21. 12. 2010 Dorze –> Arba Minch –> Konso

Kohouti sotva začali kokrhat, když už jsme dávno na nohou a čekáme u silnice na první projíždějící bus dolů do Arba Minch. Čekáme, čekáme a nedočkáme se. Ranní bus dneska prostě nejel. Hodinu jsme čekali za citelného ranního chladu u lodge, abych nás to přestalo posléze bavit a přesunuli jsme se do vesnice na čaj. Jeden čaj nikdy nestačí, dáváme další a další. Všechny brutálně oslazené se zázvorovou příchutí. Na plácku, kde byl včera trh, se dneska prohánějí místo trhovců kozy a spásají vše, co zbylo. V dáli probíhá další pohřební ceremonie, ale už ne tak pěkná a atmosférická, jako jsme měli možnost včera vidět. Pořád se učíme trpělivosti a pořád máme ještě rezervy, nicméně kdo si počká, ten se dočká a tak se zadařilo po 2-3 hodinách i nám. Jako poslední cestující, kteří nastoupili, máme trochu smůly, protože musím kvůli traffic police vystoupit ještě před městem a poslední kousek dojet minibusem. Částku na minibus jsme dostali do pomocníka v autobusu, takže je to nakonec docela férové. Traffic police je strašákem a zároveň ji každý dokáže nějak obelstít. Na autobusáku házíme bágly do minibusu směr Konso a jdeme do naší čím dál tím víc oblíbené kavárny Flamingo pastry na něco dobrého. A zase a znova: macchiatto, avocado džus, roláda a další maximální mňam. Minibusek se mezitím zaplnil, my zaplatili 50 birrů, obsadili přední VIP sedadla a vyrážíme. Teda skoro, nejdřív si dáme projížďku po okolí, kdy nabíráme různý materiál na střechu a ještě další cestující. Když už to vypadá, že máme naloženo, tak konečně doopravdy vyrážíme. Cesta zdá se být pohodlná, asfaltu jest dostatek, stejně jako zastávek, kde nabíráme plno lidí. Vzadu tlačenka a my dva si vepředu pospáváme.  V Konso jsme až nečekaně rychle za nějaké tři hodinky. První dojmy jsou dva, vedro a hodně chudo. Zkoušíme nejdříve Edget hotel za 160 birrů, ovšem nezájem recepční nás ihned přesvědčil, že tohle není dobrá volba a jdeme vedle do St. Mary hotelu za 150 birrů. Sprcha funguje, záchod na kyblík, modré stěny s krvavými fleky po komárech, moskytiéra, odkryté zásuvky, postel, lehce špinavo, ale jinak naprosto pohodový standard. Jeden z včerejších průvodců story o tom, že jednoho jeho známého postřelili, když byli u kmene Mursi. Jeho jméno bylo Gabino, no a kdo nám dneska dělá samozvaného průvodce? Gabino. Náhoda to není, turistů je málo a anglicky hovořících průvodců ještě míň. Vteřinové lepidlo na fleece, vylitý šampón v batohu -> náročné cestování batohu na střeše si vybralo svoji daň:-(.

[sthumbs=693|681|687,160,3,y,center,]

