Někdy máš pochyby, někdy to víš jistě, jindy tušíš a pro změnu jsou i situace, kdy nemáš zdání. Výlet do Izraele a Palestiny se zrodil někde na pomezí. Věděl jsem, že se do regionu chci zase podívat a vidět situaci, která mě zajímá na vlastní oči, ale zase jsem si dokázal představit pro mě atraktivnější destinace. Letenky nakoupeny v akci, která vypadala výhodnější, než ve skutečnosti byla aneb je naprostá blbost si kupovat u Wizzair odbavení velkého zavazadla, ale o tom asi až později.

Nyní máme půl čtvrté ráno, je pátek 30. května a já vstávám z gauče u Nely (tímto ještě raz, díky!) a s pocitem, že se mi vážně nechce vstávat, je zima a ranní vstávání mi nedělá dobře, vyrážím na rozjezd směr letiště.  Letěl jsem takhle už 2x a pokaždé mi to zničilo den a pokaždé jsem lamentoval, že někdo (asi dopravní podnik) nezavede nějaké rychlejší spojení. Nestalo se tak a odvoz na letiště autem taky není každý den. Na druhou stranu lepší si přivstat a dostat se do Tel Avivu v nějakou rozumnou dobu, než tam dojet přímo do začínajícího šábesu a mít tak prakticky nulovou šanci se dostat na normální peníze (zpětně asi nějaká možnost šerutem bude, ale kdo to má na začátku vědět?) dál do Tel Avivu. Jak tak koukám na spolucestující, a že je skoro plný letadlo, tak hodně jich pojímá výlet do Izraele jako skutečný lowcost a cestují jenom s malým batůžkem do kabiny. Inspirace pro příště a další trip, třeba na víkend do Gruzie. Vůbec jsem si připadal jako neználek lowcostých pravidel, když jsem se nadšeně vsunul k okýnku, abych za pár minut zjistil, že ty nohy tam opravdu nenapasuju, a že je opravdu lepší sedět u uličky. Nedá se nic dělat, čekají mě 3.5 hodiny ve skrčené poloze v napůl předstíraném spánku. Takže si to shrňme: bez snídaně, nevyspalej a za stejnou cenu jako běžné aerolinky. Tak to bychom měli lowcost a lamentování nad lowcostem, a to je tak akorát čas na přistání v Tel Avivu.

Asi na mě není pěkný pohled, což ovšem nebrání místní security slečně mě hnedka zčerstva vyhmátnout po vystoupení z letadla a procvičit si se mnou základy sekuriťácké angličtiny. Bohužel nešlo o žádný příjemný flirt, jak by možná člověk čekal, ale o ne úplně příjemný rozhovor na téma, co mám v Izraeli v plánu, proč sem jedu, za kým sem jedu a vůbec plno divných otázek, které byly kladeny bez úsměvu a dost stroze. Chvíli jsem se na ni zkoušel křenit alespoň já, ale záhy jsem pochopil, že tudy cesta nepovede. A stejně tak jsem neuspěl u pár minut později u postarší imigrační dámy, která chtěla navíc vědět i kde budu bydlet. Jen shoda náhod způsobila, že jsem měl papír od ubytování v malém batůžku, páč jinak bych ji svoje airbnb ubytko u Matana asi horko těžko vysvětloval. Celá tahle vyslýchací chvilka byla asi zapříčiněna tím, že jsem jel sólo, a to je pro izraelské úředníky známka divnosti a nutnosti mě důkladně prověřit. Nakonec (dokonale prověřen) jsem vyfasoval malou kartičku do pasu a „Welcome to Israel“.
Vlastně jsem to asi čekal a možná jsem dle některých webových stránek čekal i větší a tužší „průklep“. Ale co není teď, může být na zpáteční cestě…

[shashin type=“photo“ id=“1777,1788,1785″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Beru z pásu bágl, z bankomatu něco peněz (200 šekelů, přičemž 1 NIS = 5,7 Kč) a hurá na vlak směr Jeruzalém.  Vše je až nečekaně easy, vlak je v podstatě hned za výstupem z letiště, a kromě pekelného vedra (kolem 35°C) jde zatím vše jako po másle (později bych řekl, že spíše jako po humusu), protože lístek mám koupený (23,5 NIS) a vlak jede za půl hodiny. Mají tu WiFi na peróně a mají tu WiFi i ve vlaku. A co navíc? Skutečně funguje :-). A to nemluvím o tom, že zde je klimatizace a ta funguje taky. No nádhera, k tomu ještě řízek k obědu a dílo je dokonáno.  Za 1,5 hodiny budu v Jeruzalémě. Cesta je to krapet pomalejší a je to spíše taková panoramatická projížďka, ale není kam spěchat. Teda jak se to vezme, přece jenom jsem čekal, že po výstupu na konečné uvidím něco víc, než lidu-prázdné a autobuso-prázdné (až na jednu výjimku) parkoviště u nákupáku, a to bude tak můj první dojem z Jeruzaléma. Vlastně to byl až druhý dojem z celé země, v tom prvním dojmu jsem napůl nevěřícně a napůl zvědavě sledoval vojáky a civily, kterém se pod paží houpala nějaká velmi krutě vypadající automatická zbraň. Nezbývá než si zvyknout.

