Rubrika: Balkán 2018

Balkánský průlet – Ulcinj, Bar a Podgorica (a domů)

On 11.7.2018

In Balkán 2018, Eurovýlety

4/4 – Ulcinj, Bar a Podogorica

Sprcha, na snídani burek, sbalit věci a vyrážím na bus do Ulcinj v Černé hoře. Opět potkávám dva Němce, s kterýma jsem byl na večeři v Beratu. Chvíli kecáme, ale jinak se koukáme z okna a po klikaté cestě míříme do Černé hory. Borci pokračují dál do Baru a nočním vlakem do Bělehradu. Já vystupuji v Ulcinj, kde se hodlám porozhlídnout a potom pokračovat do Baru, abych přijel na noc vlakem do Podgorici. Dávám kafe za euro na autobusáku a podle mapy rozmýšlím, kam se podívat. Plán nakonec je pěšky přes město až k pevnosti a potom najít nějakou pláž, kde bych mohl smočit prsty u nohou. Město je spíše méně zajímavé, je vidět, že se čeká na turisty, takže je tu celkově dost ospalo. Chvilku se zastavuji u kostela a mířím do pevnosti, která je ale není moc zajímavá, hodně komerční a dostavovaná. Odtud dolů k moři, kde je dokonce i pár turistů a teď najít nějakou pláž. Jedna je zavřená, tak končím v zástavbě u jediného rozumného přístupu k moři, který jsem ve městě našel. Voda je studená, na koupání to nebude, tak aspoň poobědvám z vlastních zásob – rajčata, olivy, sýr a mám se dobře. Čas jít zpět na autobusák, dát si kafe a odjet se podívat o kousek vedle do Baru. Obstarožní autobusák je zase trochu mimo město, ale aspoň se můžu stavit na nádraží a ujistit se, že vyhlédnutý večerní vlak jede. Taky se zde můžu stavit na záchod a koupit si rovnou lístek. A nyní do města na promenádu. Asi se mně v Baru líbilo více jak v Ulcinji, ale jenom o trochu. Nakoupil jsem jugoslávské sušenky, vyfotil moře a různé divno stavby s kořeny v dávném socialismu. Po nákupu už je pomalu čas vyrazit nazpět k nádraží a počkat na vlak do Podgorici. Vlak má nejlepší léta dávno za sebou, ale cesta kolem jezera je nádherná. Za chvíli po našem vlaku jede vlak do Bělehradu, o které vykládali kluci z Německa. Svým vyprávěním mně úplně nalákali na nějaké železniční dobrodružství v budoucnu. Nyní ale zpět do přítomnosti, protože už za šera přijíždíme do Podgorici. Hostel Marie by měl být hnedka vedle nádraží. Je to trochu punk hostel, ale majitel je sympaťák, tak v pohodě. Nechávám na hostelu věci a jdu se kouknout do města, kde nic není. Doslova. Podgorica je vesnice, která se omylem stala hlavním městem. Jediná zajímavost je velký most přes řeku. Jinak jsem pořádně nenašel ani nic k snědku, tak se vracím a nakupuju v pekařství kousek od hostelu.

5/4 – Podgorica, Budapešť a Brno

První bydlení na mé balkánské trase, kde nemám snídani. Nevadí, jdu pro burek do pekárny a na terase si pochutnávám v ranním sluníčku. Měl bych za ubytko, ale nikde nikdo, jenom dole nějaká paní pokuřuje. Tak tam jdu, a že můžu zaplatit, ale nemá na vrácení, tak znova klusám do pekařství a teprve potom platím. Trochu žasnu nad jejich přístupem. No, co už. Jdu na vlak, protože první zastávka vlaku do Ulcinje je „aeroport“. To je ve skutečně posprejovaná bouda, ovšem výhoda je, že letiště je pár set metrů po silnici. Jinak totiž na letiště městská doprava nejezdí. Závěrečné kafe se zákuskem z pekárny a už jenom čekání na odlet. Je to zde takové správně venkovské. Žádný letištní bus, ale pěkně do letadla přes plochu po svých. Takže čekáme na ploše u takového hrazení, až nám dají pokyn a potom vyrazíme. A pak už jenom Budapešť, zmatky při nákupu lístků a čekání na vlak do Brna. Byl to suprový výlet, týden skvělého cestování a poznávání. Samozřejmě, že hlavně Makedonie a Albánie by si zasloužily více, ale to snad příště.

