Den druhý, Istanbul
Co budeme dneska v Istanbulu dělat? Sinan má dneska částečně volno, nicméně odpo musí být v bratrově kanceláři a já tak dostanu volno na nějaký vlastní istanbulský špacír. Sinanova manželka je s dětmi někde u moře, takže ani tento výlet se s ní nepotkám. Vlastně nevím, zda je vůbec setkání s nesezdaným cizincem vůbec možný? Některé tradice jsou zde poměrně přísné a stále se dodržují. Každopádně ráno vyrážíme do kanceláře Sinanova bratra, kde si v kuchyňce připravíme snídani. Sinan mezitím vyřídil plno telefonátů a zdvořilostních setkání s lidmi z okolí (dědula odnaproti přišel pokecat, Sinan připravil čaj, chvíli něco vykládali a dědula šel zase o dům dál. Když potom Sinan musí někam odběhnout, dědule nebo kdokoliv jinej z ulice pohlídá obchod). Dříve než vyrazím do města, jdeme společně se Sinanem koupit sim kartu, protože s daty bude život v Turecku veselejší. Pro cizince je k dispozici pouze turistická karta, jenž je samozřejmě výrazně dražší jak srovnatelná nabídka pro místní. Bezmála 500 Kč za simku s 20 GB dat je docela dost. Ale jiné možnosti bohužel není. Sinan zůstává v kanclu a já se v polední výhni vydávám na výlet po Istanbulu.
Jsme kousek od Fatih Camii, jedné z velmi atmosférických mešit, takže i když jsem zde už několikrát byl, tak ani dneska neodolám a jdu se toulat kolem mešity a pozorovat lidi. Je docela vedro, pokračuji využívajíc každý dostupný stín k Zeyrek Camii. Mám trochu dojem, že už jsem zde také byl. Bývalý kostel, nyní mešita zapsaná v UNESCO a po Hagia Sophia druhá nejvýznamnější náboženská stavba byzantské říše v Istanbulu. Vedle je kavárna s pěknou vyhlídkou na Zlatý roh, já ale pokračuji dál kolem akvaduktu k Aksaray a potom podél tramvajové linky vedoucí k Hagia Sophia. Je tady docela hodně lidí, bude lepší odbočit někam do bočních uliček. Mířím k Serefiye Sarnici, což by měl vodojem podobný jako Yerebatan, nebo tomu na Žlutém kopci v Brně. Moji zvědavost tlumí zbytečně přepálené vstupné (100 lir), takže si nechávám zajít chuť a pokračuji přes Hippodrom k mešitě Sultanahmet, která je bohužel celá zakrytá lešením. Jestliže jsem si mohl vybrat asi nejhorší čas k návštěvě (nyní již) mešity Hagia Sophia, tak to bylo právě dnešní odpoledne. Davy lidí všude okolo, davy lidí uvnitř. A ještě k tomu za chvilku začínal čas modliteb, takže nás z mešity zase vyhnali. Nezbývá než se do Hagia Sophia podívat ještě někdy jindy, ideálně třeba brzo ráno a pořádně v klidu si vychutnat nádherný interiér a atmosféru místa. Dneska jsem si vychutnal davy lidí a utíkal po chvilce dál směr palác Topkapi, kam se mně ani tentokrát moc nechtělo a raději jsem prošel Gulhane parkem až na konec k moři. Nic moc zajímavého tady není, nohy už docela bolí, naštěstí Eminonu, kde bych se mohl potkat se Sinanem, není již daleko.
Na výlet k mešite Eyup je již pozdě, Sinan je stále v práci, jdu se podívat na moje oblíbené nádraží Sirkeci. Pro mě jedno z nejhezčích nádraží, které jsem kdy viděl. Vlak z Evropy vyklopí návštěvníky přímo ve středu Istanbulu, kousek od Zlatého rohu a Asie je na dohled. Dobrodružství může začít. Dneska sem bohužel vlaky nejezdí (ale snad brzo zase budou), turisté si zde mohou zajít na vystoupení dervišů nebo na čaj. Já volím druhou možnost a dávám si dva čajíky. I přes uchozené nohy jsem nadmíru spokojen. Pořád mám dost času, jdu se ještě aspoň kouknout, odkud jezdí lodě do čtvrti Eyup, kam bych se rád podíval zítra. Na této straně Zlatého rohu nic do Eyupu nejede. Podle Google by loď měla jet z Karakoy, ale raději se ještě později zeptám Sinana.
Včera mě Sinan varoval, že bych si neměl dávat oblíbený balik ekmek (ryba v chlebu), protože se údajně značně zhoršila kvalita mořské vody. A může za to samozřejmě Erdogan, kdo taky jiný. Prošel jsem kolem rušných stánků s balik ekmekem až mostu Halič. Velké lodě s občerstvením vystřídaly zaparkované (a opuštěné) lodě čekající na nové nájemce. Mezi nimi ovšem jedna tradiční obyč bárka, kde se griluje, a která láká na něco dobrého. Váhám mezi kofte a rybou, až nakonec i přes varování vítězí tradiční ryba v chlebu. Je to delikatesa! K tomu dva čaje a pohoda. Naprostá spokojenost.
