28. 10. 2012 Cizre -> Savur -> Hasankeyf

Kobka za 20 TL – k nezaplacení. Ráno vypadá místnůstka ještě více neutěšeně jak večer, takže se zde nemá cenu zdržovat víc, než je nezbytně nutné a naopak má cenu ihned si sbalit věci, vyrazit ven na snídani a pokračovat dál do Turecka. Na ulici je opět naprosto mrtvo, ale svítí sluníčko, je modro a to věští úspěšný a slunný den. Hotel Basak je hne vedle kanceláře společnosti Cizre Nuh a dokonce zde stojí i autobus, ale než mi sepne, že jedna plus jedna jsou dvě, tak bus odjíždí a já jdu pěšky na autobusák. Směr snad mám správný, natolik jsem se snad domluvil turecky, ovšem dolmuše po ránu nějak nejezdí, tak se aspoň projdu. Nakonec mi přece jenom přeje štěstí a na posledních pár set metrů mě bere dolmuš až na otogar. Na první otázku na autobusáku odpovídám „Mardin“ a už jsem v kanceláři Mardin Seyahat, platím 20 TL a na oplátku dostávám lístek na autobus v osm ráno. Něco mi říká, že se změnil čas, ale jistý si nejsem. Bágl nechávám svému osudu a jdu vedle posnídat koláče a čajík. Klid, pohoda a všeobjímající atmosféra východního Turecka. Cítím se příjemně a je mi tak nějak fajn na duši při uvědomění si, že cestování je prostě úžasná věc. Vyrážíme skoro přesně, ze začátku kecám s jedním Iráčanem a potom už jenom fascinovaně obdivuji krajinu kolem – výhled do okolí je naprosto nepopsatelný. Ty hory a ty výhledy, achh. Sem tam se kolem silnice objevují políčka, ale jinak vlevo i vpravo jsou pouze „kamenná pole“. Větší či menší kameny jsou okolo tak systematicky rozvrstvené, že dost dobře nechápu, jak zde může někdo cokoliv pěstovat. Jedem necelé dvě hodiny, když se konečně v dáli vynoří typická homole, na které se rozkládá Mardin. Zde bych rád přesedl na minibus do městečka Savur, o kterém jsem četl, že je velmi pěkný a LP ho nazývá „malým Mardinem“. To bude asi tradičně značně zavádějící, ale za výlet to doufám stát bude.

[shashin type=“photo“ id=“1054,1052,1053″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

