Autor: Hondza Page 4 of 66

Ranipauwa do Kagbeni a potom Jomsom (16,5 km, 210 m up, 960 m down)

Na jednom blogu někdo trefně poznamenal, že Ranipauwa vypadá jako město na divokém západě. Hliněná hrbolatá silnici uprostřed a kolem pár hotelů nebo obchodů, a to je všechno. Petře stále není dobře a nejde ani na snídani. Jdu se kouknout, zda na divokém západě nebude nějaká lékárna a při té příležitosti jdu najít autobusák, abych načerpal info o tom, kdy jede bus do Jomsomu. Chlapík v budce tvrdí, že autobus jede v devět a potom už nic nejede.

Petra se rozhodla, že pojede busem do Jomsomu. Já mám ještě energii na výlet, takže půjdu pěšky přes vesničky Upper Mustangu do Kagbeni a potom zkusím chytnout autobus nebo stopovat, ať nemusím do Jomsomu po prašné silnici. Poslední den na ACT treku začíná. Mám v plánu se dostat přes vesnici Purang k řece, dál do vesnice Jhong a potom po cestě až do Kagbeni.  Na začátku se motám vesničkou mezi políčky a snažím se najít most, abych se dostal do Jhongu.  Ve Jhongu se mně hodně líbí, úplně si říkám, že v takových vesničkách by bylo fajn bydlet a poznat tak více život místních.  Další část cesty do Kagbeni už bohužel taková zábava není, protože jdu po polní cestě, fouká a není nic moc zajímavého k vidění. Čím jsem níž a blíž ke Kagbeni, tím fouká víc. Při pohledu na kopce Upper Mustangu si říkám, jak to asi v takové oblasti, kam se moc nejezdí, vypadá. Konečně jsem v Kagbeni, kam jsem si přes zvěsti o povodni docela těšil. Realita byla docela drsná, před 3 měsíci se vesnicí prohnala povodeň a střed kolem řeky úplně smetla se zemí. Úzké uličky, které jsou dál od vody, jsou úplně super. Má to tady dobrou atmosféru. Ovšem jinak je okolí poněkud depresivní. Aby toho nebylo málo, tak strašně fouká, což dojem ještě zhoršuje. V jednom z teahousů si objednávám jídlo a bavím se s panem majitelem, který říká, že během povodně zahynulo plno lidí. Ještě chvíli okouním a přesouvám se na hlavní silnici, kde bych si rád chytnul nějaký odvoz, protože tady v tom vichru se mně po silnici rozhodně nechce. Mám docela štěstí, místní studentky mně pomáhají chytnout hnedka první auto, které jede kolem.  Vystupuji na ACT checkpointu a zbytek do města už jdu po svých. Petra již bydlí v novější části města u letiště. Ještě po cestě do Kagbeni mně psala, že je možnost letenek na zítra do Pokhary za 160 USD. Docela ranec na 20minutový let. Ale zase 20 minut v letadle a 10 hodin v buse, to je rozdíl. Chvilková deliberace a máme jasno, jdeme pro letenky. V první kanceláři nikdo není, jdeme přes ulici do Tara air, kde se s paní poměrně rychle dohodneme a letenky jsou skoro naše. Zbývá zavolat pana manžela, který umí s platebním terminálem a letenky už jsou opravdu naše. Letíme zítra v 6:40, na letišti máme být o hodinu dřív. Večeře na ubytku a spát.

Ze Shree Kharka do Yak Kharka (12 km, 500 m up)

Bude dneska odpočinkový den? Číslům z mapy.cz se sice moc věřit v Himalájích nedá, ale pevně doufáme, že dneska náš čeká příjemná a nenáročná procházka víceméně po vrstevnici s cílem v Yak Kharce. Petře je asi ještě o něco hůř jak včera, takže klidná etapa bude poměrně dost nutná. Snídaně, čaj a vyrážíme do ranní mlhy. Nejprve dolů z kopce do Shree Kharky, kde jsme bohužel právě v momentě, kdy většina vyráží většina výletníků, takže trochu dav. Naštěstí lidi se brzo rozptýlí po stezce a za chvíli jdeme po cestičce už celkem na pohodu skoro sami. Společnost nám dělají místní nosiči, ke kterým mám velký obdiv. Objemná a těžká zavazadla mají zavěšené čele, a šlapou stejně svižně jako většina cizinců jenom s malým batůžkem. Dnešní cesta je zase trochu jiná, pěšinka se vine po vrstevnici a kamenité okolí vystřídaly menší keříky. První pauza je až v Upper Khangsaru, který vypadá dost opuštěně a potom pokračujeme podél plotu až máme Manang prakticky na dohled. Na ostrohu je pěkná vyhlídka a odtud prudce klesáme k řece, kde si v teahouse dáváme pauzu na čaj a nudlovou polévku. Petra má docela dost, tak se dělíme. Já kvapím rychlejším tempem napřed, abych v Yak Kharce našel dopředu nějaké fajn ubytování a Petra jde na pohodu za mnou. Thorong Peak hotel, vypadá docela přiměřeně, a navíc má útulnou jídelnu, kde budeme určitě dneska odpoledne trávit hodně času. Večer se začíná trochu kazit počasí, objevují se první vločky a vítr. Dneska bude asi dost studená noc. Po dalším dal bhaatu a litrech čaje to balíme, bereme si extra blanket a jdeme na kutě.

