Rubrika: Eurovýlety Page 5 of 17

1/4 – z Prizrenu přes Tiranu až do Beratu

Bude pršet, nebude pršet? Moc dobře to nevypadá a ani předpověď na webu tomu nepomáhá. Agron přinesl skvělé burky na snídani, tak u jídla kecáme s dalšíma dvěma spolubydlícími. Zajímavé je setkání s Britem, který pracuje v Praze v Člověku v tísni. Je taky na balkánském výletě, ale bere to více přes hlavní města, takže nyní vyráží do Skopje. Já kvapím do kopce k pevnosti, protože temná mračna v dáli nevěští nic dobrého. Stačím tak akorát se pokochat výhledem, něco málo vyfotit a už mažu zpátky dolů, protože déšť tu bude evidentně během pár minut. Stihl jsem to tak akorát do kavárny, kde si dávám kafe, nějaké dobroty a na wifině dumám, zda tu ještě zůstat, nebo už jet dál a hlavně, jak se dostanu dál do Albánie. Mám dvě možnosti, první je po dálnici do Tirany, druhá je bokem přes Bayram Curri a hlavně Lake Komani. Bohužel obě možnosti asi nezkombinuju, protože zase tolik času nemám, když musím být ve čtvrtek 5. dubna v Podgorici, odkud letím do Budapešti. Nakonec se rozhoduji pro variantu Tirana, s tím že Lake Komani nechám na příště, kdy bude více teplo a bude možné jít na nějaký výlet do kopců. Na chvíli přestalo, tak jdu na autobusák zjistit, jaké jsou možnosti. Agron říká, že to bude dneska do Albánie špatné, protože je neděle a má pravdu. Internetové zdroje sice ukazují nějaké spoje, ale realita je taková, že bych musel leda někam popojet na dálnici a tam něco chytit, nebo budu muset vzít zavděk neofiko taxíky do Tirany. Velmi podezřele vypadají taxikář ihned zbystřil, když zjistil, že chci do Albánie. Vymlouvám se, že nemám batoh a doufám, že hodinu tu už bude někdo jiný. Ještě je tu dodávka, která jede taky do Albánie, ale to taky nestíhám. Agron ráno vykládal, že včera byly na hranicích nepokoje a hlavní trasa do Albánie byla zavřená a prý není zřejmé, zda dneska bude hranice otevřená. V Prizrenu to nevypadá, že by se mělo počasí nějak razantně zlepšit, tak kupuju v pekařství oběd opět s ayranem, beru bágl a nazpět na autobusák. Týpek s červeným Opelem je bohužel stále na stejném místě a už z dálky na mě mává. No, co se dá dělat, 15€ za cestu není málo, ale zase to bude rychlý, a i bus by stál aspoň desítku. Chvíli čekáme na další cestující, ale nikde nikdo, tak vyrážíme. Řidič neumí ani slovo anglicky, takže na velký pokec to nevypadá, ale i tak jsem se dozvěděl, že byl v Německu a v Anglii, kde se opil, zabásli ho a jako ilegála poslali nazpět do Albánie. Je vážně pošuk, furt něco mumlá, tře si nos, ale to bude asi nějaký tik, jako smažič zase nevypadá. První zastávka je v Kukesu, kde se snažíme nabrat nějaké další cestující. Město je plné policajtů jako reakce na včerejší nepokoje u mýtné brány na dálnici. Můj řidič pořád nadává a něco mumlá ve stylu „fucking police“. Zatímco čekáme na další lidi, tak mně posadil do kavárny na kafe. Bereme paní s dcerou a jedeme dál. Albáncům se nelíbilo, že vláda zavedla mýtné na dálnici do Tirany, tak uspořádali protest a mýtné brány jednoduše vypálili. Míjíme ohořelé torzo a já se nestačím divit. Takhle se na Balkáně řeší trable, rychle a rázně. Zase začíná pršet, co pršet, je to brutální slejvák, nám to ale nevadí a pořád jedeme jako k ohni po liduprázdné dálnici. Konečně jsme z kopců pryč, doprava houstne a my pořád jedeme stejně rychle. Brzda, plyn, a tak pořád dokola. Jsem docela zvědav, kde mně v Tiraně vyklopí a co budu dělat dál. Mám nakonec štěstí, parkujeme hnedka vedle autobusáku, odkud jezdí spoje dál na jih. Za necelou hodinku mně to jede do Beratu, což je značka ideál. U první týpka na autobusáku měním albánské leky. Vůbec netuším, jaký je kurz a jaké je moje později překvapení, když zjistím, že mně dal úplně super kurz. Zase bude a k tomu ayran, toho se prostě nepřejím, ani nepřepiju. Cesta do Beratu lemuje moře, není to daleko, ale dvě hodiny jedeme i tak. Autobusák v Beratu je hodně daleko od centra města, takže nezbývá než v nečekané zimě jít pěkně po svých. Překvapuje mně, že jdu jedinej pěšky. Měl jsem se víc zamyslet, jezdí tu městská doprava, takže jsem si mohl podvečerní výklus klidně ušetřit. Hostel Mangalem No.11 nacházím docela rychle, pán domácí sice někam odběhl, takže mně přivítal balkánský dědula. Cena tuším 8€ za noc v dormitory a samozřejmě snídaně v ceně. S dvěma Němci jdu na večeři do asi nejdražší hospody, která byla k mání. Ach, to jsou ty doporučení. Ne že by to nebylo dobré, ale nemusím v levné zemi platit za jídlo víc jak za celý nocleh. Po jídle ještě chvíli kecáme ve společné místnosti, ale moc dlouho to nevydržím. Je tu docela kosa, tak se jdu zachumlat do dek a budu doufat, že tu zimu zaspím.