Štěstí mi docela přeje, protože minibus je už skoro plný a asi během půl hodiny vyjíždíme. Sice se ještě motáme chvíli po Mardinu, tu něco vyložíme, jinde něco naložíme nebo si jde řidič něco vyřídit, ale to patří k místnímu folklóru a je třeba s tím počítat. Tak dlouho na mě ten Turek upřeně zíral, až se osmělil a potom už celou cestu nepřestal vykládat. Dozvěděl jsem se leccos o Savuru, ale také i to, kde pracuje, kde byl apod. Škoda jenom, že musel do práce, jinak mi mohl dělat průvodce. Savur předchází skvělá pověst, tak o to větší jsem měl očekávání, i když už jsem zažil, co všechno jsou v LP schopni napsat i o tom nejnudnějším místě, takže vlastně nicmoc nečekám. Stejně jako Mardin, tak i Savur se nachází na úpatí kopce a stejně jako v Mardinu je i zde centrum naštěstí až na kopci, kde je i konečná minibusu. Takže tak najednou stojím s báglem na minináměsíčku, místní na mě čumí a já dumám kam dál. Batoh končí tentokráte v obchodě s oblečením a vyrážím na obhlídku. Šplhám úzkými uličkami, ztrácím se v labyrintu a užívám si nerušeného klidu této vesnice. V podstatě zde žije pouze jedna ulice, kde je několik čajoven, kde celé dny vysedávají místní, popíjejí čaj a semtam, stejně jako se mnou, pokecají s bláznivými turisty, kteří sem váží cestu. Pozvání k čaji se nikdy neodmítá a ani zde není důvod dělat výjimku. Setkání jsou tu vždy velmi milá, protože zde je pořád ještě na prvním místě zájem o turistu jako takového, nikoliv o jeho peníze, jak se čím dál tím víc stává. Kolem poledne dávám doner s papričkami a citronem a pokračuji dál v objevování. Je zde sice moc krásně, ale klasicky nemám moc času, když se chci ještě dneska dostat do Hasankeyfu a je brzo tma a tím pádem rychle upadá i veřejná doprava. Zajímalo by mě, na co se používají opálené/spálené beraní nohy, které místní žena zpracovávala v jedné zahrádce? Asi nějaká místní delikatesa. Kolem jedné si beru bágl a jdu se podívat na stanoviště minibusů, kde ovšem panuje poněkud zlověstný klid značící nad vší pochybnost, že dlouho nic nepojede. No uvidíme, v nejhorším zajdu na stopa a někdo mě snad vezme. Nakonec tahle varianta není vůbec nutná, po půlhodině se totiž objevuje minibus a vyrážíme. Ovšem tak zhurta jak je zvykem v našich krajích, to nepůjde, kromě obligátního průjezdu městem se totiž po pár km cesty vracíme ještě pro jednoho zapomenutého pasažéra nazpět do Savuru. Opravdu se zde nevyplatí jakkoliv spěchat, i když já tedy zrovna docela spěchám, protože Hasankeyf není za rohem a tvrdnout někde na půl cesty se mi moc nechce. Zajímavá je zastávka u ilegální pumpy. Zastavili jsme u servisu, kde se objevil „pumpař“ a ze sudu nám pomocí trychtýře odlil požadované množství, řidič zaplatil a mohli jsme pokračovat. Nazpět v Mardinu nemarním čas a ihned skáču do busu směr Midyat. Původním plánem bylo stihnout západ slunce nad Hasankeyfem a připomenout si jeden ze zásadních okamžiků mé první návštěvy před šesti lety, ale to se s největší pravděpodobností nepovede, protože se už stmívá a my jsme teprve v Midyatu. Už za tmy přijíždí další minibus, platím 8 lir a noční, lidu i aut prázdnou, krajinou uháníme k řece Tigris, do jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších míst – Hasankeyfu. Ubytovávám se motelu Hasankeyf za 20 TL (původně po mě chtěli třicet), chvíli kecám s Číňankou, která se diví, že umím anglicky a vyrážím na obhlídku. Nestačím se divit (pro změnu já), turismus v plné síle dorazil už i sem. Cesta k pevnosti je lemována stánky se suvenýry a zakončena restaurací a hlavně plotem, který jasně říká, že dál k vodě se prostě nedostanu. WTF?! Chci nazpět starý dobrý Hasankeyf. Evidentně i negativní zprávy o konci vesnice a připravované přehradě jsou publicita svého druhu a ta láká další turisty a turismus. Jinak se toho naštěstí tak moc nezměnilo, teda kromě cen a množství kaváren, ale jinak je tu pořád tak nějak mrtvo a ani banka nebo autobusová kancelář zde není. Už pozdě večer sedím v čajárně, kde dopisuju deník, piju čaj a pozoruju okolí. Vedle hraje parta chlapíků karty, pijí čaj a v zápalu boje se hádají…o stůl dál dědové hrají okey…pikolík mi přináší další čaj…na stěně nás pozoruje Ataturk…tohle je Turecko.

Útrata: 750 kurus – dolmuš Cizre, 20 TL – bus Mardin, 2 x 6 TL bus Savur, 3,5 TL doner + ayran, 8 TL – bus Hasankeyf, 20 TL – hotel Hasankeyf, 8 TL – večeře, 1,5 TL – internet.

