Jaké je cestování v době koronavirové? Jarní výlet na Kavkaz jsem musel bez náhrady zrušit, další cestu do Estonska bylo třeba přesunout na pozdější termín, jehož realizace vypadá nyní velmi nejistě (edit: nejistota se změnila ve fakt a výlet také zrušen). Do třetice cestovních plánů je tady Bulharsko a s tím spojená nejistota (zase!), zda vůbec budeme moct odletět, nebude let zrušen, nebo nás po návratu nepřivítají nová karanténní opatření.
Nic z toho se naštěstí nestalo, a když bylo pár dní před odletem zřejmé, že tento výlet by mohl klapnout, tak jsem mohl konečně začít s menším plánováním. Hotel v blízkosti bratislavského letiště, zamluvit auto v Sofii, zaplatit pojištění a mít tak zhruba představu, kam bych chtěl jet a co vidět. Větší plánování není takový krátký výlet potřeba.
Den nultý – 24.červenec
Proč máme nultý den? Protože letadlo odlétá z Bratislavy v sobotu v 7:40, což by znamenalo vstávání někdy ve čtyři a cestu autem na letiště, a to se nám prostě nechce. Takže dáváme sraz v Břeclavi, kde mě nabere Ivoš s děckama a pojedeme do Blavy, kde se ubytujeme, dáme pivko a druhý den s čerstvou myslí odletíme na výlet.
Břeclavská nádražka má i v moderním hávu svoje kouzlo, Bratislava z dálnice vypadá jako skutečné město, hotel Avion vypadá v reálu lépe než na bookingu, do hospody naproti hotelu chodí youtubeři a borovička je mnohem (opravdu hodně!) hnusnější, než jsem čekal.
Den první – 25.červenec
Vstáváme kolem půl šesté a vyrážíme pěšky na letiště. Mělo by být tak dvacet minut, tudíž není nutné ani čekat na letištní bus. Vzdálenost od letiště je asi hlavní výhoda hotelu Avion. Další je cena a taky možnost zaparkovat (i když za běžný poplatek) auto po dobu výletu. Za čtvrt hodiny a jeden snězený chleba s vysočinou jsme na letišti, kde si ihned připomínáme, že covid-19 je stále s námi. Roušky nasadit a rychle se odbavit. Letiště je prakticky prázdné a není to tím, že je brzo ráno. Je naplánováno jenom kolem deseti odletů za den.
Za hodinu a deset minut přistáváme v Sofii na prastarém terminálu. Docela mě to překvapuje, zase takový zapadákov Bulharsko přece jenom není. Neuvědomil jsem si totiž, že terminály jsou dva a lowcost samozřejmě šoupli na ten starší. Auto máme zamluvené od společnosti Autounion, která tady na starém terminálu samozřejmě není. Paní na informacích Autouninon sice nezná, ale zato mě odtajňuje existenci druhého terminálu a Shuttle busu, který jezdí mezi terminály, a právě nám odjíždí. Prý to jsou 3 km, ale mapy.cz ví svoje, takže vyrážíme pěšky a za chvilku jsme na místě. Zde už je to pohoda, dostali jsme auto z vyšší kategorie. Honda Civic vypadá dost dobře, a navíc je v úsporném diesel provedení. Záloha je 300€ a není třeba mít kreditku. Menší škrábance jsme si zapsali a můžeme vyrazit vstříc bulharskému dobrodružství. Nejdřív ale sehnat místní leva a nějaké jídlo. I ve vnitřních prostorách jsou třeba roušky. Takže i do Billy v roušce. Kupujeme proviant a vyrážíme na sever směr Belogradchik. Dálnice jsou jak lusk, vedlejší jsou trochu zapláty a nahoru dolů, ale jinak jsou silnice lepší, než jsem si myslel. Ve Varza, kde si dáváme cestování pauzu, jsme náhodou natrefili na skvělý bufet, kde si mohl člověk vybrat, jaké jídlo chce. Bohužel při cestě zpět bylo zavřeno a jinde jsme podobný koncept již nepotkali. A jelikož my jsme čeští chytráci, tak jsem se dopředu nacpali řízkama, takže hlad nemáme. Dávám aspoň kafe a baklavu, protože budu řídit.
Bělogradčik vypadá jako docela zapadákov, který má to štěstí, že je v centru bulharského Adršpachu a Českého Švýcarska dohromady. Malé náměstí, pár obchodů, restaurace, kavárna a několik guesthousů. Ubytováváme se v GH Zora, kde stojí dvoulůžák 45 leva. Počasí nicmoc, zataženo a vypadá to na déšť. Jdeme se na chvilku projít ke skalám a na vyhlídku. Pevnost jde obejít po cestě, která se stáčí vlevo do lesa cestou na vyhlídku a měli bychom vyjít někde dole ve městě. Na focení to nebylo, ale jinak prochajda příjemná, a nakonec ani nepršelo. Na náměstí si dáváme u okýnka kebabčiky v chlebu a pivo Kamenitza. Vedle v kavárně kolu a kafe a tím jsme dnešní gastro asi vyčerpali. Kluci krmí potulný psiska, který jsou ale docela vybíravý a jenom tak samotný chleba jim moc nechutná.
Na závěr dne ještě procházka na hřbitov a jde se spát.
Den druhý – 26. červenec
Ráno mělo být podle předpovědi zataženo a ráno je skutečně za okny zataženo. Nedá se nic dělat, skály v ranním slunci holt nebudou. Snídáme, balíme věci do auta a jdeme na obhlídku. Včera jsme chtěli do areálu pevnosti a chtěli po nás vstupné, dneska si lístky kupujeme, ale lístky nikdo nekontroluje. Tmavou oblohu trochu zachraňuje mlha, která se vznáší nad okolními lesy. Díky tomu fotky vypadají aspoň malinko zajímavě a nejsou to jenom skály a šedá obloha. Z pevnosti jako takové zbyly pouze obvodové zdi, i když ty byly asi z velké části dostavěné. Spadnout ze skály jde, zvláště po dešti, skoro kdekoliv. Někdy si opravdu říkám, co by se stalo, kdyby mě uklouzla noha…Zábrany vcelku nikde, což je ale zase dobře, protože je celý prostor takový přírodnější. Dvě hodinky poskakujeme po skalách a vyrážíme zase někam dál. Tedy nejdříve hodně nazpět až skoro k Sofii a potom po východ. Původní plán byl až někam k Veliko Tarnovo, ale na to asi nemáme čas, tak si cestu zkracujeme a dneska zakotvíme v městečku Kopřivštica. V průvodcích se Koprivštica moc nezmiňuje, ale evidentně se sem jezdí, protože možností ubytování je hodně. Je to vlastně jeden velký skanzen obklopený kopečkama. Domky jsou zrekonstruované až trochu moc, tudíž to vypadá lehce neautenticky a uměle. Kluci jsou unavení, tak zůstávají na hotelu, já se jdu projít, ale brzo se vracím, protože je mně zima. Přece jenom jsme v horách. Normálně by asi byly hospody dole u řeky plné, ale díky covidu je těžká mimosezóna a ani místních turistů moc není. Dáváme si jídlo, pivko a jdeme spát.