Den mostarský

Vzhledem k tomu, že na cestu vlakem do Mostaru pějí všichni na netu chválu, tak máme hned jasno, jak pojedeme na dnešní výlet. Vlak vyráží pěkně brzo v 7:05 ráno, což nám dělá trochu problémy, ale aspoň je to trénink na ostré pozítřejší vstávání na zpáteční vlak do Budapešti. Čekat ráno na tramvaj No. 1 (tramvaj s reklamou na USA!) nemá moc cenu, takže sedáme na trojku a zbytek k nádraží (kolem obří americké ambasády) dojdeme pěšky. Času máme tak akorát na koupení lístků (9,9 KM cesta tam) a nákup snídaně. Tak jako jsou tramvaje darem ČR obyvatelům Sarajeva, tak vlaky jsou pro změnu darem Švédska. Ovšem žádné moderní stroje sem Švédové nedodali, na druhou stranu i hodně staré švédské vagóny porážejí na hlavu české koženkáče. Ale to je všude na světě, to snad nikoho už ani nepřekvapí. Ver jako obvykle spí, což dělá chybu, protože cesta je to naprosto úžasná. Šplháme si to nejdříve do hor s nádhernými výhledy do okolí a množstvím tunelů, abychom se potom šinuli podél řeky až do Mostaru. Asi s půl hodinovým zpožděním jsme na místě! Huráá, rychle pryč z hnusného nádru a na kafe! Jak je možné, že i v poslední ušmudlané nádražní kavárně mají tak dobrý kafe? Chci kafe a dostanu skutečné kafe a ne obarvenou vodu v mega hrnku, jak se mi snaží namluvit u nás. Prostě proklatě dobrý kafe, jak by řekl agent Cooper. Verča je trochu skeptická, co tu vlastně celý den budeme dělat, ale já mám radost (Ver se už podruhé lekla mého radostného chrochtání:-) a myslím, že tu bude dobře, i kdybychom měli jenom celý den bloudit uličkami a vysedávat po kavárnách:-).  První cíl je celkem jasný, jdeme směrem Stari most a uličky okolo. Oproti Sarajevu jsou zde vidět a cítit dva rozdíly. Jednak je tu mnohem větší vedro a i rozstřílených budov jako živoucích mement války je zde o dost víc. A zase plno stánků se vším možným plus oproti Sarajevo ještě s typickýma blbinama jako jsou fotbalové dresy, trička apod.

[shashin type=“photo“ id=“965,967,968″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Bohužel džezvy, které zde mají, jsou sice levnější, ale na první pohled mnohem horší kvalityL. To je tak, když někdo vybírá tak dlouho, až přebere. Jeden ze symbolů války je tady, Stari Most, nyní pěkně opravený a sloužící jako hlavní turistické lákadlo nejen k fotografování. Místní borci si udělali zajímavou obživu z populárních skoků z mostu. Mají docela dobrou taktiku, nejdříve jeden svých popocházením po okraji naláká diváky (ale neskočí), přičemž druhý se ochomýtá kolem a vybírá peníze do klobouku (taky neskočí), aby po drahné době dorazil třetí, který se nakonec odhodlá a po nohách skočí ze zhruba 20m výšku do vody. Ve výsledku jsme se půl hodiny pekli na sluníčku a spolu s ostatníma čekali, co bude, abychom udělali sborové „ách“, zatleskali a pokračovali přes most dál. Nicméně nejen most, ale i okolí jsou úžasně fotogenické, o tom žádná. Všechno kolem ovšem bledne, když si člověk uvědomí hrůzu a destrukci války a vidí, jak byl třeba most a jeho okolí brutálně zničené, až prakticky srovnané se zemí. Pokračujeme dále po druhé straně alejí suvenýrů s cílem zase najít nějaké jídlo, což opět není úplně jednoduché, páč kromě echt turistických hospod zde nic jiného moc není. Nakonec končíme v jedné z restaurací nedaleko mostu, páč nemá cenu moc spekulovat, když ceny jsou všude zhruba stejné. Já dávám pstruha, který by při troše fantazii mohl být přímo z Neretvi a Ver něco na styl kuřecí plátek s broskví. Už jsem zapomněl, ale moje bylo rozhodně lepší. A co následuje po dobrém jídle? Třeba…aha, tak to jsem zrovna nemyslel, je to totiž koupačka v Neretvě.  Pod mostem se dá docela dobře koupat, je tu i slušný přístup do vody, ale to bychom nebyli na Balkáně, aby to nebyl bordel všude kolem a střepy i ve vodě. Jinak voda je čistá a dost studená, což by až tak nevadilo, horší je hodně silný proud, takže plavat moc nejde a člověk se spíš máchá ve vodě, než aby si to víc užil. Prostě žádný velký proplavání, ale svoje kouzlo to rozhodně mělo! Původně byl plán, že pojedeme nazpátek busem, ale i díky koupání a vůbec pohodě v Mostaru jsme odjezd změnili na vlak o půl sedmé. Udělali jsme dobře, koupání za to stálo a nemělo jakýkoliv smysl někam spěchat. Takže po koupání jdeme nejdřív ještě na most se vyfotit a potom pomalou chůzí směr nádraží. No, a jelikož jsme dlouho nedosáhli žádné slasti, tak jsme vpluli do nejbližší slastičárny na odpolední menu v podobě zmrzliny, kafe a zákusky. Hold, na této dovolené se hubnout nebude:-). Čekání na vlak je vždy nuda, zvlášť když nádraží oplývá nulovou zajímavostí jako tady v Mostaru. Ver luští křížovky a já se věnuju opětovnému degustování Sarajevsko pivo a oba zaráz odháníme místní žebraly.  