Balkánský průlet – z Beratu do Shkodëru

By Hondza

On 11.7.2018

In Balkán 2018, Eurovýlety

3/4 – z Beratu do Shkoderu

Dobré ráno, Berate! V hostelu už jsem zůstal jenom já a francouzský profesor. Dáváme snídani, kafe a vyrážíme dál do světa. S panem domácím jdu ještě na poštu a pak na zastávku MHD, kde se loučíme. Bez dlouhého čekání přesedám na bus do Tirany, kde mám za úkol najít autobusák, odkud pojedou busy do Shkoderu. Mapa to jistí, ale pro jistotu se ptám i na zastávce, protože to zrovna blízko není, a nakonec se vezu pěkně zdarma až k autobusáku. Zde na mě čeká další bus a během půlhodinky vyrážíme. Lidi nabíráme všude možně, takže i krátká trasa se docela protáhne. Mezičas mám ale jinak docela dobrý, takže bych měl v Shkoderu stihnout i nějaký výlet. Autobusák v Shkoderu asi nemají, takže stavíme uprostřed města na kruháči a rozchod. Přes booking.com mám zamluvený Bulldog hostel, tak se jdu ubytovat a snad si i půjčit kolo. No, nebyla to dobrá volba. Z friendly hostelu v Beratu jsem se přesunul do neosobní fabriky. Pokojík pěkný a jinak skoro nikdo tu nebydlí. Ptám se na půjčení kolo a prý my nepůjčujeme a jinde nevíme. Takový kecy. No nezbývá než zkusit oběhnout další hostelu v okolí a někde kolo najít. Štěstí se na mě usmálo v sympatickém hostelu se španělským názvem (https://booking.com/hotel/al/hostel-mi-casa-es-tu-casa.cs.html), kde není problém si kolo půjčit. Na tři hodiny a za pár dolarů. Není to samozřejmě žádné super kolo, ale vypadá to, že kolo přehazuje, a dokonce i brzdí. Paní z hostelu mně ještě radí, abych jel podél shkoderského jezera až do poslední vesnice před hranicema, že je to krásná projížďka. A měla pravdu! Asfaltka lemuje pobřeží, kolo jede, já často zastavuju a kochám se, protože jezero a za ním hory jsou prostě neskutečná podívaná. vesnice Zogaj a konec Albánie. Molo, pár místních, malý obchod a ano, kavárna. Dávám limču a espresso. I v té poslední lhotě mají dobrý kafe! Trochu focení a návrat nazpět, ať ještě stihnu vydupat nahoru na pevnost. Pohodová jízda v odpoledním slunci. na mostě ztrácím krytku na objektiv, a to bude asi jediná kaňka na dnešním výletu. Pevnost sice není tak dobrá jako v Beratu a platí se zde vstup, ovšem opět, ty výhledy! Trochu focení a hurá nazpět vrátit kolo a najít večeři. Cestou mně to nedá a jedu se ještě podívat na vlakové nádraží, jak vypadají místní vlaky. Původně jsme sem do Shkoderu dojet vlakem, ale z časových důvodů (abych stihl výlet, z kterého se právě vracím) jsem to nakonec zrušil. Tak snad příště, pokud se toho tedy vagóny dožijí, protože vypadají jako by se přes ně přehnala válka. Nádraží zavřené, strojvedoucí natahuje káblík asi od televize v kabině, zatemňuje a takhle patrně čeká do rána, kdy pojede nazpět. Vracím bajk a za poslední albánské peníze jdu naproti na kebab nebo něco podobného. Fast food trochu bez chuti, ale na hlad za poslední peníze to stačilo. Cestou na hostel ještě kupuji pohledy a baklavu, čímž moje albánské dobrodružství končí a zítra se přesunu do Černé hory.