Pěkně nám nasněžilo! A ještě je zataženo. Na rozdíl od Petry z toho moc radost nemám, i když sněhem pocukrovaná krajina okolo je moc pěkná. Klasicky vyrážíme z ubytování v osm ráno jako jedni z posledních. Dneska už není vůbec kam spěchat, i když vždy je dobrý stihnout podstatnou část treku dopoledne, kdy je vždy hezčí počasí. Míjíme vesnici Ledar, kde je docela pěkný ubytování. Fajn alternativa, pokud je v Yak Kharce plno, nebo jsou síly dát přechod Thorong La během jednoho dne bez zastávky v Thorong Phedi. Celou cestu k řece jdeme víceméně po vrstevnici s mírným stoupáním, takže docela pohoda. U řeky je dosti nepříjemný, ale krátký krpál k teahousu, kde si dáváme další pauzu na čaj. Pán z teahousu nás upozorňuje, že si máme dát pozor na padající kamení, protože sesuvy jsou tady asi dost časté. Začíná sněžit, bude dobré přidat do kroku, ať jsme pro dnešek v cílovém Thorong Phedi. Konečně je na obzoru několik domečků s barevnými střechami. Pro dnešek stačilo, bágly necháváme v první ubytovně a jdeme se najíst. V jídelně je sice plno lidí, ale moc teplo tady není, kamna budou topit asi až večer. Odpolední program má většina lidí dost podobný. Většina odpočívá v jídelně, kde si čtou, pijou čaj nebo si vykládají. Další možností je zalézt do peřin nebo vyrazit na aklimatizační vycházku směr High camp. Petra dala přednost spánku, já jsem si dal na zahřátí výstup do High campu.  Bez batohu se jde tak krásně! Mám dojem, že do kopce ve 4800 m.n.m. skoro letím. Nahoře je mlha a hodně nepříjemný počasí. Ubytovácí zařízení je tady už hodně basic, navíc se v takové nadmořské výšce bude blbě spát, takže rozhodně dobře, že jsme zůstali v Phedi.

A pak už jenom večeře, choulení se u kamen a mudrování nad tím, kdy zítra vstaneme.  Nepříjemná zima a sněžení za okny nepřidalo na náladě nejenom nám. Určité napětí a lehká nervozita je patrná u většiny lidí.  Někteří vyrážejí na finální výstup už ve čtyři, my si nakonec dáváme budík na 4:30 s tím, že by nebylo špatný v 5:00 až 5:30 vyrazit. V osm večer už prakticky poslední odcházíme z jídelny a jdeme spát.

Rest day v Manangu znamená výstup k Ice Lake

Dneska budeme odpočívat, což ovšem v Nepálu znamená, že sice zůstáváme na místě, ale jdeme výš. A potom zase zpátky níž, protože aklimatizace je nutná věc a je radno ji nepodcenit. V noci už asi mrzne, dvě deky a péřovka do postele to jistí. Snídaně je ještě dost studená a v ranní frontě na kontrolu permitů docela mrzneme. Ale pak najednou slunce zesílí a už je to zase prakticky na tričko. Petře není dobře a ještě zjistila, že někde ztratila kabel k hodinkám. Ještě, že jsme potkali Šárku ze Šumperka, která má stejné hodinky a tím pádem je výlet na Stravě zachráněn.

Na dnešní aklimatizační výlet máme v plánu výstup k Ice Lake (19 km, 1290 m up). Hodnota nadmořské výšky u cílového jezera je 4600 m.n.m., dneska to nebude zadarmo. Z Manangu je nejprve nutné se vrátit do Braky a potom přes vesnici nahoru a pořád nahoru. První kilometry jsou nejhorší, stoupání je ostré, klikaté a plné prachu. Petra sotva dýchá, ale nakonec to statečně dala aspoň do 4000 m.n.m., odkud už to ale není tak hrozné. V 4200 m.n.m je chata, kde se dá občerstvit. Já to chci mít co nejdřív za sebou, tak dupu prakticky bez přestávky dál a dál. Nahoře mega fouká a už se fakt blbě dýchá. Stačí se ale na chvilku zastavit, popadnout dech a už to zase jde. V průběhu cesty jsem skoro nikoho nepotkal, o to víc mě překvapilo množství lidí u prvního jezera. Patrně ale většina z nich nevěděla, že to pravé Ice lake je o pár set metrů dále. S našimi spřátelenými Američany jsme dorazili na místo zhruba stejně, fotíme se, chvilka kochačky, nabrání vody z jezera a mažu dolů. Začíná být zima a je mi jasný, že sestup bude taky náročný. A taky, že byl, i když jsem to vzal poměrně dost trail poklusem.

Petra si dala chill a přednášku o výškové nemoci v Manangu. Jelikož náš zítra čeká pokračování výletu k Tilicho lake, tak jdeme ještě večer na nákupy. Zásoby tyčinek z domu se tenčí a je dobré mít zásobu energie na náročné výstupy.