29. 10. 2012 Hasankeyf -> Tatvan -> Van

Tak dnešní noc se mi rozhodně spacák hodil, protože permanentně otevřené okno na konci října přináší už přece jenom trochu zimu i zde u řeky Tigris. A kdyby mě nevzbudila zima, tak mě vzbudí projíždějící náklaďáky. Na druhou stranu je to dobře, tak aspoň dlouho nevyspávám a hned kolem sedmé můžu vyrazit na obhlídku. Radost z rozmachu turismu nemám, ale i přesto musím říct, že tohle místo má (a vždy mít bude) naprosto neopakovatelné kouzlo. Dravá řeka (vody je zde hodně míň než před lety), minaret mešity, za ní skála, na které ční zbytky mohutné pevnosti a k tomu kolem dokola fantastická krajina – popsat nejde, vyfotit také ne, nutno vidět. Jestli bude jednou tohle místo kvůli přehradě zatopeno, tak to bude velikánská škoda. Prozatím je sice přehrada odložena, ovšem vzadu na kopci jsou již vidět nové domy, které mají patrně tvořit základ nového Hasankeyfu. Negativní publicita má na druhou stranu i pozitiva, když začal někdo konečně opravovat chátrající památky a také pevnost na skále. A to zase přináší oplocení, zákazy, turnikety, vstupné apod. Začarovaný kruh. Jedny takové turnikety jsou i u vstupu do pevnosti, a jelikož je teprve osm ráno a je zavřeno, tak je přeskakuji a jdu bezstarostně dál, když na mě kdosi začne zeshora hulákat. Známe turecké plašany a otravy, takže postupuju nejlíp, jak to jde, a to

[shashin type=“photo“ id=“1043,1030,1029″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

tak, že je prostě ignoruji. Bohužel po chvíli odkudsi vybíhá i strážný, a toho už tak úplně ignorovat nejde. Jak mi chlapík posléze sděluje, tak areál je zavřený, protože stav jeskyní je údajně špatný a prý se tu nedávno stalo nějaké neštěstí. Zda nešťastník skončil „in bed“ nebo „dead“ jsem pánovi úplně nerozuměl. Je mi aspoň dovoleno udělat pár fotek, což za doprovodu neskutečně otravných děcek činím a jinak mám smůlu a můžu leda do volně přístupného okolí. Je to škoda, ale i údolí se všemi těmi starými příbytky je úplně super. Muselo to být kdysi naprosto fantastické, když zde nebyla žádná vesnice a všichni bydleli jenom takhle primitivně ve skalách. V současnosti je většina jeskynních příbytků prázdná anebo slouží jako skladiště případně chlívky. Pobíhám sem a tam, fotím a prozkoumávám okolí, prostě si to užívám. Zrovna když fotím mešitu, tak se zpoza plotu vynoří vyšňořený a řádně pestrobarevný průvod školáků mávající vlajkami, kterému vévodí velká turecká vlajka a nezbytný portrét tatíčka Atatürka. Rychle fotím a přesunuji se spolu s průvodem na prostranství k poště, kde je již vše připraveno na ceremonii. Vše připraveno znamená, že je tu Jandarma (armáda) v podobě obrněného transportéru a napulírovaných oficírů, všude plno vlajek a na vše opět dohlíží velký Ataturk. Koukám okolo, zkouším něco nenápadně fotit, což se mi evidentně moc nedaří, protože neuplyne ani 5 minut, když se ke mně přimotá chlapík v civilu s jasnými gesty, že focení zakázáno, a že mám vypadnout. Na diskutování to moc nebude, škoda. Na naši republiku si sahat nenecháme, aneb takhle vypadá první máj na turecký způsob. Pochybuju, že děcka tomu rozumí, ale mají volno, vyparádí se, zazpívají si hymnu a přitom se klaní kultu „alkoholika sjednotitele“. Stejně už nemám moc času, protože chci stihnout bus v deset do Vanu, tak jdu zpět k hotelu, kde potkávám Němku Julii, která má plán jet stejným směrem, tak se s radostí přidávám a přijímám plán jet do Tatvanu a potom trajektem do Vanu. Dáváme čaj a čekáme. Dědula z hotelu tvrdí, že vše je ok, a že jakmile přijede bus, tak ho zastaví a dá nám vědět. Bus projel, dědula nikoho nezastavil, natož aby nám dal vědět. Ne že bych přesně něco takového nečekal. Holky, tedy zejména Čínanka Kim se durdí, ale já se spíš směju. A to už jsem se přestal smát jejímu obřímu lodnímu kufru, s kterým se vláčí po Turecku. Přímé spojení nám uteklo, takže nás čeká zdlouhavější varianta minibusy na trase Batman – Tatvan – Van, což je hodně práce na celý den s nejistým výsledkem. Všechny projíždějící minibusy jsou plné, takže nám nezbývá nic jiného než čekat, až pojede busek přímo odtud, což trvá nějakou dobu, další čas nabíráme lidi a tak po krocích postupujeme dál, až do Batmanu. Zde přestupujeme na další minibus do Tatvanu, který je zcela nečekaně úplně plný, takže mě čeká za 25 TL několik hodin na malinkatém sedátku v uličce. Za zády mám horu zavazadel, kterou podezírám, že hodlá při nejbližší příležitosti spadnout a zlomit mi vaz. Zapřít se, kolena k bradě a můžeme vyrazit. Vlevo nádherná horská krajina, vpravo horská krajina a takhle jedeme asi 4 hodiny. Chvíli kecám s Julií, chvíli možná spím a jinak nuda. Na jednom odpočívadle potkáváme Turka, který umí plynně anglicky, což z něj činí až skoro exota, tak aspoň dáváme čaj a taháme z něj nějaké rozumy. Docela pěkně vypadá Bitlis a jinak se všichni těšíme, až budeme konečně v Tatvanu. Zde hnedka bereme dolmuš a jedeme k přístavu. Bohužel pouze „k“, protože už na vrátnici se dozvídáme, že další trajekt jede až někdy v osm, což pro nás znamená čelem vzad a nutnost najít rychle nějaký pěkný bus do Vanu. Míříme pěšky po výpadovce na otogar, který vypadá divně a je nějaký malý. Zde se dozvídáme, že toho moc nejede a co jede, tak je plné. Celkově se mi to moc nezdá, že by na takové velké město byl jenom takový malý dvorek s pár autobusy. Máme všichni hlad a špatnou náladu. Tak zase čelem zad a co centra, kde jsou kanceláře autobusových společností a odkud, jak všichni pevně doufáme, toho pojede víc. První společnost hlásí, že bus jede v pět a je plný. Julie se vzteká a kamsi odbíhá. Kim se jenom veze a čeká v koutě. Na paniku je ještě hodně brzo, tak jdu

