska dopoledne čeká pouze přestup na další bus do Nablusu a jako obvykle nemusím vůbec čekat a hnedka se jede. Cesta je na místní poměry o něco delší, asi za hodinu jsme v Nablusu, kde mě po výstupu v centru města ihned odchytává místní průvodce. A jak se dalo čekat, chce mi všemožně pomoct a hlavně něco vydělat.  A to já ovšem nemám v plánu, tak vše odkývám a prchám pryč ke stánku s kávou. Průvodce asi naznal, že nejsem úplně ztracený případ a taky je třeba se posnažit, když dneska už těch turistů moc nepřijede, jestli vůbec někdo. Dostávám kafe gratis spolu s návdavkem povídání o svobodné Palestině a Jeruzalému jako hlavnímu městu. Průvodce opravdu nepotřebuji, tak se po chvilce loučím a vyrážím se toulat a poznávat město.  Mapka v průvodci je poněkud nejasná, ale prozatím mi stačí, že vím, kde je staré město a tak tímto směrem také vyrážím. Celému středu města (Martyr square) vévodí jakési nákupní centrum, což je trochu jako pěst na oko oproti okolí, hold byznys vládne i v Palestině.  Je zde nějaká malá demonstrace ani za propuštění Palestinců z vězení. Ani nevím, kam jdu. Bezcílně se toulám uličkami, nakukuji do obchůdků a užívám si příjemné orientální atmosféry. Prvním záchytným bodem je Clock tower a následné posezení na schodech Al-kabir mešity. Jdu zase někam dál, kamkoliv kam mě nohy ponesou. Strašně me baví jenom tak pozorovat lidi, občas si něco koupit (třeba nějakou úžasně sladkou sladkost), sem tam někoho pozdravit anebo prohodit pár slov. Jelikož nefotím, mám najednou celý souk úplně z jiné perspektivy. Ale je to škoda, protože tento souk je jedním z nejfotogeničtějších a hlavně nikdo na mě, jakožto cizince, nehuláká, neláká do obchodu nebo nějak jinak otravuje. Nazpět v centru města zkouším najít starou továrnu na olivová mýdla, ale je to spíše (i s mapou) hledání jehly v kupce sena. Naštěstí mě oslavuje místní student, že by si chtěl procvičit english, čehož hnedka využívám a nechávám se do továrničky zavést. Je hnedka vedle toho nákupáku. Kupa mýdel v kruhové pyramidě a u toho přičinlivý pidimužík, který se živí tím, že mýdla bleskovou rychlostí balí do papírového obalu. Student mi překládá, že bych rád něco koupil, tak jdeme k šefíkovi. Natvrdlost sama ten šéfík. Nejdřív nechápe, že chci něco koupit a potom zase nechápe, že když koupím více mýdel, tak mám dostat slevu. Nakonec jsem pár šekelů dolů srazil, ale žádná sláva, prostě nejsem dobrý smlouvač. Dost bylo falafelů, dneska si dopřeji prozměnu kebab! Maso v chlebu, k tomu zvláštní jogurt na bázi kefíru, dobrota :-). Po jídle musí následovat co? Sladká tečka. Hned naproti je obchod se sladkostmi, konkrétně mají jednu jedinou, lokální specialitu zvanou kanafeh – nedokážu popsat složení (http://en.wikipedia.org/wiki/Kanafeh), ale bylo to moc dobrý. Ještě kafe a bylo by to dokonalý. Dal jsem si čerstvý ovocný džus, a to bylo taky naprosto dokonalý. Kafe přišlo asi hodinu poté, kdy jsem se vrátil z obhlídky autobusáku a blešáku. A ještě poznámka, když neexistují veřejná WC, tak jak se zachránit uprostřed města? Stačí zajít do mešity, to je jistota. A po kafi další toulání, nyní i s nakupováním. Trička žádný pěkný nemají, tak to zachraňuji alespoň džezvou a kafem. Čas v Nablusu se mi pomalu nachyluje a i když bych si dokázal zde být mnohem dýl, tak je třeba se zase posunout nazpět.  Nebyl bych to já, abych šel na správný autobusák hned na první pokus.  Myslel jsem, že ten správný bude ten ve směr Ramallah, ale to jsem se zmýlil, takže nezbylo nic jiného než si dát další kilometr na druhou stranu, kde už se konečně poštěstilo.