Konso je plus minus obydlený kruháč a dle toho to i vypadá v okolí. Jdeme se projít někam dál mezi chajdy a je vidět, že zde je opravdu poměrně dost chudo, kupodivu nás nikdo zatím moc neotravuje. „Hele, tamhle vevnitř se něco děje, je tam nějak hodně lidí, jdeme se tam podívat“. Nesměle nakukujeme dovnitř, do místní hospody, což je více či méně kombinace chlívu, kuchyně a pokoje. Lidi sedí na malých sedátkách a popíjejí cosi z kalabasi, a dle pohledů a uspořádání je jasný, že čajík to nebude. Úplně nejvíc přívětivě to zde nevypadá, ale jdeme dál, však bude legrace. A taky že byla.  Dostáváme oba plnou kalabasu domácího piva zvaného „tella“, což je zkvašená směska mouky, ječmene a něčeho dalšího, která chutná…no divně. Hustá, až kašovitá hmota, jejíž kousky zůstávají pijákům mezi zuby, a ke které se zakusují vařené fazole. Lucka se kachní a místňáci se smějí, já držím víc linii, ale ani mě to nějak extra nešmakuje. Fotíme, necháme si vyložit výklad postupu výroby, dopíjíme cca půlku a se zdravicí pokračujeme dál. I naše gastro zážitky mají své limity a na ty jsme nyní, mám pocit, narazili, i když kdo ví, co přinesou dny příští a zážitky dál na jihu. „This is Africa“ – drsná, okouzlující a jedinečná, i v nezapomenutelné zkušenosti popíjení domácího piva místní hospodě s úsměvem a výrazem protřelého pijáka. „Koukej, oni nesou mrtvolu“, stačím Lucce oznámit a v samotném udivení i foťák zapomenu vytáhnout. Vedle nás rychlou chůzí prochází dvojice lidí, kteří nesou na márách mrtvolu zabalenou jenom tak v dece. Uffff, co k tomu více dodat. Morbidní zvědavost nás nutí k následování bizardního průvodu. Po pár metrech se přidává průvod s další mrtvolou. Syrová africká přítomnost jenom tak zabalená v dece. Žádné ceremonie, nic takového. Celé procesí míří rychlým krokem do kopce ven z města, přidáváme tedy taky do kroku, ale není nám to moc platné. Zhruba v půli kopce u průvodu zastavuje prázdný náklaďák, pozůstalí nakládají mrtvoly na korbu a ujíždějí pryč.  Ještě chvíli jdeme směrem, kde tušíme pohřebiště, ale nemá to cenu, senzace stejně lovit nehodláme. Turismus vede!  Navzdory chudobě všude kolem vyrůstá nad městem na kopci luxusní resort pro turisty. Chatky klasického afrického střihu navenek, ale uvnitř s veškerým komfortem, který si může zhýčkaný západní turista přát. Vše už připraveno na nájezd turistických ToyotL. Utíkáme pryč a pokračujeme dál do další vesnice s cílem, kterým je kostelík na kopci. Tížívá a bezútěšná atmosféra, kdy chudoba a různé nemoci koukají na každém rohu, neustálé „farááándžíí“ a děti s nafouknutými bříšky.  Velmi intensivní výlet, z kterého máme oba ne moc příjemnými pocity, takže se docela rádi vracíme zpět k našemu kruháči s cílem sehnat nějaké jídlo k večeři. V našem hotelu se bohužel nevaří, takže musíme po kafi, se přesunout vedle do Edget hotelu. Dáváme dušené maso se zeleninou a s obvyklou injerou. Pivko St. George, které je sice nejobvyklejší, ale rozhodně ne nejlepší, bohužel často prostě jiná volba není. Jak se dalo čekat, samozvaný průvodce Gabino si nás briskně našel a hned nás informuje, co zde lze dělat, kam jít a za co mu všechno případně zaplatit. Co je pravda, co vějička na turisty a co naprostá lež, to těžko posoudit. Každopádně informujeme Gabina, že my zájem nemáme a raděj ho pozvu na pivko, když už tu s náma sedí. Pán je nicméně fajnovka, nabízený St. George mu nejede, ovšem při cestě na hotel si o peníze na pivo říct dokáže. Se zjevným znechucením mu dávám 10 birrů a jdeme na pokoj. Deníčky a spát.

22. 12. 2010 Konso –> Key Afar

Výsledek včerejšího usilovného zjišťování informací týkajících se autobusu směr Jinka/Key Afar má dle očekávání poněkud rozporuplný výsledek, protože každý nám řekl trochu něco jiného. Každopádně vstávat bychom měli brzo, protože bus by měl Konsem projíždět někdy mezi osmou a devátou. Je to koneckonců docela logické, protože vyjíždí z Arba Minch, kde bude vyrážet někdy kolem šesté. Vstáváme tedy s prvními kokrhajícími kohouty a jdeme před hotel vyhlížet bus. Čekání bez snídaně? Nelze, sedáme do kavárny, a i když si vajíčka dávat nechceme, nakonec nám nic jiného nezbývá, protože tohle jediné jsme si rozuměli.  Dáváme čaje, hltáme omeletu a koukáme, zda nepřijíždí bus. V polovině snídaňového rozjímání skutečně autobus přijíždí, lehce kvapíme v domnění, že nám snad ujede a přitom zapomínáme, že jsme v Africe, kde vše má svůj čas a své zákonitosti. Takže hážeme bágly dovnitř, autobus se zamyká a celé osazenstvo jde na snídani. My už máme po jídle, takže jdeme na bunu (buna= etiopská káva). Sice jsme vlezli do čajárny, ale to není problém, kafe přinášejí z vedlejší kavárny. Kafe není v Etiopii nikdy dost, čaje už vůbec ne a macchiata ani náhodou. Závislost vzrůstá…:-).

