Hondzíkova cesta

Jakožto dítě, které prožilo nějakých devět let v tuhém komunismu, není divu, že svoje první cestovatelské vzpomínky – zážitkem se to snad úplně nazvat nedá – se datují ještě do těchto času. Ovšem je to mlha mlhoucí. Krom různých dovolenek tu na horách, jindy u rybníka v mé dětské paměti zakotvila jako první zahraniční destinace – Maďarsko. Cílem autobusového zájezdu bylo město Gyor a patrně jsme tam jeli se koupat. Ať už bylo organizátorem ROH nebo někdo jiný, jelo se. Svačina a zapocená skla Karosy. A to koupání! Skluzavka, tobogán a vířivka. Ach ten sladký skorokapitalismus. Hlavní atrakce byl trh, kde se prodávaly nevídané věci, včetně metalového trička, které jsem si nakonec nekoupil, i když jsem byl neskutečně uchvácen. Místo metalu nastoupil legendární býk Michael Jordan a já byl spokojen.
Kdo nejel do Rakouska, ten jako kdyby nebyl. Vzhůru na západ. A rovnou do ráje kapitalismu “Shopping City Sud“. Nic jsem si nekoupil, ta drahota! No hrůza, ještě, že jsme měli dostatek chlebů s vysočinou.
Nákupák byl sice fine, ale moře je moře, zvlášť, když většina spolužáků tam již zavítala. Jelo se do Řecka a rovnou vlakem. Po jistým rodinných událostech jede odvážný jinoch v mém podání a již příslušník modré armády, můj tatík. Akce, původně braná jako zájezd v lůžkáči až na pobřeží, se vlivem smutných událostí změnila v sólo přejezd Balkánu – Budapešť-Niš-Skopje-Thessaloniki – na místo pobytu. Proč jsme tenkrát nejeli na lůžku nebo lehátku (v relativním bezpečí) netuším, nicméně se nám to vymstilo a poprvé (a pevně doufám naposledy) jsme byli ve vlaku okradeni. Zloději byli milosrdní, nechali nám pasy a jízdenky a něco málo nepovšimnutých marek. Dojeli jsme, přežili jsme, jedli hodně levného ovoce a já tenkrát objevil módu dívek ze „západu“ – opalování nahoře bez. V plno věcech jsem prozřel.
Těžká puberta patnácti let a výměnný pobyt holandský. Místo pobytu městečko Venray u německých hranic. Pivko a pohoda, jen jsem z toho ještě neměl nějak rozum. Možná naštěstí. Ajax Amsterdam vyhrál ligu mistrů a já za ty dva týdny pochopil plno věcí.
S rodiči k moři a opět vlakem. Byli jsme někde u Ancony a bylo to super. Slečny se sice nahoře bez neopalovaly, ale aspoň nás neokradli. Definitivně přicházím na chuť plážovému povalečství. Patrně jsem byl ještě s rodiči tak týden v Holandsku, ale moc si to nevybavuji.
První batůžkářský výlet, v době, kdy někteří jezdili sólo stopem, já si to švihal po maturitě s tatíkem směr Slovinsko. Klasicky vlakem a tady někde se rodí moje vzrůstající obliba tohoto druhu přepravy. Máme stan, kempujeme u slovinskýho moře, potom chorvatská Pula. Když je vlak zadarmo, to se to cestuje. Následuje období de facto necestovní, kdy vyměňuji cestovatelské vzrušení, za festivalový svět. Filmy na několik způsobů a hudba jakbysmet.
A opět do Holandska. Tentokrát z toho mám více rozum, ale o to míň peněz, takže do Coffeashopu jsem se nedostal. Za jsem si zamiloval Amstr a koupil od černochů africký bubínek. Nizozemí se stává definitivně mojí velmi oblíbenou zemí.