[shashin type=“photo“ id=“1027,1037,1034″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

vedle do společnosti Van gölu, kde to jde vše ráz na ráz. Autobus ještě za pět minut a má několik volných míst, takže neváhám a rychle kupuju tři místa (jedno za 15 TL). Julie je z takové akce a z faktu, že jsem jim ty lístky rovnou i koupil až skoro naměkko a hnedle mě chce po americku obejmout. Kim opět vše pozoruje. Zbývá akorát čas na bleskový nákup lahmacunů a pití a autobus už je tady. Když už jsme nestihli západ slunce nad jezerem Van z lodi, tak si ho můžeme vychutnat v malinko omezenější podobě z autobusu, což je ale i tak super. Za nějaké dvě hodiny jsme ve Vanu na otogaru a už nám poněkud přituhlo. Je pouze pár stupňů nad nulou a poměrně nepříjemně fouká. Tak co teď?Julie, která cestuje přes couchsurfing mi k mému příjemnému překvapení nabídla, že pokud chci, tak se k nim můžu připojit. Samozřejmě za předpokladu, že s tím bude host souhlasit. Jsem docela za tuhle nabídku rád, protože Turecko je už poněkud dražší a každá ušetřená lira se hodí. Sraz máme na Cumhuriyet Caddesi před Ziraat bankou, kde by nás měl Cezmi (náš hostitel) vyzvednout. Cezmi naštěstí s mojí přítomností souhlasí, tak můžeme k němu domů, což je sotva tři sta metrů z centra. Opět se ukazuje, že se oplatí být komunikativní a různé možnosti potom přijdou samy. I přesto, že jsme dneska v podstatě celý den jenom cestovali a seděli, tak to byl docela únavný den. Jdeme tedy akorát společně na čaj a baklavu do poměrně luxusního podniku Palazoglu. Čaj nicmoc, ale ta baklava, to byla symfonie. Mají zde net, takže holky jsou spokojeny a já koneckonců taky. Chvíli ještě kecáme o našich zítřejších plánech a jdeme na kutě. V bytě se i přes nízké venkovní teploty vůbec netopí, takže spacák přes hlavu, na sebe dlouhé kalhoty s mikinou a dobrou noc.