Balkánský průlet – Berat

By Hondza

On 11.7.2018

In Balkán 2018, Eurovýlety

1/4 – z Prizrenu přes Tiranu až do Beratu

Bude pršet, nebude pršet? Moc dobře to nevypadá a ani předpověď na webu tomu nepomáhá. Agron přinesl skvělé burky na snídani, tak u jídla kecáme s dalšíma dvěma spolubydlícími. Zajímavé je setkání s Britem, který pracuje v Praze v Člověku v tísni. Je taky na balkánském výletě, ale bere to více přes hlavní města, takže nyní vyráží do Skopje. Já kvapím do kopce k pevnosti, protože temná mračna v dáli nevěští nic dobrého. Stačím tak akorát se pokochat výhledem, něco málo vyfotit a už mažu zpátky dolů, protože déšť tu bude evidentně během pár minut. Stihl jsem to tak akorát do kavárny, kde si dávám kafe, nějaké dobroty a na wifině dumám, zda tu ještě zůstat, nebo už jet dál a hlavně, jak se dostanu dál do Albánie. Mám dvě možnosti, první je po dálnici do Tirany, druhá je bokem přes Bayram Curri a hlavně Lake Komani. Bohužel obě možnosti asi nezkombinuju, protože zase tolik času nemám, když musím být ve čtvrtek 5. dubna v Podgorici, odkud letím do Budapešti. Nakonec se rozhoduji pro variantu Tirana, s tím že Lake Komani nechám na příště, kdy bude více teplo a bude možné jít na nějaký výlet do kopců. Na chvíli přestalo, tak jdu na autobusák zjistit, jaké jsou možnosti. Agron říká, že to bude dneska do Albánie špatné, protože je neděle a má pravdu. Internetové zdroje sice ukazují nějaké spoje, ale realita je taková, že bych musel leda někam popojet na dálnici a tam něco chytit, nebo budu muset vzít zavděk neofiko taxíky do Tirany. Velmi podezřele vypadají taxikář ihned zbystřil, když zjistil, že chci do Albánie. Vymlouvám se, že nemám batoh a doufám, že hodinu tu už bude někdo jiný. Ještě je tu dodávka, která jede taky do Albánie, ale to taky nestíhám. Agron ráno vykládal, že včera byly na hranicích nepokoje a hlavní trasa do Albánie byla zavřená a prý není zřejmé, zda dneska bude hranice otevřená. V Prizrenu to nevypadá, že by se mělo počasí nějak razantně zlepšit, tak kupuju v pekařství oběd opět s ayranem, beru bágl a nazpět na autobusák. Týpek s červeným Opelem je bohužel stále na stejném místě a už z dálky na mě mává. No, co se dá dělat, 15€ za cestu není málo, ale zase to bude rychlý, a i bus by stál aspoň desítku. Chvíli čekáme na další cestující, ale nikde nikdo, tak vyrážíme. Řidič neumí ani slovo anglicky, takže na velký pokec to nevypadá, ale i tak jsem se dozvěděl, že byl v Německu a v Anglii, kde se opil, zabásli ho a jako ilegála poslali nazpět do Albánie. Je vážně pošuk, furt něco mumlá, tře si nos, ale to bude asi nějaký tik, jako smažič zase nevypadá. První zastávka je v Kukesu, kde se snažíme nabrat nějaké další cestující. Město je plné policajtů jako reakce na včerejší nepokoje u mýtné brány na dálnici. Můj řidič pořád nadává a něco mumlá ve stylu „fucking police“. Zatímco čekáme na další lidi, tak mně posadil do kavárny na kafe. Bereme paní s dcerou a jedeme dál. Albáncům se nelíbilo, že vláda zavedla mýtné na dálnici do Tirany, tak uspořádali protest a mýtné brány jednoduše vypálili. Míjíme ohořelé torzo a já se nestačím divit. Takhle se na Balkáně řeší trable, rychle a rázně. Zase začíná pršet, co pršet, je to brutální slejvák, nám to ale nevadí a pořád jedeme jako k ohni po liduprázdné dálnici. Konečně jsme z kopců pryč, doprava houstne a my pořád jedeme stejně rychle. Brzda, plyn, a tak pořád dokola. Jsem docela zvědav, kde mně v Tiraně vyklopí a co budu dělat dál. Mám nakonec štěstí, parkujeme hnedka vedle autobusáku, odkud jezdí spoje dál na jih. Za necelou hodinku mně to jede do Beratu, což je značka ideál. U první týpka na autobusáku měním albánské leky. Vůbec netuším, jaký je kurz a jaké je moje později překvapení, když zjistím, že mně dal úplně super kurz. Zase bude a k tomu ayran, toho se prostě nepřejím, ani nepřepiju. Cesta do Beratu lemuje moře, není to daleko, ale dvě hodiny jedeme i tak. Autobusák v Beratu je hodně daleko od centra města, takže nezbývá než v nečekané zimě jít pěkně po svých. Překvapuje mně, že jdu jedinej pěšky. Měl jsem se víc zamyslet, jezdí tu městská doprava, takže jsem si mohl podvečerní výklus klidně ušetřit. Hostel Mangalem No.11 nacházím docela rychle, pán domácí sice někam odběhl, takže mně přivítal balkánský dědula. Cena tuším 8€ za noc v dormitory a samozřejmě snídaně v ceně. S dvěma Němci jdu na večeři do asi nejdražší hospody, která byla k mání. Ach, to jsou ty doporučení. Ne že by to nebylo dobré, ale nemusím v levné zemi platit za jídlo víc jak za celý nocleh. Po jídle ještě chvíli kecáme ve společné místnosti, ale moc dlouho to nevydržím. Je tu docela kosa, tak se jdu zachumlat do dek a budu doufat, že tu zimu zaspím.