Den, kdy jsem uvědomil, že chci jet do Turecka by se měl vytesat zlatým písmem. Nejdřív jako dobrovolník, abych od toho na posledního chvíli upustil a jel s kamarádkou a spolužačkou z vejšky, Danushkou. Vlakem do Istanbulu a já se cítil jako Marco Polo a Kryštof Kolumbus dohromady. Projeli jsme klasické kolečko (Istanbul – Selcuk– Efes – Pamukkale – Egidir – Olympos – Goreme – Istanbul) po západním Turecku se společenským a cestovatelským vrcholem v Kapadokii. Velká pohoda a vědomí, že sem musím jet znova co nejdřív. Objevil jsem svoji soukromou Ameriku. Tady někde se rodí touha “na východ“.
A proto jsem jel za rok prozměnu na jih. Kamarádka Lucka byla pro Maroko, Sýrie počká. V posezónním termínu začátkem září celkem devatenáct dní na cestě. Letecky low-costem do Madridu a odtud poslední zadarmo jízda na hranice. Projíždíme pro měnu klasické marocké kolečko po královských městech, nevynecháváme Saharu ani koupačku v Atlantiku. Velmi positivní dojmy z arabského světa.
Vždy je to o penězích, a to včetně cestování. Velkolepá Interrail cesta přes Itálii, Sicílii, Řecko a domů zůstala zapomenuta a místo ní nastoupila (nakonec plnohodnotná) náhrada – Krym. Jako vždy vlakem, za levno a v klidném tempu. Velká země a málo času. Lvov – Oděsa – Bachčisaraj – Simferopol – Jalta – Alupka – Kiev. Jel jsem s Kamčou, pro nichž to byla první cesta na východ, ale nikoliv první se mnou. Na jaře jsme podnikli několikadenní výlet do Paříže. Krásný počásko, doprava busem, ubytko za dvacet euro a několika denní poletování po zajímavostech Paříže. Rok 2005 byl úrodný, na konci října následoval výherní pobyt v Burgundsku (díky Reflex). Týden all inclusive (almost). Víno, jídlo, skvělé počasí, zařízený hotel a program. My jsme jenom cestovali a užívali si. Na dlouho dobu naposledy jsem si připíjel pravým šampaňským, aniž bych za to musel platit.
Rok 2006 byl a stále pro mě je, rokem tureckým. Cesta mého (dosavadního) života. Erasmus pobyt na Uludag universitě v Burse. Procestováno široké i blízké okolí. S Kamčou zopakována cesta do Kapadokie. A jako třešnička na dortu, závěrečný sólo výlet do jihovýchodního Turecka. Celkem čtyři měsíce s Turky. Jiná mentalita, při pohledu zevnitř, neskuteční lidé. Nakažen přátelskostí a otevřeností, postižen závislostí na tureckém čajíku, podmaněn neskutečnou baklavou a tak nějak osobnostně zasazen do tureckého života, se jen nerad vracím zpět do ČR. Slibuji, že se Turecka vrátím.
Koncem léta uspokojuji aspoň z malé části svůj cestovatelský absťák několika dny v Londýně (a Lutonu). Krom toho, že je hnusně jak nikdy a draho, si říkám, že je fine to vidět, ale příště někam jinam.
Škola končí, prázdniny dávají sbohem a šátečkem vítají období práce a nuzných dovolených.
A první z nich (nepočítám-li květnový bleskový, tzn. asi pětidenní, výlet za kamarády z Uludag university v Burse) v roce 2007, po několika měsících v zaměstnání, je do Sýrie a Jordánska. Výlet, který mně ležel v mysli už od první návštěvy Turecka. Očekávání splněna. Krásné a pohodové cestování obohacené o novou zkušenost: Ramadán. Od západu na východ a nazpět do Damašku, času bylo málo, ale zážitky intenzivní. Jordánsko a jeho přírodní skvosty s vyprahlým okolím a poněkud přeturistovným zevnějškem.
Rok se sedmičkou na konci završuje pár dní nad šálkem vídeňského pressa s nezbytným Sacherovým dortem.
Výlet do Belgie jsem neplánoval, ten se naplánoval sám, resp. sestra svým erasmáckým pobytem. Přes kosmopolitní, ale jinak šedivý Brusel do universitní pohody v Leuwenu, dále přes bohatý přístav v Antverpách, kolem výstavních Brugg až do Ostende k moři. Severní moře v dubnu překvapivě na koupání ještě není, jinak ale bylo velmi příjemně.