[sthumbs=728|721|702,160,3,y,center,]

Za 50 birrů dostáváme přednostní místa vepředu a můžeme vyrazit. Asfaltu je po cestě překvapivě dostatek, takže to docela ubíhá, až na poslední část, která už je po tradiční štěrkové polňačce. Každopádně za nějaké 4 hodiny jsme v Key Afar. Společně s Frankem z Německa se jdeme podívat na LP doporučovaný Nasa Hotel. Oproti ceně z průvodce zde znatelně podražilo, chtějí po nás 150 birr. Asi zde nic lepšího nebude, tak to bereme. Frank se jde mrknout ještě jinam, přece jenom za jednoho je už docela hodně, ale nakonec se vrací a bere pokoj vedle. Relativní komfort, bez švábů a dokonce teče voda, takže tuhle turistickou cenu akceptujem. Po chvíli odpočinku vyrážíme do odpoledního vedra na procházku. Zase je to jiná Afrika, než kterou jsme doposud poznali – prašná, naprosto vyprahlá a hodně černá. Někteří lidé tu koukají divně, musíme si zvykat. Po chvíli samostatné chůze se na nás dle očekávání nabaluje hrozen dětí, který nás s pištěním a ječením „farááándžííí“ doprovází po celé cestě. Teda vlastně ještě to prokládají žádostí o peníze:“one birr“ nebo foto. Vůbec jsou dost oprsklý, když tahají i za ruce a prostě poměrně otravují. Takže se ani fotit nedá, páč děcka vždy vlezou do záběru anebo za to chtějí lidé peníze a tváří se dost nasupeně. V Key Afaru převládají lidé kmene Tsemay, kteří nejsou zrovna extra přátelští a přístupní.  Zvláště ti se samopalem vypadají dost ostře a mají respekt. Key Afar je jako obvykle obydlená zatáčka, takže poté co jsme prozkoumali jeden směr, jdeme se mrknout ještě směrem Jinka. Scénář je podobný, nabalují se na nás děti, které na nás pokřikují a chtějí peníze. Tyhle jsou ještě o něco agresivnější, protože v jednu chvíli začínají dokonce házet kameny. Naštěstí každá tlupa má určitou hranici pro vycházky, za kterou nesmí, případně se kolem vyskytne někdo dospělý, kdo je trochu usměrní. Potkáváme válečníka se samopalem, který na nás dokonce mával. Byl jsem z toho tak unešen, že jsem i zapomněl na žádost o foto. Tomuhle bych ty peníze klidně i dal, i když jsem jinak dost proti tomu. Na večeři jdeme do našeho hotelu, kde si dáváme zeleninu s injerou a něco na pití. Chlapíci za to chtějí 80 birrů, což mě poměrně nadzvedlo ze židle a dávám to hned najevo. „Farandží price“ jim jenom tak neprojde! Výsledkem hádky je jednak velmi vtipná odpověď, že jsem se měl na cenu zeptat a fakt, že platím jenom 65 birrů. Zlostně odcházím na pokoj a sám sebe chválím, že mi to hádání už docela jde. Jasné, že i druhá cena je pro turisty, ale tak vyloženě – že si prostě cenu vymyslí – mě okrádat nemusí. Aby nebylo turismu málo, tak se necháváme ukecat místním samozvaným průvodcem na výlet od vesnice kmene Tsemay. Ukecat 150 birrů se mi tentokrát nedaří, asi i kvůli historce, na kterou jsme skočili, a to že část peněz jde přímo do vesnice, a že mi donese účtenku. Že šlo vše jemu a žádnou účtenku jsme nikdy neviděli, není třeba připomínat. Nu dobrá, přes místní fotbalový plácek, kde zrovna probíhá urputný mač ve volejbalu, jdeme do vesnice – teda vesnice, jdou to dvě chatrčky a dost nasupená lokální teenka, která nám asi poměrně nevybíravě nadává, ale peníze ji umlčují. Celkově z toho nemám vůbec dobrý pocit, taková lidská zoo to je. Chlapík nám aspoň v chatrči ukazuje, co k čemu slouží a dozvídáme se info, které se týká života místních, ale jinak to lze hodnotit jako hodně drahou (a zbytečnou) procházku. Na skálu odkud je krásná vyhlídka jsme si koneckonců mohli vylézt sami a na fotbal se také můžeme koukat sami v klidu. Fotbal je ovšem legrace, hřiště je brutálně hrbolaté a poseté bobky všech velikostí, nicméně místním to nevadí, stejně jako fakt, že už skoro není vůbec vidět. Prostě vesele dál hrají s naprostým zápalem a odhodláním. Zpátky v hotelu platím 150 birrů za „výlet“ a jelikož se žádný účet nekoná, tak si nemůžu odpustit poznámku o tom, zda účet dostaneme. Prý zítra. Sranda. Zeptám se ho zítra zase, jenom tak zadarmiko mu to nedámJ. Náladu z místního přeturistovaného přístupu si s Luckou spravujeme večer v lokální hospodě, kde pijem tedj s místňákama za běžnou cenu a je nám fajn. Štamgasti nás berou a my máme aspoň lepší náladu. Litrová láhev stojí 9 birrů. Ani zde se nechodí na jednu, tak si objednáváme ještě druhou, která nám akorát vyjde do desíti, kdy se zavírá krám. Respektive ani ne tak krám jako domov, kde rodinka bydlí a který přes den slouží jako hospoda. Zabíjím prvního švába a jdeme spát…