2/4 – celý den v Beratu

Celý den v Beratu, dneska to bude pěkný. Zima v noci nebyla, nikdo moc nechrápal a snídaně byla jedna z nejlepších, které jsem kdy po hostelech měl. Chleba, sýr, olivy, mléko přímo od kravičky a samozřejmě kafe z džezvy. Komunitní hostelová snídaně, velká pohoda. Foťák, voda do baťůžku a můžu vyrazit na průzkum po okolí. Pokud nechci jet někam mimo město, tak mám v podstatě dvě možnosti. Můžu vyrazit na kopec přes řeku nebo na kopec a pevnost, které jsou tady na našem břehu. Zdá se to málo, ale myslím, že to bude plno zábavy na celý den. Nejdřív se jdu podívat dál dozadu po promenádě až k budově, co vypadá trochu jako malý Capitol a potom už přes most směr kopec. V offline mapách vidím malou a nenápadnou stezku začínající hnedka za mostem. Bude to pěkně ostrý vstup, ale bude to stát za to. A taky že jo, řeku a domky na druhé straně bych mohl fotit snad pořád. Panuje nádherná viditelnost a taky je hnedka docela teplo. Cestička vyleze skoro až nakopec k vysílači a potom se vině pěkně po vrstevnici k vyhlídce. Potkávám jenom jeden německý pár a českou rodinu. Outdoor hadry prostě nosí evidentně jenom Ćeši. Je nádherně teplo, svěží vzduch a ty výhledy na okolní kopce! Kochačka a sestup do údolí do vesnice, která je nalepená na Berat. Po vzoru místních sedám do první kavárny, kde dávám limču a kafe. Skvělý espresso jako ostatně všude. Mám trochu hlad, však se taky doba oběda blíží, ovšem na nějaký street food to taky moc nevypadá. Asi bude třeba zajít hlouběji do novější části Beratu. Zachraňuje mně šunkový sendvič, hranolky a ayran. Není to úplně gastro nebe, ale je to levné. Kousek vedle je památník, plno jmen a rudá hvězda okolo. Komunistický převrat? Enver Hodža? Asi. Měl bych si to nastudovat. Vzhůru na druhý kopec směr pevnost, ovšem ne hlavní cestou, ale měl bych se tam dostat i druhé strany cestou mezi domky. Už je docela vedro, vypadá to, že dneska se trochu spálím. Cesta mně vede mezi barákama až k hradbám, takže se dostávám k hlavní bráně z druhé strany. Vstupné se dneska neplatí, tuším, že byl nějaký významný den, tak proto ta štědrost. Město v pevnosti nebo pevnost ve městě? V pevnosti se regulérně bydlí v malých baráčcích a mezi tím pobíhají místní nebo přespolní turisté. Pár restaurací a kavárně, k tomu nespočet vyhlídek a zajímavých zastavení. Na ostrohu je krásná vyhlídka na Berat, hory a řeku. Dá se sejít ještě níž a asi by bylo možné sejít po hodně strmém srázu až dolů k řece nebo ke kostelu, ale zase taková horská koza nejsem. V kavárně dávám (nečekaně drahé) pivko a uvědomuju si, že se asi dneska spálím. V jedné z uliček na mně mává stará paní, ať jdu dál. Na nějakou nezištnou pohostinnost tady v tomhle kraji zrovna úplně nevěřím, ale jdu. A když na stěně na dvorku vidím mozaiku s papírek „foto 1€“, tak se mně to hnedka potvrdí. Paní ale tvrdí, ať si to vyfotím klidně zadarmo. No to víš, že jo. Nic fotit nebudu! Dáme kafe, ptá se bábinka. Tak jo a představuje mně svého manžela. Ona je Oli a on je Toli (nebo naopak). Máme asi jedno společné slovo, takže konverzace po pár vteřinách značně vázne. Tak snad aspoň to kafe bude dobrý. Paní přinesla ještě džem, ale ten hnedka odmítám a chystám se k odchodu. A co nějaké peníze pro nás chudé albánské důchodce a taky za to kafe? No čekal jsem, jsou docela sympatičtí, tak věnuji stovku a odcházím si po svých. Bábinka zavírá branku, dneska už je vyděláno. Ještě chvíli fotím v podvečerním slunci a pomalu si to sunu dolů z pevnosti nazpět do hostelu. Docela jsem se dneska nachodil, tak se těším na sprchu a pohodu na terase. V hostelu chvilku kecám s Francouzem, který vypadá jako univerzitní profesor a cestuje malým autem přes celý Balkán a jinak se cpu sladkostma z nedaleké cukrárny a užívám podvečera. Ani nevím, zda jsem měl nějakou seriózní večeři nebo jsem se živil jenom dobrota, ale co vím, že jsem byl ještě venku fotit a projít se po kolonádě. Hlavně jsem byl docela unavenej, takže se šlo brzo spát. Zítra pofrčím pryč stejně jako většina z našeho hostelu. Jeden z nejlepších hostelů za poslední dobu, sdílení cestovatelských zážitků, loučení a pocit cestovatelské pospolitosti…