Po několika intensivních hodinách opouštím Nablus a mířím nazpět do Ramallahu. V Ramallahu není celkem nic k vidění, snad kromě hrobky Jásira Arafata. Ale aspoň se rozhlídnu kolem a třeba se nakonec něco zajímavého najde nebo uděje. Dříve než jsem se stačil zorientovat v chaotické mapce v průvodci, tak se hnedka něco děje. Demoška! Palestinské vlajky, výkřiky ve stylu smrt Izraeli a fotky uvězněných nebo zabitých Palestinců v rukou mnoha účastníků. I když základní pravidlo cestování v divných zemích je do ničeho se nemíchat, tak zvědavost mi nedá, abych neočumoval v okolí. Už jsem zažil demonstraci ve stylu „smrt USA“ a nyní další podobná „smrt Izraeli“. Mám to komplet :-). No zase tak zajímavé to není, tak se jdu radši mrknout na Arafatovu hrobku.  Čekal jsem nějaké honosné hogofogo a ono nic. Větší budova, bílý kámen a hlídka u hrobky. Takže jsem si udělal fotku mobilem a mazal nazpět. Nutno dodat, že to je přechodná Arafatova hrobka, protože údajně by měl mít hrobku v Jeruzalémě, ale až bude Jeruzalém hlavní město Palestiny. Takže je to tím pádem trvalá hrobka.  Konec humoru, protože mám hlad. Neměl jsem dlouho falafel, tak „jeden falafel prosím“. Ovšem ten byl! Za 6 šekelů jsem si objednal „ big falafel“, což obnášelo placku a volný výběr přísad jako zelenina, dressingy, saláty apod. A jelikož můj hlad měl velké oči, tak vzniklá tortilla byla opravdu obřích rozměrů. A tu super pálivou papričku jsem si dovnitř dávat nemusel, ale jinak maximální dobrota. Teď už opravdu v Ramallahu nic nepodniknu, protože jediná činnost, které jsem schopen, je odvalení se na autobusák a odjezd do Jeruzaléma. Že cesta zpět nebude tak hladká jako příjezd sem, napovídá frmol v ulicích a taky čoud z pneumatik, který se rozhodli palestinští mladíci spálit v jedné ulici. U check pointu je docela dlouhá kolona, naštěstí náš řidič se nebojí a předjíždí, co to jde a vecpe se, kam to jde. Už skoro u zdi, když už jsou v buse jenom cizinci, kteří nemusí u checkpointu vystupovat z autobusu, se nám nabízí dosti nevšední pohled na palestinský kluky (doslova), kteří se baví tím, že pouštějí hořící pneumatiky z mírného kopečka podél zdi směrem k silnici. Výsledkem je hustý černý dým u zdi, který kluci podporují házením kamení směrem k plotu a strážní věži. Přijde mi to jako docela nebezpečná dětská hra (asi nejen mně), kterou po určité chvíli ukončují svým příchodem po zuby (slzný plyn, omračující granáty apod.) ozbrojení izraelští vojáci. Je zvláštní vidět kráčet izraelského vojáka s granátem v ruce. Naštěstí se s ním vrátil zpět, ale moc příjemný pocit to není. Pro místní asi denní chleba, který zažívají a musí zažívat dost často. Aby nebylo pomalého posunování kolem zdi dost, tak hnedka po návštěvě vojáků a kontrole pasů, jsme nuceni vystoupit a přestoupit do druhého busu. Důvod není zcela jasný, i když údajně náš řidič dostal od Izraelců vynadáno, že dovolil, aby bylo v buse více cizinců, než je povoleno. Bylo nás tam asi osm včetně Palestinek s americkým občanstvím. Konečně zpátky v Jeruzalémě. Abych se nenudil, tak vystupuji dřív a do hostelu vyrážím zkratkou přes kopec k trhu a dále zase domů. Vydatný den.

Denní výdaje: 2 x 8 NIS bus Ramallah a zpět, 2 x 11 NIS bus Nablus a zpět, 6 NIS big falafel Ramallah, 3 NIS cola, 30 NIS džezva a náramek, 5,5 NIS kafe v Nablus, 12 NIS (voda, džus, humus), 6 NIS pečivo, 5 NIS kunafeh, 10 NIS kebab.