Ještě než jsem stačil vysypat písek z bot, už se zase jelo pryč. Ke skoro sousedům do Maďarska to není daleko. Budapešť nabídla oproti Vídni přece jenom uvolněnější a východnější atmosféru. Méně turistů a více zážitků – lázně, památky, trhy, čabajky a Tokajské víno. Jazyk je sice nesrozumitelný, ovšem lidé jsou příjemní, ceny mírné a navíc tu mají baklavu na každém rohu. Poslední cesta s Kamkou:-(.
Jak jsem plánoval, až jsem přeplánoval. Tak nějak by se dala nazvat neuskutečněná cesta na Kavkaz. Škoda, soudruzi rozhodli za mě, nedá se nic dělat, musím jet do Íránu. Zpětně nezbývá než poděkovat, nádherná zkušenost v jedné z nejpříjemnějších zemí na světě. Z Turecka, přes Tabríz, magický Esfahán, až k rozpálenému Ománskému zálivu. Krásné koupání se ve vlastní šťávě a v nejteplejším moři světa. Opět velká ramadánová pohoda ve společnosti přátelských Íránců a krásných Íránek:). Nazpět přes město básníků – Shiraz, Hamadán a přes neklidné kurdské Turecko nazpět domů. Nezbývá konstatovat, co by mělo být všem dávno jasné, Írán není žádná bláznivě islamistická země plná teroristů a jediným nebezpečím je pohostinnost místních….
I tento rok jest zakončen šálkem vídeňského espresa za doprovodu mistra Van Gogha.
Nebylo jiné volby, jedna pracovní kapitola končí, je třeba vyrazit někam do světa. Díky levné letence do Bangkoku se plánovaný několika měsíční trip do Indie a blízkého okolí stává minulostí, naopak dvou měsíční JV Asie 2009 lákavou realitou. Nejdříve několik dní kosmopolitním a rozpáleném Bangkoku, následuje přesun v čase o desítky let nazpět – Barma (Myanmar) – země tisíce zlatých pagod s minimem turistů v příjemně zaostalém indickém hávu. Přes Bangkok na východ do Kambodži, země úžasných khmerských chrámů (Angkor), krásného moře, vždy usměvavých lidí, ale také velkých sociálních rozdílů a luxusních Lexusů. Pohoda u Mekongu, výborná káva a všudypřítomné Sabaidy, to je velmi příjemný a pohodový Laos. To nepočítám nádherně zvlněný severní Laos, na který jsem neměl moc času a kam se chci rozhodně vrátit.
A po krátkém oddychu opět do Turecka, tentokrát s přídomkem Uludag University Three Years After. Přátelská setkání, litry čaje, kamarádi, zážitky…
Pracovní kapitoly končí a jiné začínají, chybou je když kapitoly nenavazují a tím se i cesty posunují. Krátké výletíky za poetikou francouzských vinic do Burgundska, potažmo vánocemi do Drážďan nemůžou vynahradit pravý cestovní adrenalin ani náhodou. Tomu se dostává plných doušků až při zimní africké výpravě. Nejlevnější, nejschůdnější a na zážitky plná Etiopie byla nečekaně doplněna Jemenem a zcela záměrně Somalilandem. This is Africa! Nadchla a uchvátila a říká si o brzký návrat – to je náročný africký kontinent. Pokračujeme dál, a zase ta Evropa.  Historický Krakow s depresivní Osvětimí a následně vysmátě pohodový Amsterdam. Ať žijí eurovíkendy! Těch není nikdy málo, a proto přichází Bratislava s Vídní a na podzim Berlin callin’. Dlouho jsem nebyl v Turecku, že? Tak jedem! A když Turecko, tak splnění dalšího cestovatelského snu, a to Irák – přesněji řečeno irácký kurdistán. Čajíky, mešitky, pohostinnost a pohoda…