1. 6. 2014 – den třetí, den trekařský – Vádí Qelt a Jericho

Nerad začínám zápisek z dalšího dne předpovědí počasí, ale udělám výjimku, protože dnešní den má být docela příjemně a když je příjemně, tak je dobré vyrazit tam, kde je normálně vedro jako v pekle. Pokud to trochu přenesu ve významu, tak peklo je pod povrchem zemským, což v případě Izraele a Palestiny, je oblast pod úrovní moře. Dneska je tedy na plánu trek do Vádí Qelt, což by měla být taková docela pohodová procházka do Jericha. By měla být…ale zpět na začátek dne, který začíná jak se stane brzy jeruzalémskou tradicí, skoro 40 minutami chůze směr arabský autobusák u Damascus Gate. Zde se nachází celkem tři autobusáky, každý pro jiný směr cestování na Západní břeh, přičemž dnešní autobusák se nachází u Golden Walls hotelu. Do Jericha se bohužel nedá dostat napřímo a je nutné přestoupit v Azariya.Určitá možnost přímého spojení je, stačí si vzít Egged bus (z Central bus station) ve směru Mrtvé moře a nechat se vyložit na křižovatce dálnice a odbočky na Jericho. Odtud by mělo jít asi dostopovat.  Na křižovatce dálnice a Jericho se nachází „roztomilá“ červená cedule, kde se píše, že vstup izraelským občanům dále po silnici je zakázán. Číslo busu si již nepamatuji, ale cesta stála 8 NIS a trvala asi půl hodiny, možná míň. V Azariya jsme byli rychle a já zapomněl včas vystoupit, tak se vezu až někam na konec města, kde jsem se konečně probral, vystoupil a zase jel v opačném směru nazpět, kde už jsem byl nasměrován do sdíleného taxi směr Jericho. Proč jsem se, já blbec nezeptal dopředu na cenu? Mumlám jen něco o Vádí Qelt a jsem rád, že řidič chápe.

[shashin type=“photo“ id=“1825,1827,1829″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Chápal až moc, protože na zastávce po pár km dál si řekl o 20 šekelů (?!). Chvíli se hádám, ale nemá to cenu. Měl jsem mu to zaplatit v autě a vědět částku dopředu. Hold daň prvotní cestovní nezkušenosti v nové zemi. Mám k dispozici článek o treku v češtině plus průvodce Palestinou, kde je docela přesný popis, kam jít a co vidět. Na začátku mně ještě jako vodítko slouží trojice holek v dáli, ale nějak nemám náladu se družit, tak se schválně courám a přitom po očku kontroluju směr, kudy jsou do údolí. U vstupu do údolí mě vítá osamělý beduín, který zde prodává šátky. Při frekvenci maximálně několika lidí denně to asi na velké prodeje nevypadá a ani se mnou to není lepší. Možná, že zde zastavuji zájezdní busy k výhlídce, jinak opravdu lituji jeho byznys. Pán mě zve aspoň na čaj, což rád přijímám. Popovídat si nemáme o čem (tedy asi máme, ale nemáme jak), tak po chvilce němé konverzace s úsměvem vyrážím do údolí. Nejdříve mě čeká sestup po klikaté docela široké cestě až k několika budovám na samém dně údolí, kde dokonce někdo bydlí a má tu nějaké kozy, sem tam palma a jinak vedro všude kolem. Prý tu kdysi byl mlýn a možná je tu i dodnes, ale moc to nevypadá.  Jsou přede mnou dvě možnosti, a to buď pokračovat dál kaňonem směr Mrtvé moře anebo – ta momentálně příjemnější varianta – jít proti proudu potůčku, kde by měly být nějaká jezírka a vlastně naprostý začátek kaňonu. Ztratit se nejde, protože cesta je dobře značená značkou a v podstatě se jedná o takový skalnatý chodníček. A skutečně na konci na mě čeká několik jezírek, kde se dá i koupat. Koloritem všech piknikových a odpočinkových míst Blízkého východu je neskutečný bordel, prostě odpadky všude a tohle místo není výjimkou.  Kousek dál ve skalách evidentně někdo piknikuje, ale kašlu na ně a skáču se svlažit do jezírka. Ručníku není třeba, během chvilky jsem komplet suchý. Kam teď? Vracím se nazpět k budovám a po cestičce, která se vine podél akvaduktu, si směle vykračuji dál a dál k Mrtvému moři. Kraji kolem je sice jednotvárná, ale stejně nepostrádá na zajímavosti. Začíná být dost vedro, snažím se s vodou šetřit, protože cesta bude ještě dlouhá a jediná možnost doplnění tekutin je klášter ke konci cesty u Jericha. Opět zabloudit nelze, cesta je pěkně značena Klub palestinských turistů. 🙂 Vítané zpestření cesty představuje pasák koz a jeho stádo, které mi aspoň zapózuje a potom skupina tří cizinců, kterou potkávám v kaňonu na jediném stinném místě široko-daleko, pod opuštěným přístřeškem.  Už se raduji, že si odpočinu a povykládám, ale je to trochu předčasná radost. Milí cizinci vzali cestu Vádí Qelt poněkud více nábožensky než by člověk na tomto nehostinném místě čekal a tak si odpočinek „krátí“ hlasitým čtením z bible. Chvilku se to dá vydržet, ale představa společné cesty spojené se čtením z bible mě po chvilce vyhání nazpět do výhně kaňonu. Dle informací z netu by měla celá cesta mít kolem 9 km, což se mi zprvu zdá jako pohoda, aby se v druhé změnilo na dvojnásobek.  První zásadnějším cílem je St. George monastery, kde je dle očekávání zavřeno (mají otevřeno jen dopoledne), takže vodou musí šetřit ještě o něco víc a snad už nějak vydrží až do Jericha. Ovšem Jericho není ještě na dohled ani náznakem. Pozdně odpolední slunce praží, vodu už skoro nemám a sandály mě nepříjemně tlačí. A to nemluvím o pocitu, že jsem rudý jak rak.  Mám docela radost, když vidím první obrysy Jericha, nicméně vyhráno ještě není, protože od výstupu z kaňonu je to ještě tak dobré tři kilometry po silnici než se dostanu někam k silnici a k obchodu v Jerichu.