2/4 – celý den v Beratu

Celý den v Beratu, dneska to bude pěkný. Zima v noci nebyla, nikdo moc nechrápal a snídaně byla jedna z nejlepších, které jsem kdy po hostelech měl. Chleba, sýr, olivy, mléko přímo od kravičky a samozřejmě kafe z džezvy. Komunitní hostelová snídaně, velká pohoda. Foťák, voda do baťůžku a můžu vyrazit na průzkum po okolí. Pokud nechci jet někam mimo město, tak mám v podstatě dvě možnosti. Můžu vyrazit na kopec přes řeku nebo na kopec a pevnost, které jsou tady na našem břehu. Zdá se to málo, ale myslím, že to bude plno zábavy na celý den. Nejdřív se jdu podívat dál dozadu po promenádě až k budově, co vypadá trochu jako malý Capitol a potom už přes most směr kopec. V offline mapách vidím malou a nenápadnou stezku začínající hnedka za mostem. Bude to pěkně ostrý vstup, ale bude to stát za to. A taky že jo, řeku a domky na druhé straně bych mohl fotit snad pořád. Panuje nádherná viditelnost a taky je hnedka docela teplo. Cestička vyleze skoro až nakopec k vysílači a potom se vině pěkně po vrstevnici k vyhlídce. Potkávám jenom jeden německý pár a českou rodinu. Outdoor hadry prostě nosí evidentně jenom Ćeši. Je nádherně teplo, svěží vzduch a ty výhledy na okolní kopce! Kochačka a sestup do údolí do vesnice, která je nalepená na Berat. Po vzoru místních sedám do první kavárny, kde dávám limču a kafe. Skvělý espresso jako ostatně všude. Mám trochu hlad, však se taky doba oběda blíží, ovšem na nějaký street food to taky moc nevypadá. Asi bude třeba zajít hlouběji do novější části Beratu. Zachraňuje mně šunkový sendvič, hranolky a ayran. Není to úplně gastro nebe, ale je to levné. Kousek vedle je památník, plno jmen a rudá hvězda okolo. Komunistický převrat? Enver Hodža? Asi. Měl bych si to nastudovat. Vzhůru na druhý kopec směr pevnost, ovšem ne hlavní cestou, ale měl bych se tam dostat i druhé strany cestou mezi domky. Už je docela vedro, vypadá to, že dneska se trochu spálím. Cesta mně vede mezi barákama až k hradbám, takže se dostávám k hlavní bráně z druhé strany. Vstupné se dneska neplatí, tuším, že byl nějaký významný den, tak proto ta štědrost. Město v pevnosti nebo pevnost ve městě? V pevnosti se regulérně bydlí v malých baráčcích a mezi tím pobíhají místní nebo přespolní turisté. Pár restaurací a kavárně, k tomu nespočet vyhlídek a zajímavých zastavení. Na ostrohu je krásná vyhlídka na Berat, hory a řeku. Dá se sejít ještě níž a asi by bylo možné sejít po hodně strmém srázu až dolů k řece nebo ke kostelu, ale zase taková horská koza nejsem. V kavárně dávám (nečekaně drahé) pivko a uvědomuju si, že se asi dneska spálím. V jedné z uliček na mně mává stará paní, ať jdu dál. Na nějakou nezištnou pohostinnost tady v tomhle kraji zrovna úplně nevěřím, ale jdu. A když na stěně na dvorku vidím mozaiku s papírek „foto 1€“, tak se mně to hnedka potvrdí. Paní ale tvrdí, ať si to vyfotím klidně zadarmo. No to víš, že jo. Nic fotit nebudu! Dáme kafe, ptá se bábinka. Tak jo a představuje mně svého manžela. Ona je Oli a on je Toli (nebo naopak). Máme asi jedno společné slovo, takže konverzace po pár vteřinách značně vázne. Tak snad aspoň to kafe bude dobrý. Paní přinesla ještě džem, ale ten hnedka odmítám a chystám se k odchodu. A co nějaké peníze pro nás chudé albánské důchodce a taky za to kafe? No čekal jsem, jsou docela sympatičtí, tak věnuji stovku a odcházím si po svých. Bábinka zavírá branku, dneska už je vyděláno. Ještě chvíli fotím v podvečerním slunci a pomalu si to sunu dolů z pevnosti nazpět do hostelu. Docela jsem se dneska nachodil, tak se těším na sprchu a pohodu na terase. V hostelu chvilku kecám s Francouzem, který vypadá jako univerzitní profesor a cestuje malým autem přes celý Balkán a jinak se cpu sladkostma z nedaleké cukrárny a užívám podvečera. Ani nevím, zda jsem měl nějakou seriózní večeři nebo jsem se živil jenom dobrota, ale co vím, že jsem byl ještě venku fotit a projít se po kolonádě. Hlavně jsem byl docela unavenej, takže se šlo brzo spát. Zítra pofrčím pryč stejně jako většina z našeho hostelu. Jeden z nejlepších hostelů za poslední dobu, sdílení cestovatelských zážitků, loučení a pocit cestovatelské pospolitosti…