Balkánský průlet – Priština, Gračanica a Prizren

By Hondza

On 11.7.2018

In Balkán 2018, Eurovýlety

31/3 – Priština, Gračanica a Prizren

Dobré ráno, Prištino. Copak bude dneska na snídani? Kuchyně je self-servis, ovšem ráno přijde paní a nachystá simit a nějakou marmeládu. Plán dnešního dne je takový, že prozkoumám Prištinu, což asi nezabere moc času, potom přejedu do srbské enklávy Gračanica, kde uvidím pravoslavný monastýr a potoulám se po okolí, abych se nakonec vrátil do Prištiny a chytl bus do Prizrenu. Už ze včerejšího výkladu na hostelu jsem pochopil, že v Prištině toho zajímavého moc k vidění nebude a bude to spíše o atmosféře a pozorování života. Nejdříve vyrážím na průzkum k nedalekým mešitám a taky potřebuju ranní kafe. První kavárna, venkovní zahrádka a macchiato se sladkým koláčem. Tak tady se mně bude líbit, protože to kafe bylo prostě skvělý. Jinak si zde ale připadám jako v Turecko, podobný styl budov, turecké potraviny, turecké firmy a mešity na klasický osmanský způsob. A místo soch Ataturka míjím kosovské národní hrdiny a bojovníky z nedávné války. „Běž se podívat na Newborn monument“, zdůrazňoval mně včera borec na hostelu. Dobrá tedy, asi to bude největší památka. Nápis „newborn“ slouží památka vyhlášení nezávislosti. Mnohem zajímavější je ale sportovní hala hnedka za nápisem. Balkánská brutalistní architektura v plné kráse okořeněná tím, že půlka haly během války vyhořela a nyní jde parkoviště. Vedle kluci normálně hrají basket. Strašidelná budova. Kousek od Newborn nápisu je asi největší highlight Prištiny, a to místní knihovna. Budova vypadá jako by byla složená z jednotlivých kostek, a nakonec obalená drátěnkou. Tak divná a strašně zajímavá zároveň. Zvědavost mně nedá, tak se jdu podívat dovnitř, kde se zrovna připojuji k exkurzi dětí a můžu se tak podívat i do dalších sálů knihovny. O kosovských národních hrdinech si v albánštině moc nepočtu, ale jinak moc zajímavé. Kontrastem vedle knihovny je nedostavěný pravoslavný klášter, které mu holt poválečná doba asi úplně nepřeje. Přes prodejnu suvenýrů a další kafe – macchiatu za euro se prostě odolat nedá – psaní pohledů a návštěvu pošty se vracím nazpět na hostel. Beru batoh a klusám na autobusák, odkud mám namířeno do Gračanicy. Na autobusáku panuje velmi vtipný systém. Peróny jsou oplocené a jediná možnost, jak se dostat k busu je koupit si vstupenku na perón. K tomu účelu je speciální okýnko, kde si tuším za deset centů koupí člověk lístek, který o pár metrů vedle zkontrolují a teprve potom můžu nastoupit do busu, přičemž lístek si koupím až přímo v autobuse. Skvělý způsob, jak zaměstnat dva lidí na plný úvazek. Jeden autobus mně zrovna ujel, ale to nevadí, za chvilku jede další. Mám tak aspoň čas si dát něco k jídlu, protože ty smažený kofty nebo pleskavice vypadají a voní skvěle. Není to úplně nejlevnější (3€), ale chutná výborně. S plným žaludkem se těším do Gračanicy. Monastýr není velký, zvenku působí poněkud fádně, ovšem vnitřek je naprosto úžasně vyzdobený. Fotit bylo bohužel zakázáno. Překvapujeme mně, kolik lidí se sem chodí modlit. Chvilku fotím a čekám na lepší světlo a potom se jdu podívat po okolí, zda by se nedalo jít někam na výlet do přírody. Nedalo. Bahna všude plno, tohle by nedopadlo dobře. Tak aspoň chvilku courám kolem vesnice a beru zase bus nazpět do Prištiny. Bohužel jsem dal na radu místního děduly a místo na autobusák jedu nazpět do centra, takže nezbývá, než si dá cestu na autobusák ještě jednou. Aspoň můžu ještě zamávat Billu Clintonovi, protože pokračuji dále dolů do Prizrenu k albánským hranicím. Kosovo je malé, takže za chvilku jsme na místě. Hostel mám opět přes booking.com zamluvený, takže jdu na jistotu do centra a ihned se ubytovávám v poloprázdném hostelu. Majitel Agron mně dává výklad o historii města a popisuje, kam se všude dá jít na výlet. Například v zimě mají v nabídce výlety na sněžnicích do nedalekých hor. Já dám přednost průzkumu starého města a výletu kolem pevnosti. To ale až zítra, dneska už bude na programu jenom jídlo, nějaký ten turecký čaj a spánek. Jestli mně Priština připadala turecká, tak Prišten je naprosté Turecko. Na večeři si dávám výborné pide, k tomu ayran a jediné neturecká věc je pivko. Po jídle ještě vedle do čajovny na dva turecké čajíky a spát. Vedle mešity jsou moc pěkné obchody se suvenýry, mají zde staré mlýnky na kafe. Stojí sice docela dost, ale zítra sem myslím zajdu.

Balkánský průlet – Skopje a Priština

By Hondza

On 11.7.2018

In Balkán 2018, Eurovýlety

Levné letenky, jaro, moje narozky a neobjevená místa na mapě světa. Ideální kombinace, jejíž výsledkem je týdenní výlet na Balkán – začnu v Makedonii a přes Kosovo a Albánii výlet zakončím v Černé hoře.