23. 12. 2010 Key Afar –> Dimeka

Dnešní den je tím dnem, proč jsme vlastně v Key Afar – dneska se totiž konají trhy. Plán je tedy jednoduchý, nejdříve trhy a vše co s nimi souvisí a potom se zkusit dostat nějak dál směr Dimeka respektive Turmi. Otázkou na kterou neznáme odpověď, je, kdy a zda vůbec něco kýženým směrem pojede. Informace máme tradičně ze všech stran dost rozdílné, obvykle dle toho jak se komu hodíme do byznysu a jak to kdo s námi myslí dobře nebo ne. Ráno je nádherné, svítí sluníčko a je příjemně teplo. Lucka je nějaká mrtvá, takže dospává a já jdu něco posnídat a přitom psát deníček, v kterém mám už docela slušné zpoždění. Čaj není, tak si dávám Fantu a egg tibs, což jsou v překladu míchaná vajíčka s injerou. Cena vysoce turistická, čemuž se nelze divit, páč je to jediný slušný hotel, je v LP a jezdí sem jedna turistická Toyota za druhou – to se potom vydělává. Po snídani balíme věci, dáváme je na recepci a vyrážíme na trh. Někteří místňáci, kteří si hrají na průvodce, jsou obzvláště vtipní, když nám tvrdí, že potřebujeme povolení pro vstup na trh za 50 birrů. Od srdce jsme se Luckou zasmáli a jdeme dál směrem trhový plácek. Je ještě docela brzo, lidé z okolí se teprve scházejí a vyskládavší zboží. Někteří zboží jenom tak hodí na zem, jiní využívají dřevěných konstrukcí, které zde osamoceně stojí, hodí přes ně plachtu a mají stánek. Zatím jsme zde jediní cizinci, tudíž máme aspoň možnosti v klidu se procházet a kochat se rozmanitým trhem. Jedná se stejně jako v Dorze především o produktový trh, takže tu převládají hlavně praktické věci, potraviny, ovoce a další věci, o jejichž účelu se můžeme jenom dohadovat. A jelikož není kam spěchat, tak jdeme do stánku na kafe a čaj, odkud můžeme mumraj v okolí relativně nerušeně pozorovat a taky něco z úkrytu vyfotit. Domorodci z kmene Tsemay totiž focení rozhodně nemají v lásce, takže ho buďto hned odmítnout nebo chtějí peníze, a to nepodporuju. Dá se jakžtakž fotit na dálku anebo se přemoct a zaplatit.