Útrata: 8TL – ranní nákup, 3 TL – minibus Batman, 20 TL – bus Tatvan, 3 x 1,25 dolmuš Tatvan, 15 TL – bus Van

30. 10. 2012 Van <-> Hosap

Z vyhřátého spacáku se mi opravdu, ale opravdu nechce. Sám sebe dlouho přesvědčuji a není to lehké, ovšem nejsem na nějaké lenošivé dovolené, tak jaképak vyvalování a vstávat. Sprcha, pokec, čaj a je čas vyrazit.  Holky jedou na Akdamar island (ostrov na jezeře Van), já se pro dnešek trhám a mířím ke kurdskému hradu Hoşap, kam jsem se chtěl podívat už několika lety, když jsem se vracel z Íránu a tehdy mi řidič odmítl zastavit s tím, že je to nebezpečné. Dříve než se ale rozprchneme každý ve směru dnešního výlet, tak se jdeme podívat na proslulou Kahvalti Sokak nebo snídaňovou ulici, kde podávají takové snídaně, že ani popsat nejdou, jak jsou velké a lahodné (už přejímám styl Lonely PlanetJ). Je tu ovšem jedna chyba, dneska mají zavřeno. Jakto? Včera byl Den republiky, tak by se to dalo pochopit, ale proč dneska? A vlastně proč je zavřeno úplně všude? Moc otázek a žádná odpověď, poněvadž z místních jsem schopen dostat a porozumět pouze, že je zavřeno, a že zítra bude opět otevřeno. Místo turecké kahvalti (snídaně) jdeme kousek vedle do jednoho z mála otevřených Börek salonu, kde máme možnost si dopřát stejně dobrou a vydatnou, nicméně podstatně levnější, snídani. Ono to tak úplně nevypadá, ale těch pár desítek tureckých slovíček pomůže mnohem víc, než bych čekal. Jednoduchou komunikaci porozumím, objednám si, zaplatím a vím, co dostanu a jsem tak ušetřen nervů a překvápek. To Julie s Kim tu zase panikaří, je to sranda a patří to k věci.