29/3/2018 – z Bratislavy do Skopje

Odjezd 17:00 Regiojetem do Bratislavy se zpožděním asi půl hodiny. Patrně jsem právě včas unikl velkému zpoždění, které se hlásí u dalších vlaků. Odjezdová karma. Tofu s rýží, jablečný dort a kafe. Těžko v žaludku, lehko na duši. Vyrážím na výlet za hranice všedních dní. Tentokrát sólovka, ale o to více bude stát výlet za to.
V Bratislavě se opravuje nádraží! Dobře a zároveň špatně, protože Brno se krásně osamostatní na chvostu škaredých nádraží. Busem na letiště, chvilka na internetu a hurá do letadla. Naposledy jsem na letišti v Bratislavě potkal Jílka z LFŠ a dneska pro změnu Břetislava Rychlíka. Náhoda? Asi ano. Někdo zapomněl v kastlíku, kam se dávají věci na rentgen svůj iPhone a jen tak odešel.
Odlet v 21:55 a za hodinu přistáváme na letišti Alexandra velikého ve Skopje. Před přistáním vidím zasněžené vrcholky, ale asi se to mně to jenom zdá. Na cestě sotva pár hodin, ale už mám pocit něčeho nového a zajímavého. Takové to šimrání v očekávání věcí příštích. O půlnoci na letišti je jednoznačně věcí příští autobus do města (http://skp.airports.com.mk/default.aspx?ItemID=491) a nocleh. Bus by měl jen 0:10, ale asi jenom měl, protože i 0:15 se nic neděje a autobus stojí potmě kdesi v dálce na druhé straně u odletů. Není mně nejvíc teplo, tak se jdu v rámci zahřívání kouknout, zda nám pan řidič náhodou neusnul aneb už je čas pane řidiči! Chvilku mám pocit, že moje prudící mise má úspěch, protože bus se dal nečekaně do pohybu směrem a už to vypadalo, že bychom se mohli dočkat. Nadšení ale rychle opadlo, protože pan řidič nám byl pouze sdělit, že se jede až 1:10 hod. Nabízí se otázka, proč na ceduli je 0:10 – že by změna času ve stejné časové zóně? Nevím, ovšem dává to smysl, protože bus jede po posledním letu.
Za 180 makedonských denárů neboli 3,5 dolaru jedeme konečně do města. Výstup u železničního mostu na autobusovém nádraží. No, už jsem viděl hezčí místa na noční špacír. Ubytko mám zamluvené prakticky hnedka vedle nádraží, tak zapínám mapy a za chvilku už zvoním u vesnického domku, kde se nachází Shanti hostel. Slečna recepční na mě zodpovědně čeká a já padám na druhé postelové patro do hajan.

30/3/2018 – den ve Skopje a přesun do Prištiny

Mám narozky a jsem ve Skopje na výletě. Radost 😊.