[sthumbs=699|697|730,160,3,y,center,]

Evidentně se zde pohybují speciálně vyzdobení jedinci, kteří pochopili poptávku, vyzdobili se k etnické dokonalosti a nechávají se fotit za úplatu. Cena fotky je povětšinou kolem 2 birrů. Hodně často se zde prodávají různé korálky, které hojně nosí místní jako ozdobu, bohužel je to všechno spíše cetka, takže to nekupujeme. Ostatní věci jsou pro změnu tak příšerně předražený a čekají na „turoše“ v Toyotách, že nemáme celkem šanci cokoliv koupit.  Těch postupně přijíždím čím dál více a tím se také stupňuje tlak a agresivita prodejců. Musím se smát, když pozoruju, jak průvodci pomáhají turistům, na první pohled to vypadá, že smlouvají nižší cenu, ale ve skutečnosti naopak uměle snižují silně nadhodnocenou cenu, v které je i provize pro ně samotné. Trh není nijak rozsáhlý, takže za chvíli máme vše projité desetkrát, stejně jako vyfocené, takže jdeme zpět na hotel pro batohy a do protější čajovny na čaj a začínáme čekat. Čekáme a čekáme, nudu prokládáme čajema a kávou, případně pokecem s místňákama, co se staví na čaj. Sedí tu s námi i průvodce Franko, který zevlí, kátuje a tvrdí se vší zárukou, že dneska do Dimeky rozhodně něco pojede. Ale kdy, to je otázka. Střídavě se procházíme, sondujeme situaci a zase čekáme.  Je vedro a kromě turistických Toyot neprojede ani auto. V jednom čaji mám včelu a ta mě asi bodla do jazyka, ale ten překvapivě (a naštěstí nenatekl), ale nebo mě vůbec neštípla? Čas plyne, Lucka kouří jednu za druhou a stále se nic neděje. Změna nastává po nějakých pěti hodinách čekání, kdy pomalu končí trh a místní se mají k odchodu do vesnic, a tudíž by mohl jet nějaký truck naším směrem. Trucky zde jsou, dokonce se na obzoru objevuje i autobus, ale teď se někam vecpat. Ihned se přirozeně vyrojilo plno chytráků, co nám tzv. pomáhají a klasicky jeden tvrdí, že truckem jet nemůžeme, druhý že ano, třetí, že přijede nějaký další a pořád dokola. Seriózně vypadají pán v zelené košili má taky namířeno do Dimeky, tak se jim nenápadně řídíme. Přijíždí bus a parkuje v hotelu, kde jsme bydleli. Jakmile posádka a pomahači zjistí, kam chceme, tak začíná velké divadlo, jehož cílem je nás nacpat do busu a zároveň okrást co nejvíc. Cena je nemilosrdně nastavena na 200 birr, přičemž místní platí 40 birrů, jak si zjišťuju. Nemáme moc na výběr, dáváme bágly na střechu a čekáme. Když už za tuhle cenu, tak chci doklad, říkám chlapíkovi. Ten souhlasí a za chvíli za mnou přichází s tím, že se omlouvá, ale zrovna (náhodou!:-)) jim účtenky došly. Sranda. Místní se začínají nějak hádat a zničehonic máme bágly zase dole, moc nechápeme co se děje, tak bereme zavazadla a jdeme pryč. Už jsme skoro venku, když potkáváme jiného anglicky mluvícího týpka, který nám tvrdí, že to zařídí, ať jdeme, že je vše ok. I s batohy nasedáme, šéfík vyhání místňáky, takže i dokonce sedíme a vyrážíme. Ti jsou naštvaní. Začínáme se hádat o cenu, počáteční smlouvání se strhává ve slušnou hádku, kdy to nakonec z 300 birrů dostáváme na 200 birrů za oba. Pán v zeleném nám nenápadnými gesty dává rady, ať rozhodně neplatíme těch 300 a zásadně peníze řidiči. Je to hra nervů a my máme už výhodu, že sedíme.  Docela děs, ale nedali jsme se. Odměnou za nervy je nám vpravdě africká podívaná na západ Slunce.  I když nikomu z místních nerozumíme, z tónu řeči a frekvence slova:“ farándží, farándží“ se dalo usoudit, že pěkně o nás nemluvili. Nepříjemný. Lucka v depresi, já vytočenej. Netrvá to ani dvě hodiny, když už za tmy přijíždíme do Dimeky. Veřejné osvětlení aspoň v náznaku, zde ještě asi hodně dlouho, takže se musíme spolehnout na místňáky, kteří nás vedou hotelu. Hotel je hodně silné slovo, raději se ani nedíváme, kde bydlíme a jdeme něco sníst. Jídlo výborný (tibbs), pivko a limonáda a jdeme spát do naší kobky.