Vítá mě tedy parkoviště nákupáku, jeden bus a v něm chlapík, kterýmu když jsem sdělil, že chci na Central Bus Station, tak něco v hebrejštině zamumlal a já pochopil, že tímhle bych asi jet neměl. Řidič mává kamsi na silnici a já poslušně klusám tímto směrem. Moc se mi to nezdá, zvlášť když do tohohle busu nastoupili další spolucestující z vlaku. A jak se mi to nezdá, tak o kus dál do busu zase nastupuji a prostě někam pojedu a někam dojedu. Stačí mi k tomu 6,90 NIS a sledování okolí, protože bych rád dojel někam trochu rozumně. Daří se to tak napůl, protože aktivně vystupuji už u Jaffa gate a odtud je to k autobusáku ještě pořádný kus cesty, i když na mapě to tak nevypadá. Naštěstí cesta je přímá, stačí sledovat koleje tramvaje a během možná půl hodiny jsem u autobusáku, ale vyhráno ještě není, protože Matan’s house je někde poblíž a jak se tam ptám místního prodavače cetek, tak bude lepší se zkusit spolehnout na sebe, protože ten nemá ani tušení. Místo toho, aby mě navigoval na ulici, která musí někde okolo, tak kamsi volá a nakonec mi píše číslo busu, kterým mám jet. Zmatek, ale to nevadí. Nakonec jsem Matanův dům nějak našel a i když pan domácí nikde, tak mě přivítal Fabrice s Francie (a původem z Konga) a Ramla z Kanady (a původem z Tuniska). A já prostý Čech původem z Tišnova. Po vzájemném představení a mém rozpomenutí si na základní konverzační fráze v angličtině, jsem nafasoval domácí instrukce a nabídku, že se můžu za chvíli přidat na večerní procházku po starém městě. Rád souhlasím, ale pod podmínkou, že stihnu sprchu a kafe. Toho času dvě naprosto základní životní nutnosti.

Jak začíná šábes, tak se postupně zavírají jednotlivé obchody a město pomalu utichá. Tak akorát procházíme stále ještě hodně živým Yehuda Marketem a dále pokračujeme k Jaffa Gate, kterou vcházíme do samotného Old City. Fabrice vykládá, Ramla vykládá a já nějak klopýtám za nimi ve snaze vše pochytit a občas i něco rozumného pronést. Přitom ještě fotím a koukám doleva, doprava a užívám si chvilek podvečera ve starém městě. Zeď nářků, arménská čtvrť, muslimská čtvrť a Damascus Gate. Z židovského (prakticky) dokonale upraveného světa jsme se přenesli do východního Jeruzaléma, kde panuje mnohem živější a orientálnější atmosféra. Už jen ty pachy a vůně, pokřikování a věčné troubení nebo chaotický trh, prostě paráda, tady se mně moc libí. Chvíli čekáme na Yoniho, což je Matanův brácha, který nás šábes nešábes bere autem domů. Předtím mám ještě tu čest si povykládat s Američankou, která mi líčí, že zdá několik českých slov jako „pupíček“ apod. Snad ani nechci vědět, kde k takové znalosti došla a jsem rád, když její ječící přízvuk odnese ruch města. Již na hostelu začíná menší párty ve stylu čaj, tequila a pokec. Yoni nás láká ven, ale s díky odmítám, jsem rád, že jsem rád.

Jeruzalém je město, kde se střetává mnoho kultur a náboženství. Tuto, do jisté míry jedinečnost, nám v noci potvrzuje i Yoni, jakožto žid, hlasitou souloží s Ramlou, která je muslimka.  Prostě multikulti láska bez ohledu na vyznání nebo světový řád.

Denní výdaje:

23,5 NIS – vlak do Jeruzaléma, 6,9 NIS – MHD Jeruzalém, 10 NIS – voda (nejdražší voda ever), 53 NIS – ubytování.