V noci zima, ráno zima. Nějaká dobrá (a hodně otužilá) duše nechala otevřené okno. Tak aspoň dlouho nevyspávám a jdu ihned do akce. Snídani máme ve stylu „co si najdeš“. Takže se podává čaj, tousty a vločky, v kterých je hodně…áno, přesně tak, hodně nenáviděných rozinek. Nezbývá než oželet cereálie, posnídat, zaplatit 8€ za hostel a vyrazit na autobus, který mě vezme k lanovce na Vodno mountain. Funkci MHD tu plní „londýnské“ dvoupatráky patrně čínské výroby. Proč zrovna doubledeckery ve Skopje nevím, ale doprava je to docela efektní. Lístky už bohužel nejsou k dostání u řidiče (pokrok nezastavíš) ale v podobě kartičky v boudě uprostřed autobusáku. Platím 150 denárů a můžu vyrazit. Škoda, že jsem nepochytil, kolik jízd je v ceně. Konečná na parkovišti uprostřed kopce znamená i nástup na lanovku na vrchol Vodno mountain. Lanovka startuje až v deset, tak okouním okolo a dumám, zda si neudělat narozeninový výšlap, ale pak si říkám, že se nemusím hnedka zrušit, a že můžu třeba dolů sejít pěšky. Minulý víkend jsem vyrážel s lyžemi podobnou lanovkou vstříc alpským vrcholkům a tento víkend v krátkém tričku na vyhlídku na Skopje. Millenium Cross je nečekaně hodně veliký kříž, který vyrostl před lety na oslavu 2000 let křesťanství v Makedonii. Vedle kříže roste snad ještě vyšší sloup, monolit bez oken. Že by divná a hodně moderní rozhledna? Co se slaví tentokrát? Ale dost mudrování nad balkánskou architekturou rozhleden, protože co opravdu stojí za to, je výhled po okolí. Asi mám i trochu štěstí na slunečné počasí v kombinaci se zasněženými vrcholky kopců okolo, prostě je to pecka. Původně jsem chtěl jenom něco vyfotit a hnedka mazat dolů, ale zůstávám a jdu se projít dál po hřebeni. Evidentně se dá jít po hřebeni někam dál, jak ostatně hlásí borec s bundou Dukla. Že by do kaňonu Matka? Uvidíme, aspoň je program na další návštěvu. Toulám se, vyhřívám na sluníčku a vůbec se mně nechce dolů. Místo lanovky volím cestu pěšky. Plno kamenů, sem tam bláto, ale opět – ty výhledy. Mám sice ofocený jízdní řád, ale rovnou musím přiznat, že znalost azbuky není mojí silnou stránkou, tak se místo trápení s názvy stanic oddávám výhledům a s tím, že něco vždycky pojede. Bus mně ujel a mám tak na centrum méně času, než by si město zasloužilo. To je rozhodně škoda, ale zas mám další důvod se do Skopje vydat někdy příště.
Skopje je město obřích soch. Vystupuji patrně u Alexandra Velikého, kdy mě ještě velikost soch nepřekvapuje a pokračuju dál na náměstí a k řece Vardar. Tady už jenom odhaduji, kdo je kdo a hledám Matku Terezu. Mají to zde vše nějaké nové, kamenný most, vedle budova divadla nebo opery. Kavárny na břehu, lodě jako restaurace na řece. Trochu umělé, ale asi lepší jak ošuntělá pustina opodál. Mířím za řeku do staré Skopje, kde se mluví turecky podává kebab s cibulí a jako dezert je černý čaj s božskou baklavou. Lepší narozeninové jídlo jsme už dlouho neměl. Stará čtvrť je opravdu