Dlouho jsem chtěl jet do Uzbekistánu, ale drahé letenky (hodně nad 10 tisíc a nutnost víza přes agenturu atd.) a komplikovaná víza tomu průběžně bránily. Potom jsem hltal příběhy cestovatelů, kteří projeli slavnou Pamir highway v Tádžikistánu. Aby nakonec souboj středoasijských republik vyhrál Kazachstán a Kyrgyzstán. Vyhrály levné letenky a přátelská vízová politika. Pamír si dám jindy a Uzbekistán bude stejně dobrý i za pár let.

Složení: já a Ivoš (Beny)

Kurz: 100 tenge = 6 až 7 Kč

26. srpen 2018 (Znojmo – Vídeň – Budapešť – Astana)

Letadlo z Budapešti do Astany nám letí v neděli v 12:20, což zní jako super odletový čas, žádný brzký vstávání a prostě pohoda. Zní to opravdu tak, až na to, že do Budapešti to půlhodina z Brna rozhodně není a ráno skoro nic nejede. Takže buď velmi brzký Euronight z Břeclavi nebo pojedeme do Maďarska o den dřív. Ani jedna z možností není výhra, takže nakonec dilema řešíme cestou do Vídně, kde v sedm ráno sedáme na Flixbus do Budapešti. Je docela zima a prší a já tajně doufám, že to je poslední hnusné počasí, která nás po následující dva týdny potká. Snídaně v metru a hledání autobusu na letiště. Ranní Budapešť vypadá jak Brno. Co nevypadá jako Brno je letiště, protože v Brně na letišti určitě nikdy naráz tolik lidí jako v Budapešti nebylo. Příčinou davů je patrně nové pravidlo Wizzairu o zavazadlech, které tvoří chaos a zmatek, a proto tuhle novinku ignorujeme „jakože o něm nevíme“ a jdeme se odbavit. Malý risk prošel, batohy máme pohodlně v letadle a vyrážíme na pětihodinovou cestu na severovýchod. Vždycky na Wizzair lamentuji, abych s nima příště zase někam letěl. Takže pro jistotu opět lamentace: není jídlo, málo místa na nohy a sedět v lowcostu u záchodů taky není zrovna to nej. Kdybych musel platit ještě za zavazadlo, tak už se cesta vůbec oproti běžným linkám nevyplatí. Ale dost lamentace, cestou se žádná veselá historka nestala, spát se nedalo, tak přeskočíme o čtyři časové zóny přímo do Astany, kde je nyní noc a docela zima. Před pasovkou třeba vyplnit imigrační kartu, která je v podstatě naprosto úplně k ničemu, protože přihlašovací povinnost byla zrušena (přihlášení provede rovnou přímo imigrační na letišti – proto ty dvě razítka), ale prostě ji mít musíme a je vyžadována zase při opuštění země.

Autobus z letiště (Expresbus 250 tenge) nás vyhodil trochu jinde, než by se nám hodilo, tak si musíme vzít taxíka přímo do zamluveného hotelu Tourist. Není taxi jako taxi, naše bylo totiž tzv. neoficiální. Prostě zamáváš, někdo ti zastaví a optáš se, zda jede tam, kam potřebuješ, domluvíte se na ceně a vyráží se. Trošku jsme pána přeplatili (1000 tenge), ale zase jsme byli rádi, že už jsme v teple. Večer není v centru Astany žádný velký provoz a vzdálenosti jsou větší než malé. Zajímavý na ubytování pro dvě osoby je to, že máme v ceně pouze jednu snídani. To nebude příliš velké hodnocení na booking.com. Oba máme docela hlad, tak jdeme ven najít něco k snědku. Všude zavřeno, nakonec bereme zavděk tureckým bistrem. Gastro pobyt jsem zahájil lahmacunem, čočkovou polívkou a ayranem. Beny dává kebab a cítí v tom kozinu. Trochu hudruji, že na turecké jídlo jsem nemusel jezdit do Kazachstánu, ale to jsem ještě nevěděl, jak velký vliv (nejen) gastro vliv zde Turecko má.