Konečně volá Sinan, který je stále u bratra v kanceláři. S překvapením zjišťuji, že i v Istanbulu je všude blízko. Do kanclu to mám ani ne půl hodiny chůze. Mám toho dneska již docela dost, a to mě ještě čeká další kamarád Ahmet. Večeře (výborné pide), pokec, prohlídka jeho kanceláří a jedeme domů. Však je již taky skoro půlnoc. I když jsem každý již úplně někde jinde (a nemyslím geograficky), tak jsem rád, že se jednou za čas vidíme.
Den třetí, stále Istanbul
Dneska jsem chtěl původně jet ráno vlakem do Ankary a odtud pokračovat legendárním Dogu Ekspres do Karsu, ale plán jsem nakonec o den posunul. Sinan si kvůli mně vzal v práci volno, proto pojedu o den později, a ještě si dneska užiji Istanbul. V té souvislosti jsem začal dumat nad tím, zda do Karsu raději neletět a neušetřit nějaký čas. Dumání vzalo rychle za své, když jsem zjistil, že ve spacím vagónu je sice ještě jedno volné místo, ale to je pro dámu, a nikoliv pro pány. Takže smůla a budu holt muset do Karsu letět. Na vlak jsem se docela těšil, ale co se dá dělat. Dogu Ekspres jede bezmála 24 hodin, letadlo asi dvě hodiny a nebude to taková zábava. Co s ušetřeným časem? Však já na něco přijdu 😊.
Hmm, tak nakonec si Sinan úplně volno vzít nemohl a musí jít dopo do práce. Ráno se loučíme se na stanici metra, kde si dávám snídani a dumám, kam dneska pojedu. S čajem se bude přemýšlet určitě líp. A taky že jo. Vyrazím metrem rovnou na Karakoy, kde si dám další čaj a lodí se posunu skoro až na konec Zlatého rohu k čtvrti Eyup. Ahh, plavby lodí kamkoliv v Istanbulu prostě miluju. Jen tak si dát čajík a pozorovat z lodi život na břehu.
Čtvrť Eyup je velmi konzervativní a je to ihned poznat. Okolo mešity není vidět jediná nezahalená žena. Je zde velmi živo, záhy chápu proč. Dneska je velká páteční modlitba. Možná i to přispívá k silné atmosféře celého místa. Připadám si trochu jak někde v Íránu a v bermudech se zde cítím skoro až nepatřičně. Kromě věřících je zde početně zastoupená také jandarma (policie) a dokonce jsme potkal evidentně tajné policisty. Je docela dost vedro, dávám zmrzku a vyrážím nahoru na vyhlídku Pierre Lotti. Mám takový tušení, že jsem tady na této vyhlídce kdysi již taky byl. Patrně se Sinanem a bude to minimálně deset let. Chvilku bloumám kolem, pak si sedám do kavárny na čaj a kupuji si přes mobil na zítra letenku do Karsu.
Celý kopec nad mešitou Eyup je jeden velký hřbitov, přičemž na vršku je pěkná vyhlídka a taky kavárna.
Všude kolem plno koček a psů, kteří letargicky leží ve stínu a čekají na chladnější večer. Já ale až do večera čekat nemůžu, vracím se proto dolů k mešitě a jdu se podívat dovnitř. Interiér je nádherný, ovšem nejlepší je stejně si sednout někam do rohu a pozorovat lidi. Mnoho návštěvníků míří rovnou k hrobce po levé straně, jiní jenom tak koukají jako já, nebo se jdou pomodlit do mešity. Panuje zde opravdu skvělá atmosféra.
Ale to již volá Sinan, že v práci končí a sejdeme se u Karakoy. Výborně, loď akorát přijíždí. Z Karakoy se přemísťujeme do Kadikoy. Nemůže být větší kontrast než velmi konzervativní Eyup a hip moderní Kadikoy. Konzervativní oblečení vystřídaly výstřihy, roztodivné účesy, tetování, moderní kavárny a bary. Když bych chtěl v Istanbulu zapařit, tak tohle bude místo, kam si zajdu na pivo a na koncert. Chvilku sedíme v cukrárně na turecké kávě a nějaké té sladké dobrotě. Po načerpání energie z kofeinu a sladkostí pokračujeme dál k moři a potom po dlouhé promenádě nazpět do přístavu. Již se setmělo, čas na poslední společné jídlo a návrat domů. Sinan vybral podnik s luxusní kofte, kde žranicí zakončujeme společný čas. Díky Sinane, bylo to skvělý!
Dneska žádný velký ponocování, zítra ráno v 9 mám let do Karsu. To znamená vstávat před šestou a dostat se zavčas na otogar, odkud jede autobus na nové istanbulské letiště.
HTML galerie 1