malá, takže mám za chvilku proběhnuto a mířím zpět na hostel. Jak bylo samotné centrum načančané, tak jenom o kousek dál už je ta opravdovější Skopje. Ošuntělé stánky s knihami, vysedávající a nasávající dědové, oprýskané zdi, kaluže, odpadky a polorozpadlé přízemní baráčky. Na hostelu beru věci a vyrážím smět autobusák, kde je i vlakové nádraží. Vlakáč vypadá jako dům hrůzy, a to i na brněnské poměry. Mám dojem, že svého času – je to už strašně dávno – jsme jeli vlakem do Řecka přes Skopje. Od té doby se tu asi nic nezměnilo, ale to vlastně nevadí. Na tabuli svítí můj rychlík do Prištiny, tak se pln očekávání přeshraniční jízdy hrnu k okýnku, aby mně bylo sděleno, že vlak nejede. A proč teda svítí na tabuli? Moc otázek, šup na bus. Kolik už bus stál, to jsem bohužel zapomněl, ale vím, že jsem musel platit kartou. Zbylé denáry padly za sušenky a vyrážíme. Místo busu sice dodávka, ale frčíme načas i se zastávkou na benzince. Priština není daleko, vlak by to dal za nějaké tři hodiny. Bus by mohl být rychlejší, ale to by se zase nemuselo stavět všude možné a silnice by musely být lepší. Hraniční přechod Hani i Elazit se nachází v údolí vedle lomu nebo vápenky, takže je vše pokryté vrstvou jemného bílého prachu. Parkujeme bokem, celníci si od nás berou pasy a já se těším na další razítko. Hraniční přechody na Balkáně budou svět sám pro sebe, během čekání parkuje kousek přes námi parkuje odtahové auto s luxusním Volvem na korbě a hnedka za ním nejnovější bavorák. Proběhne rychlá akce, auto je v mžiku na silnici, dva týpci, kteří přijeli v bavoráku, jak jinak než s německými poznávacími značkami, odjíždějí pryč. Kdo, proč a jak? Těžko říct. Pasy máme zpět a pokračujeme dále do Prištiny. První dojem z Kosova? Jedno velké autovrakoviště, autobazar a mezi tím stavebniny. Moc nechápu, proč je tu tolik vrakovišť, nabízí se domněnka, že tu končí kradená auta z celé Evropy, ale může to být taky úplně jinak. Tak nebo onak, za chvilku jsme na autobusáku v Prištině, kde mně čeká hledání euro mincí potřebných na WC a hledání hostelu. Autobusák zrovna v centru není, MHD dle paní v informacích není, tak mám jít pěšky, protože je to prý kousek. No moje offline mapy tvrdí něco jiného, ale co mně zbývá. Orientace naštěstí není těžká, kolem sochy vtipně malého Billa Clintona po stejnojmenném bulváru jdu směr centrum, kde mám zamluvený hostel Center. Pěkná půlhodina chůze, pár minut bloudění a už zvoním v třetím patře přímo ve středu města. Ve městě to docela žije, všude plno lidí posedávajících po kavárnách nebo jenom tak korzujících. Mám hlad, míjím stánky s burgrama nebo pizzou až nacházím to, co mně ihned vykouzlí úsměv a šimrání v žaludku – Bosna Burek. Dva druhy burků, ayran a maximální chuťová spokojenost spolu s pozorováním místních holek. Po jídle ještě chvíle toulání po městě a na hostel, kde je docela živo. Místní borci, kteří tu bydlí asi delší dobu se tu evidentně cítí jako doma.