27. srpen 2018 (Astana – Almaty)

Zataženo. Možná bude pršet. A už trochu kape. Vypadá to, že jsme si mraky přivezli z Maďarska s sebou. No co už, pokud nebude pršet, tak je to v pohodě. Posun plus 4 hodiny dělá svoje, ráno je prostě jak po kalbě. Na snídani průměrná vajíčka, a ještě je třeba jednu doplatit 1500 tenge. Balíme, bágly necháváme na recepci a vyrážíme do města. Bydlíme docela blízko, tak kilometr až dva od starého vakzalu (vlakového nádraží), vedle které by mělo být gigantické silo ještě z Brežněvovy éry, kdy bylo v plánu zúrodnit neúrodnou kazašskou step. Plán neklapl, silo zůstalo. Pro nás znalé podobných sil to zase takové wau jako pro autory Lonely planet rozhodně nebylo, ale aspoň jsme se podívali přes koleje do normálně obyčejné a výrazně chudší Astany. Křoví, kaluže, nízké baráčky a nahý zadek pána, který asi doma nemá záchod.

Dobrý, a teď se jedeme podívat do části, kde jsou záchody ze zlata a baráky až do nebe. Díky skvělé aplikaci 2GIS najdu zastávku a taky přímý spoj až do centra. To cestování je někdy tak lehké! Jaképak doptávání místňáků, nejistota, kam jedu a kdy mám vystoupit? Prostě si stáhnu appku, offline kouknu na trasy spojů a vyrazím. Nefunguje to samozřejmě takhle jednoduše všude, ale tady v Astaně nebo Almatě ano.

Je zataženo, začíná lehce krápat a my právě vystupujeme u první futuristické stavby Khan Shatyr. Vypadá jako velký stan a je to stan, který ale neslouží jako přístřešek pro znavené cestující, ale jako ráj pro nakupující. A nejen pro ty, vevnitř je i pláž, skluzavka a další blbiny. Foto, trochu se ohřát, koupit žiletky (omg, za 4000 tenge! Za Borata s knírem tu ale nebudu 🙂 a nazpět do centra dění. U vchodu potkáváme Čechy. Kdyby bylo slunečno, bylo by to super a taky bychom měli krásnou fotku nedaleké věže Bayterek. Ovšem je hnusně, tak fotku mám sice taky, ale za moc nestojí. Jdeme se kouknout do mešity, o které jsem si původně myslel, že je největší širokodaleko, ale omyl. Ta největší je přesně na druhém konci za prezidentským palácem. Pokračujeme k věži Bayterek, kde se dá vyjet do nejvyššího patra za 700 tenge. Moc toho asi neuvidíme, ale když už tady jsme. Nahoře plno lidí a mraky selfie na kterých není nic vidět. Místní se fotí u plastiky, na kterou každý vloží ruku. Co to znamená těžko říct, ale stojí se na to fronta. Jinak přes sklo není nic vidět, tak jedeme nazpět a najít něco k snědku. Je tu někde normální jídelna nebo street food? Opět nás zachraňuje turecká restaurace, ale kdo si chce dávat pořád turecká jídla, když je v Kazachstánu? Hlad nad mudrováním vyhrává, takže si objednáváme: Ivoš dává kebab a já pide. Zatímco já si chrochtám blahem a zalévám pide dvěma čaji, tak Ivoš hudruje, že v tom je cítit (ano, opět) kozina. To ale není tak podstatné, protože důležité je to, že se udělalo krásně! Sluníčko a modrá obloha nám zvedají náladu a dávají energii do dalšího zkoumání moderní Astany.

Královský palác před námi a nikde ani noha! Je to skoro až strašidelné, protože na obřím plácku přes palácem prostě nikdo není. Pár policejních aut a my dva. Doufám, že nás nikdo nesebere, když si tu tak trajdáme. Pokračujeme dál k řece a přes most na druhou stranu. Po pravé straně další šikmé moderní stavby. Už se tomu ani nedivíme. Vedle obřího mostu staví čínská forma další most pro metro. Tady se prostě nelenoší. V parku za mostem zase nikde nikdo a u pyramidy (světe div se) taky nikdo. Město bez lidí. Po levé straně je mešita, před námi památník nezávislosti a mezi tím obří bulvár. Místa plno, tak proč na něčem šetřit, že? Teprve za sloupem nezávislosti se něco děje! Skupinka studentů nacvičuje vystoupení k otevření (jak to jenom popsat) „velkého listu“ -> prostě budova, co vypadá jako velký list. Tancující studentky nám zvedají náladu a vůbec se nám nechce pryč. Nechce, ale musíme. Zanedlouho nám jede vlak, máme hlad a než se dostaneme na hotel, tak to taky bude nějakou dobu trvat.

