Jeden míní a druzí mění. V plánu byl Kavkaz – Gruzie, Arménie a Náhorní Karabach. Nevyšlo to, moje chyba to není. Je to škoda, tato bezesporu zajímavá oblast si návštěvu zaslouží. Snad příště. Kdoví, třeba jsem to mohl zariskovat, Gruzii nějak projet a vegetit v klidné Arménii, ale dost možná bylo zbytečný riskování. Na začátku války stejně nikdo netušil, kdy skončí a jak se to bude celé vyvíjet. Gruzíncům vše nej, Rusům nepřeju nic.
Jediná positivní věc na celé válce bylo vzhledem k mým plánům, načasování. Ani moc brzo, ani moc pozdě. Ideální čas, takzvaně za pět minut dvanáct, na změnu plánů, překormidlování trochu doprava a na východ a podání žádosti o víza do Íránu. Slečna na oddělení víz v SA tvrdila, že se vše bez problému stihne, já tak jist nebyl a tak raděj po třech týdnech provolával Íránskou ambasádu a SA, abych zjistil, že pas s vízem leží na ambasádě a nikdo z SA o něm neví. Za tři stovky, snad ani větší zájem čekat nejde. Den před odjezdem, ale nakonec se vše stihlo.
Odjezd naplánován na 12.9.2008, vlakem do Blavy a odtud se SkyEurope do Istanbulu. Kdyby nebylo ČD, tak by to snad nebylo ani zajímavý a naprosto zbytečně bych měl v Blavě hodinu času, nudil bych se a to by mě jistě nikdo nepřál. Takže máme luxusní více než hodinové zpožděníčko, takže jsem docela rád, když konečně stavíme v Blavě a jsem včas na letišti. Které stojí pravdu za to, parametry autobusáku a design apokalyptického socialismu s cenami raného kapitalismu. Vždycky mám pocit, že nemůže většího cestovního trapasu, než dokonale naplánovaná akce neklapne na prvním přípoji z Horní dolní do Kotěhůlek…nicméně jednou se to stát musí.
Let byl příjemný, letadlo docela fine, letušky krásné, servis nízkonákladově žádný a lidé po přistání tleskali. Na Sabiha Gokcen Haval Alavani, tedy druhém istanbulském letišti, které již leží v Asii, je nečekaně rušno. Většina odbavovaných letů je evidentně nočních, koukal jsem, zda neuvidím někde Air Arabia létající přes Dubaj dále např. do Indie, ale asi lítají jiné dny. Jinak kde nic, tu nic. Aspoň, že jsou zde volné sedačky, na kterým trávím popoleháváním a poposedáváním čas do odletu dalšího spoje (půl sedmá), tentokrát do Trabzonu se společností SunExpress. Tento lowcost je pozůstatkem kavkazských plánů, v mé cestě mně moc nepomůže, sice se trochu přiblížím íránským hranicím, ale i tak je to ještě cca 10h busem. Celý let spím, probouzím se přesně při přistání. Ranvej je těsně vedle moře, což docela efektní. Stejně jako příletová hala, ne nepodobná starému vojenskému hangáru.
Než se vůbec rozhodnu co dál, kam jet a jak naložit s dneškem, jedu nejdřív dolmušem na otogar, kde chci pozjišťovat autobusy směr Dogubeyazit, jež je posledním městem před hranicemi s Íránem. Je to překvapivě jednoduché, přes den totiž nic nejede. Než jet s přestupama, rozhoduju se, že dnešek strávím zde v Trabzonu a okolí. Jedním z plánů byla i blesková návštěva Gruzie, jenom na skok do příhraničního Batumi, ale to nakonec ruším, přece jenom je to dost nejistá záležitost a chci mít první den více na klid.
 |
| From Turkey – Trabzon,Sumela |
Průvodce po Turecku nemám průvodce, stejně tak prakticky žádné info, co se tu dá dělat. Naštěstí si pamatuju, že poblíž Trabzonu se v horách nachází klášter Sumela. Ptám se Američanů, s kterýma jsem sem letěl, a ti mně radí jet do města Macka a odt ud si vzít taxi. Nejdřív ale musím do centra vyměnit nějaké turecké liry, neboť po zaplacení půl ceny lístku na bus, nemám ani liru. Samozřejmě nejprve sedám na špatný dolmuš a dojel někam úplně jinam, ale to zde snad nemá cenu ani zmiňovat.
Kdysi dávno jsem četl v jednom cestopise, že společnost Ullusoy pořádá výlety na Sumelu. Kupodivu je to stále aktuální, i když ceny se trochu změnily. Dopolední čas zůstal, ale ten jsem stejně málem zmeškal. Přiklusal jsem si totiž k cestovce v pohodě až deset minut po desáté, přičemž bus samozřejmě odjel v 10:00. Zkouším ještě vedlejší společnost Metro, odkud jede bus (klasicky) ve stejný čas, jenom s paní štěstěnou v zádech, páč bus ještě neodjel. Sazba je 20 YTL, zdá se mi to docela dost, ale na druhou stranu, kombinace dolmuš taxi by jenom těžko vyšla levněj. Krom toho jak tak pozoruju četnost dopravy v horách, těžko by se zde jakékoliv taxi za slušnou cenu hledalo.
U moře bylo vedro a hodně dusno, naopak v horách je příjemně a svěže. Po pokochání se nádherným výhledem na okolní kopce a lesy, zaplacení 8 YTL a vstupu do samotného kláštera, začínám mít trochu pochyby o vhodnosti investovaných skoro třiceti lir. Co upoutá ze začátku na celé Sumele nejvíc je nepoměr mezi tím co je vidět z okolí (tzn. vše se zdá velmi rozsáhlé) a tím co je ve skutečnosti přístupné uvnitř (moc toho není). Skalní kostel, pěkné fresky uvnitř, dosti poničené venku, několik místností, terasovitá nádvoří a pár turistů. Z celé návštěvy jsem spíše pocit toho, že mám „splněno“, než že by mě to skutečně uchvátilo, nicméně okolí a pohled zvenku na klášter určitě stojí za to. Po třech hodinách máme sraz dole pod klášterem v turistické restauraci. Jsem docela rád, že ve dvě odjíždí, páč už je i trochu zimno. Po návratu do Trabzonu lehárko u moře a odpočinek, na nic jiného s batohem na zádech nemám moc sil.
 |
| From Turkey – Trabzon,Sumela |
Je docela hladno, tudíž netrpělivě čekám na „odbouchnutí“ Ramadánu, možnost se najíst a dát si pár čajíků. Při čaji mě odchytl místní studentík, jenž mě tvrdil, že nemá rád čaj, což je v Turecku hodně divná a neobvyklá záležitost. Kolem osmé se loučím a spěchám na otogar pořešit lístky, ráno jsem zaplatil půlku z 40 YTL, nyní doplácím druhou. Jak platím, podávám lístek chlapíkovi, který jej trhá se slovy, že žádný lístek nepotřebuju, a že „problem yok“. Vypadá to více než podezřele, tuším nějaký pořádný turecký výdrb např. že pojedu s přestupem a někde v noci na trase uvíznu, páč nemám lístek na další bus apod. Nic takového se naštěstí nestalo, s přestupem v Agri přijíždím do ulic D.Beyazitu kolem sedmé hodiny ranní. Pravda v druhém busu pátrali po mém lístku, ale když jsme jim řekl, že v Trabzonu jsem si jasně koupil lístek až do D.Beyazitu, tak mě nechali být.