[shashin type=“photo“ id=“964,972,965″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Vlak si dává tradičně docela načas, ale to je tak myslím všem celkem jedno. Prostě víme, že jednou přijet musí, a to stačí.  Na druhou stranu jsme přece jenom doufali v ne moc velké zpoždění, protože potřebujeme v Sarajevu nakoupit jídlo na zítřejší cestu a Konzum bude mít otevřeno max. do 23h.  Sarajevský nádr opět nezklamal, páč opět zde nebyla naše vytoužená šalina číslo jedna a navíc všechny stánky, kde se daly koupit lístky, měly zavřeno. Takže zase pěcho na hlavní třídu, kde sedáme do trojky a kupujeme zkušeně lístky přímo u řidiče. Obchod má naštěstí otevřeno, což je dobrý, protože jinak bychom asi zítra jeli do Budapešti pouze o chlebu a vodě. Dalším úkolem měl být konečně nákup džezvy, což jsem ale tak nějak v kostech už tušil, že neklapne. Jednak nebyl dostatek KM a potom cena se mi zdála přemrštěná a za třetí už měla většina ochodů zavřeno. Tím se problém nákupů vyřešil elegantně sám a my jsme se mohli věnovat dalším nákupům do našich žaludků. Lákám Veroniku na döner, ale nějak se jí nechce a místo toho se dlouze zamyslí a prohlásí:“ Chci Bombici“. Nežádala po mě proplesknutí, jak by možná mohlo vypadat, ale návštěvu slastičárny a konzumaci jednoho ze zákusků zvaného Bombica. Žaludek mi říká něco ve smyslu, že už má dost, ale mysl je opačného názoru, protože ví, že zákuskům typu Baklava nejde odolat v jakémkoliv stavu. Vlastně návštěvou slastičárny tak nějak symbolicky končíme náš pobyt v Sarajevu. Zpátky na hostelu nám zbývá se jenom krapet zkultivovat, sbalit věci a hlavně si nařídit budík na 5:45, protože tento vlak by mohl jet i přesně a hlavně nám nesmí ujet. Maličké drama před spaním, kdy se někam propadla zpáteční jízda a Dobrou noc Sarajevo, spi sladce, bylo zde krásně.

Den odjezdový

Vstávání v šest ráno je bolestivé, ale máme to plně pod kontrolou a se slušnou časovou rezervou stíháme tramvaj číslo tři (projet se v tramvaji s reklamou na USA se mi hold nepodaří). Jídlo máme, jízdenky máme, pasy máme a víc nepotřebujeme.  Čeká nás opět  11h a 20 minut ve vlaku IC Dráva do Budapešti. Na vzniklou skutečnost každý reaguje po svém, například Ver zvolila jasnou taktiku „prospím to“ a takřka dokonale jí to vyšlo. Já vlakový čas dělím na více části, počínaje koukáním z okna, přes spánek, jídlo až po knížky. Jak jsme se oba báli zdlouhavé a dusného přejezdu Chorvatska, tak to nebylo tentokrát tak hrozné, i když opět nefungovala klima a opět se všichni divili, jako by se to stalo poprvé. Navíc se nedalo přejít do druhého vozu, kde šla otevřít okýnka, protože ten nám z neznámých důvodů v Doboji odpojili a bylo po legraci. Náš rychlík se tím pádem skládal pouze z jediného vagónku. Co je ovšem důležitější, tentokrát nikde nehořelo,   takže jsme jeli celou cestu až do Budapešti bez zpoždění. Důležité to bylo proto, že v Budapešti jsme měli necelé dvě hodiny mezeru mezi naším vlakem a EN směr Brno. Nebyla by to sice žádná tragédie, kdybychom EN nestihli, ale museli bychom nocovat v Budapešti a jet někdy ráno, a to už se nikomu moc nechtělo. Každopádně bylo dobře, že jsme byli na Keleti-pu včas, protože do Brna jeli jenom dva vagóny na sezení a ty se hodně rychle zaplnily.  Před jednou přijíždíme do Brna, a to je konec krátkého výletu do Sarajeva.