Malá vsuvka přes pokračováním, centrum Astany je uklizené, jako by měl zítra přijet prezident. Nikde ani papírek, nedopalek nebo jakékoliv smetí. A například v centru se všude zakázáno kouření, což je doplňující poznámka k mému údivu, že v Kazachstánu nikdo nekouří. Tak a nyní zpět na autobusovou zastávku, kde jsem si vzpomněl, že jako správný jinoch z domku se zahradou mám v batůžku nějaká ta jablíčka. Hmm, to byl ale dobrý nápad a ohryzek letí opodál na trávník…mám ještě jedno, Ivoš nechce, má smůlu. A já asi taky trochu taky, protože se do mě z ničeho nic začne navážet menší dědula, což mu oplácím upřímnou ignorací. Na to asi pantáta není zvědavej, protože z ničeho nic vytahuje jakousi průkazku protřelého straníka nebo komunisty a mně nezbývá nic jiného, než pěkně doklusat na trávník pro ohryzky a splnit tak straníkovo přání. Co z toho plyne? Honzo, nejsi v Tišnově, kde si můžeš dělat co chceš, ale v přísné Astaně, tak na to bacha! Dalších extempore jsem již ušetřen, protože bus konečně přijíždí. Většina lidí jezdí na předplacené karty, ale to my nemáme, tak si musíme koupit lístek přímo v autobuse. Ovšem ne od řidiče, ale od drobné paní, která kontroluje, zda si cestující „pípli“, hlásí zastávky a prodává lístky (150 tenge). Zdánlivě chaotický systém skutečně funguje a na černo se nejezdí. A ženy v Kazachstánu pouštíme sednout.

Nazpět v hotelu se raději ještě ujišťuji, odkud nám jede vlak, zda z nového nebo starého nádraží. Můj předpoklad daný průvodcem je, že pojedeme z nového, ale to jsem se dost zmýlil, protože jedeme ze starého vokzalu. Ještě jsem se zeptal, v místní odpolední špičce bych se fakt nechtěl vracet nazpět, když už máme dávno koupené ne úplně levné lístky. Starý vokzal nemáme daleko, ale už dneska máme nachozeno více než dost, tak čekáme na autobus. Double-check na vlakáči u místní ostrahy, ať to máme ještě jednou pro sichr potvrzeno. A nyní již konečně pořádná večeře v nádražní restauraci. Výdejní systém, kdy stačí ukázat na jídlo za pultem a nemusíme moc mluvit, nám oběma docela vyhovuje. K tomu pivečko, kafe a nějaká sladkost. Chvíli ještě zevlíme, ale to již přijíždí vlak. V kupé pro čtyři s námi překvapivě cestují další dvě ženy – ach ty předsudky o nemoderní kazašské společnosti. Paní budou spát dole (tomu ještě z naší ruské konverzace rozumíme), vlak průvodce povléká jednu z postelí a my jdeme do jídelňáku na pivo. Nejdříve kecáme na baru a potom se přesunujeme ke stolu, kde potkáváme naši spolubydlu Sáju z Ruska. Už má popito a uculuje se na nás. Na velký pokec to s naší ruštinou a její schopností v podnapilém stavu něco pochopit asi nebud. Naštěstí nás zachraňuje student od vedlejšího stolu, s kterým si nakonec docela pěkně pokecáme v angličtině (říkal plno zajímavého, třeba že za pár let přejde Kazachstán na latinku). Počínající večírek utíná obsluha s poslední objednávkou a my jdeme na kutě. Sája je evidentně na lovu, tak ještě zůstává a doklopýtá asi až za dvě hodiny, přičemž láskychtivého provodnika odmítá se slovy „jdi k čertu“. Zmatků využívám k odběhnutí na WC do vedlejšího vagónu. „To je peněženka! Koho asi?“ Zvědavost mně nedá. „Tu paní odněkud znám“. No joo, to je naše Sája. Ta má ale štěstí. Vracím peněženku a spát