[shashin type=“photo“ id=“1017,1006,1009″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Po snídani holky jedou směr Gevaş, tak je kousek doprovodím a jdu se mrknout, jak jsou na tom minibusy mým směrem, tedy buď Başkale nebo Yüksekova. Situace je docela dobrá, což znamená, že bus zde je a je poměrně pravděpodobné, že během následující hodiny by i mohl jet. Cena je 7,5 TL, nicméně já z nějakého zvláštního důvodu platím pouze 5 TL, na co si zase tak nestěžuju. Turek mi horlivě celou kauzu s penězi vysvětluje, ale já mu vůbec nerozumím, tak se jenom usmívám. Město dneska vypadá docela divně, a to hlavně proto, že je všude zavřeno a hlavně, všichni (na ulicích jsou pouze chlapy) se nějak divně koukají a doslova na každém rohu je policie (automatické zbraně, vodní dělo, obrněné jeepy). Říkám si, zda je to běžná situace nebo copak se dneska asi bude dít. Silnici směr Hoşap respektive íránská hranice znám, ale i přesto jsem opět v úžasu z okolních kopců, zasněžených vrcholků a blankytně modré oblohy. Güzelsu po turecku neboli Hoşap po kurdsku budí pozornost už zdaleka svým majestátným hradem na skále, takže už se nemohu dočkat, až se tam podívám a vše prozkoumám. Ovšem nejen fotogenický hrad stojí za návštěvu, protože i vesnice ve své jednoduchosti a chudobě je naprosto uchvacující. Ne nablýskaná města a načančané památky, ale obyčejná města a vesnice se svým klidem, bohatstvím i chudobou a odlišností, to jsou místa, proč se vyplatí cestovat a poznávat. Na první pohled je vidět, že tohle je zapomenutý region a je zde velmi chudo. Domky jsou splácány povětšinou z blata, trusů a kamení, jako střecha slouží nějaký vlnitý plech.  Toulám se kolem dokola vesnice, fotím a užívám si příjemné atmosféry již vysokohorské vesnice, protože v nějakých dvou tisících m.n.m přece jenom budeme. Po důkladné prohlídce vesnice jdu teprve na hrad. Číňanka, která se mnou jela busem, jde právě pryč, tak se ptám, zda chlapík chtěl nějaké vstupné (v LP jsou napsané 3 TL). Prý ne a je možné se podívat, kam člověk chce, bez ohledu na pásky zákazu. Hlídač mi lámanou angličtinou cosi vysvětluje, těžko říct, co mi chtěl říct, každopádně mi nijak nebrání v prozkoumávání hradu na vlastní pěst. Výhledy opět fantastické. Stačí přivřít oči a představit si jaké to zde muselo být před mnoha lety v dobách největší slávy tohoto hradu. I přes restaurátorské práce je hrad hodně „na vlastní nebezpečí“, protože někam spadnou nebo uklouznout lze na hodně místech. Stejně jako drolící se okraje hradeb, které vzbuzují vše jenom ne důvěru. Každopádně štěstí, že nejsme v Evropě, nejezdí sem moc turistů, protože v tom případě by hrad byl zavřený nebo většina obehnána páskami se zákazy. Kolem poledne jsem původně chtěl odjet, ale to není vůbec možné, když mě zdržuje tolik zajímavého nebo třeba focení s místníma školákama. Opravdu nemá cenu kamkoliv spěchat, sedám proto o čajovny, objednávám si čaj a opět si vychutnávám klid a pohodu kurdského venkova. Pohoda je pohoda, ale spojení nazpět do Vanu by taky nebylo od věci. Zkouším stopovat, ale někde je chyba, protože mi nikdo nechce zastavit. Důvod netuším, každopádně v momentě kdy se do toho vloží někdo z místních, tak všechno jde a hned mi jedno auto zastavuje. Šviháme si to hodně nad sto po široké a pusté dálnici, z repráků hrají kurdské skupiny a užívám si to. Další zastávkou jsou rozvaliny Cavustepe, kam v zásadě moc nemusím, ale říkám si, že když mám ještě čas, tak bych se tam mohl podívat, však nazpět se nějak snad dostanu. Zase na druhou stranu už je kolem druhé, začíná se zlehka ochlazovat a provoz na místní highway není zrovna frekventovaný. Rychle vyběhnout na kopec, zkontrolovat zbytky Uraniánského osídlení, foto turecké vlajky a honem zpátky na silnici. Opět stojím u silnice, snažím se tvářit mírumilovně a sympaticky a opět se stejným výsledkem. Nakonec mě jedna posádka doslova vnutí jiné, která jede do Vanu. Chlápek z toho moc nadšený není, ale co naděláJ. Zpátky ve Vanu. Lidí na ulicích stejně jako policie (armády) ještě přibylo a atmosféra je ještě divnější než ráno.  Něco visí ve vzduchu. Úplně všude je zavřeno, boční ulice jsou jak po vymření. Hledáme poštu a místo ní nalézám hotel, kde jsem byl ubytován před několika lety. Fasáda vypadá docela nově, tak třeba i místnosti dali trochu do kupy. Na náměstí je větší srocení davů, ovšem jenom do doby než se ozve několik dunivých výstřelů a lidi se v mžiku utíkají se schovat. Moc netuším, co se děje, protože žádný konflikt není vidět, tak ze zvědavosti vyčkávám.