[shashin type=“photo“ id=“1839,1843,1835″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Právě tyhle poslední dva až tři kilometry mě doprovází klučina na oslíkovi, který mě „baví“ tím, že dokola opakuje „money, money“. Po chvilce už neodpovídám a jen koukám před sebou s přáním, abych už byl někde u cíle a mohl se napít a sednout si. Noha nohu mine až do cíle, což je první obchod, kde na mě udiveně koukají s úsměvem, který prozrazuje, že moje pink barva je docela baví. Ale jsou v pohodě. Kluci mi prodají vodu a limonádu Rani za 5 šekelů. Zaplatil bych i více, jakou jsem měl žízeň. Nejen, že jsem měl žízeň, ale patrně i z toho pramenící úpal s úžehem dohromady, protože jak jinak vysvětlit, že na první zamávání sedám k týpkům do auta a bez řečí se nechám odvést z centra pro turisty, kde mi hodlají prodat co nejvíc suvenýrů? No moje blbost, k tomu není co dodat.Tak chvíli zevlím v krámu a potom v nestřeženou chvíli nepozorovaně místo opouštím a dávám si ještě tak pěkné dva kilometry nazpět do centra. Už mám všeho plný zuby, na náměstí jdu do první restauračky, kde si dávám falafel a colu a konečně oddychuji ve stínu a v klidu. Zrcadlo mi prozrazuje, že jsem se značně přiblížil místním v barvě kůže (moje je od prachu špinavá), a že moje nohy vypadají, jak kdyby proběhly oraništěm.  No radši dělám jakoby nic a platím poměrně drahý falafel (10 NIS, cola 5 NIS) a razím na další průzkum. Zaujala mě čajovna klasického arabského střihu s množstvím vodních dýmek a chlapů popíjejících čaj při koukaní na televizi nebo hraní karet. Mají tu wifi a čaj za dosti kapitalistických 5 šekelů. Je kolem půl šesté, což mi přijde jako dobrý čaj se přemístit k stanovišti taxíků a zjistit situaci, kdy něco pojede do Azariya a hlavně kolik se už sešlo pasažérů. První souvisí s druhým, a jelikož je nás málo, takže to bude na dlouho. Zatímco do Ramalaahu jede jedno taxi za druhým, tam kam mám namířeno já, se nikomu nechce. Čekám a moc mě to nebaví. Nudu protíná akorát poskakování mladíků na autě s palestinskými vlajkami, následný přejezd armády a pozorování všedního palestinského života.

[shashin type=“photo“ id=“1845,1846,1849″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Jeden autopostřeh z čekání, jezdí zde plno škodovek a většina jako taxi. Biblická trojice právě dorazila do stejné restošky jako já, což dává naději, že by mohli chtít jet taky do Jeruzaléma. Ale to nic nemění na tom, že je nás prostě málo. Jsem zvyklý, že na mě čas od času někdo jenom tak mává, ale proč na mě mává černoušek z (opět) té samé restošky? Aaaha, Fabrice. Bezva, hned je veseleji. Právě dojídá, protože před chvílí dojel od Mrtvého moře. Už je nás dost, připojuje se ještě místní bábinka a vyrážíme do Azariya. Cena je o třetinu menší jak při cestě sem, asi jsem někdo udělal chybu. V Azariya panuje značný podvečerní chaos, který se ale netýká busu smět Jeruzalém, protože ty se nějak nevyskytují. Čekáme další půlhodinku možná hodinku, což je tak akorát na sedvič z párků za 7 NIS a hurá do Jeruzaléma. To ale není výletu úplný konec, protože si dáváme ještě naše klasické skoro 3 km k hostelu.

Denní výdaje: 7,5 NIS balíček náplastí, 4 NIS sušenky, 6 kakaový nápoj, 5 NIS chleba(5ks), 2 x 8 NIS bus do Azariya, 14 a 20 NIS service taxi Jericho, 5 NIS čaj v Jericho, 10+5 falafel a cola v Jericho, 5 NIS voda 1,5l a limonáda Rani v Jericho, 7 NIS sendvič Azariya, 10 NIS humus