[shashin type=“photo“ id=“1022,1014,1026″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Ozývají se další výstřely a na obzoru je vidět tmavý oblak střely. Trochu ze zvědavosti mě láká se jít podívat blíž, ale hned od toho upouštím, páč to by rozhodně nedopadlo dobře a nestálo by to za to riziko. Raději místo toho jdu na sraz s Julií a Kim a něco sníst. Jdeme se najíst do jedné z mála otevřených vývařoven, je to zde trochu dražší (rýže se směskou za 12 TL), ale jsme rádi, že se vůbec můžeme rychle a v klidu najíst a vyrazit k vanské skále na západ slunce. Náš host Cezmi s námi bohužel jet nemůže, tak musíme po vlastní ose dolmusem a zbytek dojít, respektive přeskákat a vyšplhat. Kamzík je proti mně lenoch, ale stejně stíhám sotva poslední minutu, kdy je ještě slunce trochu vidět. Rychlo výstup se vyplatil, západ slunce nad jezerem Van patří k těm nezapomenutelným.  Už za tmy jdeme nazpět na sraz s Cezmim, který nám jednak vysvětluje neklidné politické události dneška a potom nás opět bere na luxusní baklavu do Palazoglu. Zdejší baklava je hodně drahý špás, ale stojí to za ty peníze, zvlášť když jsme dneska zváni.  Po sladkém orgasmu se přesouváme do baru na pivko. Že tu budou nějaké bary, bych i čekal, ale že narazíme na takový příjemný místo, kterému by atmosféru mohlo závidět mnoho podniků u nás, bych nečekal. Dávám dvě pivka, holky místo piva zkouší Raki a kecáme o všem možném včetně současné politické a ekonomické situace Turecka a jeho výhledu do budoucna. Cezmi je poměrně radikální a vidí to vše hodně černě, zvláště proto, že současná vláda omezuje svobody, je nezaměstnanost a nic se nedělá pro zlepšení. Myslím, že na ideálnějšího hosta jako první zkušenost s CS jsem nemohl natrefit. Cezmi umí skvěle anglicky, má přehled a hlavně je v pohodě. Dva kousky jsou akorát, zavčasu rozpouštíme náš kroužek, protože zítra se brzo vstává a mě čeká kupa cestování.

31. 10. 2012 Van -> Ankara -> Istanbul -> Zürich -> Vienna -> Bratislava

Den poslední, den nejsmutnější, den odjezdový. Čeká mě hodně cestování, mnoho přestupů a na to je třeba se pořádně posilnit. Včera nám to nevyšlo, tak dneska snad budeme mít více štěstí. Řeč je o „snídaňové ulici“, kde hodláme sníst a hlavně si užít legendární vanskou snídani. Na první pohled dneska ulice vypadá ulice živěji a hned jsme tak vděčným objektem číšníků, kteří se mohou přetrhnout, aby nás dostali právě k tomu svému nejlepšímu stolu. Sedáme a objednáváme si tři snídaně. Na stole postupně přistává plno mističek s olivami, sýry, jogurtem, rajčaty, paprikou, medem, vajíčky a dalšími pochutinami, které ani nejsme schopni jakkoliv pojmenovat. Je toho hodně, je toho moc a je to strašně dobré. Čaj i chlebíky jsou v ceně, snažíme se jíst a vychutnávat co to jde, ale poté co holky už kapitulovaly, musím i já uznat, že to je naprosto nad mé síly a prohlásit svůj žaludek za naprosto plný. Platíme něco kolem 40 TL, tzn. žádná levná legrace to není, ale jako poslední turecká snídaně, to za ty peníze rozhodně stálo. Holky pokračují dále do Doğubeyazıt, což jim docela závidím, ale nenadělám nic, můžu je tak maximálně doprovodit a sám se psychicky připravovat na odlet. Ještě v rychlosti nakoupím nezbytné potraviny, které si chci přivést do domů, jako jsou sladkosti, koření, pudinky, olivy apod. a už mám tak akorát čas doběhnout na byt, vyčkat na Cezmiho, sbalit se a odjet na letiště. Shodou náhod Cezmi jede na letiště taky pro skupinku zahraničních studentů, takže to mám i s odvozem. Překladatelé se asi nemají špatně, když řídí Superba a má velký byt skoro v centru. Na letišti dáváme ještě kafe, chvíli kecáme, závěrečné rozloučení a letadlo je připraveno. Sbohem východní Turecka, za pár let třeba zase vrátím. Další zastávkou je letiště v Ankaře, kde přesedám na let Turkish airlines, abych v Istanbulu na letišti stihl poslat pohledy a odbavit se na další let do Zurichu, respektive Vídně. Nevím, čím si vysloužilo Švýcarsko svoji bezchybnou pověst, když i tento let Swiss air má zpoždění a já přilétám do Vídně skoro o půl hodiny později. Normálně by mně to bylo jedno, ale na odjezd autobusu do Bratislavy jsem měl rezervu právě tu půlhodinu. Štěstí mi přeje, stíhám ještě frontu na bus a konečně v klidu usedám do posledního dopravního prostředku tohoto dne. Nikdy bych neřekl, že celodenní přesedání a pospávání v letadle bude tak náročné. Po přespání v Blavě už mě čeká pouze závěrečný přesun do Brna, osobák do Tišnova a práce…